Proč Moskva investuje do sabotáží, zpravodajských operací a vojenských provokací, když nemá dostatečnou sílu k přímé konfrontaci s NATO.
Evropa má dostatečný ekonomický, technologický i vojenský potenciál, aby dokázala čelit ruské agresi. Moskva si je tohoto nepoměru vědoma, a proto její dlouhodobá strategie nespočívá pouze v budování vojenských kapacit, ale především ve snaze změnit politické a bezpečnostní podmínky, za kterých by případný konflikt probíhal. Rusko potřebuje oslabit soudržnost NATO, omezit americkou přítomnost v Evropě, podřídit Ukrajinu a obnovit svou sféru vlivu ve východní Evropě. Současná válka na Ukrajině a nepřátelské operace proti evropským státům představují dvě vzájemně propojené součásti tohoto dlouhodobého úsilí.
Stojím si za svým tvrzením z předchozí analýzy: dokud Rusko vede rozsáhlou válku na Ukrajině, nemá dostatečné konvenční kapacity k otevřenému vojenskému střetu s NATO. Je však zásadní rozlišovat mezi současnými vojenskými možnostmi Ruska a jeho dlouhodobými strategickými ambicemi. Právě tento rozdíl vysvětluje, proč Moskva investuje do sabotáží, zpravodajských operací, informačního působení a vojenských provokací, přestože nemá dostatečnou sílu k přímé konfrontaci s Aliancí.
Rusko neusiluje pouze o území. Usiluje o změnu pravidel evropské bezpečnosti
Základním strategickým cílem Kremlu je vytvořit takové evropské bezpečnostní uspořádání, ve kterém bude Rusko disponovat rozhodujícím vlivem nad bezpečnostní orientací sousedních států a současně bude schopno omezovat rozhodování NATO a Evropské unie. Nejde nutně o obnovení Sovětského svazu v jeho původních hranicích. Pro Moskvu může být mnohem výhodnější vytvořit systém formálně nezávislých států, jejichž skutečná suverenita bude omezena ruskými bezpečnostními zájmy.
V takovém uspořádání by Ukrajina, Moldavsko a další postsovětské státy nemohly samostatně rozhodovat o vstupu do západních bezpečnostních struktur. Pobaltské státy a Polsko by sice mohly zůstat členy NATO, ale Moskva by se snažila oslabit praktickou hodnotu jejich členství prostřednictvím politického nátlaku, omezení spojenecké vojenské přítomnosti a zpochybňování důvěryhodnosti kolektivní obrany. Zásadní strategickou překážkou ruských ambicí přitom není vojenský potenciál jednotlivých evropských států, ale schopnost Evropy a Spojených států jednat společně. Ekonomická a technologická převaha Západu je pro Rusko obtížně překonatelná. Politickou soudržnost Aliance však Moskva může zkoušet narušovat i s podstatně menšími prostředky.