Rozmarné léto, model 2019: Všechno nemusí vydělávat

„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným.“ Kdo by neznal okřídlenou větu majitele říčních lázní Antonína Důry z Rozmarného léta, jemuž vtiskl nezaměnitelnou podobu v Menzelově poetické adaptaci Rudolf Hrušínský. To Vlastimil Jirsa, který podobné lázně provozuje už patnáct let v jihočeské Volyni, si nad počasím zatím stýskat nemusí. Jenže v životě plovárníkově roku 2019 jsou jiné věci, které mohou život činit poněkud nešťastným. Byrokracie, úředníci, taky moc vysoká tráva. Tak se natáhněte na deku, a než si půjdete znovu zaplavat, zjistěte, jak se žije na plovárně.

Plovárna ve Volyni se pyšní přívlastkem „nejstarší v České republice“. Dřevěné převlékací kabinky, vybavení, které má svou vlastní paměť, a bazén napájený řekou Volyňkou přímo vnucují vzpomínky na román Vladislava Vančury o létu, které bylo rozmarné.

Vlastimil Jirsa se tu usadil už před více než patnácti lety. Původně přišel jen na rok, když místní radnici vypadl nájemce a hledali, kdo by mohl koupaliště převzít, aby přežilo sezónu. „Pak jsem tu nějak zkejsnul. Bylo tu spoustu práce, protože jsme přišli nějak těsně po povodních. Pamatuju si, jak se ještě debordelizovalo bahno. No a z roku byly dva… A pak už to nějak zůstalo,“ směje se Jirsa. Jeho slovník je jadrný a my ho měnit nebudeme.

Neo: Dočetl jsem se, že provoz zdejšího koupaliště byl zahájen v roce 1941 a projektoval ho pražský architekt Václav Kolátor, který má v portfoliu obdobný bazén i na pražském Barrandově. Jak se podařilo, že je to tu tak zachovalé?

(směje se) Zase tak dlouho tady nejsem. Určitě tady byla spousta lidí, kteří tomu koupališti dali hodně – jinak by se to v tomhle stavu nedochovalo.

Za určitou zmínku stojí Vozka. To byl tady učitel tělocviku a všichni tvrdí, že neuměl plavat, ale naučil to celou Volyni. Teď tady bude asi 40. ročník plaveckých závodů Memoriál Josefa Vozky. Každopádně se asi tomu koupališti hodně věnoval, i když ho prý nikdy nikdo neviděl v bazénu. Tak to je ale asi jako se mnou, já taky nemám čas jít do bazénu. Zcela výjimečně si tady ráno vlezu ze srandy do bazénu s „dřevěným komandem“, s „babím létem“. To jsou starší dámy, které chodí plavat každý den.

Neo: Proběhly tady nějaké změny? Kuriozitou jsou tady kabinky, které se dědí z generace na generaci.

Ano, ty se tady skutečně dědí. Když jsem přišel, tak ty kabinky nebyly úplně obsazené. Taky tady byl ještě nastavený takový socialistický režim. V sedm se zavírá, pískne se na hvížďalku a všichni musí ven z bazénu a domů. My jsme to posunuli tak, že to vlastně ani není koupaliště. Je to prostě příjemný prostor, kam lidi chodí na pivo, a když se někomu chce, tak se vykoupe. Takže i když není třicet stupňů, tak sem ti lidi jdou.

Sezóna u nás začíná 1. května, to je tady ve vodě pomalu ještě led. A zavíráme většinou 30. září.

Neo: Kolik stojí vstupné?

Loni jsme zdražili, takže dnes je to 20 korun za dospělé. Tím se zaplatí ten člověk, který sedí u vstupu. Svého času jsme vstup úplně zrušili, ale museli jsme ho pak znovu zavést, protože se nám sem začali stahovat lidi, kteří chodili jenom na pivo, a nebylo to úplně košer. Bylo nepříjemné, když tady ráno sedělo dvacet ožralých figurek. Tak jsme museli zavést nějaké vstupné, protože ona ta dvacka dneska už někomu vadí, a proto sem prostě nejde. Svým způsobem to vstupné ani moc nedodržujeme, je to pro nás spíš takový filtr. Ono stejně všichni ti, co sem chodí plavat, mají permanentky. Jedna stojí dvě stě na celou sezónu za dospělého a za dítě stovku. Takže když je hezky, tak máte ty peníze prakticky za týden zpátky.

Neo: Takže je to vlastně hospoda s bazénem.

Je to zahradní restaurace s bazénem. Když už tady někdo sedí celý den, tak aby měl něco dobrého k jídlu. Teď zrovna děláme guláš, ale je to taková klasická koupališťová nabídka, plus něco navíc. A když jsou festivaly, tak nabídku rozšiřujeme.

Neo: Takže je to nejen hospoda, ale i kulturní instituce?

Vlastně máme všechny víkendy obsazené nějakými akcemi. Vzadu je stage, tu jsme postavili asi před jedenácti lety. Bývala tady letní scéna, a když skončila, tak to Volyni chybělo. Spojili jsme se s organizací Volyňská kultura, domluvili se, stloukli to pódium a už tady proběhla spousta zajímavých akcí. Momentálně jsou tady stabilní tři festivaly – metalový, popový a punkový. Ten punkový dáváme na konec, je totiž vždycky nejdivočejší, to slabší nátury nedávají. Ale myslím si, že sem jezdí lidi hlavně kvůli prostředí. Oni často ani nevědí, kdo hraje, a přijdou, protože jim je tady dobře. Jezdí sem i lidi z dálky. Třeba sem pravidelně jezdí na metalový festival jedna rodina ze Srbska. Z 99 % jsou lidi tady v pohodě, i když se vždycky najde nějaký člověk, který je schopen otrávit celý den.

Blbé je, že mi odrostly děti, které tady pracovaly, teď jsou samozřejmě v Praze, za úplně jiné peníze než na Šumavě. Udělaly vysoké školy, zůstaly ve městě a já bojuji s tím to tady personálně obsadit.

Dřív fungovali Ukrajinci, bylo jich tady poměrně hodně, a když skončili v práci, tak se s nimi bylo možné domluvit. A teď už to nejde. Jsou tady Bulhaři, Mongolové a další, ale ti nechodí na melouchy, jsou uzavření pod pracovními agenturami. Míval jsem tady lidi na ty opravdu hrubé práce, kteří mi tady pomáhali. Sám to udělat nemůžu. Ale dnes není možné sehnat nikoho ani na sečení. Takže si z 90 % dělám všechno sám, což pro mě znamená, že se sem odstěhuji 1. května a domů se vracím 30. září. Za ta léta z toho mám trochu ponorku. Mám ponorku a mlátí se mnou krize středního věku (smích), a když si do toho pustím večer zprávy, tak říkám, že se jdu oběsit (smích).

Neo: Takže je nejlepší nekoukat na zprávy?

To je strašný. Naštěstí je tady ta pohoda, člověk je odřízlý od reality.

Neo: Je to jiná realita. Realita, která je vlastně důležitější, protože v ní žijete. To, co je v televizi, je do značné míry virtuální, ne?

Ano, ale když vám sem přijdou za den čtyři kontroly, stojí tady ve frontě kontrola na kontrolu, tak vás to do reality kurevsky vrací. A bazírují na kokotinách, třeba měří trávník, protože se někdo zamyslel nad tím, že je to oblast klíšťové encefalitidy a musí tady být takový trávník, který není ani moc dlouhý, ani moc krátký. Je to někdy úplná psychiatrie (smích).

A pak přijdou hasiči, protože co kdyby koupaliště shořelo. Naštěstí jsme prodělali revizi, takže máme hasičáky v pořádku. Ale pravda je, že kdyby ta dřevěná budova čapla, byl by průšvih. Ta je tak vyschlá, za ta léta ještě stokrát napuštěná fermeží, takže to by byl fajr, že bychom se ani nestačili zabalit.

Loni se tady sešly hygiena, bezpečnost práce a živnostenský úřad a stály tady ve frontě. Tak říkám – jeden po druhým, sedněte si támhle a budete čekat, až odbavím jednoho.

To pak ta pohoda tady úplně zmizí. Pak přijde paní z bezpečnosti práce a řekne mi: Co vy tady konkrétně děláte? Já říkám – konkrétně tady dělám hovno. To jsem byl po noční, kdy jsem měnil vodu, tak říkám: sedím, piju kafe, kouřím a čekám, až přijde takový buzerant, jako jste vy. A ona si v tu chvíli běžela stěžovat na úřad (smích).

Neo: Úředníci příliš smysl pro humor nemají.

Ne, nemají. Vůbec. Z ČOI sem chodí pravidelně, ty už znám, s nimi si už skoro tykám. Těch kontrol je tolik, že mně to fakt otravuje život. Nejlepší je, když v televizi proběhne, že se zhoršila kvalita přírodních koupališť. Tak v tu chvíli jsou tady. Někdo nahoře zavelí a oni musí přijít na odběry vody. To je otravné.

Neo: Voda koupaliště je z říčky?

Ano, z Volyňky hned vedle. Voda se čistí tak, že se bazén každý týden vypustí. Umyje se a znovu se napustí čistou vodou. Je to práce na noc. Přesně to mám spočtené – když začnu v sedm navečer vypouštět, tak ráno, když přijdou v devět návštěvníci na koupání, tak chybí třeba dvacet centimetrů vody. Dává se do toho chlor, protože čističky na Šumavě nejsou úplně dotažené. Takže to trošku přichlórujeme a chemicky se to upraví síranem hlinitým. Ten se přidává do pitné vody, aby se srazily nečistoty. Letos je velký problém s vodou, protože byly asi čtyři bouřky za sebou, tak voda v říčce teče pořád kalná, takže nemůžeme dopouštět. A dneska mi povodí posadilo do řeky bagr, který bagruje bahno, takže zase nemůžu napouštět. Pokaždé jim říkám: Nemůžete to udělat v září nebo na jaře? Vždycky když začne sezóna, tak tam posadí bagr, ten se tam začne koupat, rýpe se tam, vybírá štěrkopísek. Takže my jsme bez vody a nemůžu napouštět.

Neo: Proč na takové věci nemyslí?

Ono je jim to jedno. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale oni jedou podle nějakého plánu. Snad nebudou bagrovat dlouho.

Neo: A jak vlastně funguje spolupráce se zdejší radnicí?

Musím říct, že se to zlepšuje. Když jsme začali dělat festivaly, tak byly nějaké třenice, prý že můžeme hrát jen do tolika a do tolika. Říkám, tak buď bude stát vstup na koupaliště 150 korun, anebo to zůstane, ale někde se na to ty peníze vydělat musí. Protože samozřejmě ty noční akce dotují provoz koupaliště. Třeba jen voda stojí denně nějakých pět tisíc – s čerpadly, elektřinou, chemií a se vším všudy. To se na vstupném nikdy nevybere. Takže se to musí dotovat. Ale radnice to pochopila. Dneska už je spolupráce úplně v pohodě.

Letos mi udělali nové záchody, byť jsem držkoval asi pět, osm let, protože tady byly záchody ze sedmdesátých let. Ale letos mi fakt udělali radost. Udělali to z gruntu. Postavili se k tomu čelem a udělali záchody z 21. století. I na tu údržbu je to teď snazší. Letos do toho dali poměrně dost peněz. Většinu si platím sám. Když třeba kupuji nábytek, tak si ho samozřejmě můžu jednou prodat, ale pokud dělám záchody, tak ty si domů nevezmu. Letos to dělaly technické služby ve spolupráci s nějakou firmou. I technické služby mi pomáhají, když potřebuji. Třeba zrovna támhle řežou stromy. Já nemám techniku, tak přijedou, ořežou to. Musím říct, že u mě dobrý.

Neo: Areál koupaliště je trochu mimo obec. Vadí lidem hluk z koncertů?

Ten randál je poměrně hodně slyšet. Právě proto, že naproti je skála, tak se to odrazí a letí to do města. Ale já mám to „dřevěné komando“, které se mne vždycky zastane. Ty staré dámy vždycky říkají – já jsem to Máně říkala, to bylo z Čkyně, vy jste tady přece nehráli (smích). Určitě se nějací stěžovatelé najdou, vždycky budou, ale ten hluk není každý den. Tak tři víkendy jsou pro Volyni náročné, to jsou ty festivaly. A když je to koncert jeden večer, tak je to tak pět hodin. To se dá vydržet. No, bojuji s tím, ale svým způsobem jsme se naučili dodržovat nějaký režim, prostě se hraje do jedné a stop. Většinou to končí po půlnoci.

Pravda je, že na festival Summer Punk Párty přijede asi tři a půl tisíce lidí, to víc než zdvojnásobí počet obyvatel ve Volyni. A někteří ti týpci, kteří chodí po městě, nejsou úplně jakoby ze standardního života (smích). Z toho jsou pak i pěkné fotky. Jedna je skvělá a proslavila se. Na ní je jedna malá stařenka a ta se baví se strašně vysokým pankáčem. Zrovna mu říká, kudy se dostane ke koupališti, a při tom to někdo cvaknul. Fotka byla i na netu, vyhrála i nějakou cenu.

Neo: Kolik lidí je tu běžně za den?

Ani nevím, teď nemáme přesnou evidenci, protože tím, jak ještě nemám lidi, tak nám ten vstup hází návštěvníci do kasy. Myslím, že to bude tak kolem osmi set návštěvníků, když je hezky. Ale ono se to otáčí, takže ani nevím. My nemáme turnikety. Když nám někdo hodí do kasy dvacku, tak nám ji tam hodí. A když ji nehodí, tak když mu to pomůže, tak co? Vůbec to neřešíme. To je pro mě skoro snazší než tam platit člověka. Zase je spousta lidí, kteří přijdou a měli by platit dvacku, a oni tam hodí stovku, a já jim říkám: Tak si to vem, a on ne, já nechci, já jsem rád, že to tady funguje. Je spousta normálních lidí.

Pomáhají nám i firemní večírky. Finančně to musíme někde vzít. To jaro obětuji firemním večírkům, abychom se finančně postavili na nohy. Někdo ten provoz zaplatit musí. A pak si uděláme nějakou muziku, která nás baví – nebo nebaví, ale baví ty lidi, co sem přijedou.

Já vždycky říkám, že už končím. Jako Na samotě u lesa – prodám kravku, na jaře už nezaseju. A loni jsem už byl rozhodnutý, že skončím, ale pak jsem si řekl, že to zase ještě ten rok dám. A je tedy pravda, že rodina se s tím už naučila žít. Hlavně manželka, protože my jsme 15, 17 let nikde nebyli.

Neo: Proč se nepřestěhuje sem?

To by nedala. Tady to je trošku punkový život. Ona není úplně hospodský typ a ty večerní opilce úplně nedává. Ty opilecký řeči jsou někdy strašidelný.

Neo: Máte nějaké zajímavé historky z doby vašeho působení?

Tady jich je strašně moc. Některé historky se nedají ani vyprávět. Třeba jeden místní týpek skočil z věže. Skočil sice pěkně, ale na druhou stranu (smích). Samozřejmě něco měl v žíle. Všem pokynul – já zařval: Neskákej TVL!, a než jsem tam doběhl, tak se rozběhl, skočil a dal to do ochozu na druhou stranu. Říkal jsem si, ten je mrtvý, já budu ráno na Nově, to je v prdeli. Tak jsem ještě v běhu volal sanitku. Přijeli a vůbec jsem nepochopil, jak on to mohl dát. Zlomil si ruku. Ta ruka byla strašidelná, měl ji úplně otočenou. Jak skočil, vytáhli jsme mu jazyk a rozchodili ho. V sanitce mu rovnali ruku a já za chvilku slyším: ti říkám, ser na ruku, pojď na fina. Ale pane Provazník, já vám tu ruku musím srovnat. Ti říkám, ser na ruku. Nakoukl jsem do sanitky a ta doktorka říká, že takovou anestezii by u nich nedostal, a kroutila mu tou zlomenou rukou (smích). Asi za dva dny přišel, to už kňučel. My tady máme soutěž o největšího placáka. Tak jsme ho udělali předsedou komise, protože jedině Leoš to dává na beton, ten se s tím nemaže.

Minulý rok na tom punkovém festivalu přišla za mnou taková holčina, asi patnáctiletá, a říká: pane, vy jste tady šéf? Říkám, že to asi jo. A ona: můžu se vás prosím na něco zeptat? A já říkám, tak se ptej. A ona: kdo vymyslel ty zábrany před pódiem? No to jsem vymyslel já. A ona: tak to jsi pěknej čurák! (smích). Ta otočila. Ještě půl hodiny poté, co mi to naservírovala, jsem se tlemil (smích). Taková bezprostřednost mě baví.

Nebo předminulý rok – udělej mi míchaný vejce! Já říkám, TVL, kde teď vezmu míchaný vejce ve čtyři ráno po punkovým festivalu? Když přinesu vejce, uděláš mi je? Já tady uklízel, bylo zavřeno. Když přineseš vejce, udělám ti je. Za půl hodiny byl zpátky a měl tři plata vajec. TVL, kde jsi sehnal vejce? To je tajemství. A chtěl je udělat všechny. Tak jsem mu je umíchal a on lezl do stanů a nabízel míchaná vejce. Paradoxně na ty vejce chytil svoji současnou partnerku, se kterou už žije třetí rok, jezdí sem spolu. Já mu pak říkám, prosím tě, kde jsi vzal ta vejce? Hele, normálně jsem došel do města, vzbudil jsem Vietnamce, dal jsem mu dvojku a on mi je prodal. TVL, za dvojku tři plata vajec, to se ani nedivím, že je dostal (smích).

Nebo jedno ráno, minulý rok: Dej mi něco k jídlu, dej mi něco k jídlu! Já mu říkám, prosím tě, jdi do prdele, já uklízím, v šest ráno otvíráme na snídaně. V šest otevřu okenice a on tam je připravený. Co si dáš? Vodku! (smích). Říkám, máš hlad jako svině, TVL.

Někteří kusové tady jsou výborní.

Neo: Jsou pro vás aquaparky konkurencí?

Vůbec ne. Třikrát za léto přijede někdo z Prahy, že mi tady namontují tobogan, že tam dají turniket a že pojedeme napůl se ziskem. A já vždycky říkám – nechci! A proč nechcete? Já říkám, že jsem rád, že je tady klid. A myslím si, že protože jsme do toho víc nesáhli, že to bude jednou devíza toho koupaliště.

Neo: Takže to koupaliště dnes vypadá tak, jak to bylo postaveno.

Je tady jenom ta voda a ticho, a ráno řvou ptáci. Nevyjí tady čerpadla na aquaparky. Těch aquaparků je tolik, vždyť si tam můžou zajet. Ono by to strašidelně prodražilo provoz. Když chtějí dělat nějakou modernizaci – a ono by to ani neprošlo, protože je to kulturní památka –, tak říkám: co z toho uděláte, tak to obec neutáhne. V tu chvíli, kdy tam napálíte UV-lampy a já nevím co všechno, tak stoupnou náklady na provoz na takovou úroveň, že bude nemyslitelné to provozovat. V květnu tady ještě mrzlo, tak sem přišlo deset lidí denně. A v tu chvíli to člověk neutáhne a položí se to. Na druhou stranu, když je pěkně, tak je to otevřené od rána do večera. A aby to provozovalo město, tak by muselo platit přesčasy atd. Já jsem tady sám, nikdo mi nic nedá. Když to nechají takové, jaké to je, tak je šance to udržet. Skutečnost, že to stojí pomalu sto let a vlastně nikdo do toho nehrábl, super. Koupaliště snad nikdy nebude bráno jako výdělečné, to je služba obci. Veškerá koupaliště na vesnicích, i když mají napálené vstupné, tak stejně jsou prodělečná. Mi vadí, že se vše staví tak, aby to vydělávalo. Knihovna taky nikdy nevydělá nic, není zisková, ale musí být. Musí být stavby, které jsou dotované, od toho jsou daně. Blbé je, že ty daně jdou úplně někam jinam, než kam by měly jít. Tam, kde jsou třeba, tam nejsou peníze, a tam, kde není třeba mít celou Šumavu žlutou, tak tam se to pouští horem dolem a ještě tomu tleskáme.

Neo: Co se vám na vaší práci líbí nejvíc?

Jdeme po Praze, někde po Karláku, totální anonymita, a najednou se objeví takový malý pankáč a volá: čau Vlasto! (smích) Baví mě lidi a baví mě to, že v těch mladých nevidím rasismus. Ta panika kolem uprchlíků je směšná. Dva tisíce lidí! Co to je? Já jedu do Německa, TVL, tam jich je tolik a normálně se začlenili. Jdu na pumpu, obsluhují mě, jdu do pekárny a dám si kafe, obsluhuje mě Turkyně, která umí německy ještě hůř než já, ale snaží se. A to mě baví. Dobré je, že ti mladí to v sobě nemají. Ale ti staří jsou strašní. Ještě moje generace musí vymřít a pak teprve si myslím, že se Evropa může stát promíchaná. Vždyť dneska celý svět obletím, já nevím, za dvacet hodin? Dřív si člověk vybíral holku z vedlejší vesnice, ještě aby to nebylo do kopce, abych nebyl zadýchaný, až půjdu na chalupu k našim (smích). Ale je to tak.

Neo: Je prokázané, že největší strach z uprchlíků je tam, kde žádní nejsou.

Věřím tomu, že uprchlická krize byla částečně dílem Putina, protože se tím zapomnělo na Ukrajinu – sereme na Ukrajinu, teď máme uprchlíky! Problematiku používají někteří politici k tomu, aby vyvolali třídní boj, chtějí rozdělit společnost, ovládnout ji strachem.

Nejhorší je ta strašlivá stupidita v těch lidech. Včera jsem se rozčílil. Jeden člověk, který tady pracoval na vedoucí pozici, mi řekl, že těch 120 tisíc lidí na Václavském náměstí v Praze bylo zaplacených. Prý mu to přišlo mailem a on ví, jak to všechno je. Já říkám, TVL, já jsem tam byl taky a nedostal jsem ani pětikorunu, chápeš, že to jsou kydy? Ale oni tomu věří. Říkám, vy musíte všichni vymřít, bohužel, my máme ten socialismus v sobě tak zažraný, tak strašně, že to z nich nikdo nedostane. My jsme se pořád báli velkého imperialisty a jsme nacvičení se něčeho bát. A když jsme se nebáli imperialisty, tak jsme se báli Rusů a pořád se něčeho bojíme. Když přijedu do Německa, tak tam to v těch lidech není. Ten národ není ustrašený, nebojí se. Tady u nás: (šeptem) jak to mluvíš, co kdyby tě někdo slyšel?

Neo: Populisté využívají uprchlickou krizi k tomu, aby rozdělili Evropu.

Já miluju Evropu celou. Já miluju to, že vezmu občanku a přejedu celou Evropu. Hodně jezdím ven, jezdím pro auta, kdysi jsem se tím živil. Ale žena vrčela, že jsem furt v prdeli. Když byly děti malé, tak jsem říkal: dobrý, já si otevřu hospodu, to mě taky baví. Tak jsem si otevřel jednu, druhou. Zůstal jsem dvacet let s dětmi doma. Teď děti odjely do Prahy a já říkám, že bych si docela rád někam vyjel, protože to mám venku rád. Mám svoje nacvičené rituály. Přijedu do prvního města, najdu si, kde tam mají dobrou kavárnu, ráno si tam s nimi dám kafe a miluji to, když oni tam ráno chodí a vedou ten svůj život. Teď jsem byl v Bad Tölzu a úplně to tam miluju, je to skvělé lázeňské město. Tak jsem říkal ženě pojď, koupíme nějaký penzion v Německu. Ale ona je typická Češka – padesát kilometrů od komína už je daleko. Já bych dokázal žít kdekoliv, i když jim rozumím hovno. Za týden tam jsem v pohodě, chodím s nimi na pivo a nic mi nebude chybět.