Pozadí kauzy Grygárek: Hon na Voldemorta

Elitní policejní důstojníci dvou států, prokurátorská esa ze Švýcarska, legendární atašé z pražské ambasády, schůzky na vrcholné úrovni. A dvě miliardy, na které si už brousila zuby švýcarská justice. V takových kulisách se odehrávala mezinárodní operace proti muži s přezdívkou lord Voldemort. Nic z toho nakonec nestačilo. Kmotr Roman Janoušek z pečlivě upředené sítě vyklouzl. Jak se mu to povedlo? Odemykáme text z loňského zářijového vydání časopisu Neovlivní.cz. Popisuje, co odhalilo vyšetřování kdysi mocné figury tuzemské justice Libora Grygárka.

Bylo pondělí 22. září 2008. V pronajatém pražském bytě švýcarského policejního atašé Charlese Marchona se večer sešla elita švýcarských a českých expertů na sofistikované finanční zločiny. Původně měli u večeře řešit Mosteckou uhelnou. Privatizační kauzu, v níž švýcarské úřady zabavily v tamních bankách miliardy korun a nakonec dosáhly tvrdých trestů pro české manažery, kteří kdysi za Zemanovy vlády doly získali.

V jednu chvíli si ale švýcarský žalobce Luc Leimgruber vzal stranou dalšího z účastníků dýchánku, šéfa české protikorupční policie Jiřího Nováka. „Na odděleném jednání pan Leimgruber informoval pana Nováka o stavu vyšetřování ve Švýcarsku a o tom, že se jedná o významný případ praní peněz ve vztahu k Romanu Janouškovi. Pan Novák byl kooperativní. Řekl, že ÚOKFK (protikorupční služba, pozn. Neo) se o pana Janouška zajímá již delší dobu,“ zaprotokolovali čeští policisté o několik let později výpověď žalobce Leimgrubera.

Jedenáct let starým rozhovorem mezi čtyřma očima tak začal hon dvou států na Romana Janouška. Někdejšího pražského kmotra, kterému se dařilo zejména za vlády ODS a Pavla Béma a jemuž se v pražském zákulisí kvůli jeho vlivu přezdívalo lord Voldemort.

O pokusech Švýcarů dostat Janouška za mříže už se psalo i v minulosti. Teprve díky případu jiného kdysi mocného hráče – náměstka vrchního žalobce Libora Grygárka – ale nyní vyšly najevo detaily.

A také míra urputnosti, s jakou švýcarští prokurátoři po Janouškovi šli.

Libor Grygárek byl původně obviněn z toho, že Janouškovi kryl záda a snahu Švýcarů sabotoval. Mimo jiné tak, že hatil zdárné předání informací prostřednictvím právní pomoci. Jenže soud v létě Grygárkovo stíhání po šesti letech bez procesu zastavil.

„Soud v tomto řízení žádné porušení povinnosti státního zástupce neshledal,“ stojí v rozhodnutí soudu. Obžaloba kromě toho nedokázala doložit, že se pozdější přátelé Janoušek s Grygárkem v inkriminované době už znali.

Rozsudek nad Grygárkem současně obsahuje detailní popis toho, co všechno švýcarské a české úřady podnikaly, aby dostaly za mříže Romana Janouška. Na základě policejních dokumentů zveřejněných v létě soudem, které jsme doplnili o svědecké výpovědi některých aktérů, přinášíme rekonstrukci příběhu.

Podvržený Blaník

Na počátku stála cílená dezinformace o existenci policejního spisu Blaník.

Zmínka o Blaníku se jako vedlejší větev objevila v příběhu týdeníku Respekt, který popisoval aktivity tehdejšího ministra dopravy za ODS Aleše Řebíčka. Součástí článku z konce srpna 2008 byla informace o chystaném prodeji ruzyňského letiště, které spadalo pod Řebíčkův úřad. Autor článku Jaroslav Spurný napsal, že policie kvůli snahám přihrát letiště Romanu Janouškovi založila spis Blaník. Blaník proto, že ve stejnojmenném paláci na pražském Václavském náměstí roky sídlily Janouškovy firmy.

A právě tuto informaci o tři týdny později – 15. září – využila banka Kredietbank v Ženevě k tomu, aby specializovanému švýcarskému úřadu na potírání praní špinavých peněz s názvem MROZ oznámila podezření ohledně účtů spojených s Romanem Janouškem.

„Banka podala toto oznámení potom, co se dozvěděla prostřednictvím zpráv z tisku, že útvar české policie proti korupci zahájil vyšetřování proti Romanu Janouškovi zejména v rámci přípravy prodeje mezinárodního letiště Ruzyně v Praze. Banka konstatovala, že aktiva na jednom z účtů, k němuž má Roman Janoušek hospodářská práva, podstatně převyšují cíle a záměry pro používání tohoto účtu,“ stojí v dokumentech švýcarské prokuratury.

Janoušek s bankou podle jejího vyjádření nekomunikoval, tak mu účty s desítkami milionů zablokovala. A o další týden později už švýcarské státní zastupitelství prostřednictvím soudní policie rozjelo oficiální vyšetřování proti Romanu Janouškovi kvůli podezření z praní špinavých peněz.

Kdo přesně vypustil do světa informaci, která rozhýbala vyšetřování, dnes nikdo nechce prozradit. Novinář Spurný tvrdí, že si už nepamatuje, kdo konkrétně mu zprávu o spisu Blaník předal.

„Vím stoprocentně, že to bylo z policie. Kdo to ale byl, to už si po těch letech nevzpomenu. Mluvil jsem tehdy se strašnou spoustou lidí,“ uvedl na dotaz Neovlivní.cz reportér Spurný.

Mlčenlivost chrání nás

Tehdejší šéf protikorupční služby Novák, který dnes pracuje pro státní firmu Čepro, zase odmítá o služebních záležitostech ze své éry u policie mluvit. „Nemohu se k takovým věcem vyjadřovat,“ uvedl.

Z výpovědi švýcarského policejního atašé Charlese Marchona nicméně vyplývá, že v minulosti se mu policejní šéf Novák přiznal, že falešná zpráva o Blaníku byla vypuštěna účelově. „Ředitel Novák mu řekl, že operace Blaník neexistuje, že se jedná o taktickou dezinformaci. Potvrdil, že ÚOKFK se o to sice zajímá, ale v souvislosti s Blaníkem není vedeno žádné trestní řízení,“ stojí v záznamu z Marchonova výslechu.

Taktická dezinformace je termín, který se v bezpečnostních kruzích používá pro podvrženou informaci. Většinou ji vypustí policie nebo tajné služby, aby například monitorovaly, co ve sledovaném prostředí vyvolá.

Jasněji by mohla do dezinformační linky vnést banka Kredietbank, která avizovala podezřelé pohyby na Janouškových účtech. Banka by mohla třeba osvětlit, jak to, že si v českém tisku všimla zmínky o spisu Blaník, ale už nezaznamenala, že o dva dny později ji rovněž v tisku oficiálně dementovala česká policie. „Žádný spis s názvem Blaník náš útvar nezaložil, nebyl k němu vyzván a stejně tak se nezabývá prověřováním zmíněných osob,“ řekl tehdy mluvčí protikorupční služby Roman Skřepek.

Jenže Kredietbank – stejně jako prakticky všechny finanční domy – o konkrétních případech odmítá cokoli zveřejňovat. Na dotazy Neovlivní.cz banka neodpověděla.

Točíme se v kruhu

Bez ohledu na původ podvržené informace o spisu Blaník se vyšetřování ve Švýcarsku rozjelo. Za švýcarskou federální prokuraturu na případu pracoval Patrick Lamon, v té době ředitel odboru terorismu a organizovaného zločinu. Tedy vysoká šarže. S ředitelem Novákem jednal osobně, na další rozhovory přímo do Prahy pak vyslal svou spolupracovnici Anne Rochat.

Charles Marchon, který byl ve své době známou postavou v tuzemských bezpečnostních kruzích, sloužil jako styčný důstojník. Díky svým kontaktům a vazbám jim v Praze otevíral dveře.

Švýcaři totiž sice měli podezření, zablokované miliony na účtech spojených s Janouškem, ale neměli takzvaný zdrojový trestný čin. Tedy zločin, z něhož vznikly peníze, které na účtech zmrazili. A bez toho případ nelze poslat před soud. Ani v Ženevě, ani v Praze.

Ze záznamů z výslechů švýcarských prokurátorů a policistů vyplývá, že si slibovali, že jim tento zdrojový čin dodá právě Praha. Spoléhali zejména na zmiňovaného šéfa protikorupční služby Nováka. Mimo jiné proto, že s ním měl atašé Marchon přátelský vztah a ve služebních záležitostech dobrou zkušenost.

Marchon i prokurátor Lamon opakovaně zmínili, že jim Novák v neoficiálních rozhovorech dával najevo, že se Janouškem zabývají.  Jenže formálně jeho lidé Janouška nestíhali. A přesně toho chtěly švýcarské úřady docílit.

Naopak Jiří Novák podle záznamů z Grygárkova spisu zase očekával, že mu Švýcaři dodají informace, aby protikorupční služba vůbec mohla stíhání Janouška zahájit. Jinak proti němu čeští policisté neměli tvrdé důkazy.

Popsanou situaci sám Novák při výslechu označil za točení se v kruhu. „Švýcarská strana chtěla, aby česká strana identifikovala nějaké trestní řízení, které by mohlo odhalit zdrojovou trestnou činnost v České republice. Proti Romanu Janouškovi však žádné trestní řízení, v rámci kterého by mohla být právní pomoc vyžádána, vedeno nebylo. Informace, které mu pan Marchon neformálně poskytl, byly nedostatečné pro zahájení úkonů trestního řízení, a proto se snažil získat další konkrétní podklady, které by tento postup umožnily. Přes profesně velmi přátelské vztahy od švýcarské strany nezískal žádnou hmatatelnou informaci, o kterou by se mohl opřít. Víceméně se stále točili kolem toho, kdo koho požádá o sdělení informací a na jakém procesním základě,“ stojí v záznamu z jeho výslechu.

Švýcaři sice do Prahy poslali žádost o právní pomoc, ta ovšem informace, které Novák očekával, neobsahovala. Její obsah ohodnotil slovy: „Velké zklamání.“

Švýcaři tak dostáli své pověsti, kterou v rozhovorech s Neovlivní.cz opakovaně zmiňovali žalobci a vyšetřovatelé obdobných kauz. Tedy že se neradi o informace dělí. Žádost obsahovala jen obecné údaje o zmrazených penězích a otázky, na které Švýcaři chtěli znát odpovědi po českých úřadech.

Sami Švýcaři ale svůj tlak na vznesení obvinění proti Janouškovi na půdě České republiky nevzdávali. Prokurátor Lamon znovu vyslal do Prahy svoji pravou ruku Anne Rochat, aby za jeho úřad osobně intervenovala.

„Vzhledem k tomu, že šlo o nemalé částky, paní Rochat odjela do Česka, aby zdůraznila, jaký význam tento případ má. Učinili jsme všechno pro to, aby jim české orgány pomohly. Pan Marchon kvůli tomu několikrát na místě intervenoval, ale nikdy nedostal relevantní informace,“ vypověděl podle záznamů žalobce Patrick Lamon.

O několik měsíců později pak Marchon uspořádal další ze svých tradičních večeří. Tentokrát byli za české žalobce pozvaní například Pavel Zeman, Vlastimil Rampula či Libor Grygárek, za Švýcary pak Luc Leimgruber.

Marchon setkání u sebe doma zdůvodňoval slovy: „Zvaní partnerů domů bylo součástí udržování diplomatických vztahů. Cílem bylo vybudovat důvěru a udržovat spolupráci.“

Pro pochopení kontextu a tlaku švýcarských prokurátorů je třeba zmínit ještě jeden fakt. Případ Janoušek se odehrál v době, kdy Švýcarsko čelilo silné kritice zejména ze strany USA, že dostatečně nebojuje proti praní špinavých peněz především s ohledem na mezinárodní terorismus.

Švýcarská federální prokuratura tedy rozjela hned několik velkých případů, kde šlo o miliardy. Konkrétně v Janouškově případu celkově mluvíme o dvou miliardách, které švýcarské úřady označily za podezřelé.

A ještě jeden možný motiv: podle švýcarských zákonů peníze zabavené na území Švýcarska v případě uznání viny vyšetřovaných propadají státu. Jako se to zatím nepravomocně stalo v jiné české kauze, v případě privatizace Mostecké uhelné společnosti, kde Švýcaři hrají dokonce o 16 miliard.

Mimochodem právě hlavní prokurátorka případu Mostecká uhelná Graziella de Falco Haldemann byla i onoho září 2008 na večeři u Charlese Marchona, kde to s mezinárodním honem na Janouška začalo. A i Luc Leimgruber, který na večírku jako první sondoval reakci českých úřadů na šéfovi protikorupční služby Novákovi, pracoval za federální prokuraturu na případu Mostecké uhelné.

Točení v kruhu, jak případ popsal policista Novák, definitivně skončilo v březnu 2011. Švýcarská prokuratura trestní řízení proti Janouškovi zastavila.

„Potřebujeme důkazy, nikoliv informace. Ty se nakonec získat nepodařilo, a proto bylo trestní řízení zastaveno. Jeho právník poté požadoval odškodnění. Žádal uhradit advokátní náklady a zadostiučinění. Náklady na obhajobu musely být proplaceny, zadostiučinění nikoliv,“ popsala finále příběhu prokurátorka Anne Rochat.

Peníze tedy byly odblokované, Švýcaři museli Janouškovi zaplatit advokáta a případ skončil.

O rok později – skoro na den přesně – byl Roman Janoušek zatčen.

Boural opilý, a když chtěl ujet, srazil řidičku nabouraného vozu. Soud ho poslal do vězení, někdejší lord Voldemort se ale trestu snaží vyhnout s odkazem na svůj špatný zdravotní stav.

Zdroj náhledové foto: Repro ČT