“Život obyčejných lidí? Velký rozdíl oproti komunismu nevidím”

Indiánské ohně. Teepee. Václav Havel s čelenkou náčelníka kmene. Iggy Pop, Patti Smith, Prodigy, Faith No More, Plastici, ale i královna Eva Pilarová nebo Waldemar Matuška. To je velmi stručná charakteristika Open Air Festival TrutnOFF, který přes třicet let organizoval po vzoru indiánských slavností Pow-Wow a undergroundových setkání Martin „Geronimo“ Věchet, jedna z osobností českého undergroundu. Loni měl TrutnOFF druhým rokem pauzu. Manifestace radosti na malém městě pod horami, za nímž končí koleje, se stala tak trochu manifestací toho, jak byznys a politika všechno válcují. Však vám to Geronimo vysvětlí sám. Odemykáme rozhovor z loňského sprnového magazínu Neovlivní.cz.

Byl to za komunistů osvědčený fígl, jak překazit nepovolenou hudební akci. Díky práskačům zjistit, kde se svobodné duše chtějí sejít, a pozemek preventivně polít močůvkou.

Dneska výběr hudby nikdo cenzurovat nebude. Ani se obtěžovat s nelibým postřikem. Ne, věci fungují jinak. Martin „Geronimo“ Věchet, který se za totality pokoušel v Československu uspořádat Woodstock, poznal na vlastní kůži jak. Přimělo ho to vloni po téměř třiatřiceti letech vyhlásit pauzu. Festival TrutnOFF, který vybudoval spolu s přáteli z disentu od píky nejprve ve Starých Bukách, pak ve Volanově u Trutnova a od roku 1990 v areálu na Bojišti, se nekoná. A jeho budoucnost je více než nejistá. „Takovou pauzu jsme ještě nikdy v takovém rozsahu neměli. Uvidíme, co bude dál,“ říká Geronimo, se kterým se autor rozhovoru zná léta, na okraj otevřeného rozhovoru. Bude se v něm hodně vzpomínat. A také rozjímat, kam jsme se od dob totality posunuli.

Neo: Co se vlastně v Trutnově stalo, že jste se museli uchýlit k pauze?

Místní bledé tváře, s trutnovským starostou z ODS Ivanem Adamcem v čele, udělaly před časem změnu územního plánu, v rámci které vyčlenily sedmdesát procent pozemků, na nichž se festival pořádal, do průmyslové a stavební zóny. Nedávno je navíc nechaly zasíťovat. V podstatě tam, kde stála druhá scéna a příznačně undergroundový stan, tam, kde lidi stanovali, je teď všude zóna určená ke komerčnímu využití. Budoucnost toho místa, Bojiště, je jiná, jen ne festivalová. S festivalem se zde nepočítá.

Dnes ty pozemky vlastní buď stoupenci ODS, nebo lidé blízcí radnici, či stavební firmy, které měly nebo mají blízko ke starostovi. Jeden z pozemků tam prodává realitní kancelář, která má rovněž blízko k radnici. A jejíž představitel mi řekl: „Víte, pane Věchet, no tak jo, my ten kousek, asi dva a půl hektarů, nabízíme za 24 milionů. Ale že jste to vy, tak na festival vám to necháme za dvacet, protože my chceme, aby ten festival dál pokračoval.“ Ale kde vezmeš dvacet milionů (hořký smích)? My nechceme stavět, my chceme stanovat. Chceme, aby tam hořely posvátné indiánské ohně a stála teepee.

V Trutnově se rádo říká A, ale už se neříká B. V tomto světle je pokrytecké prohlašování místního starosty: My festivalu nebráníme, my proti tomu vůbec nic nemáme. Ale přitom nastaví podmínky ve statisících a zároveň s tím ty pozemky zasíťují, přivedou na ně odpady, elektřinu a připraví je na podnosu developerům. Náhradní pozemky, které jsme si před časem našli, ti odmítnou prodat. Bavíte se tedy jen o pronájmu, podáš si žádost, předložíš projekt – a pak je prodají za mimořádně výhodných podmínek jinému zájemci. Zatímco v minulosti nám estébáci „jen“ pozemek postříkali močůvkou, tahle garnitura jde rovnou k věci a pozemky nechá rovnou zastavět. Nad většinou festivalového území se vznáší rypadla jak hladoví orli. Nevíš dne ani hodiny, kdy přijde někdo s nabitou kešení a řekne, že tady chce stavět. Ale ty potřebuješ na svolání našeho Pow-Wow dlouhodobější vizi a vyhlídky. Když nejsou, z roku na rok se to dělá dost blbě. Zkrátka ve chvíli, když se tam položily kabely, zpečetili tím ortel nad festivalem a nikdo neví, jestli se bude stavět za rok, nebo pět. Všechny ostatní řeči o tom, že festivalu nebrání, jsou jen alibistické řeči a pokrytecké žvásty bezzubé báby.

Neo: Fakt se na Bojišti už nedá pořádat festival?

Máme pauzu. Náš pravidelný rituál odpočívá. Necháváme odpočinout matce zemi, sobě i lidem z našeho kmene a jeho okolí. Z Bojiště se sice za ty roky stalo, i díky našemu kmeni, kultovní místo, prodchnuté energií výjimečných setkání, ale bohužel nemá festivalovou budoucnost pro Pow-Wow našeho rozměru. Vše špatné je ale k něčemu dobré. Po vyhlášení pauzy se nám nashromáždilo sedmnáct nabídek z různých koutů naší země, které jsou nesrovnatelné s těmi, co nastavila trutnovská radnice. Místa to jsou zajímavá a pěkná, vstřícnost milá. Zúžili jsme si je a doposud vybrali pět. Na stejném místě není možné rozvíjet nové vize. A tady se otevírají nové dveře vnímání (smích – narážka na The Doors of Perception). Tak uvidíme…

Samotný areál Bojiště sice asi zůstane zachovalý, ale je to jen čtvrtina z přibližně jedenácti hektarů, které potřebujeme. Jde o ty ostatní plochy, louky. Vidím to v západních zemích, na festivalech jako třeba v Roskilde nebo Glastonbury. Každý osvícený starosta by udělal vše pro to, aby ty pozemky uchránil, aby se z nich žádná průmyslová zóna nestala. A aby ten festival, který má navíc ještě ve svém názvu jméno města – a to město třicet let propaguje –, uchránil. Tady se stal naprostý opak.

Neo: Pořád je to dobré, když můžeš politiky kritizovat nahlas.

Jenže pod horami vládne tuhý autoritativní režim. Odplata za nepoklepávání po ramenou, neposlušnost a občanské aktivity je jeho součástí a nedá na sebe dlouho čekat. Jak napsal před časem výstižně Respekt, který dělal reportáž okolo přejmenování ulice Václava Havla, jež jsme iniciovali: Kdo chce smírné zacházení radnice, nesmí kritizovat. Přesný poznatek během třídenního pobývání.

U festivalu je to zcela čitelné; ostatně nedávno jsme dostali do rukou podklady k tomu územnímu zpracování a je to vidět černé na bílém. Na loukách, kde byly dvě scény, Knihovna Václava Havla, hořely posvátné ohně, stála indiánská teepee, stanovali a parkovali squaw se svými spolubojovníky a příznačně byl i Undergroundový stan se svojí scénou a hospodou, je komerční zóna. Může tam stát v podstatě cokoliv – supermarket, sklady, bydlení. Baráky pro komerční využití do výšky 15 metrů.

Neo: A jak to bylo s tou ulicí Václava Havla?

Je to jedna z hlavních ulic ve městě s pěší zónou, která má přímou spojitost s Václavem Havlem. Všechno jsme měli podložené odborníky. U starosty jsme se domluvili, že předložíme odborné posudky, kterých jsme nakonec získali několik. Oni žádný. Ten závěrečný jsme měli z nejvyšší instance – z Akademie věd. Všechna odborná stanoviska naši iniciativu jednoznačně podpořila a rozebrala. Stálo v nich, že ulice je důstojná, vhodná pro přejmenování, má přímou spojitost s Václavem Havlem, je tam pivovar, kde pracoval, nechal se zde inspirovat k napsání známé Audience, u pošty jsme se scházeli a předávali si ilegální nahrávky, náčelník sem chodil telefonovat do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Starosta na to prohlásil, že „to nám může napsat každý“, a vytáhli bývalého komunistu, jakéhosi profesora Wolfa, který je v místní názvoslovné komisi. Ten pak na zastupitelstvu četl zmateně se silným osobním podtextem, že se jedná o směrovou ulici, která nemůže být přejmenována. Přitom naše posudky hovořily o tom, že směrovost této ulice je na několika místech přerušena, proto není problém její část přejmenovat. Navíc jsme v archivu našli, že se tato údajně směrová ulice, o niž nám šlo a která se dnes jmenuje Horská, před válkou jmenovala ulice Tomáše G. Masaryka – v sudetském městě s minimální českou menšinou!

Neo: Kromě směrovosti tedy žádné jiné argumenty proti přejmenování nebyly?

Ne podstatné. Bývalého komunistu Wolfa, který mj. vede podivnou „universitu“, kam se chodí vzdělávat policajti a sociální pracovníci, který si pochvaluje „příkladnou“ a městu „prospěšnou“ spolupráci při získávání potřebných titulů, použili jako štít, který měl za úkol návrh rozcupovat. To jsou prvky diktatury. Diktátor se s tím nešpiní, ale použije někoho jako svůj loajální štít, který to udělá za něj. Pak rychle přišli s vedlejší ulicí, na níž se shodou okolností scházeli henleinovci, kam chtěli odkaz Václava Havla uklidit… A uklidili. Co bylo nevyřčeným důvodem, ale víš o tom? To přece nejde, aby se něco přejmenovalo z iniciativy občanů, natož Věcheta a festivalu. Navíc když toho Havla nemusíme, vždyť mlátil do barelu jak šestnáctiletá mánička a ztrapnil se před celým Trutnovem – jak o něm veřejně prohlašoval místní starosta, který náčelníkovi nesahá ani po kotníky.

Za zmínku stojí, že se jednalo o část ulice v délce pouhých tři sta metrů, kterou jsme chtěli přejmenovat. Celkově má tři a půl kilometru, čísla popisná se na ní opakují a běžně se stává, že zásobující auta zmateně přijedou na opačný konec, než měla. Ale to je jen průvodní jev podtrhující absurdní nádech jak z Václavovy hry.

Neo: Chybí ti dnes Václav Havel?

Samozřejmě, téměř každý den na něj myslím. Myslím si, že tady dlouho nikdo takový nebude. Byly náznaky, že by kníže mohl být důstojným následovníkem a pokračovatelem odkazu. Byl by skvělým prezidentem a věřím, že atmosféra ve společnosti by dnes byla naprosto jiná, kdyby tenkrát vyhrál. A co kníže, kdyby to už tenkrát vyhrál Švejnar nad Klausem. Je ohromná škoda, že se to přetrhalo, a jsem přesvědčený o tom, že bychom dnes žili v něčem úplně jiném a atmosféra ve společnosti by byla naprosto jiná.

Zeman v podstatě těmi lidmi, kteří ho volí, opovrhuje. On jim dnes a denně dává najevo, že je mnohem chytřejší než oni všichni. Ale pak přijede do těch vísek, kde získává nejvíc hlasů, a tam se jim tak neskutečně – a v tom je mistr – začne vlichocovat, lézt do zadku a mluvit jazykem vezdejším s jejich způsobem uvažování, že si je samozřejmě získá. V tom je kouzelník, a proto ty volby vyhrál. Na tom není absolutně nic složitého. Divím se, že to při minulé volbě Drahoš neprokoukl. Navíc vyklidit prostor v nejsledovanější čas v komerční TV a nechat toho demagoga osamoceně hodinu mluvit k více jak milionu lidí, z nichž část potom Jiřímu Drahošovi scházela, byla chyba. Tam se to myslím lámalo a zlomilo.

Neo: Máme prezidenta Zemana a vládu premiéra, spolupracovníka komunistické StB, opřenou o komunisty. V módě je retro a spousta lidí se nestydí říkat, že za bolševika bylo líp. Bylo?

Někdy se přistihnu, že řeknu něco, co bych nikdy dříve neočekával, že ze mě vyleze. Ve smyslu: bolševik ze 70. a 80. let je proti těm současným střelcům hadr. A pak si hned připomenu, jaká zvěrstva komunismus i nacismus dělaly. Jak násilně bolševik na 40 let vše zpřetrhal. Jak by asi krajina, vztahy, atmosféra, zemědělství i podnikání vypadalo, kdyby nebyly zpřetrhány rodové majetky, podnikatelské generace.

Na druhé straně, bolševik byl s nadsázkou v té menší ekologii, která dnes dostává na frak, v podstatě neúmyslně a nevědomky ekologem. Téměř všechno bylo ve vratném obalu, ve vratném skle. Plasty se skoro nepoužívaly. Hospody měly neskutečnou atmosféru se svými nezaměnitelnými interiéry a geniem loci, který tam zanechali naši předci, kteří se o to uměli starat. Komunisti to nezáměrně „zakonzervovali“ a v 90. letech to v podstatě mohly být chráněné památky. „Svatostánky kultury“, jak říkal Magor hospodám. Ozdobné fasády zůstávaly na domech, pokud neopadaly nebo komunisti rovnou nezbourali celé domy včetně děkanství, aby si tam postavili třeba Okresní výbory KSČ v centru města, jak se to stalo nejen v Trutnově, kde vymlátili část historického centra a postavili si tam okachličkovaný sekretariát. To vše z rukou architekta Vokatého, jehož firma dodnes vesele pro město projektuje nevalné stavby, ale lukrativní zakázky…

Pokud se nezbouraly celé čtvrti, nebo dokonce město, ulice zůstaly jakž takž v podobě, v jaké je zanechali naši předci a mistři štukatéři. I přes ten marasmus a devastaci měla města původní stavby a ráz. To, co nezničil bolševik, dokonalo postkomunistické podnikání a pseudokapitalismus. Přirozené prodejní sítě začaly mizet z center měst. Dřív bylo ve městě vše po kupě: potraviny, mléčné bary. Když šla moje babička ven, všechno pořídila v jedné ulici s momentem setkání se sousedy, kde se ještě motivovali, co budou vařit. To se všechno zničilo. Štukatérské mistrovské fasády se bez jakéhokoliv omezení, bez skrupulí omlátí a přikryjí se polystyrenem. To bláznivé zateplování je mor na architekturu. Klausovo a ódéesacké zhasnutí světla, aniž byla určená pravidla, je s troškou nadsázky srovnatelné s marasmem, který tady zanechali bolševici. Je velká škoda, že se spousta firem a fabrik, které měly potenciál přežít, zlikvidovala nebo se nechala padnout.

Že se mnohé, byť zdevastované, zachovalo, vidím jako největší pozitivum realsocialismu. Bolševik nevědomky mnohé zakonzervoval. A nástup pseudokapitalismu, pseudopodnikání, mnohé zničil.

Neo: Tak přeci jen: Města i domy jsou viditelně opravené…

Samozřejmě. Ale vnitrobloky jsou vymlácené. Ještě před pár lety v Trutnově zbourali v centru města historický dům, aniž by hnuli brvou. Před rokem historickou vilu. Bez finálního papírového povolení k demolici. Starosta pak prohlásil, že byla nekvalitně postavena… Chodil jsem tam do jazykové školy a neznám nekvalitně postavenou stavbu z té doby.

A když ses ptal na retro: chápu to jako vzpomínku na dobu, kdy jsme byli mladší, perspektivnější. Zapomíná se však, co všechno bylo za těmi „retro“ obaly. Čas zahojí mnohá negativa. Tehdy stejně jako dnes bylo slyšet: o politiku se nezajímám, to by mě z toho muselo klepnout. V případě retromanie se zapomíná, co za těmi kulisami bylo, jaká byla realita. Žádná sláva to nebyla, byl to zvláštní hnus.

Vlastně si myslím, že v obou případech – v té zálibě v retru i v odmítání starat se o politiku, o věci veřejné – je útěk od reality. Od skutečnosti, ve které žijeme.

Neo: Jak vnímáš rozdíl v životě normálních lidí dnes a tehdy, třeba za normalizace v 80. letech?

Velký rozdíl v tom nevidím. Akorát se změnili herci a kulisy.

Neo: Tak jinak: Jak se ti žilo za socialismu?

Možná k sobě měli lidi blíž, ale vyrovnávalo to vzájemné udávání a podezírání. Já si nestěžuji. V ghettu a disentu svoboda byla. Když se mě někdo v roce 1990 zeptal: „Jak se ti dnes žije?“, tak jsem říkal: V řece začíná téci čistá voda… je to lepší.

No a nebyl jsem v tom napětí, kdy jsem nevěděl, kdy zazvoní u dveří estébák nebo kdy vtrhnou do bytu a udělají domovní prohlídku, nebo kdy tě seberou na ulici. Začal jsem ztrácet takový ten syndrom neustálého ohlížení, jestli za tebou někdo jde. To byly známé obavy, kdy jsi měl pořád policajta za zadkem. Toto jedno napětí pak ale vystřídalo další: Když jsi viděl, kdo se dostává k moci a že rudý dres s hvězdou se vyměnil za modrý s modrým ptákem. Pár osvícených, jako Karel Kryl, to vidělo vizionářsky dopředu.

V Trutnově to bylo o to citelnější. To je další extrém: Sudety, kde nikomu nic nepatřilo. Byla tam spousta komunistů. Trutnov, Hradec Králové, ta města byla známá tím, že to tam bylo tuhé, bolševické. Skončila tam spousta kapel, třeba Pražský výběr si tam zahrál naposled, a nebyl sám. V Trutnově pak nastal opačný extrém, kdy se komunismus vyměnil za extrémní pravičáctví. Od roku 1992 tam vládne ODS a v podstatě jeden a tentýž starosta, který tam už vládne déle než Husák po dobu normalizace. Nejprve seděl od roku 1994 v zastupitelstvu, pak v radě a někdy v roce 1999 se stal starostou. Před revolucí byl na ONV a potom pět let na KNV v Hradci Králové, kde, jak známo, byli ti nejprověřenější. Je to takový sběratel funkcí. Je v různých dozorčích radách, na kraji a v poslední době i nevýrazným poslancem, kde o něm ani neslyšíš. Zpočátku jsem jej podporoval, líbil se mi selský rozum, ale kdyby Olga Sommerová začala o někom z takových točit časosběrný dokument, bylo by možné v přímém přenosu vidět, jak moc mění člověka. Ten život bych nechtěl. Regionální moc pod horami je propojený řetěz několika firem a zakázek, který pod rouškou strachu o existenci drží jakž takž pohromadě. Kdyby jedno soukolí vypadlo, uvolnil se jeden článek z řetězu, sesype se a my bychom koukali, co vše by vylezlo.

Neo: Jak jsi se vlastně dostal k pořádání hudebních festivalů?

Bylo to takové Andělské zvonění. Tehdy jezdil, tuším Petr Dorůžka, po republice s kazetou Woodstock a pouštěl ji na různých místech. Na jedno takové jsem se vypravil. Bylo to na vlakovém nádraží jedné zapadlé sudetské vísky, Meziměstí se to tuším jmenovalo. Sehnali jsme tam nějakou televizi a v čekárně pustil Woodstock. Ta čekárna byla plná huňáčů a alternativních lidí z širokého okolí, všichni se tam ani nevešli. A právě tam bylo zaseto jedno z prvotních semínek k vyklíčení festivalu. Když v tom dokumentu Jimi Hendrix začal rozbíjel kytaru a zapálil ji na pódiu, řekl jsem nahlas, že bych takový festival chtěl jednou udělat. Všichni okolo se smáli. Inspirací rozmlácená kytara…? A jak by tady mohl někdo někdy něco takového udělat?

Pak se k tomu přidala nutnost něco v rámci disentu, v rámci toho svobodného prostoru dělat. Už v té době jsem pořádal různá menší setkání, výstavy a malé pokusy o nezávislé koncerty. Pak přišel první neoficiální Woodstock, položení základního kamene, jak mu říkáme, který se měl konat ve Starých Bukách v roce 1984. A po něm jsme si s Čuňasem v kotelně U svatého Tomáše v roce 1987 řekli, že uděláme první „oficiální“ festival, kterému jsme dali název Východočeský Woodstock. A že prověříme tu Gorbačovovu Perestrojku, jak bude v reálu vypadat. V tu dobu se třeba už rok nechodilo k výslechům. V tom čase jsem topil v kotelně v Praze a tam nikdo už téměř rok k výslechům nechodil. Ticho před bouří.

Neo: Praha byla v té době volnější?

Neřekl bych, že byla volnější, ale těch lidí tam bylo víc a v uvozovkách se tam dalo trochu víc ztratit. Ale hlavně sis mohl vybírat, s kým se stýkat, a nebýt závislý na tom, co ti poskytuje malé město. A to je v podstatě i dnes.

A na ten Východočeský Woodstock přijela prý až jedna či dvě tisícovky lidí z celé republiky. To však nevím, protože jsem byl vždy zatčen a všechny ty události jsem se dozvídal až s odstupem času. Oba festivaly, jak v roce 1984 ve Starých Bukách, tak v roce 1987 ve Volanově u Trutnova, skončily stejně. Oba fízlové rozehnali, lidi pozatýkali, my jsme skončili v kobkách. V druhém případě pak od baráku odpojili proud a pozemek postříkali močůvkou. S festivalem byl amen. A pokaždé, jak v roce 1984, tak 1987, u toho byl náčelník (= Václav Havel), který nám vždy pomohl.

Když jsi šel potom noční ulicí z výslechu, potkával jsi ty bezstarostné tváře: Čau Martine, odkud jdeš? Co jsi měl vyprávět? Že jdeš zrovna z výslechu a jak tě tam ten estébák Šantroch, který má dnes shodou okolností právnickou kancelář, chtěl zmlátit, pokud mu nebudeš říkat to, co chtěli slyšet? A když potom na potemnělé ulici potkáš nějakou bezstarostnou tvář, tak pomoc Václava Havla v takových krajnějších situacích a jeho účastenství bylo vždy to světélko, které osvětlovalo cestu a dávalo naději. V době, kdy byli všichni ustrašení, zalezlí za svými dveřmi a na víkendových barácích, tak nám Václav Havel v roce 1984 i 87 pomohl. Když byl čerstvě propuštěný z vězení, přijel do Starých Buků, zaparkoval své nové VW auto vedle těch oprýskaných policejních škodovek, vešel dovnitř a fízlové začali vyvádět. A Václava nenapadlo nic rozumnějšího než v téhle době, kdy se lidi jeden před druhým zavírali do soukromí, pozvat všech těch 120 lidí, co se tam z celé republiky sjelo, z nichž znal jen Honzu a Květu Princovy a možná ještě tak dva lidi, k sobě na Hrádeček. Tam byl pak mejdan až do ranních hodin.

Neo: Jak jste se tam všichni dostali?

I tenkrát nám pomohly indošské stezky. Lidi se po stopařském způsobu rozdělili na různé skupinky a ty jednotlivé skupinky vedli jednotliví stopaři znalí zdejších teritorií. Přes lesy se tam oklikami dostávali z policejního obklíčení až na Hrádeček. Někdo došel, někdo nedošel. Kdo byl šikovnější stopař, tak prošel. Nakonec se tam sešlo nějakých šedesát, osmdesát lidí.

Pak jsem ještě několik měsíců od kumpánů, kteří byli u toho, slyšel: Martine, díky za to, jak jsi to krásně s těmi estébáky zařídil. Ten večírek na Hrádečku byl mnohonásobně lepší než nějaký koncert někde v hospodě ve Starých Bukách s několika undergroundovými kapelami. Bohužel se nedochovaly pozvánky, nedochovalo se z toho téměř nic.

Těch pozvánek mi je líto, byly propracované. Je vidět, jak byli ti kumpáni svědomití, protože na každé pozvánce bylo napsáno „Po přečtení znič“. A oni je asi zničili. (smích)

Neo: Budeme to s těmi indiány muset vysvětlit. Jak ses k nim vlastně dostal?

Byl to úplně přirozený vývoj. Byly to dvorky za baráky, kůlny, řeka, Rychlé Šípy. Do toho pak Vinnetou, který mě obrazně přivedl k disentu, kde to mnohokrát bylo jak na válečné stezce.

Moji představu o indiánech pak silně naboural Miroslav Stingl a jeho kniha „Indiáni bez tomahavků“. Začal jsem zjišťovat, že to s indiány bylo trošku jinak, než to bylo v dostupné literatuře, třeba od Karla Maye, kterou jsem hltal v deseti letech. Stingl mě v podstatě hodně naštval. Ale díky tomu jsem se propracoval k Geronimovi, k Victoriovi, k Šílenému koňovi, Mangasovi, k Naichemu a dalším indiánským bojovníkům a náčelníkům, za kterými byly neuvěřitelné příběhy. Později jsem odjel za „svými předky“ do Kanady. My si tady naříkáme, jak se máme špatně, ale Geronimovi dvakrát zmasakrovali rodinu. S asi jedenácti bojovníky, když se všichni ostatní vzdali a odešli do rezervací, utekl do pohoří Sierra Madre a podnikal odsud ojedinělé výpady vůči armádě a bílým okupantům, kteří jim kradli půdu. Osud jednotlivých kmenů byl srovnatelný s holokaustem, který známe z nedávné historie. Předci dnešních obyvatel Ameriky páchali na původních obyvatelích genocidu.

Neo: A teď zpátky na stezku, na Hrádeček. Předloni jsi chtěl pořádat hudební festival Zahradní slavnost, ale nakonec jsi to taky zrušil. Proč vlastně?

Chtěli jsme k 30 a 33 letům festivalu udělat takovou menší vzpomínku na jeho počátky, jak vše vznikalo. Našli jsme si místo se silnou symbolikou – na zelené louce nedaleko wigwamu našeho náčelníka, nad Hrádečkem, kde našlo v roce 1984 po prvním rozehnání festivalu mnoho návštěvníků azyl, stejně jako nám tam u sebe Václav v roce 1987 schoval aparaturu, která zůstala po našem zatčení napospas svému osudu.

Jenže jsme to trochu přehnali s evokováním okolností vzniku festivalu. Nemysleli jsme si, že nás nějaká obec vezme až tak za slovo a napaří nám takové podmínky, které jsou proti estébácké močůvce majora Cíchy hadr. Zastupitelé konání festivalu zamítli. A argumentovali i údajnou peticí místních občanů proti festivalu. Dnes už víme, že celá petice byl podvod. Možná nezkušenost, nevím. Zdaleka ji nepodepsalo tolik lidí z obce, jak se uvádělo a co ráda, aniž by si to ověřila, přebírala místní média. Nebyla to petice obce. Z ní to podepsalo jen několik lidí. Nám se dostalo do rukou pár archů. Byli tam poskládaní lidi ze všech možných koutů republiky, z Olomouce, z Prahy, Plzně. Tento falzifikát se pak vydával za petici občanů Mladých Buků s tím, že údajně tři čtvrtiny občanů tuto petici podepsaly. O čemž zase rádi psali v regionálních médiích, která má pod kontrolou a palcem místní moc s ODS. Je to běžný jev pod horami, že do místních médií je – až na pár výjimek – prakticky nemyslitelné a téměř nemožné zanést jakýkoliv nezávislý pohled, vyjádření, nebo aby se v nich objevila sebemenší kritická zmínka nebo publikovaný článek. Kamarád mi psal, že mu to nedalo a podal žádost o informace na úřad. Jestli by mu mohli ty archy poskytnout k nahlédnutí. Nedostal z nich jeden jediný.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru

» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka

» S Dušanem Majerem o kosmonautice, snílcích, SpaceX a Elonu Muskovi

» S duem Těžkej Pokondr: Komu posílají kreténa?

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

» S Hynkem Vlasem o vyšetřování vražd a českém podsvětí

Neo: Nešlo se nějak domluvit s vlastníkem pozemků?

Majitel těch luk byl velmi ochotný, už dávno za námi chtěl jít, jestli bychom na nich nechtěli něco udělat. Jsou to úžasné, svažité louky v soukromém vlastnictví, které tvoří přírodní amfiteátr o velikosti 11 hektarů. I přesto, že byly louky soukromé, začala starostka trochu pomateně prohlašovat: „To jsou naše louky, my si je nenecháme zničit.“ My jsme je vybízeli, ať se jedou podívat na louky vedle Bojiště: Připadají vám zničené? Za čtyři dny se louka uklidí a za tři týdny se zazelená a nic není poznat. Naopak se osvěží. Zábavné bylo, když začala starostka prohlašovat, že by tam nemohla chodit bosky po těch loukách. Na to vtipně kontroval majitel těch luk: Cože? Co tam má co dělat starostka bosky? Ta tam nemá co dělat ani v botách, ty louky jí neříkají pane! To je soukromé vlastnictví.

Celé to bylo jako z čítanky ze 70. let, včetně hrozby rozkrádání majetku narkomany. Celé to vypadalo, že doprostřed vesnice měla spadnout z Marsu bomba a z ní mělo vyskákat hejno alkoholiků, narkomanů a zlodějů, kteří jak husité vyplení krajinu vezdejší, zpřevrací ploty a pak tam budou polehávat se zapíchnutými jehlami v pažích.

Vyvrcholilo to tím, že starostka začala na oficiálních stránkách obce vyzývat lidi, ať na nás vezmou vidle. V této náladě jsme šli na zastupitelstvo. Přivedli jsme asi čtrnáct spolupracovníků – lékaře, ochrankáře, úklidáře, technický tým a dva pány faráře, kteří jezdí na festival a měli tam bohoslužby. Ochrankáři mávli rukou a říkali: To je úplně beznadějné. Tady nemá cenu nic vysvětlovat. Nic nechtěli slyšet. Měli předem rozhodnuto. Ale i tady se objevil jeden statečný zastupitel a začal se nás zastávat a festival prosazovat.

Rozhodnuto vlastně bylo, již když jsme poprvé otevřeli dveře u starostky a po její pravici seděl dříve kovaný komunista, dnes kovaný odeesák a podnikatel Grund, který zaměstnává místní lidi. Seděl téměř po celou dobu se skříženýma rukama a řekl: „Já tady žádný rokáč nechci. Já mám hudbu rád, poslouchám jazz. Ale rokáč tady žádný nechci.“ A bylo. V tu chvíli jsme se na to měli vykašlat. Jenže máme v sobě krev, která se jen tak nevzdává. Byla tam samozřejmě i propojenost s trutnovským starostou, který dříve po volbách jezdil do Malých Buků oslavovat svá volební vítězství. Ten z podstaty věci nemohl dopustit, neb by to bylo určité pokoření, že by festival někde za kopcem na periferii města mohl dále a svobodně pokračovat bez jejich zásahu a vlivu. Zatímco by Bojiště zelo prázdnotou.

A spolustraník Jiří Grund má ve vesnici nejen fabriku, ale vedle pronajatých luk má přes silnici i svůj pozemek, kde má obří golfové hřiště. Signál byl vyslán, starostka podle toho začala skákat a při druhé schůzce již začala mluvit jak trutnovský starosta z Bílého domu. Předhazovali nám, že se s námi nelze domluvit, že zničíme louky, že je zde zákaz pro těžká auta (měli jsme před schválením povolení) a podobné nesmysly. Paradoxní přitom bylo, že na golfovém hřišti v oné nedotčené přírodě vznikají nevzhledné pensiony a jezdí zde těžká auta s materiálem, pro která zákaz neplatil, ale to už nikomu nevadilo.

Obec mohla být známá tím, že se tam něco takového pořádá, kulturně by ji to pozvedlo. Věřím, že by se vše nakonec otočilo a místní by to přijali. Otevřela by se okénka, zahrádky a mnozí z nich by se dostali k možnosti přivýdělku. Ty signály jsme měli… Dnes jsou místo toho Mladé Buky známé tím, že tam vládne temnota – když tam něco chceš dělat, tak na tebe napaří takové vyhlášky, že ti to v podstatě znemožní.

Horší je, že to, co se stalo nám v Bukách, se může stát komukoliv a kdekoliv. Obávám se, že v budoucnu buď kapelám ubude hraní, protože se po desáté nebude moct vystupovat ve veřejných prostorech, nebo se prostory budou vybírat ne podle toho, kde se ti to líbí, ale kde jsou osvícení radní, a naopak, kde vládne temnota. Dobré je, když jsou tomu nakloněni i místní lidi. A my jsme bohužel narazili na temnotu.

Neo: Jezdíš ty vlastně na nějaké hudební festivaly?

Z festivalů se stala móda. Již to není jako v počátcích, kdy to byla vzácnost a svátek. Již to není svátek – jak je obsaženo v prapůvodním významu toho slova (z latinského „festive“, událost nebo „festum“ – svátek, slavnost či ve středověké angličtině a francouzštině „fest“, slavit, oslava).

Je přefestivalováno a z festivalu byť jen se třemi kapelami je móda. Je „in“ vyfasovat v létě pásku na ruku a splnit si tím svoji letní povinnost – být na festivalu. Každá víska má dnes koncert několika kapel, kterému dá označení festival. Bohužel se ty akce navzájem podobají – ty větší i menší. Když se rozhlédneš, všude hrají téměř stejné a opakující se kapely. Všude vidíš jedno léto třeba Mig, jindy zase Kryštof a mnoho dalších. Stále dokola. Je to dané i velikostí země. A je jedno, jestli to je na vesnici, ve městě, na dvorku, vesnickém stadionu, nebo na letišti. Je toho všude všeho moc na takto malou zemi. Na podzim pak kapely podobně objedou ty stejné kluby a štace, aby se to znovu opakovalo v létě. Ani nevím, jestli bych chtěl mít v Česku kapelu. Liší se trochu metalové festivaly, které jsou pro specifickou komunitu, nebo městské, jako má Ostrava, ale to je zase jiné téma.

V Ostravě to je pro mě už moc taková velká továrna. Mně tam trošku vadí i to, že tam nejsou stromy, že tam není tráva, že je to zasazený do industriálního prostředí. I když je nesmírná zásluha festivalu, že díky nim se uchoval a opravil industriální ráz celého místa, a věřím, že dlouhé roky to nikdo nebude chtít bourat.

Mám hlavně rád ty menší festivaly. Měl jsem oblíbený festival na baráku u Magora, dnes u Skaláka, na Hrádečku a menší festivaly na Moravě. Před časem jsem byl na Ponavafestu. Mám rád folklorní setkání – na Horňácku, kde se mimo jiné pravidelně potkávám s Pepou Janíčkem, guruem undergroundové kapely Plastic People. Tam si notujeme při horňáckých popěvcích. Je to vtipné. Horňácké i Strážnické slavnosti mám rád pro jejich nezaměnitelnou atmosféru – Strážnické jsou folklorním Trutnovem.

A pak jsou tu ty přehnané počty návštěvníků. To je kapitola sama o sobě. Vzhledem k tomu, kolik těch festivalů je, je mimořádné, když někam přijede patnáct tisíc lidí. Tady je bohužel praxe taková, že se ta čísla násobí, přepočítávají se na počet dnů, i když se jedná pořád o stejné návštěvníky. Pak najednou zjišťuješ, že jsi byl někde, kde bylo evidentně mnohem méně lidí, ale v novinách se dočteš, že návštěvnost byla třicet, čtyřicet tisíc lidí. K tomu se dochází násobením. Novináři to bohužel neověřují. I když se ledy i tady prolamují a někdy to někdo zpochybní nebo se uvádí „podle“ pořadatelů. A podle pořadatelů můžeš říct dnes k návštěvnosti do médií fakt cokoliv.

Neo: Je fakt, že je toho všude hodně.

Jak už kdysi napsal Magor do úvodníku našeho samizdatu: „Člověk neví, kde by hlavu složil.“ A dodal: „Ale TrutnOFF je jen jeden. A když jsem řekl, že už tam nikdy nepojedu, tak dnes říkám: nikdy neříkej nikdy.“ A jezdil do posledního dechu. Byl to šaman, který byl společně s náčelníkem neodmyslitelnou součástí našeho Pow-Wow. A protože festival vznikl na undergroundových základech, v kobkách pod policejními lampičkami v přítmí vyšetřoven a stopařských stezek, který nebyl dělaný profesionály, měl ducha. A duch není vázán na jedno místo, na jednu hmotu, ale je přenositelný. Tak tomu bude na věky věků, prodchnutý posvátnými ohni, pod ochranou pána vesmíru Jagannátha i náčelníkových pestrobarevných per a šamanských pokřiků gurua undergroundu Martina Magora. A nám budou vzlétat srdce jako jestřáb.