Prudce nakažlivý putinismus: Proč sdílíme zfalšovaný tweet Němcové

Zvykli jsme si chápat ruskou propagandu v určitém schématu. A doplácíme na to.

Senátorka Miroslava Němcová, která dlouhodobě zastává pevný postoj proti Kremlu, byla na kordy s MIlošem Zemanem a názorově se rozešla i se svým mentorem Václavem Klausem, se stala zatím posledním veřejně známým terčem ruské propagandy. Kdosi vyrobil falešný tweet, který připsal Němcové a jejím jménem tvrdil, že by si Leningrad zasloužil další blokádu.

Foto: Shutterstock.com

Na Němcovou se okamžitě obrátil hněv Kremlu, Dmitrij Medvěděv ji přeje smrt. Co na tom, že nic takového nikdy neřekla a nenapsala. Příběh žije svým životem, přiživují jej politici (viz výrok AB: Němcová chlastala vodku v Kremlu, říkal Klaus) a politička čelí dalším výhružkám.

Zvykli jsme si mluvit o ruském vlivu, farmách Ruskem placených trollů, dlouhých prstech Putinových agentů. Zvykli jsme si ruskou propagandu chápat v určitém schématu. A doplácíme na to. Pokud chceme skutečně pochopit mechanismy, s jejichž pomocí Rusko ovlivňuje klima Západu, a začít se jim bránit, musíme si nejprve odpovědět na otázku, zda vůbec něco jako ideologie putinismu existuje. A jak přesně funguje.

Existuje vůbec něco jako ideologie putinismu? A jak přesně funguje? Odemykáme netradiční pohled na ruskou propagandu z květnového vydání časopisu Neovlivní.cz.

V posledních letech se soustavně hovoří o snaze Ruska ideologicky indoktrinovat západní veřejné mínění. Monitorování a vyšetřování průniku ruské propagandy do našeho informačního prostoru se věnují nejen specializovaní investigativní novináři, ale celé odbory a instituce, jejichž úkolem je takové vlivové kanály odhalovat a zneškodňovat. A obavy z toho, že putinovský režim může ideologicky ovlivňovat média, či dokonce výsledky voleb, běžně zaznívají z úst čelních politiků v Evropské unii i Spojených státech.

Potíž ale nastává ve chvíli, kdy je třeba definovat, jakou ideologii se vlastně Putinovo Rusko na Západ snaží exportovat. Zdálo by se, že svým konzervatismem a tradicionalismem má nejblíže ke krajně pravicové politice, kterou ve Francii prosazuje Národní sdružení Marine Le Penové, v Nizozemí Strana pro svobodu Geerta Wilderse a se kterou v posledních letech slaví úspěchy i Alternativa pro Německo nebo Svobodní v Rakousku. Ale jak si potom vysvětlit, že s proruskou rétorikou koketují také krajně levicová uskupení – například Nepoddajná Francie Jean-Luca Mélenchona nebo německá strana Bündis Sary Wagenknechtové, ale také vláda slovenského levicového pragmatika Roberta Fica? A jak do toho zapadá fakt, že si putinovský režim v posledních měsících po celém světě získává levicově smýšlející sympatizanty, když se zastává Palestinců a kritizuje Izrael za operaci v Gaze?

Podobných paradoxů se přitom najde víc. Jak známo, exkluzivní vztahy s Ruskem má Viktor Orbán, jehož hlavním programem je národní suverenismus a který v narážkách na nespravedlnost potrianonského uspořádání křísí v Maďarsku imperiálního ducha. Ale podpory se svého času ze strany Ruska dostalo i katalánským nebo skotským separatistům, kteří se naopak snaží tradiční imperiální formace rozložit.  

A stejné nejasnosti panují, i pokud jde o ruské preference v americké politice. Je opravdu tak jisté, že Rusko za každou cenu podporuje konzervativního Donalda Trumpa a mělo prsty v jeho vítězství z roku 2016, jak už léta tvrdí američtí demokraté? Není více pravdy na tom, že za Trumpova prvního prezidentství se Rusko drželo zpátky, kdežto právě slabost a vypočitatelnost Joe Bidena mu dovolila rozpoutat válku na Ukrajině?

Co sleduje Putin

Všichni vědí, jak je putinismus nebezpečný a že je třeba jej zničit, ale málokdo přesně ví, co to vlastně je. Mnozí jej ze setrvačnosti vnímají jako jakýsi monolitní myšlenkový koncept podobný komunistické doktríně. A ty, kdo se jej snaží vnutit západnímu veřejnému mínění, pak ve stejné logice vidí jako jakési agenty nové Kominterny, kteří tuto ideologii šíří s cílem ovládnout náš demokratický systém. Pokud však chceme skutečně pochopit mechanismy, s jejichž pomocí Rusko ovlivňuje klima Západu, a začít se jim bránit, musíme si nejprve odpovědět na otázku, zda vůbec něco jako ideologie putinismu existuje.

V samotném Rusku je skutečně možné pozorovat dlouhodobou snahu o vytvoření ucelené koncepce, která by ruskému obyvatelstvu vysvětlila, proč režim Vladimira Putina zemi postupně izoloval od Evropy, jíž je historicky a kulturně přirozenou součástí, a proč ji odřízl od ekonomicky a politicky nejvyspělejší části světa. A především – proč ji v posledních dvou letech zavedl do slepé uličky archaické dobyvačné války a nuceného sbližování s kulturně vzdálenou Čínou a zeměmi globálního jihu.

Ilustrace: Shutterstock.com

Jedná se o slepenec historických mýtů, geopolitických fantazií, zpátečnické religiozity a účelově zformovaných tradičních hodnot, který je však pro západního spotřebitele příliš komplikovaný a těžkopádný. Jen málokterý Francouz, Ital nebo Němec může ocenit Putinovy ezoterické úvahy o tom, že druhou světovou válku vlastně rozpoutalo Polsko, protože nacisty k útoku samo vyprovokovalo; že se v Evropě obrozuje „virus nacismu“, který je třeba vymýtit; že evropské národy jsou v dějinném úpadku, kdežto ruský národ je geneticky mladý a „pasionární“ (předurčení etnika k výjimečným činům, pozn. red.), a proto mu patří budoucnost – a tak dále. Tyto teorie jsou určeny čistě pro domácí účely: z televizních obrazovek je poměrně ochotně vstřebává nekriticky smýšlející část ruského obyvatelstva, ale „na vývoz“ se příliš nehodí.

Návod zaručen

Zároveň však Rusko funguje jako inkubátor dílčích myšlenkových schémat a praktických mechanismů, které pohotově reagují na krizové situace, do nichž se Západ dostává, a nabízejí jejich praktická a efektivní řešení. A nejrůznější politické síly Západu, zpravidla ty antisystémové, po nich ochotně sahají a bez zvláštního přemlouvání je samy uvádějí do praxe.

Tak například „zákon na ochranu národní suverenity“, který v Maďarsku v prosinci minulého roku prosadila vládní strana Fidesz, je v podstatě věrnou kopií ruského zákona „o zahraničních agentech“. Podobně se inspirovala i minulá polská vláda, když přijala zákon o ruských vlivech přezdívaný „lex Tusk“. Ten byl sice paradoxně namířený proti Rusku, ale jeho účel byl podobný jako v případě toho ruského a maďarského: mohl mimosoudní cestou odsuzovat a diskreditovat prakticky každého, kdo se znelíbil vládní straně, a zavírat mu cestu do politického života. I poslední kalk tohoto zákona, který v těchto dnech schvaluje gruzínský parlament, a který dokonce získal přízvisko „ruský zákon“, má zabraňovat „prosazování zájmů zahraničních sil“. A také jeho skutečným účelem je oslabit občanskou společnost, a především zabrzdit nastartovaný integrační proces Gruzie do evropských struktur.

Všechny tyto zákony se bezesporu tak či onak inspirovaly tím ruským: prokazatelně zpochybňují principy právního státu a v důsledku ohrožují (či ohrožovaly) stabilitu Evropské unie. Ale jen stěží by někdo mohl dokázat, že měla Moskva na jejich přijetí přímý vliv.

Základním pilířem zmíněné ideologie šité putinovskými ideology na míru domácímu publiku je teorie, podle které má dnešní Rusko právo (ba dokonce historickou povinnost) obnovit Ruskou říši v hranicích před Brestlitevským separátním mírem, „historickým omylem bolševiků“, v jehož důsledku Rusko v roce 1918 přišlo o Finsko, Baltské státy, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Toto právo vyplývá z vidění Ruska jako země, jejíž legitimní životní prostor odpovídá teritoriím připojeným k ruské říši v rámci územní expanze trvající od dob Moskevského knížectví až po vládu Mikuláše I., a posléze osídlených etnickými Rusy – tedy takzvanému „ruskému světu“.

Jen stěží si lze představit, že by si tuto anachronickou teorii, která zcela popírá geopolitické uspořádání Evropy po druhé světové válce, mohl vzít za svou kdokoliv z evropských politiků. Vždyť realita poválečného světa jasně ukázala, že hranice nejsou to nejdůležitější a impéria se dají budovat i měkkou cestou sdílení hodnot, ekonomické kooperace a dobrovolné integrace. Nicméně z této složité konstrukce vydestilovaný princip návratu k silnému paternalistickému národnímu státu, který Putin za poslední dvě desetiletí vrátil do hry, si v Evropě našel celou řadu zastánců a obdivovatelů.

V národním zájmu

Právě „v národním zájmu“ se Viktor Orbán nezdráhá dlouhodobě podkopávat základní pilíře fungování evropské demokracie – právní stát, občanskou společnost a svobodná média. A jeho inspirace Putinovým Ruskem při budování „první diktatury v Evropské unii“ je více než patrná. Je jen otázkou času a dějinné či politické konjunktury, kdy začne nahlas uvažovat o revizi Trianonské dohody a obnovení Maďarska v jeho historických hranicích. Nicméně blízko pravdě bude bývalá Orbánova spolupracovnice ze strany Fidesz a profesorka Středoevropské univerzity Zsuzsanna Szelenyiová, která sice uznává, že Orbán ochotně přistupuje na ruské narativy, ale zároveň ho nepovažuje za Putinova přítele: „Nemá rád lidi, kteří jsou silnější a významnější než on sám. Ochotně kopíruje některé ruské zákony a učí se u ruského režimu, jak znepříjemnit život nevládním organizacím. Ale to vyplývá spíše z Orbánova oportunismu než z jeho lásky ke Kremlu.“

Podobným směrem vedla dlouhá léta Polsko národně konzervativní strana Právo a spravedlnost. I její vládu usilující o vybudování autoritativně řízeného národního státu provázely útoky na nezávislost justice a médií a zavádění státem podporovaného konzervativního klerikalizmu a tradicionalismu. I v tomto případě se dalo oprávněně mluvit (a také mluvilo) o inspiraci putinovským režimem.

Ale ani u polských konzervativců není nutné hovořit hned o přímém napojení na Moskvu. Téměř polovina Poláků sice pod vlivem propagandy PiS dodnes vidí v Německu a Evropské unii hlavní existenciální hrozbu pro Polsko a v podstatě by si mohla s Putinovými ideology notovat. Ale historicky podmíněné antiruské postoje jsou v zemi příliš silné na to, aby si jakákoliv vláda mohla s Ruskem reálně zavdat. Ostatně hlavním tmelem vládního období PiS byla konspirologická teorie o tom, že za leteckou katastrofou ve Smolensku z roku 2010, v níž zahynula značná část polské politické elity, stojí ruské tajné služby.      

Ale obrat k patriotismu a kříšení velmocenských tradic se zdaleka netýkají jen střední Evropy, kde se dá do určité míry vysvětlit stále ještě oslabenou imunitou demokracie danou komunistickou minulostí. Je dobře rozpoznatelná například i v bonapartistických sklonech Emmanuela Macrona, který se po odchodu Angely Merkelové snaží Francii zajistit postavení hlavního hráče v Evropské unii a vrátit jí postavení světové velmoci, o které podle něj byla neprávem připravena. Zpočátku to demonstroval na své sebevědomé snaze o emancipaci Francie z amerického vlivu a také na své africké politice, která však skončila debaklem. A od počátku války na Ukrajině si „Jupiter“, jak Macronovi přezdívají, důsledně pěstoval také image jediného evropského politika, který dokáže mluvit s Putinem a zajistit tak jakýsi nový „koncert velmocí“. A třebaže reálnou ruskou stopu obvykle politologové nacházejí v politice Národního shromáždění Marine Le Penové, vůbec to nevylučuje, že se ve své snaze sehrát roli silného vůdce silného národního státu u Putina v mnohém neinspiroval i Macron.

Foto: Neo

Za důsledek infiltrace Ruska do evropské politiky bývá běžně považován také brexit. Alespoň parlamentní vyšetřovací komise britského parlamentu došla k závěru, že Rusko výsledky referenda o odchodu Velké Británie z EU ovlivnilo. Není pochyb o tom, že každá snaha o destabilizaci Evropské unie, a tím spíše odchod jednoho z jejích nejdůležitějších členů, je pro Rusko výhodnou záležitostí. Ale nebude blíže k pravdě, když si Britové přiznají, že snění o renesanci britského impéria v jeho historických konturách a atraktivní představu návratu „silné anglosféry“ si britští konzervativci v čele s Borisem Johnsonem vymysleli sami?

Na skluzu k populismu 

Klást národní zájmy nad princip evropské vzájemnosti se zkrátka stalo takřka povinnou výbavou nejen krajně pravicových a populistických stran, ale i těch středových, které by měly být garantem politické kultury. Ale spíše než o přímý ideologický vliv Ruska tu jde o celkovou proměnu evropského politického klimatu. Ta je dána především tím, že i solidní a tradiční politické strany a hnutí sklouzávají k populismu a ve snaze přebrat voliče krajní pravici sahají po oblíbeném tématu „hájení národních zájmů“. Tedy k tomu, za co tak rádi kritizují Putinovo Rusko.

A důsledky mohou být katastrofální: již dnes je patrná neochota řady evropských států reformovat Evropskou unii a pokračovat v její integraci a rozšíření. Skutečné riziko přitom představuje odpor proti nedávno navrženému projektu reforem zakládajících smluv EU – především omezení práva veta jednotlivých členských zemí v oblasti obrany a zahraniční politiky. Pokud vše dopadne podle předvolebních průzkumů, po červnových volbách do Evropského parlamentu mohou jeho konzervativní kluby získat navrch a reformu zablokovat. V tu chvíli vyvstane riziko, že bude Rusko nepřímo využívat země s populistickou vládou k nabourávání evropské jednoty – především v dnes zásadní otázce pomoci Ukrajině. To může mít pro Evropu fatální důsledky. A je třeba si přiznat, že do této slepé uličky se zaháníme sami, a třebaže takové tendence bezesporu hrají Putinovi na ruku, žádní ruští agenti k jejich prosazování nejsou potřeba. Úplně stačí verva přesvědčených zastánců národních zájmů, kterých bohužel v evropských zemích jen přibývá.

Sázka na tradiční hodnoty

Obdobným způsobem jako téma silného národního státu nabízí Rusko pro inspiraci také svou zkušenost s prosazováním „tradičních hodnot“. Diskriminace na základě genderu či sexuální orientace, trestní stíhání za feminismus a rouhačství, obhajoba domácího násilí či zlehčování znásilnění – to všechno se zdálo být v Evropě minulostí. Ale Rusko v posledních desetiletích ukázalo, že „tradiční hodnoty“ je možné znovu uvést do praxe, a to i praxe vymahatelné ze zákona.

Ani tuto podstatnou část státní ideologie, kterou v Putinově Rusku prosazují ruku v ruce stát a církev, není potřeba na Západě nikomu vnucovat. Rétorika poukazující na „dekadenci“ západní civilizace, která se vzdala svých tradičních hodnot, totiž snadno nachází vnímavé posluchače z řad té konzervativní části západní společnosti, která se vzpírá dobovým proměnám etiky a společenských norem a v nejrůznějších projevech politické korektnosti a „woke culture“ vidí jen ohrožení svého, často již nepřípustně zastaralého vnímání světa. Bohužel ti, u koho si Rusko dokáže získat sympatie svým nesmiřitelným postojem k homosexualitě či feminismu, se už většinou bez potíží nechají přemluvit, že může mít pravdu i v záležitostech politických, včetně otázky odpovědnosti za válku na Ukrajině. 

Rusko jistě do Evropy a Spojených států posílá své agenty, s pomocí fake news ovlivňuje média a uplácí, kde se dá. Ale tím nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout svého, je nabídnout každému, kdo má o fungování západní demokracie své pochybnosti, nějaké dobré řešení – a pokud možno i příklady z praxe. Evropská krajní levice a země třetího světa se zájmem hltají a dále šíří Ruskem neskrývaně hlásané teorie o přežívajícím evropském kolonialismu, americkém imperialismu a anglosaské dominanci, doposud zahalené do mírně onošeného hávu solidarity a rovnosti mezi národy. Konzervativním katolickým kruhům (třeba i těm českým) ruské pravoslaví zase předvádí, že sekularizace a ztráta vlivu církve nemusí být fatální – stačí nasednout na vhodnou politickou konjunkturu a otevře se prostor k prosazování té pravé duchovnosti a mravnosti, v níž není místo pro genderové výstřelky a diktát feministek. Evropským xenofobům ukazuje Rusko hned několik kouzel: především v zákonech zakotvený ruský „titulární a státotvorný národ“, kterému dějinný vývoj nadělil právo držet nad ostatními, mladšími národy „ochrannou ruku“. I to, že neposlušné může tato „ochranná ruka“ snadno potrestat a na základě principu kolektivní viny je vyhnat ze země, jak se to stalo v roce 2008 Gruzínům a po nedávném teroristickém útoku na Crocus City Hall zase Tádžikům. A tak by se dalo pokračovat.

Pokud jde o politické technologie a ideologické manévrování, je Rusko zkrátka daleko kreativnější, než se zdá. A své nápady už dávno nepodsouvá jen podloudně, prostřednictvím záhadných a neumětelských pirátských webů. Naučilo se je nabízet napřímo, jako přitažlivá témata, která se přirozeně stávají součástí společenských a politických debat v západních společnostech.

Abychom se šikovně položených nástrah dokázali vyvarovat, je třeba lépe a hlouběji poznat samotné Rusko. Ale do toho se dnes chce jen málokomu: monitorovat a lovit agenty dá méně práce a výsledek je efektnější.

Existuje vůbec něco jako ideologie putinismu? A jak přesně funguje? Odemykáme netradiční pohled na ruskou propagandu z květnového vydání časopisu Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com

Sdílet článekShare on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on email
Email