Politici jsou egáči. Byznysmen Březina o své cestě tam (ANO) a zase zpátky (firma)

Patří mezi ceněné muže českého byznysu. Založil a řídí firmu, která je největším českým výrobcem betonových stavebních prvků a jak říká: ať se děje, co se děje, každé ráno vstanu a jdu do práce, protože živím tisíc lidí. Kromě toho je Tomáš Březina v pravém slova smyslu homo politicus. Správa věcí veřejných ho bytostně zajímá, byť se během svých krátkých exkurzí do pater vyšší politiky dvakrát zklamal. Jednou s ODS, jednou s ANO. Proč úspěšný podnikatel v politice nevydržel? A kde vidí chyby, kterých jsme se dopustili?

Mluví rád. Mluví hodně. A má hodně co říct. Politiku sleduje pečlivě a pamatuje si téměř všechno. Servítky si nebere, věci nepřikrášluje. S jeho názory nemusíte souhlasit, jeho pravicový pohled na svět vám nemusí sedět. Ale jisté je, že Tomáš Březina o stavu, ve kterém se Česko v roce 2016 nachází, nepřemýšlí povrchně. Pokud chcete malý důkaz, stačí přidat, že čistý přepis rozhovoru, který redakci Neovlivní.cz poskytl, zabral dvaadvacet stran. “To jsem zase žvanil, co?,” pousmál se sebekriticky na závěr povídání.

Předkládáme vám to podstatné z rozhovoru s Tomášem Březinou, šéfem společnosti BEST. Mluví v ní právě o svých zkušenostech s politikou. Proč se nechal zlákat ke spolupráci s ANO, proč nemůže Andrej Babiš řídit stát jako firmu, proč podle něj volební systém negeneruje do sněmovny kvalitní osobnosti.

Neo: V roce 2013 jste figuroval několik týdnů na čelním místě středočeské kandidátky hnutí ANO do sněmovních voleb. Jak jste se k tomu dostal?

Váhal a uvažoval jsem o tom dokonce dva roky, po které trvaly mé řídké kontakty s ANO. Pan Babiš mi poslal pár SMSek – obvykle potom, co jsem měl nějaký rozhovor na celospolečenské téma a řekl jsem, jak je to tady strašné. A on mi po právu napsal: ‘No tak to se ti to kecá! Tak pojď’.

Mně se moc nechtělo, těžce jsem snášel Babišovu minulost. Jako těžce snáším minulost všech lidí kariérně úspěšných v komunistickém režimu. Jsem v tom konzistentní; ještě před volbami, když jsem byl nestranickým kandidátem ANO, jsem to všechno říkal do novin.

Nakonec jsem to spolkl a akceptoval. Tehdy jsem vysvětloval svým dětem, že buď budu sedět doma na gauči před televizí, v hospodě, nebo kdekoliv jinde, a budu nadávat na poměry, nebo se pokusím něco změnit. A jediným způsobem, jak je v této parlamentní demokracii možné něco změnit, je skutečně být v politice. Slyšel jsem také výkřiky některých politických lídrů, kteří říkali, že když chceš něco dokázat, musíš si založit svoji partaj. Což se tady párkrát stalo. Bohužel s velkým následným neúspěchem, protože ti lidi nebyli kvalitní, viz třeba Vít Bárta. Minimálně nebyli kvalitní v manažerském smyslu slova, že to prostě neudrželi.

Neo: Netajíte se tím, že jste srdcem pravičák. Netáhlo vás to do nějaké jasně pravicové strany?

Je fakt, že tehdy nepřišla nabídka jen od ANO, ale i od reálné a ryzí pravice. Ale ta od ANO byla ve finále nejkonkrétnější, nejrealizovatelnější. Protože v té tradiční pravici, kde mé jméno také figurovalo, a kde jsem byl s jejím nejvyšším představitelem dohodnut, se jedna nízká parta postavila proti.

Kdežto v ANO to vypadalo dobře a já tam navíc cítil největší potenciál změny. A s tím i možnost mého osobního uplatnění v této změně. Měl jsem od nich takovou nabídku, že bych měl důležitou pozici. Současně jsem si říkal, že ANO bude mít největší koaliční potenciál a podlehl jsem dojmu, že by z toho mohla vzniknout nová sjednocená pravice.

Jsem přesvědčen, že aby se v zemi věci pohnuly k lepšímu, musí vzniknout něco ve smyslu sjednocené pravice, kdy partikulární zájmy všech jednotlivých lídrů musí jít stranou. Lídři těch čtyř, pěti subjektů se musí potkat – oni se samozřejmě nepotkají – a říct si ‘ano, v zájmu republiky musíme udělat to a to’. Asi šedesát, šedesát pět procent lidí tady vždycky volí levici, ale nějakých třicet, třicet pět procent může mít sjednocená pravice.

Lidem i svým dětem jsem říkal, že vím, že ANO je prapodivné, dokonce marketingově nazvané hnutí, protože to pro voliče zní méně ošklivě než strana, to všechno že je pravda, jsou tam leckteří prazvláštní lidé, ale marná sláva, pravice je prostě v tuto chvíli totálně zdevastovaná, zdiskreditovaná. Nepochybně má ANO větší šanci než náhle z popela jak fénix vyrostlá obnovená ODS. Nebo najednou z nula procent na osmnáct procent skočivší strana Svobodných pod Petrem Machem. No a to bylo celé. Řekl jsem si, jasně, spousta lidí mě odsoudí, ale já si to se svým svědomím zodpovím.

Za čtrnáct dní, tři neděle jsem poznal, že to byla iluze. Tak jsem od ANO odešel.

Neo: Co jste během těch tří týdnů zjistil?

Že můj skutečně velmi naivní étos byl mimo. Doprava to fakt nešlo, byla tam ještě větší hodnotová roztříštěnost, než jsem si myslel.

Není to tak, že bych tam vyloženě cítil nějakou lačnosti po kořisti. Samozřejmě už tehdy existoval pan Faltýnek, pravá ruka pana Babiše, který se pak stal šéfem klubu ANO v parlamentu s obrovskými pravomocemi a hmotným zabezpečením, to se dalo do jisté míry očekávat. Sám jsem příznivcem silné ruky, tak mi to nevadilo, ale viděl jsem tam ten zmar, že by se mi určitě nepodařilo prosadit to, co bych si představoval, jak by věci měly fungovat.

Být někde, kde se necítím úplně komfortně, protože se musím ztotožňovat s minulostmi lídrů, a ještě nejsem schopen nic prosadit, tak to znamenalo odchod. A přesně tak jsem to i napsal. Vydal jsem stručné prohlášení, že v ANO prostě nevidím žádnou pravicovost a že odstupuji z kandidátky. Pár dnů potom mi někteří radili, že jsem tam měl zůstat a dělat si svou svébytnou politiku. A já jsem říkal: ‘Prosím vás, neblázněte, to bych tam vydržel měsíc, dal bych tři rozhovory novinářům a byl by konec. To je nesmysl. Ať to dělá ten, kdo to dělat chce, já půjdu pryč.’

Neo: Jak dnes hodnotíte Andreje Babiše?

Pořádně ho neznám. Takže hodnocení bude velmi povrchní. Upřímně řeknu, že jeden z podpůrných momentů, když jsem si řekl, že to zkusím, bylo, když jsem se s ním párkrát setkal osobně a popovídali jsme si. Měl takové stolní charisma, jakýsi šarm. Vypadal jinak a mluvil jinak, nebo dělal jiný dojem než dnes. Má nevýhodu fyziognomie, nějaké té morousovosti, co v něm je. A samozřejmě má nevýhodu, že neumí pořádně česky a asi už se nikdy nenaučí; byť to lze brát jako symbol změny.

Pak jsou tu ty věci, které se o něm říkají a které platí: Je opravdu nesmírně pracovitý, dokáže věci dotáhnout do konce. Je asi nesmírně ctižádostivý. Ale pro mě byl problém – a byl to další z důvodů, proč jsem nakonec za ANO nekandidoval -, když jsem viděl, co on prakticky prosazuje, co razí. On se vlastně nedomnívá – nevím jestli je pomýlený nebo už jen hájí vlastní zájmy -, že je zapotřebí, aby si lidi v republice říkali pravdu.

Mladí si už dnes jako Babiš Lovochemii nekoupí

Neo: Jakou pravdu teď myslíte?

Třeba, že máme pětkrát nižší výkonnost ve srovnání s Bavorskem a že cesta k dohnání Západu spočívá v aktivitě lidí a v poskytnutí motivací pro ty nejlepší z nás. A samozřejmě v podpoře těch nejmenších podnikatelů. Protože v zavedené demokracii, v zavedeném hospodářství už není možné to, co se stalo v letech 1989 – 1992. Tedy to, že investoři jako pan Kellner, pan Babiš, pan Komárek, pan Tykač, pan Bakala, pan Otava, pánové Koláček a já nevím, jak se všichni jmenovali, i pan Hlavatý z Juty, přebírali stávající firmy. To už prostě není možné. Určitě jsou všichni mimořádně schopní, bylo strašně mnoho těch, kterým se to nepovedlo. Ti své firmy zničili, přestože měly větší potenciál než třeba Juta. Klobouk dolů. Ale je to úplně jiný příběh, než když je mi dvacet devět, píše se rok 2016, skončil jsem univerzitu, mám za sebou čtyři roky v Anglii, teď se vracím sem a založím si vlastní byznys. Dnes už nekoupím Lovochemii, už nekoupím Setuzu. Začnu malým byznysem, nějakým start-upem. To je jediná šance, jak dohnat Západ.

Viděl jsem, že pan Babiš tohoto vůbec není příznivcem. Uvažuje úplně jinak. Zjednodušeně řečeno, podle něj malí stejně žijí z velkých. Já mám velký Agrofert, a teď potřebuji mít něco outsourcované. Hřídele do nějakých motorků, které se vyrábějí v nějaké firmičce, nebo je dělá místní zámečník. Tak on uvažuje. A já to považuji za naprosto mylné uvažování a chování. A to byl ten druhý moment, kdy jsem se rozhodl, že to pro mě nemá smysl. Protože tohoto člověka nepředělám. Mě taky nikdo nepředělá. Samozřejmě může mít právo si to myslet, ale já si myslím, že to je špatně.

To je všechno, co o něm objektivně můžu říct. Neobjektivně, jak ho dneska sleduji, si myslím, že už je úplně jiný člověk. Na začátku politické kariéry byl opravdu politikou nepolíbený a myslel to možná dobře. Dneska si myslím, že už je velmi dobrý politik. Pokud je pravda, co se píše, že co je Babiš ve vládě, tak získal Agrofertu několikanásobné množství dotací, tak to je obrovský problém a ten člověk asi už přemýšlí jinak, než před těmi třemi lety.

Neo: Lze stát řídit jako firmu?

Stát se musí řídit jako firma. Ale ne v tom smyslu, jak je to teď formulované. V okamžiku, když Babiš toto řekl, vynořilo se osm milionů hlasů, které křičely: Má pravdu, stát se musí řídit jako firma!

Ale nikdo z nich, možná až na dvacet, třicet tisíc lidí, neví, jak se řídí firma. A z těch třiceti tisíc ji ještě někteří řídí blbě. Stát by se měl řídit jako firma v tom pravém slova smyslu. To jest neustále se dívat na náklady a na řízení státu. A ani Babiš to nedělá. Bohužel.

Na začátku volebního období začal uvádět něco ve smyslu ‘nakoupíme centrálně židle, nebo papír a ušetříme šest tisíc’. Já jsem se držel za hlavu. Samozřejmě je to pravda. Ale proboha to není věc řízení státu. Já jsem si představoval, že když tam přijde Babiš, tak si je všechny seřadí a řekne: toto je opravdu bordel, tahle desetimilionová zemička velikosti předměstí Pekingu nemůže mít patnáct vlád, nemůže mít kraje, nemůže mít toto a toto, to změníme. Něco vyjde, něco nevyjde. Pojďme se takto dohodnout.

On si měl sednout a se Sobotkou na provázku jako kačerem říct, hoši, tihleti jako Dienstbier, těm dáme perník v podobě ministerstva pro rovná práva. A teď tady máme šest klíčových ministerstev. Máme jich osmnáct, ale šest je klíčových. Takto se dohodneme. Teď musíme fakt řešit ty učitele. Teď musíme tohleto. Teď musíme udělat něco s obranou, protože to prostě není možné. Ale on se aklimatizoval a řekl si: Ministr financí je fakt fajn flek. A za zvuků cvakajících kamer prý v Lucerně říkal: Jsem jenom ministr financí, ale heleďte se, oni za mnou chodí a žmoulají čepici. To je taková ostuda.

Neo: Co tedy podle vás znamená přesně řídit stát jako firmu?

Napravit správu celé země, dívat se na rezorty jako na závody, koordinovat to všechno, dívat se na to celostně a být skutečně dobrým hospodářem.

Andrej Babiš má pravděpodobně dvě slabiny, a to, že jako investor nikdy firmu neřídil. Agrofert je holding, kdy on má reálně tři sta firem. Když si to vezmete aritmeticky, tak má na každou firmu jeden den. Dojet tam, vrátit se, přečíst si data, vyměnit tam ředitele, dát tam nového. Podívat se, zda vůbec vyrábějí, to už je nemožné.

On se na to dívá jako Warren Buffet, který se ale nebojí říct, že v té firmě sedmnáct let nebyl, jen koupil akcie a zbohatl na nich. Babiš prostě pouze hodnotí výsledky. Kostelecké uzeniny nejdou, tak musíme pošesté vyměnit ředitele. Lovochemie naopak skvěle jde, hnojiva se prodávají, skvěle nám jde zdravotnictví, atd. Ale to není řízení republiky.

Neo: Teoreticky: Kdybyste zůstal v ANO a stal se třeba ministrem průmyslu, jaké by byly vaše první kroky?

Zrušil bych ministerstvo průmyslu. A nejen to, zrušil bych téměř všechna ministerstva a postavil novou správu země, dejme tomu s osmi ministerstvy, a o celé spektrum průmyslu by se staralo něco jako ministerstvo hospodářství. Do dneška nerozumím, k čemu je dobré ministerstvo dopravy, nechápu, k čemu v minulosti bylo ministerstvo stavebnictví, přestože to jsou objektivně existující sektory s potřebou řízení. Ale nechápu, proč to má ministra, který se někde pohybuje a vypráví, proč je mýtné stále takové, jaké je.

Ale předělat správu země je samozřejmě strašně obtížný úkol.

Až přijde frajer a řekne: Končíme, hoši

Neo: A co byste dělal, kdybyste se stal ministrem hospodářství podle vašich představ?

Ono to musí být podloženo schopností uskutečnit potřebné změny. Představa, že si stoupnu na jakékoliv pódium a budu mít na hlavě svatozář a nejlepší myšlenky na světě, je fajn. Ale když zbývajících sedmnáct ministrů – a dokonce i ti z vlastní partaje – budou proti, nebo vůči tomu budou lhostejní, tak to je na rezignaci během dvou dnů.

Obecně řečeno, všechno bych začal řezat. Byrokracie je tak obludná, že ničí tuto civilizaci, požíráme sami sebe. To je základní úkol všech. Bourání byrokracie není možno vršením nových a nových úřadů a útvarů, komisí a nadací, které budou nově definovat byrokracie a nově správu. Ne. Je potřeba, aby přišel frajer a řekl: ‘končíme, hoši, předěláváme celý volební systém, předěláváme správu země, neosvědčily se kraje, protože nikdo nepochopil, k čemu vlastně jsou’.

A pak by se mohlo cokoliv jenom pootočit. Jsem dalek toho myslet si, že bych já dokázal něco výrazně změnit. Ale ty trendy alespoň pootočit. Trochu naočkovat lidi, změnit atmosféru. Z atmosféry zlodějny, korupce a šílenství na pozitivní atmosféru aktivity.

Neo: Jaké jsou podle vás hlavní problémy českého hospodářství?

Hlavním problémem celého ekonomického života, potažmo českého hospodářství, je neznalost. Společensko-politická a ekonomická neznalost, která se projevuje na každém kroku. Večer si pustím televizi, nebo rádio a někdo tam v nějaké souvislosti třeba řekne, že učitelé chtějí přidat, a chtějí to oprávněně, že ekonomika jede, tak jak to, že jim nikdo nepřidá.

Já ale roky tvrdím – a to je ta neznalost – že ekonomika nejede. My nemáme správná čísla, správná data. Když kdokoliv, ať je to pan Babiš, nebo kdokoliv jiný, pan Kalousek, pan Fiala, vyprávějí něco o ekonomice, tak vychází z naprosto špatných základů. Jediná hodnotná zpráva, která se ovšem nerada říká, protože kdo ji vysloví, nebude zvolen, je, že všechno se musí počítat na hlavu. Jestliže operuji s růstem HDP jako s fantastickým ukazatelem, že ekonomika konečně jede, tak vždy je to pouze o tom, že v daný okamžik máme o půl procenta, nikoliv o deset procent větší růst než někdo jiný. Přitom Německo má třikrát vyšší HDP, Bavorsko a Švýcarsko sedmkrát, Norsko desetkrát, Katar dvanáctkrát.

My se musíme starat o to, abychom ten skutečný ekonomický fundament začali dostávat na tyto výše, abychom se opravdu mohli s Bavorskem srovnat. Náš problém je, že jsme sousedy Bavorska. Přejedeme hranici a najednou jedeme po jiné silnici, jíme jiné jídlo, je tam jiná atmosféra. A když lidi čtou ráno titulky v českých novinách, ptají se, jak to tedy je? Ale ono to nejde, když je ekonomická výkonnost taková, jakou jsem popsal.

Základní věc je, že lidé jsou ekonomicky a společensky nevzdělaní, nikdo jim to nevysvětluje a sami si to nevyhledají. Vzdělání je první reálný předpoklad, jak to začít měnit. A všechno začít přepočítávat na hlavu. Naše skvělá nezaměstnanost samozřejmě neodpovídá skutečnosti.

Když učitelé křičí, že mají mít větší výplaty, tak bych chtěl vidět, kolik učitelů na hlavu tady v Čechách máme. Kolik jich má Bavorsko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Francie, třeba i Thajsko nebo Mali, mi je to jedno. Kolik tady máme na hlavu lékařů, nebo samozřejmě úředníků. Potřebujeme tato čísla, musíme je srovnat a udělat analýzy. Pak můžeme zkoumat, kolik je ve Švýcarsku učitelů na sto tisíc žáků, jak moc se liší jejich školský systém od toho našeho, jestli je lepší a proč. Pak by to byla hra čísel. Ale nejde říct, že učitelé potřebují přidat. To samozřejmě potřebují. Ale my nevíme, kolik jich má být a současně máme pětkrát menší HDP než v Bavorsku, třikrát menší než v celém Německu. To je základní problém naší ekonomiky.

Troubové v politice

Neo: Proč jsme nebyli schopni se během 26 let od revoluce zásadně přiblížit Západu?

Rozdíl je obrovský v kupní síle i v mentalitě. Často o tom přemýšlím, někdy už podléhám skepsi v tom smyslu, že Češi si neumějí vládnout. Já jsem Čech, ale za Čecha jsem se díky svým vlastnostem přestal považovat.

Bez ohledu na toto povzdechnutí bych řekl, že selhaly porevoluční elity. Kauza Sinha a Bács, to byl obrovský problém, byla to první masivní korupční kauza, která zlomila euforii a povědomí lidí. Na Klausovi mě mrzí, že si nikdy nepřipustil, že v tom spočívala ta obrovská škoda. Ne ta velikost korupce. Všechny následující kauzy, ti strýčkové Vikové Stanislava Grosse a tak dále, byly větší, běhalo tam víc peněz. Ale ten mravní marasmus způsobila tato záležitost. Z tohoto pohledu toho strašně lituji.

Ale na druhou stranu bych to klidně skousl, kdyby se podařilo dohlédnout do dálky. Když ještě koalice nefungovaly klasickým způsobem, přítel – nepřítel – koaliční partner, ty první koalice měly udělat lepší systém správy země, který by umožňoval progresivnější růst.

Máme obrovský problém v tom, že naše země je malá. Máme patnáct vlád, máme špatný volební systém, který negeneruje do politiky ty nejlepší z nás. Spíš jsou tam takoví troubové. Většinový systém by byl lepší. Pak se to ještě dokazilo přímo voleným prezidentem. Žádné vlády, a tato poslední nejméně, nevládnou ve smyslu pro lidi, ale vládnou tak, aby sbíraly hlasy a udržely se do dalšího volebního období.

Oni lidé už o tom ani nepřemýšlí, jak se může stát, že premiérem země, který za nás jezdí do Bruselu, po světě a k Obamovi, je nějaký kluk, který přišel do parlamentu jako student, do dneška neumí anglicky a nikdy nepracoval. Dobře nastavený systém to nesmí dopustit. V porevolučních dobách to mohlo být tolerované, ale mělo to být taky rychle napravované.

Ptal jste se na Babiše. Lidé už zapomněli, že mohl po volbách zařídit pravo-středové vládnutí. Kdyby se všechny hlasy sečetly, tak včetně Okamury a spol. tam bylo 111 středo-pravých poslanců. Asi by se to stejně rozpadlo, ale na to on zcela rezignoval a šel do náruče se Sobotkou. Ale sociální demokracie nikdy nechtěla a chtít nebude způsob vládnutí, o kterém hovořím a které by bylo pro dobro této republiky potřeba. V Řecku vybudovala rodina Papandreu úřednický stát. Existují dvě Řecka – to přímořské, kde lidi dřou od rána do večera, padají na ústa, roznášejí zmrzliny, pivo a jídlo. Ti pak samozřejmě nechtějí odevzdat daně, protože kdo by je chtěl dávat těm pěti milionům úředníků v Aténách, kteří berou víc než ti, co na ně dřou? Toto dělají socialisti všude na světě.

To považuji za hřích té první polistopadové generace v čele s Havlem, on byl socialista, měl hlavu plnou nějakých utopií. Po velkých vizích chyběly pragmatické další roky. To je obrovský problém a bude se velmi těžko napravovat. Jestli je to vůbec možné.

A pak se nenašel se člověk, který by měl sílu a tah na bránu Klause roku 1992 až 1996. Který by dokázal prosadit lepší správu země, aby měla víc síly Západ dohánět. Ono se to nezdá, ale za těch padesát let byl únik Západu tak obrovský, že to objektivně rychle dohnat nelze. Ale abychom doháněli, musíme být silnější, dynamičtější, aktivnější než ten, koho doháníme. A to bohužel nejsme. Vyžíváme se v žabomyších válkách.

Neo: Mluvíte o sjednocení pravice. Podle vás u nás ještě lze pravici sjednotit? Vidíte osobnost, která by se toho ujala?

Především si myslím, že situace na pravici, nebo v politických stranách vůbec, je až za druhé definována politicky. Za prvé je vždycky definovaná personálním obsazením. To je základní problém. Dříve to byla ODA a ODS. Pak vznikla na chvíli DEU. Pak vznikli Svobodní jako ta opravdová pravice. Strany se definovaly spíš podle politických cílů a možností konkrétních lídrů. Tomu uzpůsobovaly praktickou politiku, spíš se vymezovaly proti sobě, aby volič příliš netápal, co je vlastně TOP 09 a co je ODS.

Drtivá většina voličů nečte politické programy, nemá žádné občansko-politické vzdělání a má zakódované zhruba tak to, že TOP 09 je proevropská a ODS naopak neevropská. Podle toho budou volit. Navíc podle nálady, co zrovna Evropa zkazí, nebo nezkazí. Ve smyslu: kvůli migrační krizi je výhodnější volit ODS, ta nás z toho vytáhne.

Takže… sám se ptám, je-li vůbec v Čechách možné, v koncentraci české malosti, české závisti, aby se tu zjevil nějaký zázrak, nějaký člověk, který by měl ambici pravici sjednotit.

Je tu obrovský problém relativně mladých politiků, kteří nic jiného neumějí, nepracovali. Uvedu příklad Ivana Langera. Velmi časně šel do politiky, skončil tam jako čtyřicátník, má před sebou pětadvacet let kariéry. Mluví se o systému zabezpečení pro bývalé politiky. Nic takového není. Ale měla by alespoň fungovat nějaká atmosférická připravenost společnosti, že toho politika přinejmenším nebude pronásledovat. Ať už Ivana Langera, ať byl, jaký chce, nebo až skončí Bohuslav Sobotka, nebo Michal Hašek, aby se na ně nevrhli jako supi, kterých se ještě před týdnem báli. Aby je nerentgenovali, kde bydlí, jakým jezdí autem.

To je šílené a pochybuji, zda je v této atmosféře vůbec možné, aby se takový nový člověk vynořil. Mimochodem, mého kamaráda Cyrila Svobody (bývalý šéf KDU-ČSL, pozn. red.) se kdysi dávno ptali v rádiu, jestli se tu vynoří nějaká politická hvězda. Odpověděl: Prosím vás paní redaktorko, kdo by se podle vás měl vynořit? Vy taky žijete v představě, že najednou se vynoří nějaký člověk, kterého jsme ještě včera neznali, vynoří se se svatozáří a najednou tady všechno změní? Ne. Mezi lidovci máte Svobodu, máte tam Kalouska – tehdy ještě byli spolu -, máte tam Čunka. A to jsou ti lidé, kteří se budou ucházet o vedení partaje, a mezi nimi si vyberte. A jestli to není dobré, tak hledejte nějakého bezejmenného Bělobrádka, který možná časem dozraje jako Lux.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Ondřejem Závodským: whistleblower ve službách ministerstva financí

» S Jarmilou Kratochvílovou o dřině, dopingu a rekordu, který způsobila křeč v noze

» S Petrem Sýkorou: O Dobrém andělovi a chuti pomáhat

» S Petrem Uhlem: Účtování s levicí a hledání pozitiv na Putinovi

» S klimatologem Alexanderem Ačem: O Evropě za 20 let

» S Milošem Rejchrtem: O chybné snaze sjednocovat i strachu z věčnosti

Ale tehdy byla jiná doba, byla to doba komet ve všem. Co se týče ODS, nevím, kdo by se měl dnes vynořit. To se měl vynořit už dávno.

Jak Klaus nasazoval nuly

Neo: Proč se nevynořili?

V devadesátých letech nasazovali nezpochybnitelní lídři jako Klaus v ODS, Zeman v ČSSD nebo Lux v KDU-ČSL významné jedince jako lídry tam, kde cítili potenciál. To byla jediná cesta, jak dostat do sněmovny neokoukané a kvalitní lidi, o kterých se vevnitř vědělo.

To pak změnili právě ti malí nenávistivci v ODS a ostatních stranách, protože si taky chtěli ukrojit svůj krajíc, ani ne tak slávy, jako spíš džobu. Touto cestou šel i Babiš z donucení, protože žádnou základnu nemá a dělá to blbě, prostě mu tam lidi nechtějí. Ale je to jediná cesta. Takovéto vyprávění: Vstup do té oné partaje, odveď tam svou práci. To je masakr na druhou, to nemůže nikdy vyjít.

Když jsem byl v předsednictvu klubu ODS, diskutovali jsme a hlasovali o kandidátech. Samozřejmě víc hlasů dostávali ti ‘hodní’, nikoli ti vyhranění. Klaus pak taky nasazoval nuly, protože nechtěl, aby tam rostli lidé, kteří by ho překonali. Když se Langer zdál být po Sarajevu korunním princem a vystrčil hlavu, tak mu na ni šlápl a zadupal ho, že se z toho tři roky probíral.

Babiš tam taky nebude chtít nějakého mistra světa. Prostě chce pana Hlavatého, kterému je 68 let a který řekne, že kontrolní hlášení je bezvadná věc.

Neo: Co posílit a zjednodušit prvek kroužkování?

Marek Benda z ODS je typický příklad, kdy se už asi pětkrát zaříznutý poslanec díky kroužkování do sněmovny vždycky dostane. Já mu to přeji, je to chytrý člověk a navíc rodinu Bendů jsem měl rád, opravdu za komunistů trpěli a starý Václav Benda byl velký mozek. Marka Bendu jistým způsobem oceňuji. Ale – on taky v životě nepracoval.

Kroužkování považuji za úlitbu a je určitě lepší mít zlepšené kroužkování. Ale ty pokusy taky nevyšly, protože se tam dostaly prapodivné existence z posledních míst, které lidi kroužkují ze srandy.

Já horuji pro většinový systém. Ať kandidát, který kandidovat chce, opravdu má něco za sebou a je přiměřeného věku. Už dlouho vím, že dobrý vstup do politiky pro mentálně zdravého a schopného člověka je na hranici padesátky, šedesátky. Člověk v tom věku už něco dokázal, má pár peněz a nemá takovou absolutní potřebu krást, už si i ukojil své ego.

Protože to jsou všechno egáči. Jinak by tam nešli. A čím jsem mladší, tím mám to ego větší a musím se zabezpečit, přemýšlím, co budu dělat za dvacet let. Já jsem egáč, že jsem v politice byl, jsem egáč, když mám firmu, která je zřetelná. Takže ego, hmotné zabezpečení, dostatečně vysoký věk. Neříkám nastavit to jako pravidlo, u prezidenta je limit čtyřicet let, tak dejme do parlamentu padesát osm… to vážně ne. Ale většinový sytém by pravděpodobně toto vyselektoval.