Splněný sen jménem Dortletka: “Stálo mi to za to”.

S Jaroslavou Michalcovou se známe od doby, kdy otevírala svoji kavárnu. Poznala jsem ji jako neúnavného dříče, který dokázal žít svůj sen. Její úspěch je nezpochybnitelný. Jen ona sama už to občas pro stinné stránky podnikání nevidí. Tohle je její příběh.

Jaroslava Michalcová udělala životní řez před padesátkou. Nic ji k tomu nenutilo. Práci průvodkyně na Libochovickém zámku a později kurátorky v muzeu měla ráda. Mezi muzejními exponáty ale stále myslela na Dortletku. Unikátní dezert s kávovým krémem podle tradičního rodinného receptu. Chtěla, aby se i ostatní dozvěděli o jedinečnosti. Aby poznali ten pocit, když se první sousto rozplyne na jazyku. Dala výpověď a otevřela si dnes už legendární prvorepublikovou cukrárnu v severočeské Roudnici nad Labem.

Její zákusky jsou vyhlášené. Podle ohlasů na facebooku za nimi jezdí až ze severní Moravy.

Jaroslava Michalcová si svůj sen splnila. Přesto po jedenácti letech vážně uvažuje, že skončí.

„Je to splněný sen. Ale trošku mě přerostl. Mám totiž ve skutečnosti dva podniky, výrobnu a kavárnu. A už je to nad moje síly,“ říká otevřeně.

Neo: V roce 2014, kdy jste fungovala asi rok a dostala jste první cenu, jste řekla, že kdybyste věděla, co to obnáší, nikdy byste do toho nešla. Platí to i dnes?

Určitě. Nevyrůstala jsem v gastru, neměla jsem s tím žádnou zkušenost. V rodině nikdo nepodnikal, aby mi řekl, co to ve skutečnosti obnáší a jak je to těžké. Šla jsem do toho s ideály, že chci udělat v životě změnu a nabídnout lidem něco, co na trhu nebylo. A realita vás pak zpraží.

Neo: Co přesně tím myslíte?

Zejména tu úředničinu. Nepotřebuju, aby mi stát pomáhal, ale to, že mi bude házet klacky pod nohy, to mě ubíjí. A pak také, jak je to těžké se zaměstnanci, aby vyhovovali vašim představám. Otevřeně říkám, že jsem ani na jedno nebyla připravená.

Celý život jsem byla zaměstnanec a najednou jsem sama byla zaměstnavatelem. Už jen vyhledat lidi, aby sem zapadli, aby fungovali mezi sebou a zároveň odváděli práci na sto procent. Já dělám na těch sto procent, spíš víc, ale u nich jsem to necítila. Když jsem byla zaměstnanec, vždy jsem byla velmi loajální k zaměstnavateli. Práce byla vždy na prvním místě, ať už jsem dělala cokoli, snažila jsem se víc, než jsem musela. A to bohužel nezažívám u nikoho. Uznávám, že je to můj problém, ale byla jsem tak celý život nastavená, že když pro tu práci nežijete a nebaví vás, běžte jinam.

Neo: Pociťujete ještě tu radost, pro kterou jste do toho před lety šla?

Jak kdy. Mám radost, když lidem chutná, když vidím, že jim uděláme radost. Když přijdou, poděkují a řeknou: je to fajn, je to poctivé a my to poznáme. Na začátku jsem tu radost měla hodně velkou. Bylo to vážně splnění snu. Ale pak se to začalo stírat těmi starostmi. Je to takové hodně těžké, obzvlášť v gastru, kde co neprodáte, vyhodíte a ráno nanovo. Nemůžu si nic vyrobit na sklad, všechno by se zkazilo.

Neo: Vy jste šla tou těžší cestou, stejně jako třeba Hančovi ve Vraňanech. Pečete z másla a čerstvých surovin, žádné náhražky. Logicky je pak výroba dražší. Nelitovala jste někdy?

Ne, to určitě ne. Na té kvalitě bych určitě neubrala, ani na recepturách. Raději bych skončila. Neotvírala jsem to proto, abych měla cukrárnu. Chtěla jsem mít nejlepší cukrárnu, a hlavně tu poctivou cukrárnu. Takovou, jakou si pamatuju z dětství od babiček, z rodiny, kdy se to muselo udělat tak, jak se má. Děda byl pekař, praděda taky a stavovská čest ve vás zůstane. Že se prostě nešidí.

Neo: Jinak řečeno: do vitríny nedáte nic, co byste sama nesnědla?

Jednoznačně. Takhle jsem to říkala ze začátku. Můj smysl podnikání bylo zpřístupnit lidem Dortletku, kterou do té doby znala jen rodina a pár lidí. Všichni říkali, že to je tak dobré a je škoda, že to nikdo neumí vyrobit.

Nejdřív brácha říkal: nechceš to vyrábět a dodávat? Ze začátku nás oslovilo Sklizeno v Praze, na jejich tři pobočky jsme první rok dodávali. Děti se pak byly jednou podívat a říkaly: mami, hrozný. Sice jsme jim dali letáčky, jak s Dortletkou zacházet, byli poučení, ale oni vzali igelitový pytlík, takhle se natáhli a strčili tam tu Dortletku jako koblihu. A takhle to prodávali. Tak jsem řekla, to tedy ne. Když budou lidé chtít, ať si přijdou sem do kavárny – a ukončili jsme spolupráci.

Spousta lidí mi říkala: tak to jen dodávej, otevři si další pobočku. Ale to už by nebylo na sto procent. Chci, aby lidé cítili, že to je dělané fakt pro ně a není to jen na výdělek. To bylo ze začátku obzvlášť těžké. Všichni mě taky přesvědčovali, ať to zdražím. Ale to taky není můj cíl, udělat z toho nedostupnou věc a vydělávat peníze na tom, že lidé budou mít možnost Dortletku ochutnat.

Pamatuje ještě ten pocit, když přišli první zákazníci? A jak jí stát hází klacky pod nohy? Jaroslava Michalcová odpovídá v Letním speciálu Neovlivní.cz pod názvem Druhý dech. Spolu s ní také Gabriela Soukalová, Marcel Gecov či Lucie Drlíková. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Dortletka