Člověk potřebuje v životě i štěstí. Bez něj to nejde. Od nejúspěšnějšího českého horolezce Radka Jaroše mají tato slova obzvlášť silný význam. V extrémních podmínkách, v mrazu a s nedostatkem kyslíku zažil spoustu okamžiků, kdy se ocitl na hraně svého života. Třeba když sám sestupoval z vrcholu Kangchenjungy, třetí nejvyšší hory planety. Byl na pokraji sil, bez jídla a pití. „Ten sestup byl asi největší očistec, jaký jsem na horách zažil,“ říká.
Horolezec Radek Jaroš se stal prvním Čechem, který bez použití kyslíku zdolal všech 14 osmitisícovek. Vzal to ale v opačném pořadí, protože jeho první osmitisícovkou se stala hned nejvyšší hora planety Mount Everest. Nebýt ale vrcholových fotografií, okamžik, kdy stanul na vrcholu ve výšce 8848 metrů, by si ani nepamatoval. „Vystoupil jsem tam téměř v bezvědomí,“ vypráví.
Neo: Takže si nevybavujete pocit, který jste měl, když jste v roce 1998 vylezl na nejvyšší horu světa? Jaké bylo počasí, viditelnost, co se vám honilo hlavou?
Abych byl upřímný, zážitek zmizel ihned po mém návratu do základního tábora, možná už cestou z něj. Na vrcholu jsme stanuli teprve jako dvanáctý a třináctý člověk ze severu, který vystoupil bez používání kyslíkových přístrojů. Nahoře je pouze třetina kyslíku oproti tomu, co dýcháme tady. Navíc šlo o moji první vylezenou osmitisícovku a neměl jsem žádné zkušenosti. Takže jsem na něj vystoupil téměř v bezvědomí. Na 15 kroků se musíte zastavit a 50krát nadechnout, abyste mohli udělat dalších 15 kroků. Viditelnost byla samozřejmě veliká, protože na osmitisícové hory se dá lézt pouze v době takzvaného vrcholového počasí. Což znamená téměř absolutní bezvětří, nebe bez mraků, a tím pádem samozřejmě bez mlh a sněžení. A na to se čeká obvykle mnoho dnů, někdy týdnů a občas v sezóně ani nemusí přijít. Například na K2 jsem na tuto konstelaci čekal v podstatě pět let.
Neo: Je tedy asi zbytečné se ptát, jestli jste někdy zažil hlubší horolezecký prožitek než právě na nejvyšší hoře světa?