Radovan Vávra: Resuscitace Česka krok za krokem

Projektová dokumentace Radovan Vávry o tom, jak se probrat z ekonomického šoku.

Odhoďme rukavičky, opusťme klišé o zlatých českých ručičkách (nebo ta novější o schopném národu, který řídí nemehla) a pojďme si bez obalu říct, jak se probrat z ekonomického šoku, který vyvolala pandemie covidu-19.

Máme hluboce zadlužený rozpočet. Přebujelou státní správu. Nevhodné zákony. Pomalé procesy. Podfinancované školství, zdravotnictví. Kolabující důchodový systém. A tak dále.

„O výzvách budoucnosti jenom plamenně pindáme, ale pak sedm let opravujeme 150 kilometrů dálnice. Dost. Je načase přistoupit k našemu státu a jeho modernizaci jako k projektu,“ píše bankéř a investor Radovan Vávra a v rozsáhlém textu pro časopis Neovlivní.cz rovnou dodal projektovou dokumentaci. Tady ji máte komplet.

Blížící se volby už mají nálepku přelomové. A přelomová začíná být i předvolební debata. Od pseudoproblémů se posouvá k věcným, výsostně politickým tématům. Jednak proto, že každý už snad pochopil, že naší ekonomickou brzdou není korupce. (A pokud by snad byla, není jejím správným řešitelem politické hnutí, které je na prorůstání byznysu se státem postavené. To se, přátelé, skutečně nepodařilo.) Jednak proto, že jsme prodělali ekonomický šok vyvolaný pandemií covidu.

Je přirozené, že okolní svět začneme brát vážně až tehdy, když si uvědomíme, že je v ohrožení. A stejně jako dluhová krize před deseti lety vrátila do politických kuloárů a na stránky novin debatu o ekonomii, tak covidí šok dělá přesně to samé. Na desetitisících našich lidských obětí nejde najít nic pozitivního. Ale o nasvícení ekonomických problémů se nepochybně postaral. Co se tedy v naší veřejné debatě změnilo, jak vlastně vypadá a kde ji musíme ještě trochu vytunit?

CVIČENÍ NAD ROZPOČTEM

Každý si dnes uvědomuje, že schopnost státu financovat veřejné statky, kterých je u nás mimořádně široká paleta, je dána schopností toho stejného státu vybírat daně. Každý už také ví, že plusy a minusy se nemusí v každém roce nutně rovnat, ale že donekonečna na dluh žít nejde. To znamená, že začínáme vést debatu o naší společné finanční udržitelnosti. To je první krok k řešení a jsem za něj fakt rád.

V tuto chvíli máme na stole dva základní přístupy. Přístup mechanický, který říká, že výpadek příjmů je X a nárůst výdajů je Y a jak tato dvě čísla uvést do souladu. Objevují se návrhy na nové daně, nebo na zvyšování sazeb daní existujících.

Společným jevem těchto myšlenek je nepochopení efektu „mávnutí motýlích křídel“ a instantní schopnost získávat rychle detailní informace. Lidé si prostě vygůglí, kolik se platí za nemovitosti na Floridě, porovnají to s našimi sazbami a hurá, revoluční návrh na vyrovnání rozpočtu je na světě. Typické je, že s těmito návrhy přicházejí ti, kdo sami nic nevlastní. Jak říkával Švejk: „Nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme.“

Obzvláště zábavný je návrh, aby se zdanilo držení nemovitostí „starým“ a dotovalo bydlení „mladým“. Ne, to není vtip, ale autentická myšlenka účastníka pirátského fóra. Pokud nechám stranou morálnost takového nápadu, je tu právě ještě onen efekt „mávnutí motýlích křídel“. V otevřené ekonomice má každý úzký impuls obrovské množství interakcí a větvení. Pokud bychom chtěli zdanit „staré“, tak holt přepíší domy na „mladé“ a je hotovo. Úřední šiml se nažral, ale státní kasa zůstala prázdná.

Soukromé vlastnictví, jeho udržení a rozmnožení je pro ekonomické subjekty mimořádně silným cílem a jsou ochotny vyvinout pro jeho dosažení mimořádné úsilí. Slavným příkladem může být italská či španělská „imatrikulační daň“ na jachty, kterou tyto země zavedly po finanční krizi. Myšlenka byla, že boháči, kteří se na svých obřích jachtách poflakují u pobřeží, jsou ideálním cílem zdanění. Takže úřady rozhodly, že za to, že kotvíte ve vodách jejich země, každý rok odvedete onomu státu řádově 10 % z hodnoty jachty. Myšlenka byla zase stejná jako u toho Švejka. Nám se to stát nemůže, my žádnou superjachtu nemáme. A co se stalo? Lidé to prostě napřed neplatili. Takže se na ně vrhli karabiniéři a například „zabavili“ loď patřící multimilionáři Flaviu Briatoremu, včetně jeho tehdejší přítelkyně Naomi Campbell. Celý akt byl pochopitelně protiprávní a jediným výsledkem bylo, že majitelé miliardových parníků se přesunuli do míst, která tyto daně nezavedla. Do míst vzdálených často pouze půl dne plavby na stejném pobřeží. Co se ale vybíračům daní povedlo bezvadně, bylo nenávratně zničit námořní infrastrukturu na svém území. Zničili firmy, zničili pracovní místa, zničili hodnotu nemovitostí, prostě zničili prosperitu regionů, kterým se ekonomická aktivita začala vyhýbat. Kapitalismus přesně takhle vypadá a hlavní myšlenkou a podstatou kapitálu je, že stále – jako rtuť – hledá nejlepší způsob a místo svého zapojení. Žádný zákonodárce ještě nepřišel na to, jak udržet kapitál v nepřátelském prostředí. A nevymyslí to ani naše progresivní levice. Tenhle mechanický přístup je naprostý omyl.

Jeho opakem je přístup dynamický, který na stránkách ČNB popsal budoucí guvernér, pan kolega Aleš Michl. Ten v podstatě říká: „Luďo, nemáš vůbec žádnej problém, z dluhů vyrosteme.“ Jinými slovy náš současný dluh je stále v udržitelné výši a prostým růstem HDP, při jeho nezvyšování, se tento problém sám vyřeší, protože podíl dluhu na HDP nám opět krásně klesne.

To je matematicky korektní úvaha. Asi něco ve smyslu „mami, když mi zvýšíš kapesné, budu mít víc peněz“. Na úrovni výrokové logiky s tím polemizovat nelze. Praktická využitelnost onoho sdělení se však blíží nule.

My na to celé musíme jinak. Náš úkol nezní, jak vybilancovat rozpočet v jeho stávající struktuře. Náš úkol není modlit se k „bohu růstu“ a čekat, až z dluhů vyrosteme. Naším obrovským úkolem je uvolnit zdroje ekonomiky tak, abychom trvale dosahovali maximálního blahobytu. Že u toho budeme mít vysoký růst, je vedlejší produkt. Že budeme muset sáhnout do daní, je také možné. Ale ne kvůli tomu, abychom jen tak pro nic za nic vyrovnali rozpočty. To je naprosto zbytečné cvičení, na které se můžeme dopředu vykašlat, protože finanční trhy ho udělají za nás.

Co přesně máme udělat? Detaily v květnovém časopise Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com