Přivodil Klausův pád. Kolář popsal, jak to bylo s Bácsem a Sinhou

Téměř dvacet let zastával Petr Kolář vrcholné posty v české diplomacii, byl velvyslancem v Moskvě i ve Washingtonu. Dnes se věnuje byznysu a občanské iniciativě, ale pro mnohé nadále zůstává tím, kdo jako první “otočil kámen”. Veřejně promluvil o podvodech se sponzorskými dary v ODS.

Už je to skoro osmnáct let, kdy do českého slovníku pronikla jména Lajos Bács a Radjiv M. Sinha coby synonyma politické korupce. Nebožtík z Budapešti v prvním případě a nic netušící občan ostrova Mauricius v případě druhém měli v daňovém přiznání ODS zamaskovat patnáctimilionový dar Milana Šrejbra. Majitel zprivatizovaných Třineckých železáren, kterému vláda Václava Klause poslala půlmiliardovou dotaci na odstranění ekologických škod, neměl být jako sponzor znám.

Byl to diplomat Petr Kolář, kdo tehdy zveřejnil, že Václav Klaus zná pravdu o fiktivních sponzorech.

“Bylo to moje svědomí a moje odpovědnost mladého 33letého člověka, který se nechtěl stydět,” přibližuje dnes svou motivaci v rozhovoru pro společnost DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz.

Rozhovor jsme pro jeho šíři rozdělili do dvou částí; nyní vám předkládáme druhou z nich, v níž otevřeně líčí, jak to v roce 1997 celé bylo. Popisuje nejen okolnosti pádu Václava Klause, se kterým později jako vysoký diplomat Černínského paláce jezdil po světě, ale třeba i to, jak se mu vedlo v angažmá u mocné skupiny PPF Petra Kellnera.

První část, v níž hovoří zejména o současné politice, hodnotách, ale i o byznysu, Rusku a užitečných idiotech, naleznete zde.

DLM: V roce 1997 jste byl velvyslancem ve Švédském království. Jak se to stalo, že jste “položil” vládu?

Byla to náhoda. Náhodou jsem získal informaci, která pro mě byla natolik zásadní, že jsem to nedokázal jen tak přejít. Pokoušel jsem se tedy přesvědčit některé funkcionáře ODS, aby peníze, které straně přišly jako sponzorský dar od neexistujících sponzorů, vrátili. Já ani nebyl členem ODS, ale měl jsem k určitým lidem blízko. Zkusil jsem s nimi mluvit. Ale – měl jsem dojem, že není vůle s tím cokoliv dělat. Že to není pokládáno za něco důležitého.

Tehdy jsem byl – a vlastně celoživotně jsem – ovlivněn Ferdinandem Peroutkou. Tím padouchem Peroutkou (smích). V tomto duchu jsem si říkal, že pokud chceme budovat stát na skutečně demokratických základech, chceme-li být součástí nějaké civilizované rodiny, nemůžeme tam jít s lejnem na podrážce. Chtěl jsem, aby se k tomu postavili čelem. Nic se ale nedělo. Takže jsem tehdy udělal veřejné oznámení. A stalo se, co se stalo.

DLM: Následoval pád vlády, takzvaný Sarajevský atentát.

A já jsem rezignoval na pozici velvyslance ve Švédsku a vrátil se do Čech. Tady jsem se stal poradcem prezidenta Havla, což řadu lidí utvrdilo v tom, že jsem byl vlastně navedený. Pouhý nástroj Havlovy mocenské politiky a mocenského zájmu odstranit Václava Klause… A já tady všem říkám: není to pravda. Bylo to moje svědomí a moje odpovědnost mladého 33letého člověka, který se nechtěl stydět.

O debatách s Klausem a plácání do uší

DLM: To vás Václav Klaus asi neměl moc rád. Byl jste ale diplomatem v době, kdy on byl prezident. Jak jste spolu vycházeli?

V případě Václava Klause je zapotřebí vnímat několik vývojových stádií.

Po “poradcování” Havlovi jsem se vrátil do diplomacie, byl jsem nominován jako velvyslanec do Irské republiky. Po čtyřech letech jsem se vrátil a byl jsem jmenován náměstkem ministra zahraničí. To už byl prezidentem Václav Klaus a měl jsem s ním poprvé vyjet na zahraniční cestu. Paradoxně to bylo zrovna do Stockholmu. Když jsem šel na letiště, byl jsem velmi zvědav, jaká bude reakce. Samozřejmě to také zajímalo novináře – vypadalo to jako poťouchlost ze strany ministerstva zahraničí a vlády, že zrovna Koláře určili k tomu, aby doprovázel prezidenta na jeho cestách. A myslím si, že pan prezident to taky jako poťouchlost vyhodnotil. Rozhodl se k tomu postavit tak, že to přejde. Byl jsem překvapen, když mne na letišti přivítal s napřaženou pravicí s tím, že je rád, že ho budu doprovázet.

Už v letadle začala naše debata, která vlastně celou tu dobu, co byl prezidentem, neskončila. Byly doby, kdy se jako plácal do uší, že nemůže ty mé tragické názory poslouchat. Ale v zásadě se o ně zajímal a někdy třeba uložil svému okolí, aby mi do rána vysvětlili, jak je to správně. To bylo třeba v Uzbekistánu, že prý ty tragické názory nemůže poslouchat. A když jsem u snídaně řekl, že jsem se ve svých tragických názorech po debatě s jeho podřízenými pouze utvrdil, jen se smál a říkal, že mě budou muset s sebou brát na cesty častěji.

Bylo to období, kdy se s ním skutečně ještě dala vést nějaká polemika. Svým způsobem to bylo osvěžující.

Pak se začaly projevovat neduhy dlouhého vládnutí. Obávám se, že v té poslední fázi už pan prezident začal tíhnout k takové národovecké poloze.

DLM: A  dnes?

Dnes jsem rád, že u toho nejsem a nemusím to ani komentovat.

Ale můj vztah s Václavem Klausem měl zajímavou fázi, kdy pro řadu lidí bylo nepochopitelné, že tento – mnou inzultovaný – premiér, který musel pod tlakem okolností a koaličních partnerů rezignovat, mě pak podepsal jako velvyslance do Spojených států a dokonce jako velvyslance do Ruské federace.

DLM: Z diplomacie jste odešel pracovat pro PPF. Strávil jste tam rok. Jak jej zpětně hodnotíte, proč jste odešel?

Chtěl jsem se podílet na tom, aby tady byl český investor, který vyváží ven své investice a expanduje. Jenže se ukázalo, že nejsem korporátní typ. Nehodím se do podobných korporací, které jsou takto jednoznačně vlastnicky strukturovány. Když na něco takového přijdete, je lepší se rozejít. Vyhodnotil jsem to tak, že nebudu trápit ani sebe, ani svého zaměstnavatele. Ten rok jsme se myslím snesli dobře – a pak jsme se radši rozešli.

O listopadu 89 a čecháčkovství

DLM: Nedávno jsme završili 25 let od Sametové revoluce. Už je co srovnávat. Kdy bylo nejlépe?

Ode mne asi těžko můžete očekávat jinou odpověď, než že nejlépe bylo za Havla. Jednak jsem byl ještě velmi mlád. Druhak tady byl étos, touha rychle všechno dohnat. Byla tady spousta pozitivní energie a věděli jsme, co chceme. Chtěli jsme zpátky do Evropy, chtěli jsme být co nejdříve v NATO a Evropské unii. Chtěli jsme vybudovat stát na zdravých základech tržní ekonomiky. A zároveň jsme nechtěli prosperitu úplně vykloubit z principu solidarity s těmi, kterým se třeba tak nedaří. Byla to doba budování hezkého občanského státu, který se také venku dobře uplatňoval a prodával, protože jsme měli ikonu na Hradě. A měli jsme úspěšnou transformační politiku.

Samozřejmě se to všem lidem nemuselo líbit a dodnes to kritizují. Ale transformace byla úspěšná – se všemi chybami, které k tomu patří. Takže to bylo období, které mám nejradši.

Ale paradoxně se mi zdá, že teď to je báječné. Protože nám se pomocí současného prezidenta daří probírat lidi z letargie. Už nejsou tak pasivní, aby se pouze trpně nestyděli a začínají se angažovat.

DLM: Vidíte za těch 25 let nějaké velké selhání?

Budu generalizovat, ale české společnosti se nepodařilo zbavit se zvláštního druhu plebejství, čecháčkovství a sebestřednosti.

Ve svém vidění světa máme pořád pocit, že jsme něčím a někým ohrožováni. Hlavně ze strany, ze které ve skutečnosti vůbec ohrožováni nejsme. S tím souvisí jistá relativizace, kdy si vlastně nejsme úplně jisti, jestli je lepší ruský oligarchicko-autokratický systém. nebo liberální demokracie. Máme dvě části obyvatelstva. Jedna preferuje svoji osobní svobodu a důstojnost, druhá jistoty. A je ochotna obětovat svoji osobní svobodu a důstojnost za tyto jistoty, které jí má poskytnout někdo, něco, nejlépe stát, politici. Nám se nepodařilo přechýlit tu první část, která preferuje svou osobní svobodu a důstojnost, do většiny. To se nepovedlo a tomu také odpovídá, jaké si občas volíme představitele. Ale nemyslím si, že je to fatální. Není to definitivně ztracené.

DLM: Vidíte dnes nějakou osobnost, která má vliv a používá jej správným směrem?

Aktuálně? Byl by to někdo, kdo navazuje na zesnulého prezidenta Havla. Myslím, že v jeho případě šlo o uplatnění vlivu, které nám jako zemi prospělo nejen dovnitř, ale i navenek. Fakt, že jsme byli svého času “ohavlováni”, že jsme byli takto “obrandováni”, přispěl k tomu, že jsme se podstatně rychleji, než by to bylo bez Havla, stali součástí euroatlantické rodiny. Dnes se k tomu zpětně vracíme. S určitým odstupem času si umíme připustit, že je to něco, co nám moc pomohlo a co nám dnes velmi chybí.