Putin, zatykač a válka

Bývalý šéf špionů Petr Mlejnek glosuje zatykač na ruského prezidenta a vysvětluje, proč je teď skoro nemožné Putina zatknout.

Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina. Rusko, stejně jako řada států, neuznává jurisdikci tohoto soudu, a proto jsou jakákoli rozhodnutí tohoto druhu z hlediska práva v Rusku neplatná.

Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu se vztahuje na zločiny spáchané na území zemí, které ratifikovaly Římský statut  – přičemž obviněný může být občanem kterékoli země. Ukrajina také neratifikovala Římský statut, ale Kyjev samostatně uznal jurisdikci soudu nad možnými zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny a genocidou spáchanými na území země od prosince 2013.

Pravomoc soudu v případě Ukrajiny se nevztahuje na zločiny agrese – to znamená, že vedení Ruské federace nemůže být přímo obviněno ze samotného faktu invaze. Mezinárodní trestní soud zatím vydal pouze dva zatykače na úřadující hlavu státu. Prvním byl súdánský prezident Umar al-Bašír a druhý byl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.

Aktuální rozhodnutí o Putinovi je první, kde je obviněna hlava státu, který je jadernou mocností a stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Rusko nikdy nevydává své občany a v tomto případě je to nemožné. Problém totiž není samotný Putin, ale i elity, které se spolupodílejí na celém procesu řízení státu. Jedině Srbsko vydalo Miloševiče.

Zatykač na Vladimira Putina zatím nebude mít přímé právní důsledky, ale diplomatické už přicházejí. Právě teď kvůli rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu bude pro Rusko těžší přiblížit se k nezápadním zemím, kterými se Moskva snaží nahradit své neúspěšné vztahy s USA a Evropou.

Obvinění může ovlivnit i vztah prezidenta k jeho vlastnímu aparátu: jestliže po západních sankcích Putin, který stál nad omezeními, sledoval, co se stane s lidmi z jeho okolí, kteří pod ně spadali, nyní okolí sleduje, co se stane hlavě státu. Putin nebude v dohledné době cestovat do západních zemí, které považuje za nepřátele, ať už je to Evropa, která uznává jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, nebo Amerika, která ji neuznává. Na druhou stranu, pokud se Putin náhle rozhodne odjet do některé z nezápadních zemí připravených ho přijmout, jako je Tádžikistán, je těžké si představit jeho zatčení místními úřady. To platí i pro většinu ostatních nezápadních zemí, dokonce i pro ty, které uznávají jurisdikci ICC.

Ale co je dovoleno Putinovi, není dovoleno nižším členům státního aparátu. Pro ně je v případě zatykačů mnohem vyšší riziko, že budou zadrženi nebo vyslýcháni v zemích, které uznávají jurisdikci Mezinárodního trestního soudu. Putin totiž cestuje do jakékoli země, včetně nezápadních, ne sám, ale s působivými delegacemi a většina jednání se odehrává bez jeho účasti.
Západní sankce již značně snížily schopnost ruské nomenklatury cestovat, kupovat majetek a účastnit se mezinárodních veřejných akcí. A nyní se rizikovou zónou může stát i mnoho nezápadních zemí. Ostatně bez ohledu na to, jak moc Rusko zdůrazňuje nespokojenost rozvojového světa se Západem, většina jeho vlád má užší vztahy se západními metropolemi než s Moskvou. Svět se teď uzavře ještě víc. A pro ruské elity se to stane dalším důvodem, proč nebudou ochotní pouštět své podřízené do zahraničí.

Největší nezápadní partneři Kremlu tedy Čína, Indie, Turecko rovněž neuznávají Mezinárodní trestní soud. Na druhou stranu jej uznává téměř celá Afrika a Latinská Amerika, tedy kontinenty, kterým se Rusko snaží nabídnout jako vlajková loď v boji proti západnímu neokolonialismu. Některé země v Africe ICC nejen uznávají, ale spolupracují s ním při výkonu spravedlnosti.

Diktátoři se vždy snaží legitimizovat prostřednictvím mezinárodních spojení, uznání od zahraničních vlád. Autoritářský režim, který uvnitř zažívá nedostatek legitimity, to kompenzuje prostřednictvím mezinárodních vztahů.

Není náhodou, že jakákoli diktatura od Franca po Ceausesca a od Castra po Putina se snažila co nejvíce zviditelnit svou účast na mezinárodních formátech, organizovat návštěvy svých vůdců, zvát do země respektované vůdce cizích států, nejlépe demokratických. Vše proto, aby nebylo pochyb o uznání vlastní legitimity, a to i ze strany těch nejskrupulóznějších vlád ve věcech svobody.

Zatykač na Putina zasadil další ránu této legitimizaci prostřednictvím mezinárodních vztahů, jejichž možnosti byly již podkopány válkou. Je těžké odhadnout, jak se tento krok promítne do případných mírových jednáních. Dle mého hodnocení spíše bude komplikovat případné jednání než aby jim pomohl. Někdo si možná vzpomene na Miloševiče, jak ho stejný státní aparát, který pro ním dlouhá léta pracoval, vydal do Haagu téměř okamžitě poté, co byl svržen. Nebo jak se nomenklatura, kterou vybudoval Francisco Franco, aby pokračovala v režimu, začala aktivně podílet na jeho demontáži, jakmile se změnili první osoby a vektor jejich politiky.

Autor Petr Mlejnek je bezpečnostní expert, pracoval roky v tajných službách a armádě, kde působil jako výsadkář. Ze státních služeb odešel loni z pozice šéfa civilní rozvědky, nyní pracuje pro české zbrojaře.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com