Ze Spojených států se stal konkurent, Evropu ohrožuje Rusko, německá ekonomika třetím rokem stagnuje. Přesto se od budoucího kancléře Merze čeká, že hospodářsky postaví na nohy nejen Německo, ale celou Evropskou unii. Proč si od něj všichni tolik slibují?
Předčasné volby do Bundestagu, Německého spolkového sněmu, proběhly koncem února. Na počátku dubna dohodli lídři vítězných křesťanských stran (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) koaliční smlouvu s názvem „Odpovědnost za Německo“. Na stránkách médií kolovaly v době uzávěrky tohoto časopisu seznamy možných ministrů a nový kancléř Friedrich Merz (69) nečekaně nebyl zvolený už v prvním kole. Důvěru včera získal až napodruhé.
„Přesto proces vzniku vlády zastínila o Velikonocích zdánlivě nedůležitá zpráva, že se ministrem nestane Carsten Linnemann (47). Když generální tajemník CDU, autor ekonomického programu své strany, šéf volební kampaně a nejbližší spolupracovník budoucího kancléře v deníku Bild nečekaně oznámil, že s účastí ve vládě nepočítá, zaplavily média spekulace, že se vznikající černo-rudou vládou CDU/CSU a SPD něco není v pořádku,“ píše květnový časopis Neovlivní.cz.
Například podle deníku Neue Zürcher Zeitung Linnemann „nepřímo vyjádřil nedůvěru“ vůči Merzovi, což jeho šéfa může mrzet o to víc, že je „Linnemann jedním z mála lidí, kteří se mohou postavit do čela jak konzervativců, tak ekonomických liberálů ve své straně“.
Proč nechtěl být ministrem?
Výklad, že se Merz a Linnemann pohádali, napadne každého, kdo průběh jednání o vládě sledoval. Ještě by se dalo pochopit, že Merz učinil ústupky socialistům a Zeleným, když potřeboval ústavní většinu, která by umožnila obejít dluhovou brzdu. Jedině díky tomu si bude moci půjčit 500 miliard eur na investice do infrastruktury a neomezenou částku na zbrojení. Jenže podle značné části křesťanských demokratů i většiny ekonomů zašel v ústupcích příliš daleko.