Navzdory veřejným výrokům politiků, ve skutečnosti žádná vláda problém kamionové dopravy řešit nechtěla.
To ticho v kanceláři by se dalo krájet. Sedíme s kolegou a posloucháme příběh ženy, která ztratila všechno. Manžela i obě děti. To, co říká, prostě fyzicky bolí. „Oni opravdu zmizeli během vteřiny a já jsem neměla vůbec šanci se s nimi naposledy rozloučit.“
Moment, který potrhal čtyři lidské životy stejně snadno, jako ten kamion v srpnu na D5 prorval dělicí svodidla. I tohle jsou silnice v srdci Evropy roku 2022.
Letecký pohled na odpočívku na dálnici D8 u Siřejovic na Litoměřicku. Obec se nedávno vzbouřila proti plánu ŘSD parkoviště ještě rozšířit, argumentovala hlukem a prachem. Foto: Shutterstock / ZhakYaroslav
Česko má hluboký, systémový problém: stále větší podíl přepravy zboží si ukrajuje kamionová doprava. Energeticky daleko náročnější, závislá na fosilních palivech, hlučná a svému okolí někdy i pořádně nebezpečná. A to všechno v době, která se navenek zaklíná šetrností a přijímá místy až nelogické restrikce kvůli omezení skleníkových plynů. Tento text se pokusí vysvětlit, proč jsme se až sem dostali. A proč to prakticky nikdo nechce řešit víc než jen politickými prohlášeními.
Jsou změny, které nevidíme pouhým okem, protože probíhají desítky let. Československo bylo vlastně po celou dobu své existence zemí s dominantní železniční dopravou a taky s určitou slabostí pro říční dopravu. Ve chvíli, kdy se jeho čas naplnil, se ten větší z nástupnických států začal měnit k nepoznání i po stránce dopravy. Přitom stačí najít v televizním archivu několik dobových pohledů na československé silnice z doby okolo sametové revoluce a změna udeří do očí na první pohled.