Robert Šlachta. Skutečný příběh

Nejde o to, kdo financuje Přísahu. Ani o to, jestli on sám pomáhal Babišovi. Historky ze Šlachtova života prozrazují, co můžeme čekat, když ve volbách uspěje.

Původně policajtem ani být neměl. Jeho otec si přál, aby měl nějaké „stabilní“ povolání. Rodiče ho proto nasměrovali do zemědělství. Vyučil se opravářem zemědělských strojů, pak si udělal maturitu a následně v březnu 1991 nastoupil k policii. Jako starší bratr. “Otec s tím bytostně nesouhlasil,” podotýká dnes Robert Šlachta.

Policejní práce se záhy stala středobodem jeho vesmíru. Nic jiného pro něj neexistovalo. Doslovně. Vědí to ti, co ho znají roky. Poznáte to za chvíli i z rozhovoru s ním.

Roky žil v Praze na policejní ubytovně, ráno býval na protimafiánském útvaru mezi prvními, odcházel jako poslední. Na ubytovně vzdálené jen pár metrů od zbraslavského sídla útvaru ho čekal akorát rotoped.

Záchytnou kotvu pro něj představovala jeho matka na Moravě, s níž má podle svých spolupracovníků velmi blízký vztah. A která mu také řadu praktických věcí vyřizovala, například v rodných Pohořelicích mu zorganizovala rekonstrukci rodinné nemovitosti. I tam ale vydržel vždycky jen pár dní. „Já když měl dovolenou, měl jsem černý svědomí,“ přiznává.

Když se ho dnes zeptáte, jestli má z něčeho strach, i tahle jeho odpověď se bez zaváhání stočí k práci. „Bojím se, že bych mohl zklamat. Selhat lidsky vůči podřízeným,“ popisuje Robert Šlachta.

DEHONESTOVANÝ ORGÁN

Na první pohled je to sice možná detail, ale důležitý. Jak je výše uvedeno, po základní škole zamířil Robert Šlachta na opravárenské učiliště. Ve svých veřejných životopisech se o něm však nezmiňuje. Jako startovací bod uvádí střední zemědělskou školu. Stejně jako v novinových rozhovorech. Že by se za „učňák“ styděl? „To rozhodně ne. Já jsem byl vždycky tázaný na maturitu, asi tak vznikla ta zkratka. On se o tom možná nikdo takhle do hloubky se mnou nebavil,“ vysvětluje rozpor.

Proč měl tedy před lety potřebu emotivně reagovat na slova levicového aktivisty, který ho veřejně nazval ušatým traktoristou? Šlachta obratem v médiích uvedl, že ho to uráží. A nadto: aktivista podle něj lže, protože nejezdil s traktorem, ale kombajnem.

---

Šlachta: Došlo mi, že jsem v izolaci, až když jsem padal na zadek

---

Jenže aktivista nelže. O traktoru totiž původně kdysi mluvil sám Šlachta, a to v červnu 2014 v rozhovoru pro Lidové noviny. Novináři tehdy jeho slova zachytili i s brněnským dialektem: „Jezdil jsem s traktorem. Aji s kombajnem – celé jedno léto jsem absolvoval jako kombajnér.“

„Možná jsem i jezdil na traktoru, ale to je stejné,“ říká dnes po upozornění na zmiňované interview a dodává, proč se nad to nedokázal povznést: „Ten člověk zkrátka dehonestoval útvar a jejího ředitele. Jednou je to policejní orgán a měla by být nějaká slušnost.“

A do třetice je tu ještě jeden malý detail: uši. Dobové fotografie ukazují Roberta Šlachtu s výrazně odstátými boltci. Dnes mu drží úhledně u hlavy, doktoři mu je přišili. Jedna z verzí říká, že si je nechal upravit, když na odposleších skupiny kolem Iva Rittiga uslyšel, že ho titulují „ušatým torpédem“.

On sám má jiné vysvětlení, byť pro relativně bolestivou operaci vyznívá poněkud lehkomyslně: „Kamarádka měla známého doktora a zeptala se, jestli na to nechci jít. Tak jsem šel.“

KDO DRŽEL ŠLACHTU NA ŘETĚZU

Všechny tři příběhy naznačují to, co o Robertovi Šlachtovi vědí lidé, kteří ho znají skutečně dobře. „Víc ješitného člověka, než je on, neznám,“ říká otevřeně Ivan Černík, který ho podle svých slov zná „líp než jeho máma“.

Pracovali spolu na protimafiánském útvaru ÚOOZ, Černík byl Šlachtův náměstek. Měl pověst „toho, co drží Šlachtu na řetězu“. Vycházelo to z podstaty: Šlachta byl víc operativec, uměl donést informace z terénu. Černík byl původně vyšetřovatel, a ti jsou zvyklí na suchou řeč paragrafů, takže svého šéfa krotil.

Ješitnost je zjevně jedním z hnacích motorů Šlachtovy kariéry. Chtěl být nejlepší, chtěl, aby „jeho útvar“ měl ty nejlepší výsledky. Tyto rysy se ale u něj projevovaly dávno před tím, než začal řídit protimafiánský útvar. Například během práce na jihomoravské expozituře protidrogové brigády.

„Co si ho pamatuji, on šel vždycky za svým cílem. Snažil se zkrátka prosadit svou, a když mu o něco skutečně šlo, dokázal si najít lidi, aby toho dosáhl,“ vybavuje si Miroslav Strmiska, který se s ním v roli jednoho ze šéfů jihomoravské protikorupční policie tehdy setkával.

Podobně mluví i Ivan Černík: „Základ všeho u Šlachty je to, že se chce prosadit. On chtěl útvar dostat vysoko, ale zároveň, aby u toho bylo vidět, že on je v čele.“

Mimochodem: ačkoli měl útvar svého mluvčího Pavla Hantáka, který patřil v branži mezi ty schopné, Robert Šlachta o akcích svých lidí do televizních kamer nejraději vyprávěl sám.

Jenže ješitnost byla značně problematická i v osobních vztazích. Podle Černíka stála například i za koncem Šlachtova letitého přátelství s Liborem Vrbou, s nímž roky u policie spolupracoval. Konec přátelství začal ve chvíli, kdy se Vrba stal šéfem konkurenční protikorupční služby.

„Robert vedle sebe nesnese nikoho dalšího jako soka. Soupeřem pro něj nebyl jen Vrba, ale vždycky každý ředitel protikorupční služby. Chtěl být nejlepší. Takže hned na nejbližší poradě se navezl do Vrbova útvaru, že nedělají to, co v oblasti korupce mají. Vrba se to samozřejmě dozvěděl a už dvacet minut po té poradě volal, ať se na něj vykašleme, že on nás taky nepomlouvá. A to byl začátek rozpadu kamarádství s ním,“ říká Ivan Černík.

Ve finále se pak Šlachta s Vrbou definitivně rozešli nad kauzou Tatry, v níž byl obviněný exministr obrany Martin Barták. Vrba, který se s Bartákem později spřátelil, u soudu svědčil v neprospěch Šlachtova útvaru.

Když má sám Robert Šlachta říct, jaká byla vlastně jeho motivace, volí následující slova: „Pomáhat lidem. Být prospěšný. Jak se to měří? Asi to sama v sobě cítíte, že něco děláte pro společnost. Potíráte kriminalitu, postavíte nějak útvar, dáte dohromady lidi, co spolu umí fungovat a podobně.“

SOCIÁLNÍ IZOLACE PLUKOVNÍKA RŠ

To, že je Šlachta workoholik, na tom se shodnou všichni, včetně jeho samotného. „Je to jeden z nejpracovitějších lidé, co znám,“ podotýká Karel Tichý, bývalý šéf operativy protikorupční služby, který se Šlachtou pracoval například na kauze Radovana Krejčíře. A dnes kandiduje za jeho Přísahu.

Jen ti, co ho znají lépe, ale vědí, v jaké sociální izolaci se kvůli tomu vlastně ocitl. Svůj život trávil na policejní služebně a večer se přesunul na ubytovnu. Celý den prožil mezi policajty, zločinci, nebo prokurátory. Osobní život šel stranou, včetně plánů na založení rodiny.

„Už tehdy v Brně byl izolovaný svojí prací. Do společenského života se nezapojoval,“ vzpomíná někdejší policejní důstojník Strmiska.

Vztahy se ženami se mu také nevedly. Jeho kolegové říkají, že měl vysoké nároky.

„Ideálně si představoval ženskou, která je pěkná, má dva tituly, mluví třemi jazyky a večer na něj čeká s teplou večeří a má chuť poslouchat o policii,“ říká s nadsázkou další ze Šlachtových kolegů.

On sám říká, že ho nevydařené vztahy dnes mrzí: „Posral jsem to já. Neuvažoval jsem tak, že v té práci někdy skočím a že může být nějaký jiný život. Jinak to ale neumím, ta práce prostě měla přednost.“

Jenže nešlo jen o vztahy se ženami, ty se nadto po jeho avizovaném vstupu do politiky změnily, jak je vidět na jeho mítincích. Pro mnohé fanynky se stal zajímavým objektem. Izolovaný byl ale i v jiném smyslu. Robert Šlachta se totiž v reálném životě zkrátka držel stranou. K moři nejezdil, když ho kolegové lákali na golf, nebo na lyže, odmítl se slovy: co bych tam dělal? Nechtěl to prostředí ani poznat.

„Jednou jsem ho vytáhl, že půjdeme nakoupit nějaké oblečení. Hádal se, nechtěl. A víte, jak to dopadlo? Nešel se mnou ani dovnitř. Zůstal před obchodem a psal sms, což dělal stále. Vypadalo to, že se prostě stydí,“ přidává další historku dlouholetý parťák Černík.

Bývalý náměstek ministra vnitra Jaroslav Hruška, který se se Šlachtou setkával v roli nadřízeného, to říká bez obalu: „Robert Šlachta je asociál. Nepohyboval se v reálném světě, nadto si řešil své mindráky, které souvisely s jeho vzhledem, i tím, že je z vesnice. Pamatuju si, jak si dělal srandu z toho, když jsem odešel z vnitra, že jsem začal chovat kozy. Posměšně tomu na nějaké poradě říkal, že jsme dopadli, když chováme ty ‚kozenky‘. Prostě mu ta vesnice nějak ležela v hlavě.“

Nakolik se taková sociální izolace projevila v jeho práci? Mohla ovlivnit některé kauzy? Ivan Černík striktně tvrdí, že rozhodně ne: “Dokud jsem tam byl, tak jsme rozhodně nešli do kauz, kde by nebyly důkazy.“

Jiní kolegové či bývalí policisté, kteří Šlachtu při práci poznali, ale připouštějí, že uzavřená komunita i neměnné prostředí na ředitele ÚOOZ vliv mělo.

„Když v někom viděl zločince, šel po něm urputně a snažil se ho dostat. Je to zločinec, tak ho zkrátka zavřeme. Jenže nedá se udělat všechno, jen to, na co má člověk sílu,“ popisuje exdetektiv Karel Tichý.

Podobně mluví i někdejší policejní důstojník a ministerský náměstek z Kubiceho éry Hruška: „Ta jeho izolace se nepochybně v jeho práci promítla. Dneska, když jsem na druhé straně, tak taky vidím, jak a v čem jsem se pletl. Když žijete s prominutím ve sračkách, pak se vám stane, že máte permanentně negativní pohled na svět. A to on měl. Úplně mě zamrazilo, když u jedné kauzy použil slovní spojení ‚neúměrný zisk‘. Co to je? Buď je něco trestné, nebo není. Ale on zjevně bohatství považoval automaticky za něco podezřelého.“

Naplno se to podle něj projevilo během zřejmě životní kauzy Roberta Šlachty. Krátce po zatčení milenky bývalého předsedy vlády Petra Nečase vystoupil na tiskové konferenci, kde k výčtu deliktů, z nichž Janu Nagyovou a spol. jeho lidé podezírali, přidal i informaci o desítkách kilogramů zabaveného zlata a 150 milionech korun. „Nemělo to jiný smysl než rozdmýchávat sociální nenávist. Podívejte se na ně, na grázly, kolik mají schovaného zlata,“ upozorňuje Hruška.

Zlato i miliony se nakonec vracely k původnímu majiteli. Žádný zločin, který by s nimi souvisel, se dosud neprokázal.

Šlachta později sám přiznal, že se ta dnes už legendární tisková konference moc nepovedla. Říká ale, že tehdy neměl moc na výběr: „Nemohli jsme mlčet, museli jsme k tomu případu něco říct. A teď zpětně se můžeme bavit o tom, co všechno jsme měli říkat a jak.“

Šlachtův letitý náměstek Černík má dnes za to, že kauza Nagyová ředitele ÚOOZ zasáhla. Těžce například nesl jeden z prvních zprošťujících verdiktů, který v případu padl. „Přišel jsem do práce a viděl jsem ho tam sedět, byl naštvaný. Tys to nečet?, povídá mi. Řekl jsem, že jo, ale že je to přece jen prvoinstanční rozsudek. Spočítal jsem mu, že nebylo v lidských silách té soudkyně, aby za tak krátkou dobu vůbec prolistovala celý spis. Takže ten rozsudek nemá žádnou relevanci. A že na drbání hlavy budeme mít dost času, až to bude pravomocné, což jsme nepředpokládali,“ popisuje Černík.

Samotný případ Nagyové přitom Robert Šlachta za propadák rozhodně nepovažuje. A odmítá, že by akci, která vedla k pádu vlády, rozpoutal na základě chatrných důkazů. „O té sociální izolaci se můžeme bavit, ale rozhodně se nepromítala do mé práce. Ty kauzy přece nedělá Šlachta, dělají to celé týmy. Šlachta nerozhoduje,“ brání se.

SEDL SI CHOVANCOVI NA LOPATU?

Robert Šlachta od policie odešel v létě 2016. Jedna z verzí přitom říká, že tým Milana Chovance Šlachtu přečetl velmi přesně a jen čekal na příležitost, jak se nevyzpytatelného a neovladatelného šéfa ÚOOZ zbavit. Z politického hlediska zkrátka představoval riziko. Ve všech směrech: buď zavře někoho spřízněného, nebo spustí něco, co může mít dalekosáhlé následky, za které pak ministr vnitra ponese odpovědnost.

„Já si už dneska taky myslím, že jim stačilo počkat na Šlachtovu hysterickou reakci. On prostě je emotivní. Nadto příliš spoléhal na média, která si pěstoval. Měl pak pocit, že je nesestřelitelný. Kdyby to vzal za jiný konec, mohl klidně dneska sedět ve vedení toho nového úřadu. Ostatně říkali jsme mu to tehdy i s Kubicem: Roberte, připravte se na to, jednou se to stane, začněte na tom sami pracovat, ať ty parametry nastavíte sami,“ vzpomíná exnáměstek Hruška.

I další lidé, kteří Šlachtu dobře znají, mluví o tom, že se jeho reakce na chystanou reorganizaci obávali. „Tušil jsem, co udělá. Taky jsem mu to říkal: ne, aby tě napadlo zahodit průkaz. Ten den ráno, byl to pátek, mi nebral telefon. Pak jsem s ním mluvil a řekl mi, že to položil,“ popisuje Ivan Černík.

Vzhledem ke zkušenostem, které s ním měl, ho to nepřekvapilo. „Řešil všechny problémy okamžitě. Někdy jsem poznal, že chce rozhodnout, a pokud jsem k tomu něco měl, nebo jsem tušil, že neví všechno, snažil jsem se to oddálit. Měl jsem už pro tyhle případy napsáno na papíře velkými písmeny ‚NEROZHODUJ‘. Vždycky jsem do něj kopl a ukázal mu to. Občas zkrátka vypálil od boku, a pak to někdy bylo blbě.“

Jakýkoli kompromis v případě reorganizace a svého odchodu ovšem Robert Šlachta odmítá. „Kdybych zůstal, nemohl bych přece komunikovat o tom, s čím nesouhlasím, co se tam odehrává. Já zkrátka odmítám, co provedli. A odmítám se na tom podílet.“

Šlachta ovšem zůstal v téhle bitvě z útvaru v podstatě sám. Po počáteční kritice reorganizace se stáhli i státní zástupci Pavel Zeman a Lenka Bradáčová, která se Šlachtou dlouhodobě spolupracovala. Žádné hromadné odchody se po jeho výpovědi nekonaly. Policejní odznak sundalo spolu s ním jen šest policistů. Pro srovnání: když odcházel jeho předchůdce Jan Kubice, spolu s ním podalo výpověď na 150 policistů, včetně těch z nejvyššího velení. Byla to více než pětina útvaru.

Z jeho vlastních slov je přitom cítit, že to Robert Šlachta nečekal: „Zklamali mě.  Ale musí se s tím srovnat sami.“

Ivan Černík míní, že si Šlachta myslel, že alespoň část půjde za ním. „A má jim to za zlé, že to neudělali. Zejména vedoucím, kteří byli všichni proti reorganizaci, ale pak hledali další řešení, co dál, jak pokračovat a udržet směr, kterým útvar šel. On to tak ale nevnímal, podle něj prostě měli také skončit. Podle mě s většinou vedoucích, kteří tam zůstali, nekomunikuje.“

ZAVŘE I ANDREJE?

Všichni pak napjatě čekali, jak si Šlachta povede u celníků. Tam jej přetáhl ministr financí a lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Šlachta sice musí neustále poslouchat, že právě Babišovi šel v minulosti na ruku, konkrétní důkaz pro podobná tvrzení se ale nikdy neobjevil.

„S Babišem je mohl spojit společný zájem zavřít některé lidi, ale že by to Šlachta dělal za peníze, nebo po nějaké dohodě, to si nemyslím,“ dodává i Jaroslav Hruška.

Hruška i další pak obrazně řečeno čekali, zda se ze Šlachty stane druhý Lukáš Wagenknecht. Někdejší Babišův náměstek a vrchní auditor resortu financí proslul postojem, že klidně „zaudituje“ svého ministra, pokud na to dojde. A z úřadu se také záhy poroučel. „Pak uvidíme, jak pevný ve skutečnosti je. Jestli bude plnit zadání a bude vděčný za funkci nebo ne,“ podotkl Hruška.

Už jednou nicméně Šlachta dokázal, že půjde i proti lidem, kteří mu v minulosti pomohli. Jde například o někdejšího ministra vnitra Ivana Langera, s kterým kdysi našli společnou řeč. Právě Langer vystrnadil z funkce Jana Kubiceho a do čela ÚOOZ instaloval Šlachtu.

Za pár let to byl Robert Šlachta, pod jehož vedením policie zatkla Langerova blízkého obchodního partnera Ivana Kyselého a přímo u politika provedla několik domovních prohlídek. Langer sice dosud nebyl obviněný, reputačně mu ale kauza moc neprospěla.

Podle znalců tento postup přesně ilustruje, jak Robert Šlachta využívá momentální spojenectví. A zahazuje je, když mu k ničemu nejsou. „Langer podcenil, že si tou funkcí Šlachtu nekupuje. Robert jen využil příležitosti, kterou mu Langer dal,“ míní expolicista Tichý.

Kubiceho náměstek Hruška přidává ještě jednu podobnou historku.„Kubice si se Šlachtou vždycky tykali. Když šel Šlachta na čas na centrálu policie a byl de facto Kubiceho nadřízeným, přišel za ním a říká mu: Od teď bychom si měli vykat. No tak si vykali. Do té doby, než se stal zase Kubice ministrem vnitra.“

ZVOLÍTE HO?

Jenže u celníků Šlachta nakonec nevydržel. Vytoužený kariérní postup a křeslo policejního prezidenta nepřišly. A někdejší policejní důstojník odešel po třiceti letech služby do civilu. Už před rokem bylo zřejmé, že směřuje do politiky. K odchodu přidal hlasité bouchnutí dveřmi v podobě rozhovorové knihy, kterou sepsal s novinářským matadorem Josefem Klímou.

V knize si to Robert Šlachta vyřídil se všemi. S politiky, novináři i zločinci. A následná roadshow, kde redakce Neovlivní.cz vývoj Šlachty sledovala, ukázala, že se oproti výše zmíněným odstavcům nic nezměnilo. Pořád považuje bohatství za věc, které se nedá dosáhnout poctivě, pořád ho žene pomsta a vlastní ego. Jak říkají lidé, kteří ho opravdu dobře znají: “Když mu někdo nabídne post ministra vnitra, spolčí se i s ďáblem.”

On sám tomu říká poněkud jinak. “Chci dělat to, co jsem dělal celý život. Pracovat pro lidi. Aby to mělo nějaký význam.”

Citace bývalých kolegů Roberta Šlachty pocházejí z jeho zevrubného profilu, který jsme otiskli v tištěném časopise Neovlivní.cz v roce 2016.

Zdroj náhledové foto: Neovlivní.cz