Petr Němec: Exekuce? Větší problém, než jste si mysleli

Ještě před rokem se slovo exekuce skloňovalo v podstatě jen v souvislosti s tím, jak horentní částky si účtují advokáti a exekutoři. Útok na peníze konkrétní skupiny lidí, kterou veřejnost nemá obecně moc v lásce (což právníky nemá), se jevil jako dobrá příležitost k laciným politickým bodům. Odměny advokátů se ponížily, odměny exekutorů také, ale problém zůstal. Přičemž třeba britský The Guardian označil přibývající počet dlužníků v Česku za přímé ohrožení místní demokracie. Jako něco, co zásadně podkopává českou ekonomiku. Jak z toho ven a proč to nepomohlo? Odemykáme důkladný rozbor, který pro tištěný magazín Neovlivní.cz připravil advokát Petr Němec. Muž, který se dnes a denně snaží pomáhat dlužníkům vyklouznout z bezvýchodné spirály půjček a splátek. „Problémem nejsou exekutoři, ale exekuce samotné,“ říká. A dokládá proč.

Všechno to začalo po revoluci, kdy se z velké části společnosti stali zarytí přívrženci kapitalismu, který v jejich očích znamenal hlavně ostré lokty, egoismus a vyčůranost. Pravicové myšlení se u mnohých pojilo skoro až s darwinovským evolučním pohledem, že kdo v nové době neobstojí, tak ať umře hlady na ulici a že se tak lidstvo pročistí od těch méně schopných. Jakékoliv myšlenky sociálního směru se označily za socialistické a jejich vyznavač za komunistu. Co na tom, že noví kapitalisté si svou představu o kapitalismu vytvořili leda tak z amerických filmů. Zatímco na Západě byl kapitalismus už dávno přirozeně spojen se sociálním státem, ochranou spotřebitele i dobrovolnou sociální odpovědností podnikatelů, u nás se uchytila filmová představa drsného amerického kapitalismu. Ani já nebyl výjimkou.

Advokát Petr Němec. Foto: akpetrnemec.cz

Udělat ze socialistického zřízení kapitalismus jde velmi rychle a skutečně k tomu stačí jen změna legislativy. Ale vytvořit dlouhodobě fungující a prosperující kapitalistickou společnost, když slovo společnost je třeba podtrhnout, to je už problém. A to jak legislativní, tak především v rovině výchovy a myšlení lidí.

O mentalitě národa

Za jednoho z hlavních původců dnešních problémů považuji rychlý přechod k tržnímu hospodářství bez dostatečné výchovy společnosti. Zatímco náš trh se otevřel zahraničí a přílivu ostřílených manažerů a firem s dlouholetými zkušenostmi ze západních trhů, čekali je tu čeští občané jako ovce na porážku, bez jakékoliv praxe a znalostí, zvyklí na to, že stát se postará. Vlastně z tohoto pohledu můžeme být rádi, že jsme tam, kde jsme.

Pokud v Česku probíhal souboj pravicových a levicových myšlenek, točil se v zásadě jen kolem daňového zatížení, sociálních dávek a řešení nezaměstnanosti. To všechno mělo lidem pomoci z chudoby, ale o chudobě se vlastně nikdy příliš zřetelně nemluvilo. Natož individuálně s příklady konkrétních lidí. Jen povrchně jako o problému některých regionů. Taky taková regionální řešení se pak hledala. Jako třeba investiční pobídky. Postavíme továrnu a ono už to bude nějak fungovat. Lidi se dostanou nahoru sami. Prostě se předpokládalo, že když se vytvoří dobré hospodářské podmínky pro podnikatele a investory a ekonomika bude fungovat, povezou se na vlně růstu i lidé.

Jenže nastal problém. Mezitím zde totiž vznikl systém exekucí a insolvencí, který nepustí lidi zpět nahoru. Tedy kdo nestihl nastoupit do vlaku prosperity nebo přišel o lístek, ztrácí mnohdy možnost už kdykoliv nastoupit zpět.

Téma chudoby pak blokoval i český rasismus a populismus, když daný problém se týkal ve velké míře hlavně Romů. Nikdo příliš nefandil pomoci chudým, protože za tím viděl pomoc „hnědým nemakačenkům“, na které on maká, a ať taky makaj. Problém tak mohl narůst do dnešních rozměrů.

První porevoluční dekáda se nesla především ve znamení toho, že právo je u nás nevymahatelné a že se dlužníci vysmívají věřitelům a rozsudky jsou k ničemu. Těžko bez hlubší analýzy tehdejší vymahatelnosti práva hodnotit, jak moc to bylo pravdivé. Ekonomická transformace s sebou přinesla i krachující firmy a spousty nezaměstnaných. Na takových firmách a lidech si pochopitelně nic moc nevezmete i přes sebelepší právní úpravu.

Na druhou stranu je fakt, že justice v dané době zrovna neoplývala rychlostí a vykonávací oddělení efektivitou. Myšlenka soukromých exekutorů tak dávala smysl a následný vývoj úspěch jen potvrzuje.

To, že jsou exekutoři postrach a exekuce se dnes každý bojí, není důkazem chybného fungování, ale právě fungování dobrého. Lidé by se měli exekuce bát, právě to je má motivovat se exekuci vyhnout, tedy plnit to, co dle pravomocného soudního rozhodnutí plnit mají. To je stejné jako s vězením. Lidé by měli mít strach jít do vězení. Jenže stejně jako i vězení musí zachovávat důstojnost vězně, a především ho převychovat tak, aby se mohl vrátit do společnosti a řádně se do ní začlenit zpět, mělo by tak fungovat i exekuční řízení. Jenže tomu tak není.

Ve společnosti převládlo jednoduché heslo, že „dluhy se mají platit“ a jakékoliv „ale“ je komunismus. Vznikli soukromí exekutoři, rozvinul se byznys se soukromými rozhodčími soudy a úvěr poskytoval legálně kdejaký podnikavec. To vše zase pod heslem „To neumí číst? Tak to neměl podepisovat,“ které se uchytilo i u mnoha soudců, kteří zahodili rudou knížku a najednou se stali největšími příznivci absolutní smluvní volnosti, a jedinou zásadou, co začali prosazovat, byla „pacta sunt servanda“ (lat., v překladu „smlouvy se mají dodržovat“, pozn. red.).

Pravdou však je i to, že prací zavalení soudci nakonec podlehli a rezignovali na ochranu slabších a spotřebitelů, protože vyhovět platebnímu rozkazu či dát rozsudek pro zmeškání je prostě mnohem jednodušší než být aktivní a přihlížet k neplatnosti některých ustanovení z úřední povinnosti a škrtat neplatné pokuty a nemravné úroky, shazovat neplatné rozhodčí nálezy a tak dále. Napsat takové rozhodnutí vždy zabere více práce než vyhovět. Navíc advokáti vymahačů neváhají s opravnými prostředky v podobě odvolání. Znalosti a prostředky na to mají a lehce tak umí soudu přidělat práci.

Lidé stojící na druhé straně naopak většinou zůstávají zcela pasivní, právní pomoc si nenajdou, ať už z důvodu nedostatku peněz, nebo právě z důvodu pověstného strkání hlavy do písku. Což není nic jiného než právě důsledek toho, že Češi nebyli na novou dobu dostatečně připraveni. Stejně jako se stále teprve učíme dobře fungující a aktivní občanské společnosti, stejně tak se musí lidé učit osobní aktivitě. Jenže pokud měl někdo v roce 1989 již třicet let a rodinu, byly jeho starosti zhola jiné, než že se bude věnovat občanskému aktivismu či seberozvoji co do spotřebitelské emancipace. Byl rád, že si udržel práci. Justice a zákony najednou začaly klást obrovský důraz na vlastní aktivitu jedince, ale ten jedinec vyrůstal 30 let v úplně jiném prostředí a není robot, kterému stačí přepnout knoflík a ze socialistického člověka se najednou stane uvědomělý spotřebitel.

Společenský vývoj tak nabral rychle na obrátkách a velká část lidí zůstala pozadu. A není to jejich chyba, ale chyba transformace, která se zaměřila na zákony a ekonomiku, ale zapomněla na člověka a jeho mysl.

Vzdušné zámky finanční gramotnosti

Za jeden z velkých hříchů poslední dekády považuji adoraci „finanční gramotnosti“. Pokud se potkávám na konferencích či v debatách se zástupci věřitelů či exekutorů, slyším stále to stejné. Že je třeba lidi více vzdělávat ve finanční gramotnosti. Už samotný fakt, kdo to prosazuje, dává tušit, že to asi těžko může pomoci.

K tématu:
» Kauza H-System: Nebýt politického krytí, mohlo být všechno jinak
» Projekt Ukradené duše: Obchodoval s Babišem, skončil v dluzích. A pak se zastřelil
» Projekt Ukradené duše: Rytíř z Mělníka
» Projekt Ukradené duše: Ve stínu stříbrných sil

Často slyším i od novinářů otázku, jestli není třeba teda více lidi vzdělávat ve finanční gramotnosti. No a já se na to vždy ptám, jestli vědí, co je to finanční gramotnost a jak se měří. Jakou máme finanční gramotnost v Česku? Je to pět či deset kuřátek nebo v čem se vlastně měří? Každý ji totiž měří jinak a každý tam zahrnuje i jiné znalosti. Třeba běžně tam patří i znalosti z fungování kapitálových trhů. Tedy bude fajn, když pak 10 lidí ze 100 bude umět odpovědět na otázku, co je to emise akcií či co to je komoditní burza. Finanční gramotnost se tak zvedne z pěti na šest kuřátek, ale ve výsledku to nijak nepomůže. Můžeme do vzdělávání na finanční gramotnost nalít stovky milionů, papírově ji zvednout, ale ve skutečnosti nezměnit vůbec nic. Právě proto o ní tak rádi mluví zástupci věřitelů, a to i proto, že si brousí zuby na takové projekty vzdělávání, které budou jistě štědře dotované.

Co chcete učit o finanční gramotnosti lidi, kteří pracují za mrzkou mzdu a jimž po zaplacení nezbytných výdajů zůstane tisícovka? Co chcete učit o finanční gramotnosti lidi, co už jsou pět let v exekuci? Co chcete učit o finanční gramotnosti nezaměstnané?

Ano, finanční gramotnost je v určité formě důležité vzdělání, které i souvisí s výchovou emancipovaných spotřebitelů, ale není to samospásná cesta řešení současné situace. Může to být prostředek, jak předejít problémům u těch, co ještě v problémech nejsou. Ale jako mnohem zásadnější vnímám vzdělávání v oblasti právní emancipace a aktivity obecně.

Probudit v lidech povědomí o tom, že má cenu se bránit, chodit k soudům. Najít si advokáta. Bojovat, nebo naopak vědět, kde je již třeba ustoupit a nedělat zbytečnou škodu. Co potřebujeme, je naučit lidi aktivitě, že dostat se do problémů ještě nemusí být konec. Jenže je to otázka i lidské psychiky a toho, jak se lidé staví k problémům, tady finanční gramotnost nepomůže. A takoví noví občané jsou pochopitelně pro vládnoucí politiku jako osina v zadku, protože takový občan bude pochopitelně aktivní i v dalších oblastech. Je to důvod, proč se dané zanedbalo?

Finanční gramotnost je tak dle mého věc, ke které se dlouho upíralo zbytečně moc pozornosti, ale její reálný dopad na společnost nebude nijak zásadní. Ostatně, když krachuje nějaká firma, slyšeli jste někdy o tom, že by se říkalo, že její management nebyl dostatečně finančně gramotný? Krachy prostě ke kapitalismu patří. Za současný stav nemůže malá finanční gramotnost, ale špatný systém řešení dluhů.

Dluhy nesmějí být nadosmrti

Současná epidemie exekucí, jak se chytlavě říká, je výsledkem dlouhotrvajícího systému řešení dluhů v České republice a důsledkem proběhlých ekonomických krizí.

Vždy mne pobaví, když se někdo pozastavuje nad tím, že má někdo více exekucí. Vícečetné exekuce jsou logickým výsledkem našeho systému exekucí. Představte si, že se probudíte a najednou máte zablokované účty a postihnutou mzdu. Potřebujete ale zaplatit nájem, za plyn, elektřinu, telefon, má odejít splátka na leasing. Nic z toho se nestane a najednou vám hrozí, že přijdete o střechu nad hlavou, světlo, teplo, že přijdete o auto a že vám naskáčou velké pokuty a přijdou další exekuce. Jedna exekuce vede většinou k takovým problémům, že vede k platební neschopnosti i vůči dalším věřitelům a pak i k dalším exekucím.

Je pravdou, že exekuce nebývá blesk z čistého nebe, ale i takové případy jsou časté a není to jen problém lidí, co mají bydliště na úřadě a nepřebírají si poštu. Mladí podnikaví lidé se dnes také často přesouvají z místa na místo a lehce se stane, že pak je prostě nějaká ta obsílka mine. Každopádně hlavním problémem systému exekucí je to, že exekuce a exekutoři nefungují jako krizoví manažeři, kteří chtějí zachovat podnik, který se dostal do krize, a předejít dalším problémům, ale jejich postup vede k destrukci dlužníka a jeho vyhnání mimo systém do šedé ekonomiky, protože jinak by nepřežili.

Dané přitom vyhovuje mnoha zaměstnavatelům. Exekuce vytvářejí zástupy lidí, kteří nestojí o legální pracovní smlouvu, nebo jim stačí na papíře minimální mzda. To však pro naši společnost znamená velkou ztrátu na daních, zdravotním a sociálním. Vytváří se tak i nedostatek pracovních sil, protože většina poctivých zaměstnavatelů pochopitelně na něco takového nemůže přistoupit. Exekuce tedy blokují část pracovní síly České republiky. Mělo by být v našem zájmu tyto lidi vrátit do systému. Vyděláme na tom. Jenže jak na to? A proč ti lidé nejsou schopni ty exekuce zaplatit?

Problém nejsou náklady na advokáty ani exekutorů, problémem jsou dluhy samotné, které mnohdy narůstají o nepřiměřeně vysoké úroky nebo pokuty a narostly již do extrémní výše. Nebo prostě měsíčně příslušenství daných dluhů narůstá rychleji, než jsou ti lidé schopni splácet.

Můj oblíbený příklad jsou exekuce společnosti ABEWY EXE GROUP, které vede prezident exekutorské komory pan Vladimír Plášil. Z půjček 20 tisíc korun se tam lehce stalo během několika let i přes půl milionu, když rozhodkyně Léblová této společnosti přiznávala i běžící pokutu 200 Kč denně. Což vypadá, že není mnoho, ale 6 tisíc korun měsíčně jde už znát. Zvláště pokud je vaše mzda podprůměrná a exekutor vám měsíčně bere jen 5 tisíc korun, protože více nejde. Pak můžete takový dluh splácet, jak dlouho chcete, a stejně roste.

A případů, kdy se z půjček v řádu desítek tisíc staly více než půlmilionové dluhy, které dále rostou o nezákonné příslušenství, je spousta, když šampiónem je patrně PROFI CREDIT Czech a desítky a desítky tisíc jeho exekucí. Ale škraloupy mají i renomované firmy, jako třeba Komerční banka či ESSOX, které si zase pro změnu libují v nezákonných úrocích z prodlení, což sice není tak drastické, ale za šest let se tak dá vykouzlit dluh o 100 % větší, a to se už počítá.

Ačkoliv máme systém oddlužení, je nefunkční. Bariéra splacení minimálně 30 % dluhů během 5 let je pro většinu lidí nepřekonatelná. Stačí, když mají jednoho dva věřitele, který uměl dluh pěkně nafouknout, a s jejich mzdou prostě na oddlužení nedosáhnou.

A zde se právě náš systém řešení dluhů a kapitalismus zadrhnul. Kdo spadne do exekuce, dostane se lehce do dluhové pasti a naskáčou mu často další exekuce. Jeho dluhy narostou a nedosáhne na oddlužení. U exekutorů se tak hromadí lidé s vícečetnou exekucí, což není pro exekutory žádná radost, protože s tím mají jen práci a nic z toho. Takoví dlužníci mají přitom ze systému exekucí odcházet do oddlužení, ale tam se nedostanou kvůli oné bariéře 30 %. Pak ale nemají důvod vrátit se do legálního pracovního procesu, a z naší společnosti tak pomalu mizí část pracovní síly a jde o časovanou sociální bombu. Kde se systém zadrhnul, je tak zcela evidentní.

Chvála Pelikánovi a pohádky o morálním hazardu

Byl to bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který začal situaci okolo předlužených Čechů řešit, a nelze mu upřít aspoň dílčí úspěchy na poli spotřebitelských úvěrů a rozhodčího řízení. Především se však pustil do boje o veřejné mínění a to, jak budeme na dluhy pohlížet.

Pelikán začal prosazovat důležitou myšlenku, a tou je i spoluodpovědnost věřitelů za dluhy. A to jak v rovině rizikového podnikání, kdy například operátorům nikdo nebrání, aby vybírali patřičné zálohy, a je pouze na jejich rozhodnutí, že nabízejí služby na dluh, aniž by pořádně znali zákazníka. Stejně tak pak poskytovatel úvěrů půjčuje peníze a je si vědom toho, že je zde riziko, že mu dlužník peníze nevrátí zpět. To je ostatně princip takového podnikání již od počátku věků, že věřitel vstupuje do rizika, a čím je větší, tím větší dává úroky.

Jenže to neznamená, že má být lehkomyslný a dávat peníze i lidem, u kterých je jasné, že jsou již v takových problémech, že nebudou schopni splácet. Smyslem podnikání v oblasti úvěrů a půjček má být to, aby je dostávali lidé, kteří je budou vracet, nikoliv to, že je budou věřitelé dávat lidem, kteří se s největší pravděpodobností dostanou do platební neschopnosti a oni si vyúčtují šílené pokuty a hodí dlužníka nadosmrti do exekuce.

Můžete namítat, že jsou i dluhy, kde si věřitel nevybírá, kdo je jeho dlužník. Třeba když vám někdo rozbije auto. Co do četnosti a hlavně objemů finančních prostředků však jde o zanedbatelnou část exekucí.

Pelikán tak přinesl do veřejného prostoru zcela nový pohled na dluhy. Jeho návrh na takzvané „nulové“ oddlužení pak skutečně otevřel debatu o tom, že smazání dluhů bude asi jediné možné řešení, které nijak nevybočuje z moderních právních úprav. Za to patří Pelikánovi velký dík, zvláště pokud jsou pravdivé zvěsti, že musel vědět, že nic takového jen tak neprosadí, protože Jaroslav Faltýnek je proti.

Věřitelé vůči Pelikánovi rychle přispěchali s novým jednoduchým heslem, které mělo zakořenit mezi českou veřejností, a tím je „morální hazard“.

Podstata kapitalismu

Pokud je možné smazání něčích dluhů morálním hazardem, pak je morální hazard samotný kapitalismus. Kapitalismus stojí právě na kapitálových společnostech, v Česku tedy hlavně na společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech. Jejich podstatou je právě to, že pokud zkrachují, tak prostě zaniknou a s nimi po rozprodání majetku zaniknou i všechny jejich dluhy.

Jejich majitelé ale mohou v klidu založit nové společnosti a podnikat znovu. Pokud by podnikání neslo pro podnikatele osobní riziko, že skončí nadosmrti v dluzích, pochopitelně by nikdy nepodnikali. Pokud by měli nést takové riziko, nikdy by nešli do rizikových a neznámých podnikatelských záměrů, které mohou skončit obrovským úspěchem, nebo taky rychlým krachem. Příběhy kapitalismu jsou přeci i o tom, že někdo několikrát neuspěl, než se mu podařilo vybudovat úspěšnou firmu. To by nebylo možné.

Jedním ze symbolů kapitalismu jsou burzy a obsedantní sledování vývoje akciových trhů. Přitom právě akciové společnosti jsou esencí toho, že za dluhy majitelé neodpovídají. Můžete si klidně nakoupit akcie, dostávat dividendy, ale neriskujete, že pokud firma zkrachuje, budete odpovídat za její dluhy. Jasně, přišli jste o cenu akcií, ale to je vše. Co na tom, že jste předtím dostali během deseti let třeba desítky tisíc na dividendách. Věřitelé „vaší“ akciovky mají smůlu.

Je morální hazard, že obchodní společnosti mohou zkrachovat? Pochopitelně není. Je to esence kapitalismu. Pokud toto akceptujeme u právnických osob, proč by neměly mít stejnou možnost fyzické osoby? Dosavadní možností lidí srovnatelnou s krachem obchodní společnosti je jen smrt. Proč nedat možnost lidem začít od začátku? Zpeněžení majetku a pár let oddlužení a pak smazání dluhů. Proč ne? A hlavně, jaké jsou jiné možnosti? Jakou jinou možnost ti lidé mají, jak se dostat z dluhů? Zdědit nebo vyhrát milióny. Žádná jiná alternativa není a neslyšel jsem ji od žádného vyznavače teorie „morálního hazardu“.

Český kapitalismus ke svému fungování potřebuje odblokovat možnost oddlužení těch nejchudších lidí a jejich návrat do systému. Jen tak může fungovat. Ke kapitalismu patří krize, krachy a očištění trhu od těch méně konkurenčně schopných společností a poučení podnikatelů a třeba i nový začátek. Kapitalismus však nemůže znamenat očištění společnosti o méně schopného či méně šťastného člověka. Protože tento člověk může a musí pro společnost udělat ještě mnoho prospěšného, ale především má volební právo.

Ochrana demokracie

Pokud jste v dluhové pasti a zasekli jste se v černé díře systému, která vás drží v exekucích, ale nepustí vás do oddlužení, a vaší jedinou jistotou, jak z toho jít ven, je smrt, logicky začnete ten systém nenávidět. Jedinou možností pro tyto lidi je legislativní změna a jediná možnost, jak se mohou tito lidé zachránit, je jít a volit ty, co slibují řešení. Avšak jak zjistil výzkum Daniela Prokopa pro agenturu MEDIAN, není to tak, že by tito lidé volili antisystémové strany, ale je pro ně spíše příznačná apatie. Tedy ztratí důvěru v polistopadový vývoj a zájem o politiku obecně. Nejsou to voliči, kteří půjdou a sofistikovaně budou volit dle svých zájmů.

Proto mohl Zeman v prezidentských debatách zaútočit na lidi v exekucích a postavit se proti novele oddlužení. Ti, proti jejichž zájmům se postavil, to buď nesledovali, nebo jim to bylo jedno a stejně ho zvolili kvůli tématu imigrantů, nebo protože má Drahoš falešné brýle. Naopak tím mohl získat u těch, co stále slyší na jednoduchá hesla, že „dluhy se mají platit“ a neexistuje žádné „ale“.

Pokud je někdo v dluhové pasti a musí žít mimo systém, přestává se o něj i nějak výrazněji zajímat. Počet takových lidí asi poroste, pokud se nic nezmění. Kolik takových lidí může demokracie unést? A nestává se z takového stavu časovaná bomba?

Stejně jako pro dobré fungování kapitalismu potřebujeme tyto lidi dostat zpět do legálního pracovního procesu, musíme tyto lidi dostat zpět do demokratického procesu. Demokracie nemůže dobře fungovat tak, že lidé nebudou politiku sledovat a pak přijdou k volbám a někomu to hodí. To nahrává právě populismu a zjednodušování, k polarizaci, při které se lépe využívají emoce. Pokud se lidé o politiku nezajímají, je jejich rozhodování hlavně o emocích a jednoduchých argumentech. To pochopitelně slouží hlavně těm politikům, co místo faktů umí vzbudit emoce či mají výborný marketing.

Mám strach z toho, že pokud nezačneme daný problém řešit hned a přijde třeba krize, tak se v systému zasekne tolik dalších lidí, že si pro ně nakonec přijde populista, o kterém se nám zatím ani nesnilo ani v těch nejdivočejších nočních okamůrách.

Na koho ukázat prstem?

Bylo by laciné svádět vinu na konkrétní politiky či strany, každý má svůj díl odpovědnosti.

ČSSD za vlády Miloše Zemana otevřela Českou republiku soukromým exekutorům, což ještě není nic špatného. Jakmile se ale ukázalo, že systém není bez chyb, přistoupila ČSSD k prázdnému populismu, který útočil na exekutory, nikoliv na samotný problém dluhů.

Ze strany ODS lze pak její postoj především ilustrovat na názorech Pavla Blažka, bývalého ministra spravedlnosti, který by mohl závodně lobbovat za věřitele. Dalšímu bývalému ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi, a ne, není to příbuzný, se připisuje spoluúčast na tvorbě zákona o soukromých exekutorech, ale především zvýšení odměn advokátů a pak odchod z politiky a start byznysu s pohledávkami, který rýžoval právě na těchto odměnách.

Ano, je to nechutné, ale není pravdou, že by ten byznys mohl fungovat jen díky tomu. Fungoval především proto, že soudy přestaly správně fungovat, byly přetížené a vydávaly platební rozkazy a rozsudky pro zmeškání jak na běžícím páse. Zákon umožňoval soudům odměny advokátů škrtnout, pokud viděly, že to jsou neúčelné náklady řízení, protože jde o typizované a automatizované úkony a že věřitelé si berou advokáty jen kvůli těmto nákladům. Ostatně tak se nakonec i judikatura vyvinula. Proč to tak dlouho trvalo, je vinou pasivních soudů, které si nechtěly přidělávat práci a raději opět daly věřitelům to, co chtěli. Navíc otázka odměňování advokátů má i druhou stranu mince.

Ti nejchudší jsou nejzranitelnější a nejsnadněji se ztratí v soudním systému i proto, že nemají advokáty. Advokát něco stojí. Já i spousta mých kolegů neodmítneme chudého klienta, co nám nemůže zaplatit, ale kolik si jich může takový advokát ročně dovolit? Jen pár. Trošku jiné to je, pokud vidím, že klient je zcela v právu a že je tedy jasné, že ho před žalobou nebo exekucí ochráníme, pak totiž máme dostat odměnu advokáta, na kterou si dělala zuby druhá strana. Tím, že jsou nyní tyto odměny zase zcela směšné, je i zastupování klienta s plným úspěchem pro nás advokáty ztrátové, pokud nezaplatí ještě něco ze své kapsy, což většinou nezaplatí. Snižování odměn advokátů je tedy dvousečná zbraň a nepromyšlený populismus. Chytré zvýšení odměn advokátů může být přitom jedním z nástrojů, jak pomoci řešit dluhy a exekuce.

Úplně stejně můžeme ukázat na soudy v případě jedné z největších nehorázností, kterou je rozhodčí řízení, ze kterého se stalo systémové obcházení zákonů a prostředek, jak získat nemravné (a v obecné řeči „lichevní“) nároky. Soudy i více než 5 let poté, co bylo opakovaně Nejvyšším i Ústavním soudem judikováno, že všechny takové exekuce dle neplatných rozhodčích doložek mají být zastaveny, a to ex officio, tedy z úřední povinnosti, nic extra samy od sebe nedělají. Přitom je zde na stole přes 200 tisíc těch největších a nejhorších exekucí, které lze tak snadno zastavit.

Nelze svalit vinu na konkrétní politiky či aktéry spravedlnosti, je to vina celé naší společnosti, která žila v chybné představě toho, co je to kapitalismus a liberalismus, co je to „pacta sunt servanda“. Atmosféra a zaslepenost společnosti se jen propsala do díla politiků a justice.

Nadějné vyhlídky

Udělaly se chyby, máme problém, ale už nějakou dobu se řeší. První na povel k obratu zavelela justice v podobě zásahů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to jak vůči odměnám advokátů při vymáhání bagatelních dluhů, tak i vůči exekucím z rozhodčích nálezů.

Obrovský kus práce ohledně tématu, kolik nás stojí vymáhání dluhů, odvedl Daniel Hůle z Člověka v tísni. Byl to asi právě on a Člověk v tísni, který pomohl téma chudoby v Česku dostat na stránky novin i na stůl politiků jako relevantní agendu.

Mapa exekucí, kterou přinesl Radek Hábl a jeho tým, pak otevřela lidem oči tvrdými daty, když se konečně ukázalo, jaký je rozsah daného problému.

Robert Pelikán jako ministr spravedlnosti pomohl omezit vznikání dalších problematických dluhů novým zákonem o spotřebitelském úvěru a zatrhnutím rozhodčích smluv. Bohužel již nedotáhl svůj záměr „nulového“ oddlužení.

Avšak on a zmiňovaní Hábl a Hůle, ale i mnozí další, pomohli změnit atmosféru ve společnosti a pohled na dluhy a chudobu. Nyní již společnost začíná chápat, že to je problém, který se dotýká i jich. To se projevuje pozitivně u politiků napříč stranami, kteří téma dluhů začínají chápat komplexně a jimž nejde jen o kosmetické změny.

Ať už to je Jan Farský, Jana Maláčová, Markéta Pekarová Adamová, nebo někteří popletové z Pirátů, kteří mají ale neoddiskutovatelnou snahu dělat dobro. Ačkoliv poslanec Patrik Nacher a Taťána Malá v barvách ANO sabotovali tu nejlepší podobu novely zákona o oddlužení, když doufám, že nevědomky, zadělali na možné velké problémy v budoucnu, tak jejich nazírání na dluhy vycházejí ze stejných pozic jako ostatních.

Mezi politiky napříč většinou stran můžeme vidět nový pohled na problematiku dluhů, což je podstatné. Podařilo se nám vymanit z chybných vzorců uvažování a teď je již jen třeba, aby se nové uvažování projevilo i ve vhodné legislativě. Novela oddlužení je jednou z takových cest. Tím, že se Poslanecká sněmovna rozhodla ignorovat změny Senátu, je to novela spíše horší. Další novely mohou odstranit chyby, ale taky ne. Je škoda, že nejsme schopni udělat něco dobře hned napoprvé. Ale i tak. Je to krok sice na hrábě, ale správným směrem.

Autor je advokát a mediátor, působí v AK Petr Němec

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

Štítky: , , , ,


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít