Šéf Jablotronu Dědek: 200, 300 tisíc uprchlíků by s Českem nijak nezamávalo

Má nálepku “nového” Bati. Muže, který svůj byznys vybudoval od nuly a dnes ho dělá na světové úrovni. Kromě toho se se jménem Dalibora Dědka, majitele holdingu Jablotron, pojí řada veřejně prospěšných aktivit, do kterých své peníze vkládá. “Zjistil jsem, že k životu potřebuji opravdu velmi málo,” říká dnes.

Většina rozhovorů, které dává, se točí kolem zabezpečovacích systémů, které Jablotron vyrábí, úspěchu holdingu na zahraničních trzích, a ještě častěji kolem dobročinných aktivit. Naposledy to bylo otevření domova pro seniory za sto milionů korun, který Jablotron vybudoval (více zde »). Ale co Dalibor Dědek a politika?

Otevřeně přiznává, že obdivuje vicepremiéra Andreje Babiše, byť hnutí ANO mu už tolik po chuti není. “Já bych v jeho pozici být nemohl, já bych to psychicky neunesl. Když vidím, čím on tam prochází, s kým se potkává… Stát se nedá řídit jako firma z toho důvodu, že ve firmě si dáváte dohromady management, složitě si vybíráte lidi, ladíte chemii. To je dlouhodobý proces a vytvořit dílčí tým dá hroznou práci. Volby fungují jinak. Na základě dojmu, který lidem vtiskne do hlavy někdo na nějakém billboardu, dají voliči svými hlasy dohromady naprosto různé skupiny lidí. To z principu nemůže fungovat o moc lépe,” myslí si Dalibor Dědek.

Vydavatelství DeadLineMedia, pod které patří deník Neovlivní.cz, poskytl profilový rozhovor, jehož druhou část vám nyní předkládáme. První díl naleznete zde ».

DLM: Jak hodnotíte Andreje Babiše ve funkci ministra financí?

Já ho skutečně obdivuji. Víte, co mi strašně připomíná? H.G. Wells psal sci-fi povídky a jedna z nich se jmenuje Země slepců. Je o tom, jak se jeden mladý muž po nějaké nehodě ocitl uprostřed hor, v nějakém městečku, kde kvůli genetické vadě žili samí slepí lidé. A fungovalo jim to tam, měli naučené rituály podle kterých všechno dělali. A ten muž, když to tam viděl, tak se jim snažil pomáhat, dělat věci efektivněji. Jenomže on byl jeden jediný a oni nakonec usoudili, že jim boří zavedené rituály. Tak ho vyléčili tím, že mu vypíchli oči. Já obdivuji Babiše, že ještě nemá vypíchnuté oči.

Ono by bylo potřeba, aby v politice bylo takových, jako je on, spousta. Ale problém je v tom, že málokdo k tomu najde tu odvahu. A ono to není jen o odvaze, je to ještě o žaludku.

DLM: Prý jste byl jedním z prvních podporovatelů Babiše tady v kraji.

No, to jsem se stal během asi tak dvou dnů. Obrátil se na mne Jiří Hlavatý z Juta Dvůr Králové, že Babiš bude mít v Liberci vystoupení a jestli bych nebyl ochoten tam vystoupit, nebo se toho aspoň zúčastnit. Já jsem na Babiše nikdy neměl žádný názor, věděl jsem, že se mu v byznysu daří, vnímal jsem ho jako kontroverzního podnikatele. Málo platné, ten imprinting z médií tam byl. Tak si říkám, co ty o něm vlastně víš? Je pravda, že tady byla spousta takových, co k majetku rychle přišli, protože to někde ukradli. A taky velmi rychle skončili – všichni ti Stehlíci a podobně. Ale za tím člověkem je vidět úžasná práce. Tak sem si říkal, měl bys ho radši hodnotit podle toho, co vlastně dělá, kam to dotáhl, co dokázal a ne podle toho, co o něm kdekdo říká. To byl první moment.

A pak jsem si říkal, ty Dědku, ty taky reptáš, že by to ti politici měli dělat lépe, ale nemáš tu odvahu, abys tam šel. Tak jsem si řekl, že ho vlastně musím obdivovat. Tak jsem jel do Liberce. Trošku bylo pro mne šokem, že mne posadili na pódium a moderátor mi dal řeč jako prvnímu. A já jsem nevěděl konce zvonce. Takže jsem tam mluvil asi tak, jako teď s vámi (smích).

DLM: Nakonec jste ale prý před volbami doporučil volit někoho jiného.

Ne, to se týkalo voleb tady na radnici v komunálních volbách, kdy jsem doporučil volit uskupení, které se tam utvořilo a už dokázalo něco udělat.

Problém je, že když se mne ptáte na Babiše, tak řeknu: perfektní. Když se mne ale zeptáte na hnutí ANO, tak obdivuji Babiše, že je schopen vystát všechny ty patolízaly a všechny ty, co převlékli kabát a nahrnuli se do ANO. Já bych na to tu trpělivost neměl.

O prezidentech a Švejcích

DLM: Další hodně výraznou osobností současné politiky je prezident Zeman. Jak hodnotíte jeho?

Jestliže se říká, že Češi jsou národem Švejků, tak nemůžou mít příznačnějšího prezidenta. On je v podstatě takový Švejk. Je víceméně hrozně chytrý, ale to švejkovství v něm je. A vybrali jsme si ho. Poprvé měli Češi možnost zvolit si prezidenta přímo, zvolili jsme si ho. A jestli vůči němu máme výhrady, tak se blíží termín dalších voleb a měli bychom intenzivně hledat nové kandidáty, aby to nebyl takový úhor jako minule.

Ale myslím si, že z toho, co tam bylo, tak ta volba nebyla tak špatná. Prvně v životě jsem se s Milošem Zemanem potkal, když byl nedávno tady na návštěvě v Libereckém kraji. Byl jsem tam pozván a jen kvůli vztahům s hejtmanem jsem nechtěl říct ne. Tak jsem se zúčastnil večeře s ním a ohromil mně, jak byl schopen reagovat na různé nářky radních a jak sypal z rukávu jednotlivé vyhlášky a radil jim kde, co, jak. Ačkoliv to není člověk, s kterým bych si představoval strávit dovolenou, tak ho respektuji.

DLM: Jak hodnotíte jeho názor na uprchlickou krizi?

Abych vám řekl pravdu, tak ani nevím, jaký je jeho názor na uprchlíky.

DLM: Ale určitě jste zaregistroval tu hysterii, která v Česku ohledně uprchlíků panuje.

Zejména v médiích. Myslím si, že média hysterii potřebují, tak ji rozdmýchávají. Když se potkávám s normálními lidmi, tak nemám pocit, že by z nich hysterčili – pokud by se zrovna nevrátili z Řecka a neříkali: Ty blázne, to si neumíš představit, co se tam děje, to je opravdický průšvih. Nemyslím si, že by se v Čechách zatím toho moc dělo.

Ale myslím si, že by se dít mělo a že bychom toho měli využít. Měli bychom být mezi prvními, kteří z těch davů, které se sem valí, vydestilují to nejlepší.

Reklamní kampaň pro uprchlíky

DLM: Neměli bychom se taky zamyslet nad tím, že vlastně nikdo z nich tady u nás nechce zůstat?

To je právě ono. Já bych naopak v tuto chvíli začal dělat reklamní kampaň: Pojďte do České republiky!

Ale bylo by zapotřebí rovnou uvádět podmínky, jak to u nás funguje. Jako firma jsme dokonce udělali ten krok, že jsme oslovili státní instituce s tím, že si vezmeme několik rodin, o které se postaráme a dáme jim práci. Nejde! Prostě to v podstatě nejde, ten mechanismus na to není nastavený.

Teď jsme kontaktovali Univerzitu Karlovu. Hrozně se mi líbí, že nabídli bezplatné studium studentům z řad žadatelů o azyl, kteří splní příslušná kritéria a udělají přijímací zkoušky. Vždyť v té mase lidí, kteří prchají, je taky spousta šikovných a schopných a Česká republika by měla říct: ‘Nedávejte nám žádné kvóty, my je sami chceme a nabízíme jim to a to. Ale zároveň máme taky nějaké podmínky. Milý zlatý, tady máme nějaká kritéria, zkontrolujeme tě za měsíc, za tři, za půl roku atd., a běda, jestli z něčeho uhneš, pak zajistíme, že budeš nežádoucí v celé Evropské unii. V takovém případě – dostal jsi ten pokus, dostal jsi tu příležitost – by měla platit pravidla, že už tady nebudeš.’

Nejhorším možným scénářem je vytvořit gheta, kam je soustředíme a necháme je bez výhledu do budoucnosti bublat a ty špatné elementy mezi nimi vytvářet struktury, které tady nechceme. Měli bychom ty dobré z toho vyselektovat a těm špatným poděkovat, že vážili cestu.

DLM: Nemáme jakousi morální povinnost je přijímat? Když si uvědomíme, kolik Čechů uteklo v letech 1948, 1968 a 1977.

Jistěže ano. Když jezdím autem, poslouchám Český rozhlas, a tam běží minutový hry. Jedna taková hra mě velmi zaujala, jmenovala se myslím Tahle země patří nám! Mladá rodina se tam baví a manžel říká: Vraťme ty lodě zpátky, ať si táhnou, nějaká válka nás nezajímá, zavlečou sem nemoci atd. Tak jsem si říkal, jak se z toho chtějí během jedné minuty vykroutit. Pointa byla v tom, že se jednalo o Spojené státy a o uprchlíky z Evropy. To je ono, to je přesně ta paralela. Kdyby se Američani zachovali zrovna tak, tak by historie byla jiná.

I když Američani měli výhodu v tom, že Spojené státy vznikaly přistěhovalectvím, že měly jednoznačná pravidla, která asi nebyla příliš demokratická. Ale uměli si s tím poradit. To bohužel v EU chybí. My máme neuvěřitelné prováděcí vyhlášky na úsporné žárovky, oběhová čerpadla a názvy pomazánkových másel – prostě třídění bobků podle velikosti by nám  šlo dobře. Ale klíčové věci jako mezinárodní politika nám trošku pokulhávají.

DLM: Kolik uprchlíků by Česká republika byla schopna vstřebat?

Myslím si, že relativně hodně. Jsem přesvědčen, že by se tam těch lidí, kteří by chtěli pracovat, našlo dost. Jen je důležité najít ten správný program, aby nedošlo k jejich centralizaci.

Mně se třeba hrozně líbí příklad Dánska, kam dodáváme techniku pro řízení topných systémů. Tam měli velký, vládou dotovaný program výstavby startovacích bytů nebo domečků na předměstí různých měst. Do značné míry to spolufinancoval stát jako sociální bydlení, takže mladým rodinám to bylo nabízeno za hodně výhodné ceny. Mělo to jeden háček – asi každý osmý domeček byl určen pro takové případy. A mají to rozstřílené tak, že většinová společnost si ty případně nepřizpůsobivé zpacifikuje. A pokud ne, tak dostanou razítko, že tu příležitost měli a nazdar. To je správné. Nejhorší je, někde udělat tábor uprchlíků. To jenom vyhrotí situaci.

DLM: Takže řešení by se našla, jen chybí ta vůle?

Řešení by byla, řada podnikatelů by byla ochotna někoho přijmout, ale bohužel tomu u nás chybí právní základ. Bylo by zapotřebí, aby si pár šikovných lidí sedlo a řeklo: Je potřeba zajistit to, to, a to. Pak definovat jednotlivé krůčky, vytvořit jakýsi motivační program pro uprchlíky, jak dostat trvalý pobyt.

Dnes máme jeden metr a ten na to nepasuje. Ten metr by se měl upravit. Je to krizová situace, měl by se na to vytvořit krizový štáb, který na danou situaci patřičně zareaguje. Měli bychom Evropské unii říct: My je chceme, my si z nich chceme vybrat. Ta příležitost tady je. A ne, že je nám sem někdo rozdělí jako salám.

DLM: Evropská unie prosadila kvóty, Česko bylo zásadně proti. Na druhou stranu naši zástupci ale s ničím nepřišli.

U úředníka nemůžete předpokládat nic jiného, než že vymyslí kvóty. Co jiného by mohl vymyslet úředník? Zase na druhou stranu chápu i tu pohnutku, proč s kvótami přišli. Kdybychom byli někde v Itálii nebo tam, kde se uprchlíků vyloďuje velké množství, taky bychom křičeli: Hrome, pomozte nám! Měla by u nás existovat iniciativa, která bude hlásat: Nevnucujte nám žádné kvóty, my máme jasný program, my je přijmout chceme. Jen máme tyto podmínky, ale jsme na to připravení. Bohužel nejsme. Místo toho, aby se vytvořil krizový štáb třeba jako na povodně, tak strkáme hlavu do písku.

Přitom Češi jsou dobří v improvizaci. Vláda by mohla stanovit nějaký krizový štáb a jasně mu dát priority, dát mu za úkol udělat scénář, jak přijmout několik desítek tisíc uprchlíků – i když já si myslím, že dvě stě, tři sta tisíc uprchlíků by s ČR nijak nezamávalo.

A možná, že by přitom stálo za to udělat nějakou revizi vyplácení sociálních dávek v regionech, kde se to pořád nedaří zlepšit. Například tady Frýdlantsko a podobně, kde se postaví nové fabriky, otevřou se firmy – a pak se tam dováží lidi, protože tamní nezaměstnaní už si zvykli na to, že s podporou a nějakým melouchem dobře vyžijí. A nikdo to příliš neřeší. No, nebýt Ukrajinců na nějaké profese, tak je to neřešitelné.

Žijeme si krásně

DLM: Když se podíváte na vývoj země od sametové revoluce a hodnotíte situaci v Česku dnes, z hlediska podnikatele, co se podařilo, co mohlo být lepší?

Já žiji hrozně krásný život. A myslel jsem si, že to mají tak všichni, ale to tak asi zdaleka není.

Já mám takovou dobrou vlastnost, že všechno špatné zapomínám. Trápit se tím, že vám někdo šlápl na nohu, k čemu vám to je? Já si ukládám do paměti jenom ty příjemné věci. Takže když se ohlédnu zpátky, tak si myslím, že jsme prožili úžasnou epochu.

Za šedivého komunismu měli všichni stejně ale neměli nic. Hlavně tady ale nebyla žádná budoucnost. Svým způsobem to bylo krásné, člověk přišel ve dvě hodiny z práce domů, mohl se věnovat dětem atd. Ale všechno bylo šedivé, průměrné, v práci jste nemohl ničeho dosáhnout, jeden se bál druhého. Atmosféra se změnila, je to úžasné. To, co se tady stalo, je ohromný krok kupředu. A jestli bude atmosféra ve společnosti lepší nebo nebude, to je jenom o tom, jak si nastavíme svoje vlastní myšlení.

Pro spoustu lidí, kteří si stěžují, že by se chtěli mít líp, by bylo hrozně dobré, aby se podívali do Afriky, aby se podívali do Asie, aby se podívali do zemí, kde se lidé mají opravdu špatně. Tady nikomu nic nechybí.

DLM: Štěstí je stav mysli.

Je to přesně tak. Někdy po čtyřicítce jsem prošel osobní krizí. Když děti odešli z domova, měl jsem překrásný dům na okraji města s velkou zahradou, všude všechno na fotobuňku a automatické a podobně. A já jsem zjistil, že to k životu nepotřebuji, že mě ty věci zotročují. Tak jsem si nahoře na Jizerkách koupil chaloupku a řekl jsem, že tam nebudeme stěhovat nic, co nepotřebujeme. Většina věcí, které jsme měli v tom velkém domě, skončila v popelnici. Co člověk k životu potřebuje? Opravdu velmi málo. My se obklopujeme strašnou spoustou krámů, po kterých toužíme a pak zjistíme, že nám jsou k ničemu.

DLM: V lepším případě zjistíme, že jsou nám k ničemu. V horším případě chceme další a další a další.

Možná to není ani tím, že bychom ty věci chtěli, ale tím, že se lidi nechají zblbnout, že vám někdo tu potřebu do hlavy naočkuje.

DLM: Je to určitě předčasné, ale jak vidíte vedení svých firem v budoucnu? Přemýšlíte už o tom, kdo by vás jednou mohl nahradit?

Nepřemýšlím, protože už je to v podstatě vyřešené. Kdyby tady Dědek zítra nebyl, tak Jablotron bude fungovat dál. Uvědomil jsem si, že je hloupost být uštvaným podnikatelem, který dělá sedm dnů v týdnu a čtrnáct hodin denně, protože pak se stanete úzkým hrdlem firmy, začne vám selhávat zdraví.

Já jsem si říkal: Hele, tohle dítě, které jsi porodil, je moc cenné na to, aby přestalo fungovat. Takže jsme tady definovali nějaký opční program, vytvořili jsme systém motivace lidí a dneska já tady v podstatě působím v roli konzultanta. Tak trošku si tu připadám jako kněz, ke kterému se chodí jednotliví ředitelé a manažeři vyzpovídat. Já už jim ani nedokážu dát nic jiného než trochu morální útěchy. Ale oni jsou spokojení.

Moc dobře vzpomínám na to, když jsem tady byl sám jediným ředitelem a říkal si: Kurnik! Proč já nemám nějakého nadřízeného, ke kterému bych přišel a řekl: Pepo, my máme problém. Když všechno fungovalo dobře, nikdo neměl důvod na mou kancelář zabouchat. Ale když se něco podělalo, anebo to byl pořádný průšvih, tak tam byli lidi hned. Takže já jsem chodil do práce jenom, abych slyšel špatné zprávy. Ale to je obecně úděl těch, kteří něco řídí.

Myslím, že se mi to podařilo vyřešit a budu věřit tomu, že ti, kteří dnes štafetu nesou, ji zase předají dál. Snažím se, aby firma vybírala ty nejschopnější a těm byla zase předávána. Dokonce legislativa se pohnula příslušným směrem, aby bylo možné vytvářet podílové listy a podobně. Myslím, že jsme byli jedni z prvních, kteří toho využili, měli jsme v loňském roce velký problém dát všechno dohromady, i když jsme si přizvali ty právníky, kteří se na těch nových zákonech podíleli.

To je taky krásná ukázka, jak u nás věci fungují. Přijdete do renomované právní kanceláře, a když jim řeknete, že chcete udělat všechno, aby to zařezávalo v duchu zákona, tak oni říkávali: S takovou záležitostí jste tady první. Jo, kdybyste chtěli udělat off-shore na Kypru, abyste nemuseli platit daně, tak to bychom věděli.