Domov má v Česku, kořeny na Východě. Houževnatost jí koluje v žilách a těžko se k ní kdokoli dostává blíž. Z outsidera vyrostla Darja Stomatová v ženu, která od začátku války na Ukrajině přináší televizním divákům v Česku obraz syrové reality. Hledá pravdivé příběhy. Není jejich středobodem, jen mostem, přes který vede cesta. „Netoužím po slávě, ale po respektu,“ říká čtyřiatřicetiletá válečná zpravodajka, nedávno odměněná za svou práci prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky.
Nemá strach, že by válka zabíjela její vlastní ženskou esenci. Jen se naučila během natáčení v zemi sužované válečným konfliktem své emoce neukazovat. „To, co vidím, prožívám až zpětně. Na místě dělám svou práci. Dívám se, poslouchám. Když se ptám, snažím se být strohá, rezervovaná, trošku odtažitá.“
Darja Stomatová, novinářka z České televize, nemá problém držet si odstup. Vím to, je prostě taková po celou dobu, co se známe – a je to už pár let, tykáme si. Těžko se k ní kdokoli dostává blíž. O to výjimečnější je tenhle otevřený rozhovor.
Neo: Bylo ti pět let, když tě rodiče v roce 1997 přesadili z rodného Kazachstánu do Čech. Jak tohle vytržení z domova malá holka vnímá?
Přesně tak, jak říkáš. Jako vytržení ze známého prostředí. Pamatuji si ten moment. Byla tuhá zima, my jedeme na letiště a bereme s sebou malé kotě, které táta někde dostal. A já měla na palubě letadla strach, jestli je v pořádku. Bylo to pro mě smutné. Nechápala jsem tehdy, proč se stěhujeme pryč a proč musím opustit všechno, co znám, včetně babičky a dědy. Až později mi došly historické souvislosti. Tehdy, po rozpadu Sovětského svazu, hledal Kazachstán svou identitu. Nepřítelem byl každý, kdo nepatřil k etnické rase. Rusky mluvící a jinak vypadající obyvatelstvo Kazaši vytěsňovali. Nacionalismus sílil, a maminku dokonce v tržnici fyzicky napadli. A v téhle atmosféře mě moji rodiče vychovávat nechtěli.