Právní analýza: Stát nemá diktovat, co máme nakupovat

Poslanci schválili vládní novelu zákona o potravinách, podle níž má být od příštího roku ve větších supermarketech 55 procent potravin z Česka. Na novele vydělá skrze svůj Agrofert premiér Andrej Babiš osobně.

Ke schválené novele si redakce Neovlivní.cz nechala zpracovat právní analýzu od Anny Břenkové z kanceláře GHS Legal. Ta upozorňuje především na porušení pravidel Evropské unie, podle nichž jsou kvóty na české potraviny jsou na vnitřním trhu nepřípustné.

“Nynější koronavirová pandemie ukázala, jak důležitá je soběstačnost státu v klíčových oblastech nutných pro chod země. Schopnost, resp. snaha státu zajistit pro obyvatelstvo dostatek potravin, je bezesporu logická a úctyhodná. Podle předkladatelů návrhu je potravinová soběstačnost cílem, který stál na počátku návrhu. Na druhou stranu během pandemie to byli právě výrobci potravin i obchodníci, kteří dokázali saturovat trh bez větších problémů, především díky bezchybně a dlouhodobě fungujícím obchodním vztahům mezi všemi zainteresovanými subjekty napříč Evropou, a to navzdory restrikcím, které platily prakticky na celém kontinentu. Výpadek jednoho dodavatele tak byli schopni prakticky okamžitě nahradit.

Je trochu s podivem, že pokud se v Čechách stala symbolem „nedostatku“ taková komodita jako droždí, že stát cítí potřebu řešit právě potraviny, když jsme všichni mohli vidět, že jiné segmenty „státního zájmu“ fungovaly zcela mimo běžný systém a doslova s vypětím všech sil. Ve světle těchto argumentů zvažme i další okolnosti, které tato změna přináší, a zaměřme se i na samu o sobě problematickou definici „české potraviny“. V obchodně provázané Evropě, s volným tokem zboží-surovin, kdy mnohdy jediným kritériem je dodavatelská cena, eventuelně rychlost dodání, bude už sama specifikace tohoto termínu tvrdý oříšek.

Česko není soběstačné, a zákon jeho soběstačnost nezajistí

Potravinová soběstačnost je krásná představa. Půjdete do obchodu a místo španělského česneku, cibule z Nového Zélandu či argentinského hovězí si koupíte zeleninu z nedaleké farmy, hovězí od místního řezníka a moravské červené. Otázka je, co nám v tom brání? Možná právě to, že Česká republika není tak úplně soběstačná, možná také to, že pro mnoho českých zákazníků je nejdůležitějším kritériem stále cena finálního produktu.  Faktem je, že v mnoha komoditách by Česko ani nedokázalo poptávku pokrýt – tak je tomu například u vepřového, ve které jsme se soběstačností dle ČSÚ na 46 %, u drůbežího na 54 %. Poptávku po ovoci a zelenině by čeští farmáři byli schopni pokrýt pouze po dobu několika měsíců v roce, kojenecké výživy se v ČR nevyrábí vůbec. Naopak mléka vyprodukujeme o pětinu víc, než kolik ho Češi zkonzumují. Kapitola sama o sobě je sezónní zboží. Co když bude neúrodný rok, sucho či mrazy, které zlikvidují ovocné sady?

Je také třeba zmínit, že Česká republika je především exportní ekonomikou. A v případě, že bychom zákonem omezili dovoz potravin na 15 %, je jen otázkou času, než by na tento krok zareagovaly recipročně ostatní státy. Místo exportní ekonomiky by nám tak zbyly jen oči pro pláč a také ta pětina mléka.

Vraťme se ale zpátky k samotnému návrhu. Vyvstává především otázka, co bychom na pultě v obchodech tedy mohli najít. Není totiž úplně jasné, co přesně lze považovat za české. Podle důvodové zprávy k zákonu o potravinách lze za českou potravinu považovat dvě kategorie potravin. „První kategorií jsou nezpracované potraviny a mléko a vinařské produkty, pokud 100 % složek celkové hmotnosti pochází z České republiky a prvovýroba, porážka zvířat a všechny fáze výroby proběhly na území České republiky. Druhou kategorií jsou ostatní potraviny (kromě nezpracovaných potravin a mléka a vinařských produktů), pokud součet hmotnosti složek pocházejících z České republiky tvoří nejméně 75 % celkové hmotnosti všech složek stanovené v okamžiku jejich použití při výrobě potraviny (jiné než nezpracované nebo mléka) a výroba potraviny proběhla na území České republiky.“ Dle Tomáše Prouzy, prezidenta svazu obchodu a cestovního ruchu v České republice „není aktuálně v portfoliu mnoha tuzemských velkých potravinářských firem ani jeden produkt, který splňuje definici „české potraviny“ podle zákona.

Dle předkladatelky návrhu má vzniknout prováděcí vyhláška, která by garantovala, že z pozměňovacího návrhu budou vyloučeny specializované prodejny s mezinárodními potravinami. Vyloučeno má být také zboží, které se v ČR vyprodukovat nedá jako jsou kiwi, banány či mořské plody. Taková vyhláška však v současné době neexistuje, přesné parametry jsou tedy ve hvězdách. Je však prakticky nevyhnutelné, že by součástí vyhlášky musel být dlouhý seznam výjimek.

Jisté však je, že omezením nabídky v tuzemských obchodech dojde ke snížení konkurence i kvality, nárustu cen a menšímu výběru. Doplatí na to tak pouze a jenom český zákazník. Podpora lokální produkce je samozřejmě chvályhodná, ale tato cesta k ní není úplně šťastná. Problémy českého zemědělství toto legislativní dílo nevyřeší. Dle Pavla Březiny, předsedy Asociace českého tradičního obchodu, “koupě domácích produktů znamená podporu lokálních producentů, čímž by došlo ke zlepšení potravinové soběstačnosti při vyloučení snížení konkurence, zhoršení kvality a zvýšení cen“.

Nezanedbatelným aspektem pozměňovacího návrhu je také to, že na dodržování tohoto autoritativního omezení by musel dohlížet masivní byrokratický aparát, vyžadující stovky zaměstnanců, kteří by kontrolovali, zda řetězce opravdu prodávají jen to, co mohou. Nehledě na další administrativní zátěž obchodníků či výrobců, kteří by museli složitě dokládat původ zboží a surovin.

Porušení pravidel EU

Předkladatelé pozměňovacího návrhu také možná pozapomněli, že jsme součástí evropského prostoru, kde je zaveden jednotný trh – platí tedy volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Pozměňovací návrh tak naráží na čl. 34 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“), který jasně stanoví, že „množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.

Dle Evropského parlamentu „účinná hospodářská soutěž umožňuje podnikům soutěžit za rovných podmínek ve všech členských státech, ale zároveň na ně vyvíjí tlak, aby se neustále snažily spotřebitelům nabízet co nejlepší produkty za co nejlepší ceny“.

Omezováním svobody maloobchodníků rozhodovat o svém sortimentu a přizpůsobit svůj dodavatelský řetězec tento návrh porušuje i čl. 49 SFEU, který definuje svobodu usazování a svobody poskytování služeb v rámci EU.  V tomto duchu také Hospodářská komora označila záměr návrhu za nepřípustný zásah do podnikání.

Odrazujícím příkladem může být i nedávná snaha Bulharska či Rumunska o podobné omezení obchodu. Rumunsku, které maloobchodním prodejcům uložilo povinnost pořizovat nejméně 51 % potravin od lokálních producentů, již Evropská Komise pohrozila s tím, že se jedná o porušení pravidel hospodářské soutěže. Vzhledem k hrozícímu řízení před Soudním Dvorem EU Rumunsko tuto povinnost zrušilo.

Bulharsko zase v reakci na COVID-19 po řetězcích supermarketů požadovalo, aby vyčlenilo „dostatečný“ prostor pro lokální produkty, které musí jasně hlásat, že výrobky umístěné v těchto regálech pochází od lokálních producentů s cílem omezit narušení způsobené pandemií u výrobců potravin v zemi a zakotvilo kvóty pro „cizí potraviny“. I v tomto případě Evropská Komise nelenila a notifikovala bulharské úřady, že tento zákon omezuje volný pohyb zboží a diskriminuje tak výrobce dováženého zboží.

Proti tomuto návrhu se postavila řada poslanců, Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR, Hospodářská komora, ale i samy obchodní řetězce, a dokonce i mnozí prvovýrobci, tedy de facto organizace a sdružení, která zastupují a vyjadřují přesvědčení těch, kteří se v tomto prostředí profesně pohybují, znají jeho specifika i problémy a především vědí, že představa, že s přijetím zákona začnou čeští farmáři a zemědělci produkovat mnohem více „českých kvalitních“ potravin, je mylná. K tomu nám jednoduše chybí podmínky i lidské zdroje.

Do hry také vstupuje systém různých evropských zemědělských dotací i subvencí jednotlivých zemí EU, který do značné míry trh s potravinami deformuje a celou situaci na trhu s potravinami znepřehledňuje. Pozměňovací návrh, je-li jeho primárním cílem opravdu snaha o blaho českých pěstitelů, výrobců i spotřebitelů a s ním ruku v ruce jdoucí zvýšení potravinové soběstačnosti, je z výše uvedených důvodů nešťastný a přináší spíše mnoho závažných otázek, kdo ve skutečnosti z jejího uvedení do praxe bude profitovat .V ještě horším případě se ze strany předkladatelů jedná o nepochopitelnou snahu destruovat fungující systém a vrátit čas do doby, kterou vrátit dost dobře nejde a kde, jak všichni víme, toho fungovalo opravdu málo.

Stát nemá být tím, kdo pomocí příkazů, zákazů a omezení určuje lidem od koho, co a kde mají nakupovat. Stát by měl být naopak tím, kdo lidem vysvětlí, proč je dobré nakupovat domácí výrobky a vhodnými nástroji je k tomu motivovat. Nákupem lokálních produktů zákazník nejenom podpoří domácí produkci, sníží uhlíkovou stopu, ale také přispěje k přirozenému posílení potravinové soběstačnosti státu, což je národním zájmem, tedy zájmem nás všech.”

Mgr. Anna Břenková, GHS Legal

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com

Text vznikl za podpory Nadačního fondu rodiny Orlických