Proč už nemáme rádi Ukrajince

Ten den byl ve znamení nevíry, hrůzy, zděšení. A s přibývajícími hodinami přetékaly pocity i někam k hrdosti. Na statečný odpor Ukrajinců tváří v tvář mnohem většímu ruskému agresorovi. Na Čechy, kteří nezaváhali a mezi prvními začali pomáhat. Znovu jsme to ukázali, jací jsme! Jenže vzepětí obvykle nevydrží. Jak si stojíme dnes? Proč už nemáme Ukrajince rádi? Nebo máme? A měli jsme někdy? Co bude dál?

„Váleční uprchlíci! To je hezké, jasně, chápu. Ale vážně mě štve, když všude vidím ta obří esúvéčka s ukrajinskou poznávací značkou, jak parkují na modrých pruzích. Beztrestně. Já si to platím a nemám kde parkovat.“ Úplně mi zatrnulo. Říkala to navýsost slušná, vzdělaná žena, liberálka, volička demokratické pravice. Člověk, který bez výhrad podporuje pomoc Ukrajině a odsuzuje Putina. Který nemá ani to nejmenší společné s Okamurou, Rajchlem nebo jinými proputinovskými dezinformátory. A který by to ještě před rokem určitě neřekl.

Abychom si rozuměli: Nevadí mi samozřejmě postesknutí nad tím, že v centru Prahy není kde zaparkovat. Ani nad tím, že občas někde asi „překážejí“ ukrajinské vozy. Rozumně diskutovat se určitě dá i o tom, jestli neměl stát vyžadovat registraci ukrajinských aut už mnohem dřív. Začala až loni v říjnu. Do té doby bylo opravdu velmi obtížné vymáhat od majitelů vozů pokuty. Policisté prostě nevěděli, kdo to je.

Problém je ale v tom zobecnění, v tom tónu. Zní to, jako by ti váleční uprchlíci byli vesměs bezohlední boháči. Navíc ještě v zemi, která jim poskytla bezpečí, čerpají nezasloužené výhody. Zní to podobně, jako když se člověk někde na sociálních sítích dočte, že „cikáni“ jezdí nakupovat taxíkem, naplní několik velkých nákupních vozíků a zase taxíkem odjedou. To všechno z dávek, které zneužívají a které jim stát platí „z našich daní“. 

A zní to především jako velké varování. Když už dokáže být na ukrajinské uprchlíky zlá i tahle žena, jak je na tom většina národa?

Historik Oldřich Tůma ještě před začátkem války na Ukrajině v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluvil o české společnosti: „Je to jen obraz, ale řekl bych, že nás vystihuje refrén písně Davida Bowieho We Can Be Heroes Just for One Day – to by klidně mohla být moderní česká hymna. Dokážeme se vzepnout na pár dnů k něčemu mimořádnému, ale strašně rychle to zmizí.“

A pokračoval: „Během pandemie se zase chováme podle toho vzorce. Před pár lety na jaře jsme šili roušky, vzájemně si pomáhali, byla tu cítit obrovská energie, mnohde v nás viděli příklad. A teď? Teď už si zase všichni vzájemně nadávají a zvládání pandemie je jen nástrojem, jak na ostatní útočit.“

Už je to tady zase? Z nadšených „vítačů“ se stali přinejmenším podezřívaví skeptici, nebo rovnou „odmítači“?

Zvládneme to!

Kdo by to byl řekl? V roce 2015 německá kancléřka Angela Merkel vítá zástupy migrantů slavným heslem „zvládneme to“. A v Česku se mezitím politici přou, zda má země kapacitu na to, aby přijala několik syrských sirotků. Celá země propadá panice – zaplaví nás nekontrolovatelný proud islámských teroristů. Evropu je třeba obehnat ploty!

Ani náznak euforie a hrdinství. Bojkotujeme veškeré evropské politiky, je nám jedno, kolik kdo přijímá uprchlíků. Ani náznak solidarity.

A najednou? Když Rusko napadlo Ukrajinu a na Západ se vydaly miliony ukrajinských uprchlíků, ani na chvíli jsme nezaváhali. Už tři týdny po začátku války tu podle dat ministerstva vnitra bylo 366 tisíc prchajících Ukrajinců. A do konce roku 2022 jich české úřady zaznamenaly téměř půl milionu.

Najednou jako by tu byl jiný národ, jiná společnost. Zvládneme to! Média přinášela optimistické prognózy politiků, kolik migrantů můžeme přijmout a nakolik jsme schopni se o ně postarat. A inspirativní a dojemné reportáže o tom, jak Češi s Ukrajinci sdílejí domy, hledají jim ubytování a všemožně jim pomáhají. Lidé jezdili na polsko-ukrajinské hranice, vozili tam oblečení, deky, jídlo. A přiváželi zoufalé Ukrajince do Česka.

Zase jednou jsme mohli mít pocit, že se na nás svět dívá s obdivem. Na počet obyvatel jsme přijali nejvíc uprchlíků. A dělali jsme maximum, aby se tu cítili dobře.

Zároveň jsme ze svých skrovných zásob posílali na Ukrajinu zbraně a patřili k zemím, které nejvíce odhodlaně požadovaly úplné vítězství nad agresorem. Znovuzrození statečného a solidárního národa!

Jenže víme, jak to s námi je. Už měsíc po začátku války napsal Martin Denemark v Hospodářských novinách článek s varovným titulkem: Až opadne euforie z pomoci uprchlíkům, nastane těžká realita. Denemark předpokládal, že v průběhu války a uprchlické krize bude na síle stále víc nabývat proputinovská populistická „pátá kolona“.

Pomoc migrantům bude používat jako „klacek“ na vládu: Staráte se o „ně“, nikoli o „svoje lidi“. A únava z dlouhé války a strach z budoucnosti poženou k populistům stále víc zmatených a nejistých lidí.

Dnes je už zcela zřejmé, že Denemark se nemýlil.

Máme rádi Ukrajince?

Zaznívalo to i v roce 2015. My bychom rádi uprchlíky před válkou a krizemi přijali, ale nechceme tu muslimy z Asie a Afriky. Je to jiná kultura, nerozumíme jim a oni nerozumí nám. Kdyby to byli Slovani, kteří se snadno naučí jazyk a mají podobnou představu o společenských pravidlech! To by byla jiná.

Jako by to bylo sebenaplňující proroctví. Na začátku roku 2022 tu byla největší uprchlická vlna, jakou tento stát zažil. A byli to Ukrajinci, které známe a „máme je rádi“. Vždyť komu už dávno před začátkem války nějaký Ukrajinec nepomáhal vykopat základy domku, u koho nějaká Ukrajinka neuklízela? A jestli ne doma, tak určitě ve firmě.

Ukrajince opravdu známe. Ale máme je také opravdu rádi? Je to důležitá otázka v době, kdy počáteční euforie už dávno opadla. A tak neuškodí krátký exkurz do dějin ukrajinské migrace do Československa a do Česka.

Migrace z Ukrajiny do českých zemí byla běžná už na začátku 20. století. Důvody byly různé. Například v roce 1902 dorazila do Prahy skupina ukrajinských studentů. Na univerzitě ve Lvově se nesnesli s polskými kolegy. A především z Haliče odcházeli do Čech i na Moravu Ukrajinci za prací.

Velkou migrační vlnu přinesla první světová válka a následné připojení Ukrajiny k Sovětskému svazu. Ukrajinci utíkali před ofenzivou ruské armády a pak před okupací rudou armádou. Je namístě připomenout, že za Rakouska a první republiky nebyly české země ani zdaleka tak uzavřené jako po roce 1948. Styk s „cizinci“ byl zcela běžný. A Ukrajincům navíc jako lidem, kteří prchají před „bolševikem“, patřily sympatie významné části společnosti.

Během druhé světové války musela část Ukrajinců odjet na nucené práce do Německa. Po konci války část Ukrajinců odvlekli do trestaneckých táborů v Sovětském svazu v rámci boje proti „ukrajinskému nacionalismu“. I za minulého režimu ale Ukrajinci zůstali významnou národnostní menšinou v Československu.

Rozhodující migrační vlna, díky níž znají Ukrajince současní obyvatelé Česka, ovšem přišla po roce 1989. A bylo by hodně zjednodušené tvrdit, že tahle migrační vlna vytvořila jednoznačně pozitivní obrázek Ukrajince v Česku.

Zjednodušeně. Po roce 1989 jsme tady krátce zažívali tu naši jedinečnou krátkodechou euforii ze sametové revoluce. Pak jsme procházeli krizemi, utahovali opasky, seznamovali se s velkou korupcí a podvody, novými rozměry zločinnosti. Nicméně jsme si nemohli tak úplně nepřipouštět, že se nemáme až tak zle, že se rozhodně máme lépe než ve většině ostatních postkomunistických zemí.

Zato Ukrajinci, to byli skutečně chudí příbuzní přicházející z rozvrácené země rozkrádané oligarchy a prožrané korupcí, o níž se nám tady naštěstí ani nesnilo. Byla to „úkáčka“, většinou skromní, pokorní lidé ochotní dělat práci, kterou Češi dělat nechtěli, a to ještě za méně peněz a horších podmínek. A byli mezi nimi lékaři, inženýři, učitelé, kteří u nás doma zedničili, vymalovali, nebo uklidili.

Nebyl to špatný pocit. Dívali jsme se na ně svrchu. Mohli jsme je protektorsky poplácat po ramenou a popřát jim, aby je cestou domů na autobusovém nádraží Florenc neobrala jejich mafie o všechny úspory. Věděli jsme, že se tu zabydluje ukrajinská mafie, ale nebyla tak hrozná jako třeba ta ruská, týrala především svoje lidi.

Takže jak? Měli jsme Ukrajince rádi? Snad jako nenáročné a trochu komické sluhy. A nebáli jsme se jich. Neviděli jsme v nich teroristy a násilníky.

Ale běda, když se pánům začne zdát, že sluha je začíná okrádat!

A proč bychom měli?

Ale, proč bychom měli mít Ukrajince rádi a proč bychom jim vlastně měli nezištně pomáhat? Jasně, válka je válka, a my jsme spravedliví. Navíc to neumíme zastavit. Ale kdo mohl čekat, že to bude trvat tak dlouho?

Po euforii přichází každodennost. A vědomí, že máme-li někoho opravdu rádi, pak tedy především sebe – a své rodiny a blízké. A o sebe máme největší strach. Je na tom snad něco špatného? Není. Jenom to znamená, že tahle diskuse je v principu iracionální. A tím pádem hrozně těžká. Snadno zmanipulovatelná. A bez jednoznačného výsledku.

Rozhodují snad nějaká čísla? Petr Habáň z tiskového oddělení ministerstva financí pro Neovlivní.cz uvedl, že z veřejných rozpočtů šlo od začátku války do konce minulého roku na podporu ukrajinských uprchlíků přibližně 46 miliard korun.

Ředitel Úřadu práce Daniel Krištof pak v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že zaměstnání už našlo přibližně 120 tisíc ukrajinských uprchlíků a že na daních a odvodech přispěli do státního rozpočtu desítkami miliard korun.

Na obou stranách té bilance jsou tedy desítky miliard korun. Je to důležité? Není. V iracionální argumentaci čísla nefungují. Respektive fungují podle iracionální logiky. V první řadě jde totiž o neprůstřelné citově zabarvené kategorie: Na „ně“ vydává stát „moc“. A tím pádem mu zbude „málo“ pro „nás“.

V květnu minulého roku upozornil na typické dezinformace ohledně podpory ukrajinských běženců server Demagog.cz. Autor příspěvku na facebooku tvrdil, že čtyřčlenná ukrajinská rodina přijde český stát až na 102 800 korun měsíčně. A že na všechny uprchlíky z Ukrajiny stát platí 10 miliard za jeden měsíc. Příspěvek také zdůrazňuje témata vysloveně zaměřená na to, aby Čechy pobouřila: Ukrajinci mají zdarma zdravotní péči, dopravu, mohou za symbolické vstupné do zoo.

Analýza serveru Demagog.cz ukazuje, že autor zčásti pracuje se zkreslenými čísly a zčásti docela obyčejně lže. Mimo jiné: Příspěvek na ubytování není 390, ale 300 korun, příspěvek 200 korun na stravování neexistuje, jednorázová dávka není 8000, ale 5000 korun. Dopravu zdarma měli Ukrajinci do srpna 2022 a symbolické vstupné jim například v pražské zoo platili pouze do dubna téhož roku.

Server dále uvádí, že například v dubnu 2023 byly náklady na pomoc ukrajinským uprchlíkům 2,3 miliardy korun. Byly tedy cca čtyřikrát nižší, než uvádí dezinformační příspěvek na sociálních sítích.

Ale v téhle diskusi už nejde o to, že uprchlíci sice dostávají dávky, ale také pracují a platí daně. Nejde o to, že vykonávají práce, které Češi dělat nechtějí, a že i tak mají firmy nedostatek lidí. Jde o pocit stále rostoucího počtu lidí, že kdyby tu „oni“ nebyli, „my“ bychom se měli lépe.

Protože zažíváme dvoucifernou inflaci, kousek od hranice je válka, energie zdražují, nevíme, jestli bude čím topit, cena hypotéky může rozdrtit náš rodinný rozpočet. A tahle vláda ještě navíc říká, že musíme šetřit.

Máme strach. A vztek.

Nejsme v tom sami

Ukrajinská ofenziva nenaplnila očekávání a hrozí dlouholetá válka. „Popravdě řečeno, vidím velkou únavu na všech stranách…, všichni chápou, že potřebujeme cestu ven,“ řekla loni v září italská premiérka Giorgia Meloni. Prořekla se v telefonickém rozhovoru s údajnými představiteli Africké unie. Ve skutečnosti šlo o dva ruské baviče.

Únava. A hledání cesty ven. To ovšem není nic nového, ani překvapivého. Od prvních měsíců války se západní politici, vojáci a odborníci neshodují v tom, jak má tahle válka dopadnout. Respektive, kam směřuje. Je možné úplné vítězství nad Putinovým Ruskem? Za jakou cenu? Nebo dříve či později nezbytně dojde k mírovému vyjednávání? A za jako cenu? Budou ve hře územní ústupky ze strany Ukrajiny?

Zdá se, že válka neskončí brzy. A ty otázky a spory se pochopitelně vyhrocují. Navenek chce Západ vypadat jednotně. Ale nedaří se to. A loňské výsledky voleb připomínají, že podpora Ukrajiny slábne především mezi lidmi – Fico na Slovensku, Wilders v Holandsku.

Posuny ukazují průzkumy veřejného mínění. Evropská agentura Eurobarometer zaznamenala, že v členských zemích EU se mezi dubnem 2022 a srpnem 2023 ochota občanů podporovat další vyzbrojování Ukrajiny snížila o 10 %. A snižuje se i podpora přijímání ukrajinských uprchlíků a protiruských sankcí.

Změny v náladě občanů potvrzují i průzkumy v Česku. „Většina veřejnosti by si přála, aby Česká republika usilovala o co nejrychlejší konec války, i kdyby to znamenalo, že Ukrajina ztratí některá dobytá území. Většina veřejnosti (79 %) už dnes má nějaké vlastní zkušenosti s ukrajinskými uprchlíky, které dokáže zhodnotit. Jako převážně negativní své zkušenosti hodnotí jen 18 % veřejnosti, přesto 43 % lidí uvádí, že se jejich postoje k uprchlíkům z Ukrajiny od začátku války zhoršily,“ uvádí agentura STEM.

A dodává to nejdůležitější: „Uprchlíci z Ukrajiny v každém případě pro českou veřejnost představují silně štěpivé téma. Jejich další setrvávání u nás podporuje asi polovina veřejnosti (51 %), zatímco ostatní jsou proti. Podpora ukrajinským uprchlíkům v čase příliš neklesá, ale vyostřují se postoje části těch, kteří jsou proti uprchlíkům.“

Rozdělení společnosti potvrzuje i zkoumání Centra pro výzkum veřejného mínění: „Více než dvě pětiny občanů (43 %) souhlasí s kroky vlády na podporu Ukrajiny, nadpoloviční většina (54 %) s nimi nesouhlasí. Necelé dvě pětiny (39 %) českých občanů si myslí, že česká vláda Ukrajinu podporuje přiměřeně, jen malá část dotázaných uvedla, že ji podporuje příliš málo (2 %), a více než polovina (56 %) soudí, že ji podporuje příliš mnoho.“

A kde je ta „cesta ven“, kterou hledá Giorgia Meloni? Kterou hledají všichni? Její hledání se odehrává na pozadí tématu, jemuž jsme věnovali poslední loňské číslo magazínu Neovlivní.cz. Na pozadí „krize demokracie“. Společnost je rozdělená a dialog je velmi obtížný, ne-li nemožný.

Diskusi ovládají emoce a strach. Na lidi se toho valí příliš mnoho. Války, migrace, klimatická změna, nesrozumitelní a podvádějící politici, pandemie, obava z chudoby a osamělosti, dezinformace a dezinformátoři, ti, kteří tvrdí, že odhalí dezinformátory…

Kdo se nás zastane? A komu věřit? Kde je ta cesta ven?

A zbývá tu ještě nějaký prostor pro odvahu a euforii?

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com