Rozhovor o sportovním životě po životě: Hráči neřeší, z čeho budou žít. Pády pak bolí

Kdyby si Martin Lébl potrpěl na vitríny, měl by v nich co vystavovat. Vítěz italského poháru, mistr republiky v šestkovém i plážovém volejbale, pětinásobný volejbalista roku… Martin Lébl si na vitríny nepotrpí. S kariérou profesionálního sportovce se před třemi roky bez velkého sentimentu rozloučil a vrhl se do světa financí. Financí ve sportu. Radí mladým hráčům, jak s penězi nakládat, aby, až přijdou úrazy a výkonnost půjde dolů, padali do měkkého.

Stačí si prolistovat pár sportovních, nebo i společenských magazínů, a najdete takových příběhů celou řadu. Příběhů špičkových sportovců, kterým ještě před pár lety aplaudovaly stadiony, ale teď se o nich píše jen v souvislosti s finanční tísní, do které se dostali. Dřív vydělávali velké sumy, ale nedokázali se zabezpečit na roky “potom”.

“Je to základní problém mentality sportovců: Jsou zvyklí, že prostě mají peníze. A nějaký odpovědnější přístup, jak s nimi nakládat, už neřeší,” říká Martin Lébl, bývalý špičkový volejbalista a dnes finanční poradce ve skupině The Alliancepartnership. Jeho práce je specifická: snaží se zvýšit povědomí mladých hráčů a hráček, jak s penězi rozumě hospodařit. Ve skupině je jedním ze tří lidí pro celou Evropu, kteří poradenství sportovců věnují. “Mně tahle práce dovolila zůstat ve sportovním byznysu, s lidmi, které znám, a přitom nemusím trávit hodiny v hale jako trenér. Nejsem zaštítěný žádnou firmou, žádným finančním domem, abych propagoval jejich produkty nebo služby. Dělám to sám na sebe,” vysvětluje Lébl v rozhovoru pro DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz.

DLM: Myslela bych, že když člověk začne – dejme tomu v 15, 16 letech – vydělávat ve sportu velké peníze, že to prvních pár měsíců ‘lítá’, ale pak se s tím naučí hospodařit. Proč to tak není?

Když je někdo talentovaný a má od těch patnácti nadprůměrné příjmy, jednoduše si zvykne, že peníze furt jsou. A sportovci fungují tak, že se na účet moc nekoukají, peníze jim tam každý měsíc přijdou a oni si to vesele užívají. Jaksi neznají jejich pravou hodnotu.

DLM: V tom věku ale nad sebou asi mají nějakou kuratelu, rodiče?

Měli by to být rodiče. Ne vždycky jsou a ne vždycky mají pozitivní vliv. Jsou známé případy ze světa sportu, kdy rodiče dětem peníze utratili. Vím, že některé zahraniční fotbalové kluby už dokonce mají i pravidla, podle kterých nesmí na peníze hráčů nikdo do jejich osmnácti let sáhnout. I takové kroky dělají, aby hráče ochránily. Bohužel – sportovní byznys se posunul do absurdních věcí, kdy rodiče vychovávají děti, aby jim vydělávaly, což je úplně špatně.

DLM: Za co ty peníze utratí? Pořád se někde honí po světě po turnajích, po závodech, stále jsou v tělocvičnách, trénují, kdy to stihnou?

To by byl dlouhý seznam (smích). Když to vezmu za mladé kluky, tak samozřejmě první věc, kterou si koupí, je pořádné auto… Já jsem měl v Římě spoluhráče, mimochodem – jednoho z nejlepších hráčů volejbalu na světě -, který vydělal ve sportu obrovský peníze a všechno to utratil. Za auta, za restaurace, za dárečky pro přítelkyně, ono to jde relativně rychle. Což je druhý problém: Sportovci jsou zvyklí na vysoký životní standard, který se potom špatně opouští, když s kariérou skončí.

DLM: Řekla bych si, že když člověk dělá vrcholový sport, musí to být s vědomím, že jaksi životnost toho je omezená. Že to není něco, co můžu dělat do důchodu.

Vy byste si to řekla. Ale většina sportovců takhle nepřemýšlí. Vím to z vlastní zkušenosti. Když mně bylo 20 let, taky se mi konec kariéry zdál v nedohlednu. Samozřejmě, někde vzadu jsem věděl, i díky rodičům, že to není navždy.

Mladí sportovci, se kterými pracuji, ti talentovanější ve svých sportech, mají vlastně jedinou ideu: co nejrychleji a nejlépe se zabezpečit. A nepřemýšlejí u toho nad nějakým dlouhodobým plánem.

Řešit to začnou až někdy kolem 27, 28 let. Najednou si uvědomí, že jim do třicítky zbývá rok. Že může přijít nějaké zranění a budou v háji. Vědí, kolik mají našetřeno. Vědí, kolik utrácí. A teď, co s tím? Začít to řešit ve třiceti je už pro sportovce většinou pozdě.

DLM: Vy osobně jste to začal řešit kdy?

Já měl naštěstí otce, který dbal na to, abych první peníze někam odkládal. Což je druhá věc – že sportovci těm finančním věcem ani nemůžou rozumět. Ona tedy ani většina mladých kolem dvaceti let jim nerozumí. Natož sportovci, kteří jsou v tom případě závislí na radách rodičů, které – i když dobře míněny – můžou být kontraproduktivní. Sami nevědí, jak peníze investovat. Nebo jim poradí, jak je investovat, ale ze svého pohledu. A to je pohled normálně pracujícího člověka v jedné zemi. Kdežto sportovci hrají třeba každý rok někde jinde, kariéru mají mnohem kratší a specifika jejich plánování by také měla být jiná. Tohle se stalo i mně s mým otcem. On mi poradil nejlíp, jak mohl, ale nebylo to asi to, co bych potřeboval jako profesionální sportovec.

Musím říct, že já byl tedy trochu netypický sportovec. Tuhle věc – kam investovat, co investovat – jsme s kamarádem řešili už kolem jednadvaceti. Prošel jsem si všemi těmi věcmi jako akcie, nemovitosti, různé bankovní produkty. Mě to z podstaty věci zajímalo. Jsou někteří hráči, kteří to mají podobně, ale těch je vážně menšina.

DLM: Takže jste se vydal metodou pokus-omyl?

Přesně. Možná to bylo to nejlepší, protože jsem sám viděl, jak velmi rychle můžou peníze zmizet (smích). A samozřejmě jsem se radil, byl jsem klientem privátní banky, informace jsem si postupně sbíral. Když jsem pak s kariérou končil, uvědomil jsem si, že tady moc nejsou specificky zaměření finanční poradci, kteří by rozuměli sportovcům. Ono – finanční poradci, to je vůbec v Česku problém. Finanční poradenství tady má díky minulým rokům, díky různým pyramidovým společnostem, cejch něčeho hnusného. O to je složitější tady sportovcům vysvětlovat, že něco takového potřebují.

DLM: Očekávala bych, že když se ve sportu točí velké peníze, že to budou mít to banky obšlápnuté.

Umím si představit, že nějací top manažeři z fotbalu pracují s privátními bankami. Jinak ten zbytek, pokud budeme mluvit třeba o volejbalu, basketu, tam si to každý řeší individuálně.

Problém je, že když někam přijde privátní bankéř, mezi sportovce, pěkně s kufříkem a v košili, tak ho velice pravděpodobně vyhodí. Moje velká výhoda je, že jsem si tím prošel, vím velice dobře, co hráči prožívají a vím taky, že komunikace s nimi je trochu jiná, než je asi člověk z privátní banky zvyklý.

Setkal jsem se s případy, kdy finanční společnosti udělaly sportovcům dvacetileté spořicí plány, které v životě nemůžou dodržet, protože jejich kariéra skončí za deset let.

DLM: Vy sám jste někdy narazil na ono “finančního poradce tu nechceme”?

Já jsem v začátcích vůbec nedělal v Česku, působil jsem nejdřív v zahraničí, pracoval jsem tam s lidmi, kteří šli do klubů do zahraničí. Itálie, Turecko, Německo, Polsko, Francie. Vytvořil jsem si svoje portfolio, svůj okruh lidí, a teď postupně začínám dělat jednotlivé případy tady v Čechách. Jdu vlastně spíš z druhé strany, někdo mě doporučí, někdo se mi ozve. Mně se totiž absolutně příčí – a ani to neumím dělat a nedělám to – volat někomu, koho jsem v životě neviděl a něco mu doporučovat. Vážně, já nejsem typ na telemarketing (smích).

To, co všude vidím, je velká potřeba vzdělávat hráče. To je to, co se snažím dělat, na čem pracuji s lidmi kolem sebe: Snažím se vysvětlovat mladým, že jejich čas jednou přijde a že se na něj musí nějak připravit. Že tu máme příběhy jako třeba Řepku ze Sparty, nebo házenkáře Jíchu, který kvůli chybným investicím přišel o značnou část peněz, takže se vlastně celé roky honil zadarmo. Což je hrozný.

DLM: S kým tady v Česku pracujete?

Úplně konkrétně bych nejmenoval, ale většinou pracuji s mladými hráči z nároďáků. Volejbal, basket, fotbal. Plus pracuji s nejlepšími hráči ve světovém volejbale. Mám teď klienty od Koreji, přes Turecko, po Rusko, Itálii či Francii. Takže hodně cestuji.

DLM: Děláte i nějaké přednášky, třeba pro celé týmy?

Měl jsem takovou přednášku, ale upřímně řečeno, nezdá se mi, že to má moc smysl. Člověk říká obecné věci, ale pro daného hráče je lepší sednout si ve dvou a probrat jeho konkrétní specifickou situaci.

DLM: Na co se vás nejčastěji ptají?

Co jim nejvíc otevírá oči a co si fakt během toho povídání uvědomí: Že když skončí v pětatřiceti se sportem, mají před sebou nějakých třeba čtyřicet let života, který musí nějakým způsobem financovat. Když jim ukážete, kolik utrácejí teď, jakou mají životní úroveň a kolik by potřebovali, aby si svou životní úroveň mohli udržet po kariéře, jsou to většinou mnohamilionové částky. Nad tou cifrou většinou začnou přemýšlet a řeknou si: Nojo, z čeho já pak budu žít?

Kluci, ti samozřejmě nejdřív řeší nějaké to auto, bydlení. A pak přemýšlí, co dál. U sportovců, těch lépe vydělávajících, je problém, že každý rok mají finanční přebytek, se kterým nevědí co dělat. A do toho se na ně nalepí kámoši, a pojď mi zainvestovat nějakou restauraci, kavárnu… V tom se dají utopit velké peníze. Idea je taková, aby toho finančního přebytku měli co nejmíň, aby to měli nějak naplánované.

DLM: Zarazí vás občas otázky, které dostanete? Jakože vám přijde divné, že tohle někdo neví?

Obecně – a to si myslím, že je i prapůvod všech problémů, do kterých se sportovci dostávají – oni jsou strašně důvěřiví. Mně se prakticky nestane, aby se někdo zeptal na poplatkovou strukturu produktů, o kterých se bavíme. Vůbec nechápou, co to je. Nechápou, že se za to platí. Kdybych chtěl, mohl bych jim prodat úplně jiné produkty, než by pro ně bylo vhodné. No a bohužel je spousta lidí, kteří této důvěry zneužijí. Sportovci z logiky věci nefungují tak, že by si něco zjistili, prozkoumali to. Oni buď někomu věří, nebo ne. Což je na jednu stranu příjemné, na druhou stranu je to dostává do rizika, že se na ně nasosnou nějací kamarádíčkové ze střední školy… Což je ostatně jeden z hlavních důvodů statistik, které říkají – když se podíváme třeba do USA – že 78% hráčů fotbalu má finanční problémy už dva roky po konci kariéry. To číslo je ohromující.

DLM: Vypadala by česká čísla podobně?

Podobný výzkum se dělal v německé Bundeslize, tam to vyšlo dost stejně. I proto jsem do toho šel: Mně je sport blízký, prošel jsem tím, vím, jak je těžké dostat se na vrchol, jak je těžké se tam udržet a vydělat nějaké peníze.

Je mi jasné, že pro normální lidi je přístup sportovců nepochopitelný. Že o tom mluví tak, že „profesionální sportovci si vydělají hodně peněz, jejich problém, že o ně přišli.“ Ale já prostě vím, jak je těžké to ve sportu uhlídat, když tomu člověk nerozumí a sto procent času dává trénování. Člověk se od osmi, deseti let dře, dává tomu maximum, a potom může kvůli špatným investicím přijít o všechno.

DLM: Bylo pro vás rozhodnutí ukončit kariéru hodně těžké?

Rozhodnutí o konci kariéry je úplně to nejtěžší v životě sportovce. Musíte ze dne na den změnit své fungování. Já se k tomu snažím vést své klienty, aby na to byli připravení po finanční stránce, aby měli finanční polštář, aby, když se rozhodnou skončit, měli zajištěný nějaký pravidelný finanční přísun. Anebo alespoň měli čas rozmyslet si, co chtějí dál dělat.

Já jsem si myslel, že to bude strašně těžký. Ale nakonec přišla nabídka zkusit tuhle práci a mně to nějak zaklaplo do sebe, skončil jsem ze dne na den.

 DLM: Stýská se vám po tom?

Občas si chodím amatérsky zahrát, máme dětský oddíl, kde trénuji, ale – nestýská se mi. Vím, co je za tím za dřinu. Stýská se mi po té hře, ale už nejsem ochoten tomu obětovat, co je potřeba, aby člověk mohl vyjít na hřiště a hrát.

DLM: Říkáte si zpětně, jak jste se mohl takhle bičovat?

Je to přesně tak (smích). Člověk zleniví a říká si: Tyjo, jak jsme to mohli vydržet. Ale tehdy to bylo normální, 2x denně trénovat, třeba 10 hodin v kuse, teď mi to přijde nepředstavitelné. A jsem vlastně rád, že mi to nové směřování pomohlo relativně rychle k ukončení kariéry. Všichni mi tehdy říkali, že jsem blázen, že končím, mně bylo 31, ještě bych mohl hrát. Ale mě to za prvé už mentálně moc nebavilo. A pak tu byla možnost zkusit něco nového.

DLM: Jednu sportovní nakonec: Na jaký titul jste nejvíc pyšný?

Já jsem spíš strašně vděčný, že jsem mohl žít patnáct let venku. To člověku dá velký rozhled, hodně vás to obohatí. Tituly jsou fajn, ale zážitky a zkušenosti jsou mnohem důležitější.

Materiál vznikl v rámci projektu o společenské odpovědnosti ve sportu. Partnerem projektu je Česká unie sportu