Sčítání ztrát ruské propagandy na české politické scéně

Zájem ruských zpravodajců o Českou republiku neopadl po zrušení tendru na rozšíření Jaderné elektrárny Temelín. Ještě před počátkem ruské agrese proti Ukrajině – za rok 2013 – reportovala BIS „extrémně vysoký“ počet ruských agentů na pražské ambasádě. Česko má i svou špionskou kauzu Rachardžo-Odehnalová, kdy ruští zpravodajci pronikli až na české ministerstvo obrany s propojením na tři vysoce postavené generály. Systematická zpravodajská práce byla doplněna o informační propagandu, kterou v české kotlině nese ovoce.

Rok a půl trvající ruská agrese vůči Ukrajině nastavila české politice nemilosrdné zrcadlo. Kritika dlouholeté ignorace zahraniční, evropské a bezpečnostní politiky v zavedených partajích byla spíše intelektuální hrou několika komentátorů a analytiků až do okamžiku, kdy se konflikt s pěti tisícovkami mrtvých přesunul do několik hodin jízdy autem vzdáleného regionu, avšak zejména na přední stránky novin.

Tvrdé zrcadlo

Tlak závažných událostí rozčísl českou politickou scénu. Každý subjekt musel po dlouhých letech hlubokého nezájmu o zahraniční politiku odhalit své vnitřní hodnoty a vyložit karty na stůl. Tam, kde není dlouhodobě budovaná znalost a systematicky budované chápání strategických záležitostí, přirozeně nastoupí intuitivní reakce.

Pravicové TOP 09, ODS i středová KDU-ČSL se jednoznačně postavily za západní interpretaci ruské agrese a nutnosti reagovat společnými sankcemi. Těmto partajím stačilo sáhnout do svého ideového ukotvení v (západo)evropských politických rodinách, ovšem ani celý rok, kdy se zahraničně politické otázky dostaly na vrchol politické agendy je nedonutil k změně vnímání strategických záležitostí. Ani v době bortící se evropské bezpečnostní architektury tyto strany nenajímají analytiky a jejich odborné kapacity se omezují na několik jedinců a mladých asistentů, doplněných o občasné konzultace jednotlivých akademiků. Žádná z těchto stran není tahounem společenské debaty, natož že by z nich vycházely intelektuální impulzy na evropskou úroveň. Povětšinou si vystačí se setrvačným opakováním tvrdé pozice vůči Rusku, jelikož v pětiminutových televizních vstupech se do hloubky nedostanou a nikdo po nich více nechce.

Pokud středopravicovým stranám stačí mechanické přebírání západoevropské pozice, u českých komunistů se nelze zbavit dojmu, že se za poslední měsíce přejmenovali na detašované pracoviště Kremlu pro Českou republiku. Od počátku Putinovy agrese jsme se od nich mohli doslechnout nekompromisní uznání „referenda“ na Krymu, které kvůli nedodržení jakýchkoliv obvyklých standardů neuznal celý civilizovaný svět. Pokud veřejnoprávní média potřebují kvůli názorové vyváženosti pozvat někoho „za Rusko“, představitelé KSČM jsou jasnou volbou. Od opakování základních linií kremelské propagandy („fašisté z Kyjeva“, „Banderovci“) se dostávají i k výzvám ke zrušení NATO v době, kdy je Aliance jedinou garancí existence středo a východoevropských menších států.

Systémové selhání českých médií můžeme pozorovat u zahraničněpolitického ticha od nejsilnějšího politického subjektu v zemi – hnutí ANO. Naprostá většina mediální obce přistoupila na Babišův přístup – zahraniční politika mě nezajímá a nebudu se k ní vyjadřovat. K ukrajinskému konfliktu se sám vicepremiér vyjádřil pouze několikrát a to tak vágně, že o čitelné pozici nelze ani hovořit. Je zarážející, že ani v době, kdy jsou média celý rok denně plněna zprávami o bezpečnostních hrozbách pramenících za hranicemi Česka, nečelí hnutí ANO vytrvalému nátlaku novinářských dotazů. V okamžiku, kdy sám Babiš vypustí do světa děsivé výroky, nenásleduje od velkých redakcí detailní grilování, jak by se dalo v tak nebezpečné mezinárodní situaci od zodpovědných žurnalistů a analytiků očekávat.

Otazníky nad Mládkem a Remkem

Nejdramatičtější dopad má ukrajinská krize na ČSSD – od voličů, přes členskou základnu, jednotlivé poslance, až k ministrům. Hlas Ruska znějící z Hradu obnažil dělící linie mezi sociální demokraty – od nacionálně-konzervativního (Putinovu linii přejímající ministr Mládek, europoslanec Keller či poslanec Foldyna) hájícího ruskou imperiální interpretaci o sférách vlivu, přes bizarní konspirační teoretiky (poslanec Huml), až po liberální křídlo evropského střihu zdůrazňující ukrajinskou možnost vybrat si svou vlastní budoucnost (ministři Zaorálek či Dienstbier). Toto rozdělení zasahuje hluboko do členů i voličů sociální demokracie, tudíž je premiér v kleštích mezi dvěma křídly, které zastávají naprosto odlišná stanoviska.

Největší otazníky mají pozorovatelé nad chováním ministra průmyslu a obchodu, který vytrvale a důrazně zpochybňuje sankce, které schválil kabinet, jehož je sám členem. V době, kdy Evropa stupňuje ekonomický tlak na Putinův režim Mládek překvapivě představil novou exportní strategii do zásadně nestabilního regionu, který dnes pokrývá jen 3,14% českého exportu. Kromě nepochopitelné snahy „vracet se do Ruska“ v čase, kdy jej právě schválená Bezpečnostní strategie ČR implicitně označuje jako viníka erodující evropské bezpečnostní architektury, by si sociálně demokratický ministr přál více pozitivních zpráv o zemi, jejíž zbraně mají na východní Ukrajině na svědomí značnou část z více než 5000 mrtvých. Otázkou pro premiéra by mělo být, proč Mládek věnuje tak značné úsilí právě Rusku. V době ruské agrese a kremelské ofenzivy vůči opozici a pár zbývajícím svobodným médiím Mládkovo děsivé tvrzení, že „někteří intelektuálové odsuzují prezidenta Putina za to, že v zemi zavedl pořádek“ zní jak od ministra ruské, nikoliv české vlády.

Seznam klíčových postav administrativy hájících Putinovu interpretaci ukrajinského konfliktu však nekončí. O českém velvyslanci v Moskvě se hovoří jako o Zemanově příteli, ovšem českým médiím unikla zpráva, že ambasador Remek dle slov vicepremiéra na zasedání českého kabinetu ještě v říjnu 2014 ruskou agresi na Ukrajině popíral – a to v rozporu se stanovisky obou rozvědek či velvyslance na Ukrajině.

Prezidentův příklon do fanklubu Vladimíra Putina stačí doprovodit suchým výčtem Zemanových činů. Nejvyšší představitel státu odmítá možnost Ukrajinců si zvolit svou cestu, fakticky uznává ruskou imperiální sféru vlivu a možnost Kremlu rozhodovat o jiných národech. Přeje si zastavení finanční podpory Ukrajině, nebo věří více ruskému ministru zahraničí než české i ostatním aliančním rozvědkám. V rozhovoru pro čínskou státní televizi užíval faktickou nepravdu dle linie propagandy Kremlu, stejně jako český prezident pochybuje o existenci politických vězňů v Rusku a vysmívá se politickým aktivistkám, které bojují proti režimu tvrdě potlačujícímu svobodu vyjadřování.

Ukrajinská krize a tlak Kremlu nutí českou scénu k intuitivnímu rozdělení, které reflektuje hluboce zakořeněné hodnoty u každého jednotlivého politika. Buď na stranu obhájce hodnot liberální demokracie a euroatlantické rodiny, nebo ne. Sledujme proto pečlivě jednání našich lídrů, ať více, co jsou zač.
 

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha