To nejcennější, co máme, jsou děti. Přesto je už roky ponižujeme nepovedeným systémem přijímacích zkoušek a pak je stejně nenecháme studovat.
Je to záhada. Systematicky týráme svoje děti a příliš se nezabýváme otázkami, proč vlastně a jak to děláme. Ale děláme to. O tom není pochyb. Přitom Česko je vyspělá, kulturní a nadprůměrně spokojená země. Je téměř nulová pravděpodobnost, že by se mezi jeho obyvateli vyskytovalo mimořádné množství sadistů, zločinných pedofilů nebo asociálních cyniků. Je to záhada.
Už jsme tady v časopise odcházejícího ministra školství Vladimíra Balaše jednou citovali. Ale stojí za to ten výrok připomenout. Aspiruje na to, aby se stal legendárním. Ministr komentoval loni v létě obavu z nedostatku míst na středních školách takto: „Trochu mě překvapuje, že při tom, jak se vyvíjela demografická vlna v posledních osmi letech, tak nikoho nenapadlo zajistit dostatečné kapacity. Nejde jenom o prostory, ale také učitele. Nemůžeme si dovolit ten luxus nechat projít jednu generaci určitě nadějných uchazečů o studium na střední škole a nedat jim možnost, aby mohli studovat.“
Právě nyní, v březnu a v dubnu, se ta „demografická vlna“ začíná přelévat na střední školy. Jenže nemá podobu tsunami, která školy převálcuje. Naopak, odrazí se od jejich zdí a zdecimuje žáky, kteří se chtějí dostat dovnitř. Nebo spíš – chtěli se dostat dovnitř.
Mnozí nemají šanci projít na vybranou školu. Je jich moc. A jak konstatoval Vladimír Balaš, nikoho z politiků nenapadlo, že když se rodí víc dětí, bude třeba také víc míst ve školkách a ve školách.