Potřebujeme pro novináře spojky u policie, ať tam berou výhrůžky vážně, říká šéfka syndikátu

„Chceme, aby na okresních policejních služebnách existoval člověk, který bude mít přesné informace co dělat, když se na něj obrátí novinář, který se cítí být ohrožen,“ říká šéfka Syndikátu novinářů ČR Ivana Šuláková. „Dnes, když přijdete na nějakou obyčejnou služebnu někde v menším městě, tak tam vůbec nevědí, co si s tím mají počít.“

Vedení Syndikátu novinářů ČR, dobrovolné profesní sdružení aktivních žurnalistů, se silně postavilo za Sabinu Slonkovou. Šéfredaktorka Neovlivní.cz i její rodina se staly terčem výhrůžek a pronásledování, dostala přidělenou policejní ochranu.

„Syndikát upozorňuje, že útoků na novináře neustále přibývá a je proto třeba urychlit přípravu mechanizmů, které zajistí větší bezpečnost novinářů na celostátní i lokální úrovni,“ stojí mimo jiné v prohlášení.

Co za mechanismy by to mělo být a co dalšího ohrožuje novinářskou profesi, rozebírá v rozhovoru pro Neovlivní.cz předsedkyně sdružení, dlouholetá novinářka Ivana Šuláková.

Neo: Syndikát k případu Sabiny Slonkové uvedl, že útoků na novináře neustále přibývá. Jaké o tom máte poznatky?

Jde o problém, který zasáhl celou Evropu. Zřejmě to souvisí i s tím, jak se v jednotlivých zemích mění politické reprezentace. Útoků přibývá v tom smyslu, že nejde vždy o fyzické útoky, ale jsou to útoky prostřednictvím elektronických médií, tedy různé výhrůžky přes internet a podobné věci – to, co třeba Sabina jistě dobře zná.

Já sama jsem v prohlášení poukázala na to, že se na tom podílejí politici tím, že někteří novináře veřejně dehonestují. Staví je někam na úroveň kriminálních živlů. A kvůli tomu má laická veřejnost pocit, že právě novináři jsou původci něčeho špatného, a vylévá si vztek tím, že jim posílá podobné vzkazy.

Teď je to typické hlavně pro Slovensko, kde se už podařilo veřejnost částečně zmanipulovat a kde, jak sama dobře víte, zaznamenali novináři útoky i ze strany obyčejných lidí.

Neo: V prohlášení zmiňujete, že je potřeba urychlit přípravu mechanismů, které zajistí větší bezpečnost novinářů, a to jak na celostátní, tak i lokální úrovni. Co si pod tím má člověk představit?

Jinými slovy to, aby novinář v okamžiku, kdy se cítí být ohrožen, mohl kontaktovat konkrétního člověka na konkrétním místě s tím, že potřebuje ochranu.

Sabina Slonková je veřejně známou novinářkou na celostátní úrovni. Ale tím, že já sama se pohybuji hodně na lokální úrovni, tak vím, že tyto problémy mají i lokální novináři. A často nejsou bráni úplně vážně, protože si někdo tady na Ostravsku nebo na Brněnsku může myslet, že situace není tak vážná. Čili jde o to vymyslet mechanismus, aby na každé větší policejní služebně existoval nějaký člověk, který, když ho osloví novinář, že se necítí být v bezpečí, by okamžitě nastavil buď jeho přímou ochranu, nebo nějaká opatření, která by daného novináře ochránila – třeba i v tom elektronickém prostředí. Zkrátka by dal pokyn k tomu, aby se spustil nějaký ochranný mechanismus.

Jde o to, že když dnes přijdete na nějakou obyčejnou služebnu někde v menším městě, tak tam vůbec nevědí, co si s tím mají počít.

Neo: Vy sama máte nějakou osobní zkušenost tohoto typu?

Vzhledem k tomu, že už působím spíše na editorském postu, tak v poslední době ne. Ale v minulosti se mi to samozřejmě „podařilo“ – to, že mi někdo hodil do schránky nějakou výbušninu, ona vybuchla a udělala velkou „parádu“. Ne, nenapáchalo to moc škody, ale samozřejmě to vyděsilo mě, moji rodinu, mé okolí. Tyto věci se děly už před lety, jenže teď je toho mnohem víc – a možná se o tom i víc mluví, což je dobře. Veřejnost by měla chápat, že tato práce přináší některá rizika.

Neo: Čili vaše představa je mít – dejme tomu – na úrovni okresních měst na služebnách nějaké spojky pro novináře.

Přesně tak. Aby v okresních policejních služebnách existoval člověk, který bude mít přesné informace co dělat, když se na něj novinář v této situaci obrátí.

Je strašně důležité, abychom takového novináře ochránili ještě dříve, než se dostane do přímého ohrožení. Aby někdo vůbec začal brát vážně to, že dostává třeba útočné emaily. Protože, jak říkám, u Sabiny Slonkové, která dělá na závažných investigativních kauzách, se dá předpokládat, že ji budou brát vážně. Ale pak jsou tu novináři, kteří to dělají na lokální úrovni a nejsou známí jako ty špičky. A u nich může být reakcí nedůvěra – proč by si to k nim někdo dovoloval, proč by někdo takového novináře ohrožoval, vždyť ta jeho práce není tak důležitá… Ale je, protože i na těch lokálních úrovních můžeme někomu šlápnout na pomyslné kuří oko.

Neo: Ono je to na lokální úrovni možná i horší v tom, že je člověk jaksi víc „na talíři“, že?

Přesně tak. Tam jsou ti novináři známí. A jak se všichni mezi sebou znají, všichni také vědí, kdo je manžel, manželka, kam chodí děti do školy a podobně.

Neo: Když si zahraju na ďáblova advokáta: proč by takovou spojku měli mít novináři, a ne třeba lékaři? Vybavuji si v covidové době, jak mnohé ze zdravotníků pronásledovali lidé z dezinfoscény, matně si vybavuji nějaké prořezávání pneumatik lékařům – tuším na Kladně. Proč by měli mít žurnalisté jiné zacházení?

Pomůžu si obecnou poučkou, že novináři jsou součástí demokratického systému; chrání to, aby demokracie fungovala. Lékaři požívají jistého respektu z pozice výkonu své profese a málokdy se setkávají s tím, že by je někdo veřejně dehonestoval. Ale v případě novinářů, kteří poukazují na nepravosti, které se ve společnosti dějí, je dehonestace jejich řemesla častá. A nikdo z těch, kteří se za ně mohou postavit, se za ně nepostaví. Naopak – ještě přilévají olej do ohně. Myslím tím naše politiky, od nichž je postavení novinářů degradováno z pozice moci; tomu se dá jen těžko bránit. Můžete to dělat prostřednictvím některých organizací, které se za vás postaví, prostřednictvím redakcí. Ale z principu trvám na tom, že když není zastání od těch, kteří mají ony obranné či ochranné systémy vytvářet, tak je to špatně.

Od některých politiků slyšíme, jak poukazují, že novináři jsou špína, lumpové, lháři, kteří přinášejí nepravdivé informace, že to oni, ne my… A tak dále. Vlastně tím vytvářejí iluzi, že to novináři jsou onou vší v kožichu. A tohle u žádného jiného povolání v Česku nenajdete. Zmiňovaní lékaři se nestávají terčem takové kritiky od mocných, ani žádná jiná profese, policisté a podobně. Ale novináři ano.

Za to, že poukazují na nepravosti v této společnosti, se jim dostává kritiky od pánů, kteří jsou u moci.

Neo: Vrátím se k myšlence spojek na policejních služebnách. Jde už o nějaký konkrétní návrh, který se někam posouvá? Kdo to připravuje?

Jde o pracovní skupinu, do které jsou zaangažovány různé organizace. Proběhlo setkání lidí, kteří se snaží tuto situaci změnit. Nejde přitom „jen“ o fyzické útoky, ale třeba také o házení klacků pod nohy v podobě různých žalob.

Právě na této skupině jsme řešili, že by mechanismus pomoci mohl být takto nastavený – že budou na okresních úrovních kompetentní lidé, kteří budou vědět, co mají dělat, když tato situace nastane. Ale zatím je to ve fázi vývoje. Otázkou je, zda se za ten krátký čas, který zbývá do voleb, vůbec něco stihne udělat. A dá se předpokládat, jak volby dopadnou a co nastane poté.

Neo: Třeba to, co už částečně vidíme. Ignorování novinářů, kdy si politici vypouštějí pouze to, co sami chtějí, přes sociální sítě, přičemž spoléhají na to, že dnes mnohem méně lidí registruje zdroj informace. Prostě konzumují, co jim napadá do feedu, a příliš se nestarají o to, od koho ta zpráva je. Jak moc podle vás sociální sítě ohrožují novinářskou profesi?

Upřímně řečeno si sama nedovedu dost dobře představit, jak bude naše profese vypadat za nějakých patnáct, dvacet let. Problém je v tom, že se dnes – z laického pohledu – často zaměňuje profesionální žurnalistika s tou amatérskou, občanskou žurnalistikou. Lidé si myslí, že minimálně v internetovém prostoru mohou novináře nahradit. My víme, že nemůžou, protože mají jiné standardy práce než profesionálové, kteří vědí, jak mají pracovat, jak si ověřovat informace a podobně. Lidé mají pocit, že když někdy bývají u těch událostí první a jako první informují, že tímto mohou profesionální média nahradit.

Osobně vidím budoucnost v tom, co už se vlastně děje: Že lidé, kteří jsou někde u zdrojů informací, můžou být dobrými aktéry v tom přinést první podnět. Ale další profesionální zpracování prostě musí udělat novinář, protože ten má možnosti, a hlavně potřebu informace ověřovat. Ví, jak s informací naložit. Čili to nevidím jako ohrožení novinářů, spíše jako prostor pro to rozšířit informační zdroje.

Nemyslím si, že novináře čeká konec jejich profese, to ne. Jenom budou možná muset do svého úzkého novinářského kruhu vpustit ještě další partnery pro spolupráci.

Neo: Zároveň se ovšem zužují možnosti, pokud chcete pracovat v etablovaných či důvěryhodných médiích. Náklady tištěných novin jsou na zlomku toho, co měly před deseti, patnácti lety, skončily Lidové noviny, v redakcích se propouští, zase se otevírají debaty o budoucnosti veřejnoprávních médií… Tohle není něco, co řemeslo torpéduje?

Je jasné, že to, že je méně peněz potřebných k tomu, aby ta důvěryhodná média pracovala dobře, na ně dopad má – a bude mít. Je ale otázkou vydavatelů, aby svou pozici na trhu obhájili. Aby peníze, které mají k dispozici, dávali tam, kde to ta média potřebují.

Asi se neobejdeme bez nějakého zeštíhlování, patrně to čeká všechny redakce. Ale je otázkou, zda na tom trhu prostě musí být úplně všichni.

Abyste rozuměla: ve mně se pere novinář, který chce, aby publikum mělo co největší výběr, s hlediskem ekonomické únosnosti. Je nás tady hodně, kteří se o ten trh musíme poprat.

Přitom se mi úplně nelíbí teorie, podle které si má vybrat čtenář/posluchač/divák sám, jaká média chce. Protože když budeme sázet jen na vkus publika, tak se obávám, že si vybere právě tu méně důvěryhodnou část nabídky. Ta je snadno stravitelná, nenutí člověka kriticky přemýšlet, krmí ho něčím, co je pohodlné, pěkné, nabarvené. Takže je v prvé řadě úkolem současné seriózní mediální scény ukázat lidem, že to, co je prvoplánově růžové, pro ně nemusí být to správné.

Jsem zkrátka ze staré školy a myslím si, že bychom měli publikum vychovávat. Ukazovat mu i ty nepěkné věci. Jen si nejsem jistá, zda je publikum připraveno ty nepěkné věci strávit.

Neo: A to mě zase vrací k regionální novinařině. Často se mluví o tom, jak chybí investigativci, kteří by pátrali po lumpárnách právě na lokální úrovni. Já si pamatuji dobu, kdy měly regionální přílohy a místní deníky x-stran a početné redakce a v každé byl někdo, kdo se pátrací novinařině věnoval. Dnes jsou ty přílohy ořezané na minimum a často působí trochu jako věstníky. Jako by poptávka čtenářů po místních kauzách zkrátka nebyla. Jak s tímhle bojovat?

Na to nemám návod. Taky si pamatuji, když byly regionální redakce o deseti, dvanácti lidech. Dneska je to o jednom, dvou novinářích, kteří kolikrát ani nemají samostatnou redakci a pracují z domova, v izolaci, o nějaké výměně názorů či brainstormingu si mohou nechat zdát.

Mění se publikum a v důsledku toho se nám mění i mediální nabídka. Já jako novinář vnímám, že je to krok zpátky.

Počátky problémů vidím v mediální výchově. Což může znít vzletně, ale když se podíváte, jakým způsobem se dneska učí děti na základních školách tomu, jak konzumovat média, je to těžká tragédie. Často je to učí učitelé, kteří si ve sborovně čtou Blesk. Tím neříkám, že je špatně číst Blesk, pokud ho berete jako zdroj pobavení. Ale v okamžiku, kdy je to pro vás jediný zdroj informací, je to špatně. A pokud pak děti učí lidé, kteří sami neumí kriticky myslet, vyrůstá nám další generace čtenářů, kteří budou chtít právě to pohodlné růžové čtení. Nikoli nezávislá média, která jim nabízejí kritický pohled.

Neo: Stalo se nám z toho trochu bezútěšné povídání, že.

Je to bezútěšné; ve mně se to neustále pere. I proto, že také učím budoucí novináře a často vídám, že studenti neumí kriticky přemýšlet. Opravdu. Základy kritického myšlení chybí všem absolventům základních i středních škol. A já se obávám, že už je to nikdo nenaučí, protože v tom nejsou vychovaní. Oni nepochybují, že to, co se jim naservíruje jako fakta, třeba vůbec nemusejí být fakta. Nemají potřebu si cokoliv ověřovat, vlastně ani nechtějí. Přijímají to, jakože to tak prostě je. Ve smyslu – no a co, já si žiju svůj život a tohle mě ani nezajímá… Neříkám, že takoví jsou všichni, nerada bych je házela do jednoho pytle, ale většina taková je.

I proto se mi líbí některé malé redakce, které vznikají nezávisle, v regionech, které mají potřebu dělat osvětu dětí ve školách. Jenže je to něco, co by měl dělat někdo úplně jiný. Mělo by to být v rukách škol, ministerstva školství. Je fajn, že se upouští od biflování všeho do hlavy, že učí děti vyhledávat si informační zdroje. Ale ještě by je měli ve školách naučit s těmi zdroji pracovat.

Neo: A do toho všeho přicházejí nástroje AI, které také mohou značnou část redaktorské práce nahradit.

S tím se také budeme muset popasovat, to je v tuto chvíli ještě jedno velké neznámo, které promění svět novinářů. Víme, že AI dokáže část novinářské práce – ne tu investigativní, ale řekněme tu základní zpravodajskou – do jisté míry nahradit. Ostatně ČTK už léta používá AI při zpracování některých věcí. Tam, kde to může pomáhat, to může být fajn, ale tam, kde vstoupí do tvůrčího procesu, si vůbec nedokážu domyslet, kam až to může zajít.

Zkrátka se budeme muset popasovat se strašnou spoustou věcí. S problémy, které už máme, se kterými už bojujeme, včetně různých politických reprezentací a klacků, které nám hází pod nohy. S lidmi, kteří možná nepochopili vážnost práce tohoto oboru. S problémy, které přicházejí – s umělou inteligencí, se změnou vkusu publika. Bude toho strašně moc.

Otázkou také je, jestli má novinářské povolání nějakou budoucnost i ve vzdělávacím procesu. Jestli vůbec bude mít smysl studovat tento obor, nebo se věnovat nějakému jednomu konkrétnímu oboru a stát se v něm specialistou a ty ostatní věci nastudovat jinak než vysokoškolským studiem.

---

Ivana Šuláková

• Od července 2024 je předsedkyní Syndikátu novinářů České republiky.
• Vystudovala žurnalistiku, kterou také externě vyučuje.
• V prostředí médií se pohybuje už tři desítky let. Pracovala v novinách, televizi, nyní je působí jako editorka Českého rozhlasu Ostrava. Tedy v roli, jejíž hlavní náplní je zajištění a kontrola každodenního zpravodajského a publicistického obsahu vysílání regionální stanice.
• Specializuje se na mediální legislativu, etiku a historii, pomáhá jiným zvládnout vystupování před mikrofonem a kamerou.