Pravda o smrti Stanislava Grosse

Pár týdnů před smrtí bývalého premiéra Stanislava Grosse jsme na Neovlivní.cz poprvé zveřejnili, že se při speciální analýze našly v jeho vlasech těžké kovy. Někdejší politik se nechal testovat poté, co u něj propukly neurologické potíže. Zabýval se podezřením, že byl otráven. A svěřil se s tím několika lidem. Více než rok po jeho smrti se podařilo nashromáždit unikátní svědectví Grossových nejbližších, ošetřujících lékařů a přátel z politiky a byznysu. Můžeme tak odpovědět na klíčovou otázku: Byl někdejší ministerský předseda otráven?

Z kraje roku 2013 došla Stanislavu Grossovi trpělivost s jeho pravou rukou. Už delší dobu pociťoval mravenčení v prstech, přišlo mu, že je končetina nějaká neohrabaná a celkově slábne. Absolvoval proto vyšetření na neurologii. Verdikt lékařů byl zdrcující: Amyotrofická laterální skleróza. Tedy ALS, degenerativní onemocnění míchy.

Milí čtenáři, se sklonkem roku jsme se rozhodli odemknout několik rozsáhlých materiálů, které jsme v uplynulém roce publikovali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Patří k ním i článek, který vám nyní předkládáme, v němž jsme rekonstruovali okolnosti úmrtí nejmladšího českého premiéra. Více o konkrétním vydání časopisu se Stanislavem Grosem zde » ; informace o tom, jak magazín získat,  zjistíte na tomto » odkaze.

„Když nám o tom řekl, to bylo někdy v první půli roku 2013, odjížděli jsme právě na delší dobu do zahraničí. Říkal nám tehdy, že diagnóza ještě není jistá. Že ho čekají další testy a není vyloučeno, že to nakonec bude borelióza. Bohužel, když jsme se vrátili, opakované vyšetření potvrdilo ALS,“ říká Grossova sestra Ivana.

ALS jako první vyslovili lékaři v pražské Nemocnici Na Homolce, kolegové z Olomouce pak o pár měsíců později diagnózu potvrdili. Stanislav Gross dostal vitamíny a poslali ho domů.

Neurologické onemocnění, kdy pacientovi postupně odumírají všechny svaly a většinou umírá zadušením, lékaři vyléčit neumí. Průměrná doba dožití je tři až pět let od chvíle, kdy pacient zaznamená první příznaky. Psychické funkce většiny nemocných přitom zůstávají zpravidla až do konce zachovány. Člověk se stává vězněm ve svém vlastním těle.

Bývalý premiér se s takovou diagnózou odmítl smířit. Tím spíš, že mu lékaři nedokázali odpovědět na otázku, co u něj ALS spustilo. Příčiny vzniku tohoto onemocnění totiž dosud nejsou jasné. Jako jednu z možných variant přitom některé vědecké studie uvádějí otravu těžkými kovy.

„Pan Gross se touto možností vážně zabýval. Poslal proto vzorky vlasů do Německa, v České republice se tyto analýzy neprovádějí. Výsledky jej zaskočily. Prokázaly se u něj zvýšené hodnoty u arzenu, methylrtuti a kadmia, tedy těžkých kovů,“ popsal jeden z Grossových lékařů.

Proč mi to nevyvrátil?

Bývalý premiér proto podle svědectví jeho lékařů i sestry Ivany odcestoval do specializovaného zařízení na Ukrajině. Na tamní klinice strávil dva týdny a absolvoval tam celkovou detoxikaci organismu. Jeho stav se ovšem nezlepšil.

Politik hledal odpovědi dál. Pravidelně docházel na kliniku v Mariánských Lázních určenou převážně ruské klientele, platil lékařům ze soukromého zařízení v Praze Na Příkopech, navštěvoval homeopaty z Tábora. Za alternativní způsoby léčby utratil miliony. Bez výsledku. V některých případech z něj nejrůznější šarlatáni jen tahali peníze.

Mírné naděje přinesl jen zákrok specialistů v Brně, kde kvůli chronické bolesti krční páteře podstoupil operaci míšního kanálu. Šlo však jen o dočasné zlepšení, na průběh ALS nemělo žádný vliv.

Jak chyběly výsledky medicínských i netradičních postupů a nedostávalo se mu odpovědí, držel se Gross teorie otravy i nadále.

„Jednou jsme jeli v autě a mluvili jsme o možnosti otravy. Strašně mě tehdy překvapilo, že mi to nevyvrátil,“ vzpomíná sestra Ivana, s níž měl Gross od dětství blízký vztah.

Lidí, kterým se se svými obavami z otravy svěřil, ale nebylo mnoho. Například vdova Šárka tvrdí, že s ní o tom nikdy nemluvil. „Kdyby se tím vážně zabýval, tak by mi o tom řekl. Alespoň si to myslím,“ vzpírá se vražedné teorii Šárka Grossová.

Jenže sestra Ivana skutečně nebyla jediná, s níž o svém podezření mluvil. Stejně se svěřil i několika svým přátelům, které potkal v politice. Se svým někdejším asistentem, poslancem Richardem Dolejšem, o tom podle jeho slov hovořil dokonce dvakrát.

„Naposledy to bylo, když si mě asi dva měsíce před svou smrtí zavolal a výslovně tuto možnost zmínil. Dělalo to na mě dojem, jako by chtěl, abychom to věděli a něco s tím dělali,“ potvrzuje Dolejš.

Teorie otravy přišla na přetřes i během návštěvy u lékařky a stranické kolegyně Evy Sykové, která zkoumá možnost léčby ALS pomocí kmenových buněk: „Pan Gross se na mě před smrtí obrátil kvůli možnosti léčby kmenovými buňkami. Byl u mě tehdy spolu s ošetřovatelem a ten se mě výslovně na možnost otravy ptal. Zjevně to řešili.”

Kdo chtěl otrávit premiéra

Zatímco o možné otravě s několika svými blízkými mluvil, důvody, proč by měl mít někdo zájem ho zabít, si Stanislav Gross nechával pro sebe.

„O důvodech jsme spolu nemluvili. Neřekl mi to,” říká poslanec Dolejš.

Jasno nemá ani sestra Ivana. „Když byl v politice a měli jsme pár chvil pro sebe, chodili jsme spolu na houby, politiku jsme neřešili. A když jsme se tehdy bavili o té otravě, já se ani neptala proč. Vždycky se mě snažil se od politiky a podobných věcí držet dál,“ vzpomíná.

Gross během své politické kariéry několikrát překřížil plány nejen podsvětí (jako třeba při pokusu o vyvedení miliard ze státní firmy Čepro), ale také opakovaně narážel na zájmy konkurenčních stranických struktur v byznyse. Proti němu stála klika především kolem Miroslava Šloufa, vlivné postavy tehdejšího politického zákulisí. Ve straně se válčilo o vliv nad partajním financováním, které tehdy vyústilo mimo jiné v pokus o vraždu jednoho z věřitelů ČSSD Ivana Lhotského.

Stanislav Gross nicméně dokázal už coby pouhý ministr vnitra uzavírat spojenectví v nejvyšších patrech byznysu. A to proto, že si dokázal ve vládě pod sebe stáhnout neformální vliv na jednotlivé prodeje státních firem.

Jeho postavení ilustruje třeba tehdejší přátelství s miliardářem Andrejem Babišem, jehož firma sponzorovala produkční aktivity Grossovy manželky Šárky. A to navzdory tomu, že Gross pak ve vládě hlasoval o Babišových aktivitách. Například o prodeji petrochemického gigantu Unipetrol do miliardářových rukou, což je jasný a hmatatelný důkaz o Grossově tehdejší moci.

Ač „jen“ ministr vnitra, dokázal tehdy Gross zvrátit první privatizaci, která se nevyvíjela ve prospěch Babiše. Soutěž vyhrála díky nabízené ceně britská společnost Rotch Energy. A byl to právě Stanislav Gross, kdo na vládu obratem přinesl analýzu bezpečnostních složek, které tuto cestu privatizace označily za blíže nespecifikované bezpečnostní riziko pro stát. Britové byli rázem mimo hru, naopak se do ní vrátil Andrej Babiš. Unipetrol skutečně na čas získal, aby jej pak státu vrátil zpátky s argumentem, že je to moc drahé. Informace, které během dvou let v podniku získal, už mu však nikdo nevzal.

Babiš ale nebyl pro Grosse klíčovou spojkou do byznysu. Stanislav Gross si pěstoval hlavně přátelství s Pavlem Muselou, zbrojařem a lobbistou, jehož firma Pamco měla provizní kontrakty k vládním zakázkám z Grossovy politické éry (podrobněji třeba tu »).

Musela už ale patrně nikdy nic nepoví. V roce 2008 ho kdosi shodil z posedu a nadosmrti zmrzačil. Někdejší lobbista má nevratně poškozený mozek, soud jej zbavil svéprávnosti a hlavně: Musela si nepamatuje, kde všude jsou peníze, které spravoval.

Před téměř fatálním útokem byl Musela pro Stanislava Grosse něco jako osobní bankéř, podle insiderů se mu staral o peníze. Minimálně po jeho odchodu z politiky, podle některých svědectví i dříve.

„Muselův případ jím podle svědků velmi otřásl. Tehdy se bál. A druhý takový případ, kdy měl obavy, nastal, když vyhlásil ještě jako ministr vnitra válku Mrázkově zločinecké organizaci,“ popsal politikovy obavy Karel Tichý, dlouholetý důstojník protikorupční služby, který se specializoval na odhalování miliardových hospodářských machinací spojených s politikou. S Grossem kvůli řadě kauz také jednu dobu intenzivně komunikoval.

Se zmiňovaným Pavlem Muselou spojuje Grosse i politikův spolupracovník Robert Sýkora, který s ním řešil prodeje státních firem. Sýkora je dodnes stíhaný kvůli tomu, že u něj skončily desítky milionů z privatizace Mostecké uhelné. Při kontraktu figuroval v roli lobbisty s provizní smlouvou opět Grossův přítel Musela, právě přes něj směřovaly privatizační peníze k Sýkorovi.

Čtěte také

» Poslanec ČSSD podal kvůli smrti Stanislava Grosse trestní oznámení

» Přehledně: Tajemství, která už Stanislav Gross nevysvětlí

» Už nebylo návratu, říká o Grossovi jeho přítel

» Jansta: Standa byl plný plánů a naděje

» Expremiéru Grossovi našli ve vlasech těžké kovy

Někdejší náměstek ministra průmyslu a obchodu Sýkora je současně tím, kdo stál na začátku expremiérova zázračného bohatství, když po odchodu z politiky vydělal na transakci s akciemi elektrárenské společnosti Moravia Energo. Akcie přitom původně vlastnil Sýkora a Grossovi je prodal za dvacet milionů. Politik je o pár měsíců později prodal za milionů sto.

Operaci prověřovala policie, nakonec ji ale posvětila. Logickou domněnku, že mohlo jít o legalizování úplatků, neprokázala.

„Nic tam tehdy nenašli, taky tam nic nelegálního nebylo,“ říká dnes Robert Sýkora. „Stejně jako byl tento obchod v pořádku, nevím o tom, že by se Stanislav Gross dopustil něčeho, kvůli čemu by ho mohl někdo chtít odstranit. A s žádnou obavou kvůli byznysu se mi nesvěřil.”

Faktem však je, že Gross si časem v politice začal velmi bedlivě krýt záda. Nechal například sestavit nestandardní bezpečnostní tým Mlýn, do něhož nominoval příslušníky různých složek a řešil s nimi dodnes utajované kauzy. Smysl Mlýnu, kvůli němuž Gross ve své době čelil tvrdé kritice, nebyl nikdy objasněn.

„Myslím, že tak, jak byl Mlýn nastavený, šel využít nejen ke sběru informací, ale i na ochranu,“ podotýká bývalý operativec Tichý, který s lidmi z Mlýnu na některých případech spolupracoval.

Na lehkou váhu Stanislav Gross nebral ani některé výhrůžky. Když například protimafiánský útvar dostal informace, že se na něj coby premiéra chystá atentát, požádal podle zjištění Neovlivní.cz Gross své věrné v policii, aby na vyšetřování dohlédli. Do operace s krycím názvem Leon se okamžitě zapojili i lidé z jiných jednotek, kterým Gross věřil už z doby svého řízení ministerstva vnitra. Akce Leon nakonec skončila ve ztracenu, ukázalo se, že šlo o planý poplach.

Pátrání tedy ukazuje, že v Grossově životě bylo pár momentů, kdy se bál. Nebo měl černé svědomí. On sám na toto téma mluvil v medailonu pro Českou televizi asi rok před smrtí. Přiznával, že byl v politice vystavený pokušení si přilepšit. Jestli mu odolal, to už neřekl. „Ale zákon jsem neporušil,“ prohlásil.

A teď důkazy…

I přes potvrzená svědectví, že Stanislav Gross hledal souvislost mezi svou nemocí a nálezem těžkých kovů ve vlasech, můžeme po důkladném pátrání a shromažďování informací říct: pro teorii otravy neexistuje žádný důkaz.

Naopak. Všichni lékaři, kteří bývalého premiéra buď měli v péči, nebo se seznámili s výsledky vlasové analýzy, možnost otravy těžkými kovy striktně vylučují.

„Hodnoty těžkých kovů nebyly v takové výši, aby mohly způsobit otravu organismu. Jednoznačně. Podle těch testů to byly hodnoty, které by se našly i ve vašich vlasech,“ uvedl jeden z ošetřujících lékařů.

Promluvil pouze pod slibem zachování anonymity. Ostatně není sám. Také další lékaři, kteří o Grosse pečovali, nechtějí o svém VIP pacientovi veřejně mluvit. Mimo jiné proto, že samotnému Grossovi dlouho velmi záleželo na tom, aby se o jeho nemoci nevědělo. Měl pocit, že ho lidé za jeho působení v politice nenávidí.

„Nesl to velmi těžce. Bylo na něm vidět, že ho tíží nejen ta nemoc, ale také opovržení, se kterým se občas setkával na ulici nebo v restauraci. Na některá vyšetření jsme málem chodili maskovaní, aby ho nikdo nepoznal,“ popisuje další z lékařů.

Z podobných důvodů odmítl jakýkoli komentář i neurolog Martin Bojar, k němuž politik docházel. „Pan Gross si nepřál, abychom o čemkoli v souvislosti s jeho onemocněním mluvili. Velmi mu na tom záleželo a já jsem mu to slíbil,“ zdůvodňuje své mlčení Bojar.

Nicméně i lékaři, kteří měli v ruce lékařské zprávy o Grossově stavu, označují průběh jeho nemoci za typický pro ALS. Jako například již zmiňovaná vědkyně Syková. Potíž ale je, že „Grossova“ ALS nemá jednoznačný spouštěč, mozek je pro medicínu stále neprobádaná disciplína. A lékaři se nemohou shodnout, zda lze mezi jednu z  možných příčin seriózně zařadit i otravu těžkými kovy.

„Taková možnost tu je, že nemoc by mohla být způsobena otravou. Ale v praxi nevím o žádném takovém pacientovi,“ říká Syková.

Neuroložka Zuzana Červená, která se na Poliklinice I. P. Pavlova specializuje mimo jiné právě na ALS, nadto upozorňuje: „Neznám ani žádnou studii, která by na konkrétním pacientovi prokázala souvislost mezi ALS a otravou těžkými kovy.”

Nezpochybnitelnou tečku za spekulacemi mohla udělat po smrti Stanislava Grosse pitva. Ostatně – právě proto se na policii podle svých slov obrátil poslanec Richard Dolejš, který kriminalistům dosvědčil politikovy obavy z otravy.

Jenže policie pitvu neprovedla, jak potvrdil Ladislav Novák, šéf odboru na 1. oddělení pražské policie, kde Dolejšovo podání skončilo. „Pitva neproběhla. Vdova uvedla, že k tomu není žádný důvod,“ řekl Novák.

Oficiální stanovisko pražské policie k vyšetřování Grossovy smrti, které tlumočila mluvčí Andrea Zoulová, pak zní: „Důkladným prošetřením všech souvislostí a vyhodnocením dostupných materiálů nebylo zjištěno, že by se v dané věci jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, přestupku, ani jiného správního deliktu.“

Jinak řečeno policie otravu vylučuje. K dispozici měla analýzu Grossových vlasů, lékařská vyšetření a přizvala si znalce, kteří na základě hodnot z vlasové analýzy souvislost mezi nalezenými těžkými kovy a chorobou ALS vyloučili. Mimo jiné proto, že žádné testy, které Gross v průběhu posledních tří let před smrtí absolvoval, neukázaly rozhozený metabolismus či selhávání jaterních funkcí jako neklamné příznaky otravy.

To všechno si ale Stanislav Gross zjistil během svého pátrání sám. Přesto dva měsíce před smrtí kolegovi Dolejšovi znovu sděluje své pochybnosti. Bývalý poslanec Michal Pohanka, o němž mnozí mluví jako o jednom ze tří nejbližších přátel, které Stanislav Gross na sklonku života měl, pro to má své vysvětlení: „Z jeho strany to byla podle mého soudu reakce na to, že jde o stále neprobádanou diagnózu, kde je víc otázek než odpovědí. A když se mu nedostávalo odpovědí, tak prostě hledal. Nechtěl se vzdát.”

Text vznikl v rámci přípravy investigativní dokumentární série Zvláštní vyšetřování, kterou můžete sledovat na portálu Seznam.cz.