Skutečná změna režimu by byla možná pouze tehdy, pokud by se protestní hnutí propojilo s vnitřním mocenským zlomem, zejména uvnitř armády, a pokud by případný vnější tlak oslabil hlavní represivní pilíře režimu. Bez těchto faktorů zůstane Írán v pasti mezi brutální sekuritizací a postupujícím ekonomickým rozpadem, píše bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.
V médiích se v posledních týdnech množí spekulace o tom, zda Spojené státy zaútočí na Írán. Tyto úvahy však často zastírají podstatnější otázku: jaký vývoj probíhá uvnitř samotné Íránské islámské republiky a zda je režim schopen dlouhodobě udržet kontrolu nad společností. Jak jsem již popsal v tomto textu, Spojené státy mají v regionu soustředěny dostatečné vojenské prostředky a technicky jsou na útok připraveny. Pokud by však americký prezident dal k úderu povel, nešlo by jen o vojenské rozhodnutí, ale o krok s hlubokými politickými důsledky.
Zároveň je stále zřejmější, že diplomatická cesta se rychle vyčerpává. Je velmi nepravděpodobné, že by íránský režim přistoupil na americké požadavky v rámci jaderných jednání, a to i přes narůstající tlak Washingtonu. Spojené státy požadují ukončení obohacování uranu, omezení balistického raketového programu a konec podpory regionálních spojenců Teheránu.
Právě tyto tři pilíře však Írán dlouhodobě považuje za základ své bezpečnosti a odstrašení vůči Izraeli a USA. Íránské vedení opakovaně dává najevo, že o těchto otázkách vyjednávat nebude, a i deklarovaná ochota k „spravedlivé jaderné dohodě“ fakticky znamená trvání na domácím obohacování uranu. Rozhovory tak stagnují a nevykazují žádný reálný posun.
Tato patová situace zvyšuje pravděpodobnost, že se Spojené státy budou stále vážněji zabývat vojenskou variantou. Americká rétorika se v tomto směru přiostřuje a záměrně pracuje s odstrašováním – nejen vůči Íránu, ale i vůči vlastním spojencům a domácímu publiku. Přesto platí, že klíčové nejsou samotné letecké údery, ale jejich interakce s vnitřní situací v Íránu. Otázka nestojí pouze tak, zda mohou útoky oslabit režim, ale zda existuje vnitřní dynamika, která by takový tlak dokázala využít. Právě zde se protínají tři roviny: hrozba obnovení masových protestů, prohlubující se ekonomický kolaps a nejistota ohledně loajality státního aparátu, především regulérní armády.