Přejetá republika. Česko má systémový problém: kamiony

Navzdory veřejným výrokům politiků, ve skutečnosti žádná vláda problém kamionové dopravy řešit nechtěla.

To ticho v kanceláři by se dalo krájet. Sedíme s kolegou a posloucháme příběh ženy, která ztratila všechno. Manžela i obě děti. To, co říká, prostě fyzicky bolí. „Oni opravdu zmizeli během vteřiny a já jsem neměla vůbec šanci se s nimi naposledy rozloučit.“

Moment, který potrhal čtyři lidské životy stejně snadno, jako ten kamion v srpnu na D5 prorval dělicí svodidla. I tohle jsou silnice v srdci Evropy roku 2022.

Česko má hluboký, systémový problém: stále větší podíl přepravy zboží si ukrajuje kamionová doprava. Energeticky daleko náročnější, závislá na fosilních palivech, hlučná a svému okolí někdy i pořádně nebezpečná. A to všechno v době, která se navenek zaklíná šetrností a přijímá místy až nelogické restrikce kvůli omezení skleníkových plynů. Tento text se pokusí vysvětlit, proč jsme se až sem dostali. A proč to prakticky nikdo nechce řešit víc než jen politickými prohlášeními.

Jsou změny, které nevidíme pouhým okem, protože probíhají desítky let. Československo bylo vlastně po celou dobu své existence zemí s dominantní železniční dopravou a taky s určitou slabostí pro říční dopravu. Ve chvíli, kdy se jeho čas naplnil, se ten větší z nástupnických států začal měnit k nepoznání i po stránce dopravy. Přitom stačí najít v televizním archivu několik dobových pohledů na československé silnice z doby okolo sametové revoluce a změna udeří do očí na první pohled.

Dálnice D5, zima 1991: jeden náklaďák, pár osobáků a okolo nic. Dálnice D1 u Jihlavy, říjen 1990: jeden osamocený kamion se pere se stoupáním, zbytek dálnice skoro křičí prázdnotou.

Teď? Stačí se projet ve čtvrtečním odpoledni z Prahy do Brna. Pokud nechcete jet osmdesátkou mezi kamiony, strávíte jenom jejich předjížděním odhadem tak polovinu času.

Dopravní výkony se měří na tunokilometry. Ještě v 80. letech měla proti silnicím převahu železnice, zhruba v poměru 2:1. Na začátku 90. let se výkony rychle srovnaly a ze soutěže se skoro vytratila lodní doprava. A pak to všechno nabralo rychlý spád.

PROMRHANÁ DEKÁDA

Detailnější pohled do dobových statistik ministerstva dopravy ukazuje, že přesun zboží z železnice zásadně zrychloval v dobách hospodářské recese. Tak jako po roce 1996, tedy v době zadrhávající se Klausovy transformace. Do roku 1999 ztratila železnice 26 procent přepravních výkonů, zatímco silnice si i za recese polepšila o šest procent. Svůj díl práce na tom odvedla i nezapomenutelná stávka železničářů z roku 1997, která otřásla důvěrou řady zákazníků.

„Tehdejší odbory nevěřily tomu, že je možné, aby jednotlivé fabriky nebo společnosti přešly v takové míře na silnici. Jenže to se stalo,“ popisoval mi letos, pětadvacet let po oné stávce, tehdejší obchodní zástupce Českých drah Oldřich Sládek. Dnes coby ředitel sdružení dopravců bojuje za přesun dopravy opačným směrem, ale efekt zatím moc vidět není.

Silniční dopravci se navíc mohli od začátku opřít o státem financované silnice, za jejichž užívání platili relativně malé poplatky. Naopak železnice zůstávala dlouho unitární a na tenkém ledě samofinancování, byť s jednorázovými státními dotacemi. V praxi to fungovalo tak, že ze ziskové nákladní dopravy musela platit svou infrastrukturu, a ještě dotovat ztrátové osobní vlaky. „Ani v tomto roce nebyl vyřešen způsob financování závazku veřejné služby,“ napsal do obvykle optimistické výroční zprávy za rok 1999 tehdejší šéf ČD Dalibor Zelený.

Aby nedošlo k mýlce: třeba za rok 1996 sice směřovalo na železnici ze státních peněz asi deset miliard korun, z toho polovina na dokrytí ztráty osobních vlaků. Jenže to bylo výrazně méně, než kolik dostávala dynamicky rostoucí silniční síť. A navíc na železnici nešlo o investice nebo systémové výdaje, které by podnítily transformaci – dotace měly jednoduše hlavně udržet zaostávající podnik a jeho stotisícovou zaměstnanost.

V čem je problém? Proč se politici brání vyhnat nákladní přepravu na železnici? Kolik bude muset ještě zbytečně zemřít lidí? Analýzu Jana Beránka, který se tématu věnuje více než dekádu, přináší zářijový časopis Neovlivní.cz. K dispozici v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock / ZhakYaroslav