Rastislav Maďar: Očkovaný na všechno

Duší je Rastislav Maďar typický terénní lékař. Už patnáctým rokem stojí za spolkem, který každou získanou korunu promění v léky pro ty nejchudší obyvatele planety. Za vlastní peníze a ve svém volném čase pak létá pomáhat pacientům v odlehlých končinách Afriky. Mimoto platí za uznávaného experta na očkování všeho druhu. Je šéflékařem a odborným garantem největší sítě center Očkování a cestovní medicíny v Česku. Nad rostoucí skepsí vůči vakcínám jen vrtí hlavou. „Já jsem fakt očkovaný na všechno. A moje dítě taky. Pokud vakcínu nedám vlastnímu dítěti, tak ji nedám žádnému jinému. Nedám-li ji sobě, nedám ji žádnému dospělému pacientovi. Já prostě vím, jak je to bezpečné.“ Následující rozhovor bude nejen o očkování a nemocech. Ale také o tom, co dokáže síla lidskosti.

V diskusních fórech je toho plno. Vláken, ve kterých si lidé vyměňují hrůzné historky o vedlejších účincích očkování. Odkazují se na nejrůznější studie potvrzující, že za touhle vakcínou je nárůst autismu a za touhle mozkové dysfunkce. Hodnověrnost studií už nikdo neřeší, očkování se v západní civilizaci stalo reálným strašákem. Pak už nezbývá než sledovat, jak se vracejí nemoci, které lékaři měli za prakticky zaniklé.

Rastislav Maďar, specialista v oborech epidemiologie, prevence a kontrola infekčních nemocí. Foto: David Binar, Neo

V Česku to letos byl neobvykle vysoký výskyt spalniček. „Medicínu jsem studoval v první polovině 90. let, kdy nás kolegové učili, že spalničky by v primární péči asi málokdo poznal, protože je už dlouho neviděli. A že na rok 2008 se plánuje globální vymýcení spalniček,“ podotýká Rastislav Maďar, šéf Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví na Ostravské univerzitě a vedoucí center Očkování a cestovní medicíny. „Teď víme, že máme nedostatečně proočkovanou populaci. Řešíme hlavně proočkovanost dospělé populace, ale v podstatě bychom nemuseli, kdyby byla pořádně proočkovaná dětská populace.“

Neo: Právě: Ony případy spalniček se týkaly hlavně dospělých lidí, u kterých účinek očkování víceméně pominul.

To je pravda, ale pořád je to de facto následek. Země, která má vysokou proočkovanost dětské populace, se domácích spalniček nemusí bát. Může se samozřejmě bát importovaných spalniček jako teď z Ukrajiny, ale na to je řešení – stačí si zkontrolovat hladinu protilátek a přeočkovat se. Většinou se však epidemie dětských respiračních nákaz přenášejí v dětských kolektivech. A kdyby byly děti dobře očkovány, tak šíření nákazy do dospělé populace vůbec nemuselo přijít.

Pokud si vezmeme celé spektrum naší populace, tak ten, kdo na spalničky může s největší pravděpodobností umřít, je dítě do jednoho roku věku, které ještě není očkované. Protože se podle očkovacího kalendáře v tak raném věku neočkuje. Očkuje se od druhého roku, od 13 do 18 měsíců, a když děti nejsou dobře zaočkovány, může na to doplatit nejmenší dítě, které očkované není.

Dospělá populace není chráněná z toho důvodu, že očkování vlastně nikdy nebylo určeno pro ochranu dospělých. To byly dvě dávky na dětský věk, a kdyby se podařilo držet proočkovanost na 95% úrovni, tak jsou v podstatě spalničky vymýceny.

Mimochodem – z Ukrajiny to k nám chodí proto, že se tam rozpadl dětský očkovací program. A tím pádem se to z dětských kolektivů dostalo na dospělé, kteří k nám přichází legálně, nebo ilegálně za prací.

Neo: Proč podle vás přibývá rodičů, kteří odmítají nechat své děti očkovat?

Bohužel, v roce 1998 vyšel v jednom prestižním odborném časopise, vlastně omylem, článek, který na základě pochybné studie tvrdil, že vakcíny MMR (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, pozn. red.) způsobují autismus. Přitom tam byl obrovský střet zájmů, studii platili rodiče autistických dětí, kteří chtěli po výrobcích odškodné, takže si zaplatili někoho, kdo na dvanácti dětech provedl výzkum. Jenže článek prošel přes dva recenzenty až k publikaci a způsobil obrovský celosvětový ohlas. Dokonce i v rozvojových zemích. V dnešní době mají i v chudších zemích mobily, jsou na internetu a tyto věci si sdílí.

Každý rodič se bojí o své dítě, to je naprosto pochopitelné. Já bych ale považoval za rozumné, kdyby rodič, který má pochyby, přišel za svým praktickým lékařem, aby mu vysvětlil všechna pro a proti. I mladý rodič je schopen mu říct: ‚Víte co, holky na mažoretkách nebo chlapi v sauně říkali…‘ Všichni víme, že internet, sociální média jsou plná hoaxů, výmyslů, polopravd. A jako laik, i když si googlím, co chci, tak si k tomu nikdy nedokážu udělat názor na úrovni někoho, kdo studoval medicínu a má třeba dvacetiletou praxi.

Neo: Jak byste se na to zeptal?

Já bych to udělal tak, jak to dělám v jiných věcech. Třeba když jdu s autem do opravny, tak přijdu za odborníkem a zeptám se, jak to má on, co má doma. Stejně bych se zeptal i toho lékaře: Pane doktore, já nikdy nebudu odborník, internet je plný pro a proti, já se v tom nedokážu orientovat, řekněte mi vy, jak to máte u sebe a u svých dětí nebo vnoučat. Podle toho to udělám já. Mě se tak pacienti často ptají. A já jsem fakt očkovaný na všechno a moje dítě taky. Hlavně kvůli tomu, že vím, jak je to bezpečné. Máte snad pocit, že u nás chodí po ulicích postižené děti po očkování? Nikdo žádné neviděl. To jsou jednotlivci, které v běžném životě nepotkáte, pokud se tím specificky nezabýváte. A u nich je to často sporné.

Neo: Jak to myslíte?

Nedávno jsme u stovek praktických lékařů pro děti a dorost po celé republice dělali dotazník a nikdo neměl u svého pacienta trvalé následky po očkování. Nikdo. Stejnou zkušenost máme my, přestože už dekádu aplikujeme víc než sto tisíc dávek ročně. Není třeba z toho dělat nějakou hrozbu. Nadto: Největší hlídači bezpečnosti vakcín jsou ti, na které má laická komunita tendenci útočit nejvíc. Tedy očkující lékaři. A kdybychom to jednou špatně posoudili, neseme osobní riziko. My nechceme žádnou vakcínu, která by byla neprověřená, nedostatečně odzkoušená, neregistrovaná. Pokud vakcínu nedám vlastnímu dítěti, tak ji nedám žádnému jinému. Nedám-li ji sobě, nedám ji žádnému dospělému pacientovi.

A pak jsou tu výrobci vakcín. Ti se čistě pragmaticky hrozně bojí, že by jim případný neúspěch poškodil jméno, což by mělo dopad na celé jejich portfolio. Stačí, když zaočkujete půl milionu dávek – a to je konkrétní příklad z praxe –, a vyskytne se někde v Evropě sedm podezřelých případů, které se mají vyšetřit. Výrobci tu vakcínu okamžitě stahují. Zareagují daleko dřív, než na něco podezřelého zareaguje SÚKL.

Neo: Mám osobní zkušenost, kdy moje nejmladší dcera měla negativní reakci na očkování. Po prvním očkování, tehdy pentavakcínou, se jí vytvořila tvrdá, poměrně velká tmavá boule a měla vysokou horečku. Na základě této reakce jí byla následující očkování rozložena v čase. Trvalé následky asi nemá, nicméně je dysortografička a dyskalkulička, což by prý s tím mohlo souviset.

Takto: byla to ne úplně standardní reakce imunitního systému, který máme každý individuální. Nedá se to předem předpokládat. Nicméně vezměte si, že hexavakcína je neživá. To znamená, že obsahuje jenom jakoby makety toho původce nebo toxinů, které původce produkuje. A když imunitní systém reaguje takto prudce na neživou maketu, co by s ním udělala konkrétní nemoc? Já vím, můžete namítnout, že se s ní nemusela v životě potkat, jenomže se zvyšuje migrace, turisté k nám přijíždějí a nic o nich nevíme. Můžete dítě vozit v autě bez pásů, ale v momentě, kdy do vás někdo bouchne, je zle. U mě je očkování na úrovni dítěte na lyžích nebo na kole s helmou.

Neo: Pokud jde o hexavakcínu: Co říkáte na názor, že by se aplikace měla rozložit v čase?

Faktem je, že bezpečnostní profil hexavakcíny je skutečně velmi vysoký. Neříkám, že se nemůže vyskytnout nějaká horečka, ale když se rodič poučí, tak ji může bez problémů stáhnout a v porovnání se samotnou nemocí je to nic. V našem mládí bylo třeba takové očkování proti tuberkulóze mnohem horší za mnohem nižší přínos než dnešní moderní vakcíny. Protože se maminky bojí, že hexavakcína znamená šestkrát větší zátěž, pacientům říkáme, že momentální kapacita imunitního systému je desetitisícinásobně větší, než je kapacita imunitního systému, kterou neživá vakcína vyžaduje. A když já jsem byl dítě, tak jedna monovakcína proti černému kašli měla dva a půl tisíce antigenů. Dnes jich má celé povinné očkování jenom několik desítek.

Rastislav Maďar (46 let)

• Absolvent Jesseniovy lékařské fakulty UK v Martině, specialista v oboru epidemiologie, prevence a kontrola infekčních nemocí, nemocniční nákazy, cestovní a tropická medicína.
• Jako lékař absolvoval více než 15 zahraničních humanitárních misí v rozvojových zemích, včetně oblastí zasažených tsunami.
• Od roku 2004 vede humanitární organizaci International Humanity. Je vedoucím v Asii, Africe a Latinské Americe, je vedoucím projektu Česko-Slovenské nemocnice v africkém Malawi.
• Rastislav Maďar je původem Slovák, dnes žije v Ostravě, kam se přestěhoval za manželkou. Na místní lékařské fakultě vede Ústav epidemiologie a ochrany veřejného zdraví, k tomu je šéflékařem největší české sítě Očkování a cestovní medicíny, která funguje na principu samoúhrady pacientem.
• Je autorem více než 450 vědeckých a odborných publikací, včetně vysokoškolských učebnic a skript.

Obecně jsou dnes vakcíny oproti těm dryákům z našeho dětství úplně někde jinde. Antigenní zátěž je jedna desetitisícina kapacity imunitního systému. Rozložit ji na jednu dvacetitisícinu znamená větší stres pro rodinu, větší počet vpichů, větší stres pro dítě.

Když jsem měl očkovat svého syna, nechtěl jsem, abychom tam chodili moc často. Naštěstí to bral dobře, ale kdyby ne, i za cenu horečky bych to určitě udělal stejně. Píchli jsme obě stehýnka najednou – hexa a pneumo. A ještě do toho si vypil rotaviry přes pusinku. A to jsem bral tak, že vlastně zátěž pro imunitní systém je nulová. Kdyby zareagoval, tak podle toho, co víme, zareaguje stejně i na tu rozloženou vakcínu. A neměl vůbec nic, ani horečku. Nechci používat jednu kazuistiku. Velká část dětí nemá vůbec žádnou reakci, určitá část má malou a velmi malá část dětí má větší reakci. To se bavíme o horečkách kolem 40 stupňů a podobně. Ale opět je to bez trvalých následků. A pokud se náhodou vyskytnou, jsem velký příznivec toho, aby takové lidi stát finančně odškodnil. Proč ne? Tady se staví kilometr tunelu za miliardu, tak proč nenechat nějaké peníze v záloze pro tyto lidi, kterým se kvalita jejich života skutečně zásadně změní.

Neo: Jaká pandemie lidstvo čeká? Říká se, že pandemie přicházejí v cyklech a poslední významná byla španělská chřipka po první světové válce.

Tohle je takové záhadno, které nikdo nedokáže předpovědět. Lidé se hodně ptají na ebolu a na další vysoce nebezpečné medializované nemoci typu zika. Ale to, co nás jako lidstvo může nejvíc ohrozit, jsou respirační nemoci. Ebola se nepřenáší bezkontaktně. Kdyby vedle vás seděl v letadle pacient s ebolou, pokud se nekontaminujete krví, nebo vás nepozvrací, tak vás nenakazí. To by už musela být velká smůla.

Oproti tomu respirační patogeny jsou vysoce nebezpečné. Chřipka, kde jsou zoonotičtí (přenos mezi zvířaty a člověkem, pozn. red.) původci. Chřipka je virus ptačí říše. Tam cirkuluje mnohem více typů než v lidské říši.

V drtivé většině případů musí pro to, aby byl ptačí virus schopen nakazit člověka, nejprve nakazit nějaké prase, v jehož těle jsou oba typy receptorů: Ty, které jsou podobné ptačím i lidským. Tam se virus může adaptovat na lidský organismus a potom se může začít šířit v lidské populaci. Samozřejmě víme všichni, že byl i případ ptačí chřipky, kdy se přenesl vysoce patogenní virus přímo, to bylo v jihovýchodní Asii, kde jsou ptačí trhy. Byl to Hongkong, kde je přelidněná populace, kde se žije velmi těsně s drůbeží. Ale naštěstí se ten ptačí virus přenesl z ptáka na člověka, ale z člověka na člověka potom velmi těžce.

Bojíme se, že se tento nebezpečný virus potká s tím běžným, který se lehce šíří v lidské populaci. A i když zabije hodně lidí, tak má nízkou letalitu, to znamená úmrtnost počtu nakažených je nízká. Jenom když proběhne celosvětově, tak zabije třeba půl milionu lidí. Takže jako zabiják je součtem velký, ale z procenta nakažených je to relativně malé číslo. Když se s tím velkým zabijákem, který není schopen se rychle šířit, potká vir z ptačí chřipky, vymění si geny, tak najednou můžeme mít nový typ, který najednou proletí světem a klidně může způsobit to co španělská chřipka. A v dnešní době se to rozšíří extrémně rychle letadly.

Druhá skupina virů jsou koronaviry. To je úplně stejný princip. Virus ze zvířecí říše, který se nějak dostane do lidské populace. Před časem se dostal do Jižní Koreje, do nemocnic. Nikdo neví jak. Najednou se objevily případy MERS v korejských nemocnicích. A to se najednou může dostat kamkoliv jinam a lidstvo proti tomu nemá žádné zbraně.

Neo: A co SARS, syndrom náhlého selhání dýchání?

Z epidemie SARS nám zůstaly na letištích termokamery, které sledují dav lidí, a když někdo svítí, protože má zvýšenou tělesnou teplotu, tak ho dají bokem. Ale to je jenom nespecifické řešení.

Pandemii SARS způsobil jeden jediný lékař, který ošetřoval pacienta nakaženého v kontinentální Číně, který se pravděpodobně nakazil cibetkou. To by zůstalo v Číně, žádná pandemie SARS by nebyla. Ale ten lékař jel už v inkubační době do Hongkongu, tam se ubytoval v nějakém hotelu a v tom hotelu se nakazila spousta dalších lidí. A ti potom letěli domů, někdo do Kanady, někdo do Thajska, ale tam nedoletěl, protože měl respirační distres v letadle, tak ho cestou vyložili v Hanoji, a tak začala vietnamská epidemie SARS atd.

Na misi. Každou korunu, kterou jeho organizace International Humanity vybere, dává do nákupu léků a vybavení. Foto: Archiv Rastislava Maďara.

Je to hrozně o náhodách, tyto věci přesně predikovat nelze a vysloveně silnou obranu na to nemáme.

Navíc my jsme ještě rizikoví v jedné věci. Nemáme žádnou vlastní vakcínu. Kdyby vypukla chřipková pandemie, stát musí předem nahlásit výrobci zájem o nějaké vakcíny. Nicméně, kdyby vypukla pandemie v průběhu chřipkové epidemie, tak teoreticky ti, co by se chtěli na poslední chvíli očkovat, by už nemuseli vakcínu sehnat. Kdyby bylo zle, vyhlásí zahraniční státy krizový režim, zakážou vývoz jakýchkoliv domácích vakcín a nikdo by se k těm v Belgii nebo v Anglii vyráběným vakcínám už nedostal. Některé země jsou natolik chytré, že vedou ve spícím režimu nějakou továrnu, a kdyby vypukla pandemie, jsou schopny výrobu oživit a vyprodukovat vlastní vakcíny pro vlastní populaci. U nás to bohužel není, u nás vlastní výroba úplně zanikla – jak v Česku, tak na Slovensku.

Neo: Co kdyby se znovu objevil virus španělské chřipky? Co by se stalo?

Do dnešní doby se úplně přesně neví, proč virus španělské chřipky tak strašně moc zabíjel. I proto se objevily snahy exhumovat těla lidí, kteří podlehli španělské chřipce, aby se získaly kopie toho viru a udělaly se pořádné analýzy. Svou roli jistě sehrály faktory, které by dnes už nebyly tak významné. Svět byl vyhladovělý po první světové válce, lidé se po bitvách vraceli do svých zemí. To znamená podvýživa plus velký transfer populace. Co je velký otazník: Proč umírali hlavně mladí lidé víc, než by standardně odpovídalo průběhům chřipkových epidemií. Ne že by dnes mladí neumírali, ale daleko méně než senioři. Tam byl velký nepoměr. Dneska se má lidstvo nejlépe, co se kdy v historii mělo. Na druhou stranu dvě miliardy lidí cestují do zahraničí, do úplně odlehlých oblastí světa se dostanete za pár hodin.

Neo: Co očkování proti chřipce? Je vždycky lepší se očkovat, i když ta vakcína úplně neodpovídá tomu, co je aktuálně ve vzduchu?

Dnes už máme tzv. čtyřvakcíny proti chřipce, které obsahují antigeny proti dvěma typům A a dvěma typům B. Nutno říct, že i když se to složení odhaduje podle toho, jak to vypadalo v předchozí sezóně, v drtivé většině případů se trefují celkem slušně. Takže máme možnost, která nám může pomoct. To nejhorší, co se může stát, je, že nám nepomůže. Ale neublíží nám, může nám zachránit život, může snížit hospitalizaci. Každoročně máme na ventilátoru i mladé lidi těžce postižené chřipkou, na umření a vůbec nevíme proč, bez rizikových faktorů.

Očkování proti chřipce je u nás strašně podceňované. Dokonce i lidmi, co jinak proti očkování nic nemají. V ordinaci mám pacienty-cestovatele, kteří se nechají očkovat proti choleře, vzteklině. Ale když jim řeknu: Pozor, letíte tam v lednu, to bude vrchol chřipkové epidemie, budete deset hodin v letadle, je velká šance, že vám někdo pokazí dovolenou, protože vás nakazí chřipkou, tak to ani náhodou. Nechtějí.

Pak je tu také obrovský deficit, který dluží společnosti zdravotníci. Zdravotníci u nás, na rozdíl od jiných vyspělých zemí, mají velmi nízkou proočkovanost. A potom laici logicky říkají: Podívejte se, on se taky neočkuje, a to se mám očkovat já?

Druhá věc je, že právě zdravotníci jsou nejvíc vystaveni nákaze. Pracují s pacienty, dělají fakt skvělou práci, k tomu mají spoustu administrativy, jsou podstavy, sestřičky se obětují pro pacienty, dělají pro ně první poslední. A potom jenom tím, že se neočkují, to končí tak, že první zůstane doma, druhá možná taky, ale třetí a další už nemůžou, protože by zavřeli oddělení. Takže si vezmou roušku a alibisticky s ní chodí mezi hodně nemocnými pacienty a můžou je zabít.

Neo: Chybí informace?

To není tím, že bychom to nekomunikovali. Třeba klíšťová encefalitida. My máme nejhorší situaci v celé Evropské unii. Jen Rusko v asijské části má víc případů. Přitom je u nás proočkovanost 25 % a roky se to nehýbe. Proč? Těžko říct. V Rakousku je 90 %, Lotyši si zvýšili proočkovanost na 77 %. Němci, kteří mají jenom některá území pokryta infikovanými klíšťaty, mají 49 %. A u nás, když máme celoplošně v každém kraji klíšťovou encefalitidu, tak lidé zbytečně riskují.

Když se dělal celoevropský průzkum, zjistilo se, že 93 % lidí u nás ví, že je v Česku klíšťová encefalitida, a 87 až 88 % ví, že proti tomu existuje vakcína. Ale očkovat se nechá jenom 25 %. Ale proč? Těžko říct. Proč to chtějí riskovat, když na to není lék.

Rastislav Maďar během rozhovoru pro Neovlivní.cz. Foto: David Binar, Neo

Na mě klíšťata nelezou, ale očkovaný jsem, protože vím, jak vypadá pacient s encefalitidou. Ráno se vzbudí, má závratě, třesou se mu konečky prstů, a z nemocnice, pokud to přežije, odejde na vozíku, inkontinentní, do konce svého života nebude chodit a nebude pořádně mluvit. Proč to riskovat, když mám vakcínu jednou za pět let? Ještě vám na to přispěje pojišťovna.

Nedávno jsem prezentoval na mezinárodní skupině pro klíšťovou encefalitidu ve Vídni smrtelné kazuistiky z ČR. Popíšu jeden případ: Muž zemřel na ventilátoru. Celá rodina v šoku – někdo, kdo do nemocnice přišel po vlastních, je po smrti. Jenže virus je v mozku a my ho z něj neumíme dostat. Jen tlumíme to, co způsobí. To, jestli způsobí, že bude pacient slepý, hluchý a tak, záleží na tom, ve které části mozku je. A příbuzní z toho byli pochopitelně úplně hotoví. Lékaři jim řekli: Dobře, nezachránili jsme ho, ale vás naočkujeme, pojďte. Ani jeden rodinný příslušník se nenechal. A přitom mají chalupu na stejném místě, kde se on nakazil.

Neo: Přitom bude klíšťat čím dál víc, kvůli globálnímu oteplování se vyskytují na místech, kde ještě nedávno nebyla.

Také migrující ptáci je hodně přenášejí přes velké vzdálenosti. Ptáci jsou šíleně zaklíštění. Nebo vysoká zvěř. Ale hlavně oteplování. Tím pádem se k nám můžou dostat časem i exotická klíšťata nebo komáři atd.

Neo: Vy sám poměrně často jezdíte do Afriky. Co tam všechno děláte?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka
» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících
» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo
» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti
» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci
» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu
» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

Před patnácti lety jsem spoluzakládal česko-slovenskou humanitární organizaci formou občanského sdružení. Z titulu toho, že dělám cestovní a tropickou medicínu, jsem do těch oblastí dost jezdil a viděl, jak hodně se dá lidem pomoci byť jen malým finančním obnosem. Současně jsem měl pocit, že pomoc by mohla probíhat i jinak, než u nás bylo standardem, to znamená neprofesionálně. Obklopil jsem se skupinou lidí, kteří byli schopni a ochotni tomu obětovat peníze a svůj čas, protože to považují za svoje poslání.

Naše organizace, která se jmenuje International Humanity, dodneška funguje na principu, že každou získanou korunu použijeme pro ten daný účel. Naši dobrovolníci si platí veškeré náklady ze svého, centrála je v mé ordinaci v Ostravě, jiné pobočky máme ve městech, kde pracují jiní kolegové, máme zdarma sklady od dobrých lidí, kteří mají k dispozici nějaké prostory atd. My nikomu z neziskového sektoru nekonkurujeme, neucházíme se o žádné granty. Motto naší organizace je, že když nám dá student nebo důchodce dvacet korun, tak my s těmi dvaceti korunami zachráníme lidský život. Protože tolik stojí jedna kúra antibiotik v chudé zemi. Nikdy bychom ani korunu z toho nepoužili jiným způsobem. To ví každý náš dobrovolník – a my máme přetlak dobrovolníků! Platí si letenku, pobyt na místě už skoro nic nestojí, jídlo si nakoupíme ve velkém společně, ve velkých pytlech, když přijedeme do hlavního města, místní nám uvaří. Když jedete s námi, tak se v podstatě za cenu letenky dostanete do oblastí, kde nebyl běloch. A i když tam pracujete jako zdravotník od rána do večera, obrovsky vás to nabije energií. To vám žádná cestovní kancelář nedá. Navíc by vás přivezli maximálně do nějakého hlavního města, a ne do odlehlých oblastí, a ještě za neporovnatelné peníze. Je to osobní i lidsky velká zkušenost.

Neo: Co tam hlavně děláte?

Léčíme. My tam neočkujeme. V podstatě máme léky, laboratoř. Velkou část léků přivezeme odsud. Léky, které by se jinak vyhodily, ale které nesmí být prošlé. Každý lékař si sice sám pro sebe vezme lék těsně po expiraci, ale my se snažíme, aby se to nestalo. Kdyby nějaký celník chtěl úplatek, mohl by z toho udělat aféru a pošpinit naše dobré jméno. Nicméně bývají to léky, které jsou darovány individuálními pacienty. Nemáme sice žádnou vazbu třeba ke křesťanství, jsme naprosto neutrální, ale velmi často se nám stává, že nějaká farnost udělá sbírku léků a dědečkové a babičky jich přinesou obrovskou spoustu, někdo dokonce koupí úplně nové léky, které nejsou na recept, nebo zdravotnický materiál. A taková ta dobrá vůle se šíří po republice.

My oslovujeme lidi, kteří by možná nepodpořili jinou organizaci, protože si říkají, že dá část nákladů na administrativu. My jsme schopni zajistit, že celá darovaná stovka jde tam, kam má. Z toho vyplývá, že nemáme milionové rozpočty. Nicméně, když vyjedeme a máme s sebou řádově statisíce, tak to je obrovská pomoc.

Dokonce jsme byli schopni postavit malou nemocnici v odlehlých oblastech Malawi, která má tři budovy a ještě bude mít další dvě. A zase to bylo velmi levné, protože jsme požadovali, abychom dostali zdarma pozemek, což se stalo, a aby nám místní vesničané vypálili cihly, což se taky stalo. A ono to není tak jednoduché, jak to vypadá, protože tam nikdo nežije v domě z pálených cihel. Oni mají jenom hliněné domy se slaměnou střechou, protože nemají peníze na dříví. A to dříví už se nedá sesbírat. Už si všechno spálili. Přesto pro nás pálili cihly, které sami nemají. A stálo to tam na kupě, než se to všechno vyřešilo, postavilo, a nikdo by si nevzal ani jednu tu cihlu.

Mimochodem, ten pozemek nám přidělila rada náčelníků, kteří zasedali pod akátem, a my k tomu nemáme žádný dokument. A je neslušné o dokumenty žádat, protože tak dlouho, dokud tam budou žít lidé, tak dlouho to bude platit. A když tam lidé žít nebudou, tak samozřejmě nemá smysl, aby tam stála nemocnice. Ale to nejsou záplavové oblasti a nic takového, takže předpokládám, že dalších několik set let tam lidé žít budou.

Momentka z Malawi, rok 2017. Foto: Archiv Rastislava Maďara.

Neo: Říkal jste, že jste byl v regionech, kde nikdy neviděli bělocha. Jaká je reakce lidí, když vás vidí?

Dospělí lidé tuší, že něco jako běloch existuje, ale nemívají s námi osobní zkušenost. Vidíme na nich, jak sledují naše ochlupení, jsme totiž víc ochlupení než oni. Dívají se na naši kůži, někdo může být spálený od sluníčka, když procházíme venkovem, což oni neznají. Na druhou stranu už žijí v tom, že běloši jsou, až úplně takový střet to není. U dětí to je velmi individuální, je to úplně stejné jako u nás. Že se někdo lékaře bojí, někdo s tím nemá problém. Ale paradoxně když dítě pláče, je někdy lépe vyšetřitelné, protože se musí zhluboka nadechnout. A my čekáme se stetoskopem, jak hezky otevře doširoka pusu. Zatímco dítě, které se jenom usmívá, nerozumí verbálním pokynům a tahá nás za stetoskop, je těžce vyšetřitelné. To vám zhluboka dýchat nebude, ani vám neotevře pusu doširoka.

Neo: Jak často tam jezdíte?

Tím, že jsem vedoucí na různých místech, i šéfem humanitární organizace, je mým nejdůležitějším úkolem sehnat na to všechno léky, peníze. Jinak na misích – léčím. V nemocnici. A protože se situace v okolí nemocnice v posledních letech zásadně zlepšila, děláme také to, že se sbalíme do jednoho, dvou aut a jedeme do ještě odlehlejších oblastí. Jsem typický terénní lékař. Už naše nemocnice stojí mimo asfalt, a my odjedeme tam, kde skutečně nikdy žádného lékaře neviděli, ani místního. A buď jsme ohlášení, oni nás čekají, čeká tam ten den tisíc nebo dva tisíce lidí a léčíme v místnostech místní školy, jedna třída je čekárna, druhá ordinace, kde si všechno vybalíme. Anebo to děláme tak, že se neohlásíme. To mám úplně nejraději, protože pak za námi nechodí se vším možným, ale vjedete do vesnice a vybíráte si ty nejhorší stavy, které tam najdete někde ležet. Nebo na smrt podvyživené děti, u kterých vidíte, že za tři týdny by takové dítě už nebylo na světě. A přitom je zachranitelné, a to i systémově.

Neo: Co léčíte nejčastěji?

Jezdíme tam v období sucha, ale i když několik měsíců nezaprší, je u dětí nejčastější diagnóza malárie. V jedné vesnici, kam jsme přijeli, bylo prvních osmnáct z dvaceti diagnóz malárie u dětí. Což v kombinaci s podvýživou, kterou má skoro každé, je velmi rychle smrtelná kombinace. A u dospělých je to všechno možné. Třeba infekční nemoci jako bilharzióza, kterou dostanete tak, že si vyperete prádlo v řece a tam vám přejde parazit přes kůži a nakazí vás, takže močíte čistou krev a můžete z toho mít zdravotní komplikace.

Víte, co je hrozně zajímavé? Že si spousta lidí u nás myslí, že Afričané se flákají, že nepracují. Přitom oni se hrozně nadřou, jenom aby udrželi základní životní potřeby: Aby bylo jedno jídlo denně, dříví, pitná voda.

Říkal jsem si, dobře, na chvilku od toho odstoupím, z nadhledu se podívám, jsem docent, mám spoustu titulů, díky rodičům a díky tomu, že jsem tady vyrůstal, jsem mohl studovat. Oni tu možnost nemají. Tak se jako virtuálně vyměním s nějakým tatínkem a zamyslím se, jak bych té rodině pomohl. Došel jsem k tomu, že vůbec nevím. Nikdo vám nepůjčí. Můžete mít talent, můžete mít myšlenku, jakou chcete, ale můžete pořád žít jen z toho, co si vypěstujete. A pokud méně zaprší, nebo o pár týdnů později, tak nemáte co dát dětem. A dětský organismus je na to velmi vnímavý, protože se vyvíjí. Dospělí mohou jíst takovou kouli kaše, jakousi hmotu z kukuřice, ale v té nejsou žádné bílkoviny, pořádně výživné látky, takže dítě na tom dříve nebo později získá těžkou podvýživu a může umřít. A oni často nemají nic jiného, co by těm dětem mohli dát. Maso vůbec.

Nejčastější diagnóza u dětí v Malawi? Malárie. A podvýživa. Foto: Archiv Rastislava Maďara.

Neo: Co s tím?

Ten klíč je vzdělání. Všude, kde působíme a snažíme se něco vybudovat, ukazujeme místním, jak se to dělá. Pak se za pět, sedm let začínáme vzdalovat, což je mimochodem v Malawi zrovna teď to období. Nemocnice tam už bez nás funguje celoročně.

Snažíme se, aby projekty šlapaly i bez nás. Když nějaká chudá rodina dostala kozu, musela první kůzlátko dát jiné chudé rodině a ta zase to první jiné chudé rodině. Takže jsme koupili sto padesát koz a dnes už má víc než pět set rodin kozy a o těch skoro čtyři sta rodinách my vůbec nevíme.

Postupně se tedy vzdalujeme. Samozřejmě stále pomáháme, ale necháváme jim větší a větší soběstačnost, protože jedině to je způsob, jak je to naučit. Já vím, že by pro ně bylo pohodlnější, aby tam stále někdo byl, kdo by jim pomáhal. Současně je to i pro mě náročné, protože oni si vás hrozně váží, ale já nechci, aby mne považovali za hrdinu, aby mi tam stavěli nějaké sochy… Vždy přijde taková ta bolestná fáze, kdy je nutné říct: A teď vy sami.

O co se budeme dlouhodobě snažit, je pomoct chytrým dětem, které na to mají, aby alespoň vystudovaly střední školu. Protože to je budoucnost té země. To je ta inteligence, která zemi povede dál.

Dneska dítě chodí do školy, je nepovinná, takže když je sklizeň, tak rodiče potřebují pomoc. Navíc, když se podíváte na základní školu na venkově, tak běžně je tam šest holomístností, kam se sotva vejde pár desítek dětí a musí jich tam sedět sto na bobku, nemůžete tam dát ani židle nebo lavice, protože by se tam už nevešly. A osm ročníků základky má jen šest místností, takže dvě sedí venku, a když fouká nebo prší, tak se nic nenaučí. Představte si, co ten učitel může naučit někoho, kdo nemá žádnou propisku, notýsek, kdo sedí na bobku a je tam sto dětí kolem něj. Když každý třetí něco zašeptá, nic neuslyšíte.

Ta kvalita základní školy je taková, že i když angličtina je oficiální jazyk, je to bývalá kolonie, součást Commonwealthu, tak na venkově anglicky téměř nikdo nemluví. Protože skončili v sedmé třídě bez šance na vzdělání, nedochodili ji a na střední školu se dělají přijímačky, a když nechodíte na základku, tak je nemůžete udělat. Navíc střední škola stojí asi 150 nebo 200 korun měsíčně a oni ty peníze nemají. Takže ty děti končí. Ale pro nás je zase 200 korun měsíčně skoro nic. Takže jsme schopni udržovat ty děti na těch školách a doufám, že i díky tomu ta země za jednu generaci bude úplně jiná.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít