Soňa Červená: Musíme se odnaučit lhát

Třicet let demokracie a svobody znamenalo pro pěvkyni Soňu Červenou namísto zaslouženého důchodu nastartování v pořadí minimálně čtvrté nové kariéry. Co bude za dalších třicet let? „Jako že v roce 2050?“ zděsí se zcela upřímně. „Co je mně do toho,“ odpovídá a zdálo by se, že ji budoucnost nezajímá. Opak je pravdou. Děsí ji, kam se společnost ubírá. Ale přece jen vidí pro Česko nějakou tu naději. Odemykáme rozhovor ze zimního rozhovorového čísla časopisu Neovlivní.cz.

„Je to úplně poslední rozhovor, který dávám,“ říká hned ve dveřích svého bytu na nábřeží jen krok od Tančícího domu. „Vyřknuté slovo totiž nemůžete vzít zpátky. A já už tyto zodpovědné závazky na sebe brát nechci,“ vysvětluje dáma, které v roli Carmen ležel u nohou celý svět a jíž soudobí hudební skladatelé psali opery přímo „na tělo“.

Co velký svět nevěděl: Že Soňa Červená už slavná jednou byla. Doma. Díky muzikálu Divotvorný hrnec, který z Ameriky přivezli a pro českého diváka přetvořili Voskovec s Werichem. Role Káči a hlavně píseň Jakpak je dnes u vás doma jí přinesly věhlas, který měl být z rozhodnutí strany zapomenut. „Tato slibná kariéra byla násilně přerušena a je tomu již sedmdesát let,“ připomíná během každého recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená, který jednou měsíčně uvádí divadlo Ungelt. Tam, při přednesu Písničky z mládí z pera svého otce – kabaretiéra Jiřího Červeného –, vždy významně zdvihne obočí a řekne: „Oni se tehdy loučili s mládím. A to jim bylo třicet!“ Jen fakt, že je dáma, která loni v září oslavila 94. narozeniny, a dáma takový slovník nepoužívá, jí zabrání říct „hlupáčci“.

Soňa Červená na jevišti. Foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt

Neo: Jakpak je dnes u vás doma?

Co myslíte tím doma?

Neo: To mi řekněte vy, kde se cítíte být doma, když jste skoro čtyřicet let strávila v emigraci a zpět ve vlasti jste sedmadvacátým rokem, přičemž jste se vracela jako cizinka?

Já jsem se vracela ne jako cizinka, ale jako Evropanka. Jsem Češka a vždy jsem Češkou byla, ale dávám přednost slovu Evropanka. A to proto, že se mi nelíbí, jak se tady tulíme víc a víc k Východu, takže tím označením Evropanka bych chtěla dát najevo, že patříme do Evropy. Ale abyste mě nechápal mylně: Jsem patriot, moje otčina byla a vždycky zůstane Česko. To, že se nazývám Evropankou, neznamená, že se odsud chci odklonit. Moje adresa budiž Česko, Evropa.

A kde je u mě doma? To je vždy tam, kde zrovna bydlím. Celý život jsem bydlela po hotelích, nezařídila jsem si žádný domácí krb, protože jsem cestovala a hostovala na pěti kontinentech. A ještě něco musím na sebe prozradit: v těch hotelových pokojích jsem pokaždé přestavovala nábytek tak, abych se tam těch pár nocí útulně zabydlela. A pak jsem odjela na další „štaci“ – přestavovat nábytek a zabydlet se jinde.

Neo: Nechybělo vám zakořenění?

Ne, vůbec ne. Já jsem nepotřebovala nikde zapouštět kořeny.

Rozhovor se Soňou Červenou vyšel v zimním speciálu Neovlivní.cz. Tištěný magazín si můžete předplácet zde: https://neovlivni.cz/predplatne/

Neo: Abychom se vrátili k tomu, kde jste doma. Teď tedy bydlíte v Česku, v Praze na vltavském nábřeží…

A musím vám říct, že až tu jednou nebudu, tak tady ta vyhlídka z mého okna na Vltavu a na labutě, to mi asi bude tam jinde chybět. Když se podíváte z mého arkýřového okna, tak vidíte z jedné strany na Vyšehrad a z druhé až k Národnímu divadlu. Z toho místa, kde sedíte vy, je pak přímá vyhlídka na Hrad. Kvůli ní jsem dokonce nechala odstranit ze sekretáře u toho okna záda, abych viděla i na Hradčany. Ale tam se teď dívám nerada. Čím dál tím neraději.

Neo: A zkusím to ještě jednou, vrátit se ke své původní otázce. Jakpak je dnes u vás doma neboli jak vnímáte dnešní Česko?

Já se bojím. Toho, co se tady děje. Ale copak já. O mě nejde. Mně bude příští rok 95 roků, já už se dlouho bát nebudu, ale vy mlaďoši a vaše děti tady budou muset žít.

Podívejte se, jak už teď lidé žijí. Všichni jsou přilepeni na obrazovky těch svých mobilů. Neumějí bez koukání do nich už ani chodit. Zapomínají na svůj mozek a očekávají, že nápady a podněty snad vzejdou právě z toho mobilu. A přitom zahleděním se do obrazovek se připravují o krásy světa a taky o nouzi světa, kterou bychom měli pomoci zmírňovat. Jenže v odrazu lesklé mobilní obrazovky vidí jen sami sebe.

Občas myslím na to, že brzy přijde konec světa. Že skončí naše planeta, protože si v té naší sebezahleděnosti už ničeho, vůbec ničeho nevážíme.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S novinářkou Rebekou Křižanovou: Dobro je dobro a zlo je zlo, tečka
» S plovárníkem Vlastimilem Jirsou: Všechno nemusí vydělávat
» Se záchranářem Vítem Samkem: Paralen mají v lékárně, na shledanou
» S herečkou Annou Geislerovou: Aňo, bude líp
» S architektem Janem Kaslem: Věřím, že už se to změní. Jinak to tu můžem zabalit
» Se zpěvákem Ivanem Hlasem: I Bejby by se bouřil

Neo: Kde se to v nás vzalo? Vy jste to jednou dokonce pojmenovala, že se ze společnosti vytratila láska a změnila se v sebelásku a na místo slušnosti nastoupila bezohlednost…

To že jsem řekla? To jsem řekla hezky.

Myslím, že je to tím posttotalitním zlým snem, kterým se tady celá desítiletí žilo. Za bolševiků se nesmělo říkat, co si doopravdy myslíme. Nesměla se říkat pravda, čili se muselo lhát! Národ se naučil lhát. A lže až dodnes… Z toho jsem smutná, že lidi lžou. A přitom za to nemohou, tak se to naučili, neumějí to jinak. Snad za několik generací se to odnaučí.

Neo: A jak se to odnaučit? Jak začít znova od začátku?

Důležitá je disciplína a pevná vůle, na tu já nedám dopustit. U mě to vždycky fungovalo. Jsem totiž pedantská Panna, až je se mnou často k nevydržení, jak jsem posedlá perfekcionismem. Ale to nejdůležitější je čisté svědomí. U něj musíte začít. Což je samozřejmě velmi těžké, mít čisté svědomí, když lžete. Ale všecko se dá vyčistit. A k tomu je třeba právě ta silná a dobrá vůle.

A abych nebyla jen pesimistická. Já to vzedmutí dobré vůle začínám cítit. Byla jsem teď na vyhlašování Czech Press Photo, kde v kategorii portrét zvítězila fotografie se mnou. No a nejvyšší ocenění získal obrázek ze zaplněné Letenské pláně, kam hnutí Milion chvilek pro demokracii dokázalo dostat na 300 tisíc lidí, kterým není jedno, že se tu lže. Že vládu vede lhář a zloděj. Že na Hradě sedí lháři. Ta fotografie je nádherná a sálá z ní ta energie, která má sílu pokřivenou páteř této společnosti změnit. Já kdybych teď neměla zlomenou nohu, bych tam taky běžela.

Jen se bojím, aby ti, co jsou u moci, tuto sílu nerozehnali, nezničili. Kdysi se tady proti takovým vzedmutím posílala armáda a policie. Snad jsou ty doby pryč.

Neo: Dokážete ale pochopit, že řada lidí může být zklamána vývojem po revoluci, a proto volí třeba právě Miloše Zemana nebo Andreje Babiše?

Ale jistěže ano. Za tím jsou totiž komunisté, které ten báječný Václav Havel po revoluci nevykázal z naší země. A ti potřebují, aby lid měl špatnou náladu. To bylo neštěstí, že Havel rozhodl sametově. Po válce se tady vyháněli ve velkém Němci, protože nepřítele přece doma nebudete trpět. A totéž se mělo udělat s bolševiky. Vždyť je to ostuda, co se pak tady stalo. Za totáče si nakradli, pak začali na lepší startovní čáře a patří jim kdeco.

Neo: Vás se mimochodem snažili taky zlomit. Pro spolupráci vás chtěla získat StB i Stasi. Vy jste raději zvolila emigraci. Jak těžké je si zachovat rovnou páteř? Jaký je na to váš recept?

Jedině silná vůle. Silná vůle totiž dělá silnou páteř, jinak vám to popsat neumím. A jestli se k tomu dají přivést další? Nakazit je nějak? To je velmi těžké. Obávám se, že u těch, kteří volí lidi typu Miloše Zemana, je to nemožné.

Soňa Červená na jevišti. Foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt

Neo: Přitom právě Miloš Zeman byl tím, kdo vám v roce 2013 udělil medaili Za zásluhy…

Mnohokrát od té doby jsem přemýšlela, že bych ji vrátila. Za to, že jsem ji přijala, se z hloubi duše stydím. Je to moje jediné provinění. Tím jediným jsem si ušpinila svědomí.

Neo: Takže je to také jediná věc, kvůli které si stýskáte. Jinak totiž stýskání si z duše nemáte ráda, a přitom by bylo na co…

Stýskání jsem si zapověděla. Když jsem byla v emigraci, potkala jsem několik Čechů, které stýskání doslova zničilo. Já jsem ztratila všecko. Manžel emigroval, já se s ním musela nechat rozvést, aby mi dali aspoň trochu pokoj. Pak jsem přišla i o majetek, když jsem odešla. Ale byla jsem pevně rozhodnutá se nenechat zahubit. Proto jsem si musela stýskání po rodné zemi zapovědět. Jenom češtinu jsem si zachovala, protože je to nádherná bohatá řeč.

Neo: A když posloucháte, co se s češtinou stalo…

Nepřipomínejte mi to. Zase viním totalitu. Tehdy bylo jedno, jak se mluvilo, co se mluvilo. A teď se jde „bukovat“ lístek a „drajvovat kára“ a převládá pocit, že je dovoleno vše. I vygumovat rodný jazyk.

Neo: To jste za všechna ta léta neměla nikdy pocit, že byste si aspoň trochu stýskla? Zalezla do kouta a poplakala si?

Nikdy. Já hledala a našla útěchu v hudbě a ve zpěvu. Ty byly pro mě vším. Víte, mě vždycky poháněla a pohání kupředu každá další životní bitva, kterou musíte vybojovat. Ten boj sám o sobě je tak nádherný, že do toho jdete s chutí znovu.

Neo: I když zjistíte, že jste tak trochu prohrála. Třeba když jste Janáčka uvedli v sanfranciské opeře v angličtině, to nebyl úspěch…

Ale to přece nebyla moje chyba! Já se zakousla a celé mezinárodní obsazení jsem naučila zpívat a vyslovovat česky. A pak se úspěch dostavil, protože Janáček zní nejlépe v češtině – ta zpívá s ním.

Neo: Úspěch dnes slavíte se svým koncertem, kde zpíváte kromě Bohuslava Martinů a písní jiných skladatelů i šansony svého otce. Činoherní jeviště Národního divadla jste už opustila a po posledních reprízách Pikové dámy příští rok opustíte i to operní v Brně. Šla byste ještě do nové role na velká divadelní prkna?

Ne. V mém věku už není role, s níž bych já měla vstoupit na jeviště. Člověk musí umět pustit. To je mimochodem překrásné slovo: pustit. Já v životě mnohokrát pustila a pouštím. Třeba když mi bylo 45 let, tak jsem pustila svoji Carmen a řekla jsem, ať to zpívají mladší. Musíte mít soudnost a poznat, kdy je ta pravá chvíle něco pustit. A já snad vždy soudná byla a stále jsem.

…Čtyři kariéry Soni Červené…

Soňa Červená na jevišti. Foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt

„Já se narodila do světa, kde nejvyšším cílem ženy bylo dobře se vdát. Ale všecko má svůj vývoj a je to jedině dobře. Ženy se musely více prosadit. A půjde to jistě ještě dál. Divit se tomu je stejné jako divit se, že jsme se vývojem posunuli od opic k lidem,“ říká o ženské emancipaci operní a divadelní diva Soňa Červená.

Ten vývoj sleduje již 95. rokem. Narodila se 9. září 1925. Talent rozhodně měla po kom zdědit. Jejím tatínkem byl slavný spoluzakladatel kabaretu Červená sedma Jiří Červený.

Kabaret vznikl ještě za císaře pána v roce 1909 a prošly jím velké hvězdy počátku minulého století – Vlasta Burian, R. A. Dvorský, Karel Hašler, Ferenc Futurista či Eman Fiala. Kabaret zanikl ve 20. letech, protože přišla nová divadla a publikum ztratilo zájem. „Až tehdy měl tatínek čas a já jsem se mohla narodit,“ vypráví s úsměvem Soňa Červená, která dodnes některé i trochu lechtivé kuplety z kabaretu Červená sedma zpívá před vyprodanými sály. A sálá z ní živočišnost, která dokazuje, že věk skutečně může být jen číslo.

Pradědečkem Soni Červené byl výrobce a vynálezce žesťových nástrojů Václav František Červený. Jeho dílna v Hradci Králové měla celoevropský věhlas. A jeho pravnučka věří, že „podědila“ jeho duši. „Duše nemizí, převtěluje se. Sama si zvolí, jak bude pokračovat. Takže až odejdu, může se klidně stát, že si vybere támhletu labuť na Vltavě,“ mávne u okna svého bytu směrem k milované řece.

O svoji duši pečuje. Základem pro ni je mít čisté svědomí, a pak taky nejíst nic, co mělo oči.
Když mluví o vlastním životě, vzpomíná především na to hezké. Na úspěchy v opeře i činohře. Stýskat si si zakázala. Přitom by měla na co. Rodiče se rozvedli a tatínka vídala sporadicky. Za nacistické okupace skončila její maminka, s kterou nikdy nenašla blízký vztah, v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Po komunistickém puči zase na Pankráci, kde po šesti dnech za nevyjasněných okolností zemřela. Otec byl za války internován v Terezíně.

Jako mladá se vdala za továrníka Františka Slabého. Ten se rozhodl emigrovat a ona jej tehdy kvůli péči o ještě žijící matku a smlouvám v divadle nechtěla doprovázet. Jeho osud se jí pak už nikdy nepodařilo vystopovat. Musela se s ním v nepřítomnosti rozvést, aby jí režim dal aspoň částečně pokoj. „Takže jsem pak zase po revoluci nemohla restituovat jeho továrnu. Ale co bych já dělala s fabrikou. I když teda… byla na čokoládu, a tu já ráda,“ říká dnes bez jakéhokoliv ostnu v hlase.

Jinak pro komunisty nemá dobrého slova. Byli to oni, kdo přerušili její slibně nastartovanou kariéru, která začala v Divadle V+W, tedy po válce obnoveném Osvobozeném divadle Jana Wericha a Jiřího Voskovce.

Werich s Voskovcem přivezli z Ameriky muzikál Divotvorný hrnec a přetvořili jej pro české publikum. A do ansámblu hledali mladou herečku, o čemž se dozvěděla Sonina profesorka činoherního herectví a dívku poslala na konkurz. Na něm Soňa Červená na vlastní kůži poznala, že intonace je někdy extrémně důležitá. Ze zkoušky totiž po otázce, zda je obarvená podle své kokršpanělky, která jí tak trochu narušila ukázku zpěvu, odcházela s podlomeným sebevědomím. A to za sebou ještě zaslechla větu: „To je Káča!“ Vyložila si ji nelichotivě. Ale ukázalo se, že ji chtějí jako Káču Maršálkovou, která zpívá i proslulou píseň Jakpak je dnes u vás doma.

Po emigraci Jiřího Voskovce divadlo zavřeli, a když se v Karlíně dohrály reprízy, kterých bylo mimochodem na tři sta, putovala Soňa Červená do Brna. Tehdy již jako operní zpěvačka, které režim znemožnil angažmá v Národním divadle. Na jeho prkna se dostala až v 77 letech a slavila řadu úspěchů jako Milada Horáková nebo jako nesmrtelná Emília Marty v Čapkově Věci Makropulos. Dodnes má ovšem k Národnímu divadlu jednu výtku. „Já mám jeden žal, že Národní divadlo zabralo Státní operu. Ta si to nezaslouží. Má být samostatná a sebevědomá a hrát světový repertoár. A Národní má zase mnohem víc hrát české báječné kusy od Janáčka a Smetany. Já jsem se stala čestnou členkou Státní opery, ještě než byla zabrána Národním divadlem. Takže teď jsem čestnou členkou ničeho,“ obrací náznak stýskání v žert.

Vraťme se zpátky do Brna. Ani tam nedostala šanci se prosadit, dávali jí jen nevýznamné role. Ale podařilo se jí získat angažmá v Berlíně. A v tamní opeře triumfovala v roli Carmen.

Carmen se stala pro operní dráhu Soni Červené osudovou; hrála ji po celém světě na všech významných operních scénách. A zpívala s tehdejšími i budoucími hvězdami, třeba s tehdy úplně neznámým José Carrerasem. Právě v berlínské opeře také získala první prestižní titul komorní pěvkyně. Druhý jí připadl i po emigraci na Západ. V roce 1962 byla mezi posledními, kdo prošli Berlínskou zdí. Utekla tak mimo jiné před setrvalým tlakem Stasi a předtím StB, které se ji snažily zverbovat ke spolupráci. Paradoxem je, že v jejím bývalém pražském bytě je archiv StB.
„Ten útěk byla klika. Když jsem se během pobytu ve východním Berlíně dozvěděla, že zavírají přechod na Západ, nechala jsem na plotně knedlíky, sedla jsem do auta a uprosila vojáčka u brány, aby mě ještě pustil, že mi ‚za zdí‘ musí opravit auto, že se za hodinu vrátím… Pak mi ohromně pomohl slavný dirigent Herbert von Karajan, který mi nabídl roli v Salzburku a angažmá do Státní opery ve Vídni,“ vzpomínala Červená později.

Když usoudila, že je čas „pustit“ operu a nechat Carmen mladším, vrhla se na činoherní dráhu. V hamburském divadle Thalia spolupracovala třeba s Tomem Waitsem nebo Lou Reedem, a také se slavným režisérem a experimentátorem Robertem Wilsonem. A právě ten ji po přelomu milénia obsadil do nastudování Osudu Leoše Janáčka v Národním divadle. Tehdy bylo jasné, že Soňa Červená si může po první kariéře doma, druhé v opeře a třetí v německé činohře odškrtnout úspěch i u té čtvrté, která započala až po revoluci. A rozhodně nehodlá končit. „Já jsem věčná těšička, já se pořád na něco těším. Třeba na každé další vystoupení před diváky, kterých už mám naplánováno plno.“



Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít