Sametová vítězství a prohry

Bezbolestné rozdělení republiky na dva samostatné státy. Transformace socialistické ekonomiky. Odvaha „otců zakladatelů“ vzít celý ten nefunkční kolos, strčit ho do šejkru, protřepat a hodit na stůl. Privatizace. Ne, po třiceti letech svobody se skutečně nemusíme stydět. A i když se o výše pojmenovaných událostech zpětně mluví mnohdy s despektem, v následujícím textu si dokážeme, že šlo o fantastický úspěch. Ale máme vidět také to, kde dnes brutálně chybujeme. A co nás to může stát. Odemykáme text z listopadového čísla časopisu Neovlivní.cz

Asi není dobré začínat osobním prohlášením, ale tenhle článek je celý osobní, takže to možná smysl dává. Při jeho psaní jsem si totiž uvědomil, že jsem větší část svého života strávil v kapitalismu a demokracii. Nicméně ta část strávená v totalitě a nesvobodě, v mém případě dlouhých 26 let, má v mém životě také své pevné místo. Díky ní vím z první ruky, jaké to bylo. Vím úplně přesně, že já a moje rodina se před listopad vracet nechceme a nikdo mi toto přesvědčení nedokáže vzít. Z této pozice se dívám na posledních třicet let a z této pozice je hodnotím.

Článek vyšel v listopadovém čísle časopisu Neovlivní.cz. Roční předplatné můžete věnovat jako dárek.

Dalším prizmatem je vědomí, že společnost je nedělitelná, to znamená, že věci fungují buď pro všechny, nebo pro nikoho. Ano, do určité míry se jedinec dokáže přičinit o svoji individuální pozici v systému, nicméně pořád ho ten systém obklopuje a ovlivňuje. Ani to nejtučnější konto, ani ta nejvyšší zeď nikomu nezabezpečí dokonalý privátní ráj uprostřed spáleniště. Jsme v tom společně, a to je dobře. Po rozdělení státu na silvestra 1992 jsme v tom společně ještě více. Ano, jakkoliv je Slovensko blízký stát, je pro nás dobře, že od ledna 1993 je to milý, dnes možná nejmilejší, ale soused. Rovnou si tady řekněme, že jak samotný fakt rozdělení státu, tak jeho vlastní provedení je naším největším společným úspěchem.

Když „větší“ není „lepší“

V českém intelektuálním prostředí je to téměř svatokrádežná myšlenka. Má to své logické důvody. Prvním důvodem je fakt, že jsme to nevymysleli „my“, ale „oni“, tedy Slováci. Druhým důvodem je fakt, že my jsme společný stát bránili vůči slovenským separatistům a vlastně jsme z tohoto pohledu neuspěli. Stačí si najít záběry ze silvestrovského dění v ulicích z roku 1992, aby bylo každému jasné, že pro nás to tehdy byl pohřeb, zatímco pro Slováky veselka.

Dnes je však jasné, že takový pohled je romanticky nesprávný. Naše dva národy nemají a nikdy neměly nic společného. V ekonomii sice obvykle platí, že „větší je lepší“, ale pouze tehdy, jedná-li se skutečně o celek. Československo podobně jako Jugoslávie fungovalo pouze díky tomu, že hlas dotčených národů nikoho nezajímal, a jakmile se toto změnilo, změnilo se i státní uspořádání. U nás tedy poněkud civilizovanějším způsobem. To jsme tehdy považovali za samozřejmé, ale nejen vývoj v bývalé Jugoslávii světu ukázal, že to rozhodně není automatismus. Stačí se podívat do nedávného Severního Irska nebo do dnešního Španělska.

Protože za Česko „sametový rozvod“ zařídil Václav Klaus, který je dnes většinou národa považován přinejlepším za rázovitou figurku, máme další důvod „nevidět“ fakt, že se jednalo o nejdůležitější bod naší moderní historie. Ba co víc, o náš jedinečný společný národní triumf. To je naše skutečné Nagano. Jenže ten Klaus, že jo… Takže místo adekvátního oslavování 1. ledna jako dne vzniku naší moderní státnosti a našeho dějinného triumfu, který do dneška nikdo na světě nedokázal opakovat, tváříme se, že všechno zařídil Masaryk, a každoročně na podzim oslavujeme vznik státu, který neexistuje a jehož odkaz je všechno, jen ne jednoznačně pozitivní. Přitom se stačí podívat na poslední roky brexitových trampot, aby každému došlo, jak monumentální dílo máme za sebou a jak dokonale civilizovaným způsobem jsme dokázali vyřešit tisíckrát komplexnější problém, než je ukončení jedné smlouvy.

V prostředí dělení státu probíhal ještě jeden proces, nebo spíše tisíce jeho dimenzí, který také dopadl fantasticky a který, stejně jako rozdělení státu, zajistil naši současnou prosperitu. Tím procesem byla bezprecedentní privatizace.

Od státního k privátnímu

Československý řízkový socialismus se vyznačoval neexistencí soukromého vlastnictví výrobních prostředků. I buřtostánek a trafika byly státní. Byli jsme průmyslovou zemí, ale se špatnou strukturou průmyslu, téměř neexistujícím sektorem služeb, bez funkčního finančního sektoru, s dominantní orientací na země RVHP. Když se na to, co jsme v otázce transformace společně za třicet let dokázali, podívám, fakt zůstávám v němém úžasu. Docela by mne zajímalo, jestli ekonomičtí otcové zakladatelé chápali, před jakým úkolem vlastně stojíme. Jak se do toho vůbec mohli pustit? Kde našli odvahu vzít celou ekonomiku, dát ji do šejkru, protřepat a hodit na stůl??? Respekt, pánové, respekt!

Schválně onen proces popisuji takto expresivně, protože suchá řeč čísel nikomu nic neřekne. Nicméně stojí za to připomenout, že kuponovou privatizací bylo prodáno řádově dva tisíce podniků. Každý z nich měl svůj vlastní příběh, některý se šťastným koncem, některý s hořkým. To je kapitalismus.

Pracoval jsem v letech 1993–1995 v jedné velké zahraniční investiční společnosti, která spravovala podíly v cca 150 podnicích s celkovou hodnotou cca 5 miliard. Na řízení podniků jsme se aktivně podíleli, a měl jsem tak možnost onen unikátní ekonomický proces sledovat z první řady. Viděl jsem úsilí firemních managementů, viděl jsem nájezdy pirátů, viděl jsem snahu zaměstnanců… Viděl jsem, jak u nás kapitalismus vznikl. Jsem pyšný na to, že se to stalo. Jsem pyšný na to, že se to stalo právě tímto způsobem. My jako národ jsme na to bývali také pyšní. Bylo by fajn, kdybychom si trochu té pyšnosti opět dovolili. Bylo by fajn, kdybychom pochopili, že drtivá většina výrobků a služeb, které každý den používáme, má svůj vznik v této privatizaci.

Zbytek ekonomiky byl privatizován buď jinými metodami velké privatizace, nebo malou privatizací. Malou privatizací rozumíme přímé prodeje menších firem zájemcům za peníze, většinou formou dražeb. Takto se koncovým vlastníkům prodalo 23 tisíc podniků a opět, každý z nich měl svůj příběh, který byl dán konkrétními okolnostmi. Mnoho z nich zbankrotovalo, mnoho z nich nesplatilo úvěry. Jinak to ani být nemohlo. Stačí si pustit kteroukoliv řadu realityshow „Ano, šéfe!“. Třicet let po revoluci u nás stále lidé krachují v gastro byznysu. Podnikání pořád není ani selanka, ani sranda, ale tvrdá riskantní dřina. Krachují naivní nadšenci, krachují projekty Andreje Babiše. Tomu se říká kapitalismus volné soutěže. Nemůže za to Ježek, Dyba, Dlouhý, Tříska… ani ten Klaus. Nemohou za to dnes a nemohli za to ani tehdy. Vytvořili systém, ve kterém si každý mohl vzít vstupenku do ringu a poprat se tam tak, jak nejlépe mohl. To je dnes tak samozřejmé, že o tom vůbec tímto způsobem neuvažujeme. Nicméně v roce 1990 to samozřejmé nebylo, respektive nebylo to vůbec možné. Ekonomická transformace a privatizace tak jsou druhým obřím úspěchem našeho národa a jeho ekonomických otců zakladatelů.

Desetikoruna socialistického Československa. Ilustrace: Shutterstock

Překotné zákony

To ovšem neznamená, že ono období nebylo podrobeno kritice. Část je určitě věcná. Například nepodpora trhu cenných papírů a přílišné spoléhání na bankovní sektor nás pronásledují dodnes. V tom ale většina kritiky nespočívala. Její gros tvořila teze, která říkala, že „ekonomové utekli před právníky“. To je samozřejmě nesmysl, protože právě v onom období byl legislativní proces mimořádně výživný. Kritikové devadesátek tím ale mají na mysli, že chyběla regulace, že chyběly ty „správné“ zákony. A jak jinak, že to tak chtěl Klaus.

Situace byla ovšem složitější. Zákony pochopitelně nechyběly, ale chyběl jejich reálný obsah a výklad. Tento výklad začínali od ekonomů přebírat právníci, a docházelo tak ke komickému bazírování na formální stránce jevů, protože je to tak v paragrafu XY napsáno, naprosto bez ohledu na to, že onen paragraf měl původně upravovat nějakou reálii, ale „výkladem“ právníků se dostal zcela mimo původní záměry. Takže zatímco nikdo z nás, tehdy mladých finančníků, ani na vteřinu nepochyboval o tom, že opce je cenný papír, tak paní na ministerstvu financí byla sice moc milá, ale vůbec nevěděla, o čem je řeč. Jenže ona musela rozhodnout, a dokonce ve lhůtě. V tomto konkrétním případě měla proti sobě zahraniční megabanku, která byla vedena dobrými úmysly, a společně jsme to nějak dokázali vyřešit. Fajn, ale co když za tou milou paní přišel finanční pirát? Obklopený houfem drahých právníků? Je samozřejmé, že ona dáma kapitulovala a výsledkem byla konkrétní finanční pohroma, která zasáhla konkrétní lidi. Za to ale nemohly zákony. Ty byly pořád stejné. Ani se nejednalo o korupci. Prostě šlo o to, že zákonodárný proces má být z definice pomalý, rozvážný a reagovat až na věci, které život přináší.

Tady to ale bylo přesně opačně. Překotně pod tlakem vznikly zákony, které popisovaly prvky teoretického kapitalismu, třeba finanční deriváty, se kterými ale ani regulátor neměl žádnou praktickou zkušenost. Navíc, pokud někdo v tu dobu měl vzdělání z ciziny, uměl plynně anglicky a ovládal svět financí, těžko šel pracovat na ministerstvo financí nebo na finanční úřad. Nešlo tedy o to, že ekonomové utekli před právníky, ale o to, že regulátor a dohlížitelé nerozuměli věcně podstatě dějů a nemohli je nijak korigovat.

Zregulovat, zalhůtovat, opapírovat

Nicméně zákony existovaly, dokonce dobré zákony. Zhruba někde v tomto období se bohužel zrodila myšlenka, že k prosperitě a štěstí je možné dojít regulacemi. Zároveň se toto období kryje s naším vstupem do EU, který sám o sobě přinesl systematickou nutnost přebírat bruselskou legislativu. Legislativní smršť se rozjela na plné obrátky.

Výsledkem je takové množství zákonů, regulací, omezení, lhůt, regulátorů, závazných výkladů… Prostě výsledkem je systém, který je sice totálně přeregulovaný, ale který ve výsledku stejně nikoho nechrání.

Úplnou korunu tomuto stavu dodalo protikorupční běsnění, které všem lidem střední generace muselo nutně vyvolávat nelibou vzpomínku na dávno zapomenutá léta v SSM. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Před několika lety jsem byl na setkání starostů, kde bylo cca 80 lidí, z nichž 32 mělo nějaké „opletačky“ se zákonem. Jsme snad národem gangsterů? A je nám teď, po deseti letech protikorupční revoluce lépe?

Samozřejmě že není. Pár lidiček se politicky zviditelnilo, někdo dostal post, na jaký by jinak nedosáhl, ale hlavně jsme si vytvořili obrovskou, nepřekonatelnou bariéru ekonomického růstu.

Jejím výsledkem je, že v žebříčku Světové banky jsme se v kategorii „Doba potřebná k vyřízení stavebního povolení“ dostali na 156. místo ze 190 sledovaných zemí! Ale to se fakt týká úplně všech. Nejenom čekatelů na byt. Nejenom investorů. Nejenom zaměstnanců stavebních firem a dodavatelského řetězce. Nejenom řidičů automobilů a cestujících v dopravě. To se týká nás všech.

Stejně tak se nás všech týká aktuální propad na žebříčku národní konkurenceschopnosti.

A snaha o další sešněrování už tak polomrtvého systému nekončí. Uděláme registr smluv, registr majitelů firem, zveřejníme všechno možné a pak nastane ráj. Lidé, kteří toto všechno navrhují, vůbec netuší, jak obrovskou zátěží jejich nápady nakonec jsou. Ano, žádná taková jednotlivost sama o sobě problém není, jenže my se nebavíme o jedné nebo dvou skutečně smysluplných iniciativách. Bavíme se o stovkách vzájemně se popírajících požadavků, které stát na všechny kolem bez ladu a skladu vrší, samozřejmě s patřičnými sankcemi. To je právě ten smrtící koktejl, který naši ekonomiku drží při zemi.

V atmosféře nedůvěry

Zvláštní kapitolou je oblast zadávání veřejných zakázek. V minulosti jsme slýchali, jak jsou naše zakázky předražené, pan premiér nám sliboval 200 miliard, které nám ročně přinese do společné pokladny, až potrestá ty korupčníky a karuseláře. To by za dobu jeho vlády bylo už skoro jeden státní rozpočet navíc, ale kde nic tu nic.

Ať si v kampani každý plácá, co chce. Je na voličích, komu uvěří a komu dají svůj hlas. To nekritizuji. S čím se ale nemohu smířit, je, když tyto ekonomické nesmysly projdou parlamentem a stanou se z nich skutečně vynucované zákony.

Zákon o zadávání veřejných zakázek je naprosté peklo. Jeho smyslem by mělo být, aby ti, na něž se vztahuje jeho uplatňování, získali dodávky za optimálních podmínek. To se samozřejmě neděje. Je to tak složitá norma, že se každý zadavatel tak soustředí na formální stránku věci, že věcná podstata se často úplně vytrácí. Nikomu se nedivím, že se tak chová.

V atmosféře strachu a obecné nedůvěry fakt není čas na hrdinství. Každý, kdo byl někdy na policii podávat vysvětlení, ví, že nejnižší cenu vždy obhájí. Že hrozí, že zhotovitel dílo nedodá v kvalitě? Že ho vůbec nedokončí? Že to pak dopadne jako na dálnici D1 mezi Humpolcem a Větrným Jeníkovem? To je úplně jedno, za to se u nás nezavírá. Ale za to, že chcete zakázku „ovlivnit“ tak, aby vítězná firma prostě dodala kvalitní dílo, za to se u nás, jak jsme mohli vidět před měsícem v kauze hřebčína Kladruby, stíhá, soudí a trestá.

Myšlenka, že všechno zajistí zákony a na všechno že spravedlivě dohlédne mocná policie, státní zastupitelství a soudy, je od počátku vadná. Musíme prostě lidem věřit. Musíme prostě apriori předpokládat dobrý úmysl. Společnost musíme vychovávat jinak, ne strachem ze zatčení a bazírováním na formálních pitomostech. Tohle je jedno ze dvou největších porevolučních selhání naší země. Fízlstán jsme opravdu nechtěli. V tom jsme opravdu selhali.

Dluhová past

Další oblastí, kde jsme jako společnost fatálně selhali, je boj s rakovinou. Ne, nemám na mysli obávané onemocnění. Mám na mysli rakovinu dluhovou, která je snad ještě horší.

Ta paralela není přehnaná. S onkologickým onemocněním u nás žije cca 600 tisíc lidí. V dluhové pasti, tedy se společenskou rakovinou, u nás žije 800 tisíc lidí. Když se podíváme, jak jako společnost k oběma problémům přistupujeme, je to naprosto nepochopitelné. Rozdíl nemůže být větší. Zatímco lidé s onkologickým onemocněním se u nás, zaplať pánbůh, těší péči na světové úrovni, lidem se společenskou rakovinou radíme, že by měli být ekonomicky gramotnější a že se mají nyní omezit. To je jako vtip? Považoval by někdo za možné, aby pacient s rakovinou plic dostal radu, že se má léčit pojídáním zvýšeného množství brokolice? Proč nám nevadí, že celoživotní kuřák má u nás nárok na skvělé bezplatné ošetření, ale gambler ať si poradí sám? Proč opravujeme alkoholikovi játra, ale v otázce exekuce to necháváme na něm?

Odpověď je smutně jednoduchá.

Zatímco v medicíně máme pro řešení zdravotních problémů lidí robustní, sofistikovaný, státem sponzorovaný systém, v oblasti chronických dluhů nemáme nic. Pár neziskovek a pár jedinců.

Zkusme si tu proporci otočit. Představme si, že bychom pro ochranu zdraví společnosti měli semo tamo nějakou neziskovku a pár osamělých idealistů. Nemožné, že. Ale proč nám to nevadí v oblasti společenské rakoviny? Protože ta společenská není tolik vidět? Lidé s touto „nákazou“ nebloudí s nepřítomným výrazem ve tváři po Pařížské ulici, nejsou to viditelní zombie. Mnoho z nich jsou možná vaši sousedé, známí, přátelé.

Druhým ještě horším důvodem je fakt, že zatímco boj s onemocněními má u nás jasná ekonomická pravidla, která v podstatě vedou k jejich léčbě, u chronických dluhů je to přesně naopak. Systému vyhovuje, když jím tečou kauzy. To, že na konci každé kauzy je poznamenaný, nebo dokonce zničený lidský život, je nám pohodlně jedno.

Proč pečovat o medicínsky nemocné, asi vysvětlovat nemusíme, byť je to samo o sobě ekonomicky zajímavá otázka – speciálně u nás, kde rizikové chování nemá žádnou souvislost s podílem na léčebných nákladech dotyčného. Stejně jako nezpochybňujeme ničí právo na zdraví, zkusme si říci, že je v našem zájmu pečovat o lidi postižené dluhovým zhoubným bujením. Proč? Protože tito lidé představují ekonomický zdroj, který jako společnost nevyužíváme. Stojí mimo systém. Většinou se vyhýbají ekonomické aktivitě, protože by nebyli příjemci jejích výsledků. Konzumují sociální dávky, které platíme všichni. Jejich ekonomická exkomunikace vede nutně k exkomunikaci společenské. Vychovávají další generace, které si v tomto toxickém prostředí těžko vytvoří pozitivní životní návyky. A konečně: Dostávají se do pozice, kdy se chtějí většinové společnosti pomstít, zatím chováním u volebních uren.

Recept jménem oddlužení

Co s tím? Pokud chceme problém vyřešit a zabránit jeho opakování v budoucnu, nezbývá nám než jít cestou státního oddlužení.

Než si načrtneme jeho podobu, pojďme se ještě potrápit s jedním problémem. Někdo může namítnout, že ti lidé se do této situace dostali sami, nikdo jim nedržel pistoli u hlavy, a tak ať si to teď vyžerou. To ale není pravda.

Předně je třeba připustit, že mezi námi žijí lidé, kteří nespočítají trojčlenku. Žijí mezi námi lidé, kterým nepřipadá vysoká sazba 150 % p.a., protože nevědí, o čem je řeč. Proti nim stály společnosti, které měly přímo v podnikatelském záměru kalkulováno, že tito lidé splátky nezvládnou. Tyto společnosti měly ve smlouvách rozhodčí doložky, které dlužníky odkazovaly k rozhodcům, kteří byli s věřiteli přímo propojeni. Hlavně však proti sobě stál propracovaný systém, oplývající neomezenými zdroji, a člověk, který se v situaci naprosto neorientoval. To dnes již není možné, nicméně následky této dluhové bonanzy trvají dodnes.

Pokud chceme systém vyřešit, musíme postupovat jako v případě řešení následků bankovního socialismu. Každý, proti komu je vedena exekuce, bude automaticky oddlužen. Jedním administrativním úkonem bude jeho závazek převzat Státní agenturou a onen dlužník vstoupí do režimu, ve kterém může normálně pracovat, vydělávat a mít jakékoliv jiné příjmy. Nesmí však vytvořit žádný dluh. To je zajištěno tak, že všechny subjekty dluh poskytující musí před poskytnutím zkontrolovat, zda se dotyčný nenachází v databázi nekvalifikovaných dlužníků. Státní agentura jedná s věřiteli a pro každý dluh uzavře dohodu. Ztráta Státní agentury je výdajem státního rozpočtu. Po uzavření dohody oznamuje původním dlužníkům, jak velkou pohledávku vůči nim eviduje, a dohaduje způsob vypořádání. Na úhradě dluhu se tak podílejí původní věřitel, původní dlužník a stát. Je to rychlé, spravedlivé a řeší to problém, který jinými dílčími způsoby řešitelný není.

Pokud bychom takto vrátili do ekonomického života alespoň desetinu postižených, bavíme se o ekonomickém výkonu velkého okresního města. O kvalitě životů konkrétních lidí nemluvě. A o to vlastně jde. V Athénách na to přišli už pět set let před Kristem. Jak dlouho to bude trvat nám? Necháme problém generace vyhnívat, nebo přijmeme řešení? Řešení, na které máme jak peníze, tak technické zázemí. Nebo budeme čekat, až „lék proti rakovině“ za nás vynalezne někdo jiný?

Ve srovnání s tím, co už jsme dokázali, je to vlastně prkotina. Celkový objem jistiny exekucí je nějakých 300 miliard. Pokud se na jeho řešení budou podílet dlužníci, věřitelé i stát, je to v průběhu deseti let zanedbatelné číslo, se kterým si státní rozpočet hravě poradí. Kdybychom tedy mohli čtyřicáté výročí listopadu oslavit jako země, kde se podařilo tento typ „rakoviny“ zcela vymýtit, mohli bychom na sebe být zase konečně pyšní. Ale hlavně: Všem by se nám tady společně žilo o dost lépe.

Ekonomické články od bývalého bankéře Radovana Vávry vycházejí pravidelně v tištěném časopise Neovlivní.cz. Předplatit si jej můžete zde: 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít