Společnost se rozpadá. Umíme spolu ještě mluvit?

Covid, válka, prezidentské volby. Byl to jen momentální stav vzájemné nedůvěry? Nebo začátek konce společnosti, kterou známe?

Sociologové varují, že česká společnost přestává držet pohromadě. Rozpadá se.

Lidé už nedůvěřují nejenom státu a jeho institucím. Nedůvěřují už ani sobě navzájem. Je to jen momentální stav? Doprovodné jevy covidu, války a krize? Nebo je to začátek konce společnosti, na jakou jsme byli zvyklí?

„Klesá důvěra v lidi okolo sebe a společnost, což se nedělo 30 let. To je pro mě jako sociologa nejvíc varující,“ konstatoval pro Seznam Zprávy na základě dlouhodobého reprezentativního průzkumu sociolog a ředitel agentury STEM Martin Buchtík.

V květnu 2022 odpovědělo pouze 21 % respondentů kladně na otázku „myslíte si, že většině lidí se dá důvěřovat?“. Ve sledovaném období od roku 1993 je to historické minimum. Dosud se nikdy index vzájemné důvěry nepropadl pod 30 %. A často vystoupal i vysoko nad hranici 40 %.

Jsou to jen přechodné statistiky? Ezoterické hrátky sociologů? Nebo jsou to vzkazy, které bychom měli brát vážně?

„Každá společnost stojí na nějaké vzájemné důvěře. Společnost bez soudržnosti a sdílených hodnot nemůže fungovat a bude se rozpadat. A bude náchylnější k nějakým populistickým řešením,“ varuje Buchtík.

BILANCE DŮVĚRY

Důvěra jako jeden z důležitých předpokladů fungování společnosti samozřejmě není novým sociologickým nebo filozofickým tématem. V posledních letech však nabývá na významu.

„V posledním dvacetiletí se stala tzv. velkým sociologickým tématem. Jestliže dříve byly takovými velkými tématy sociální struktura, nerovnost, rasový či etnický konflikt a podobně, pak v posledních letech se stále vracíme – v různých kontextech – k důvěře jako k čemusi, co ve společnosti, která se podstatně proměnila, hraje stále významnější roli,“ napsal před deseti lety sociolog Miroslav Petrusek pro časopis Vesmír.

Petrusek píše o „bilanci důvěry“. Je to napětí mezi pozitivními a negativními očekáváními. Buď předpokládáme, že lidé se chovají více méně předvídatelně, dodržují pravidla, ctí základní hodnoty, nebo jsou dokonce šlechetní. Nebo máme příliš častou zkušenost, že lidé lžou a podvádějí, a stáváme se až paranoidními.

A naráží přitom na jedno vysoce aktuální téma: Vysvětluje, že v současné moderní společnosti, kterou ovládá „expertní vědění“, člověku nezbývá než alespoň někomu důvěřovat. Jinak by nemohl přežít. Alespoň částečně a někdy musí důvěřovat lékařům, soudům, školám, úřadům…

Jenže pozor: Pandemie covidu potvrdila, že i tento typ důvěry má stále chatrnější základy.

OD AUTISMU K ČIPŮM

Nedůvěra části populace vůči očkování také není ničím novým. Je to pro laika obtížný terén plný náročných studií a cizích slov. Ověřovat informace není snadné. A tak když na sociálních sítích neodbytně rezonuje varování, že očkování může u dítěte spustit autismus, rodiče zpozorní, možná strnou.

Důvěřovat lékaři? Ale co když je to jen zastánce staré školy, který o těchto věcech vůbec nepřemýšlel? Nebo co když je dokonce koupený farmaceutickými firmami, aby propagoval jejich výrobky?

Magazín Vitalia připomenul výsledky celosvětového průzkumu britské firmy Wellcome Trust z roku 2018. Firma zkoumala vztah k očkování ve 140 zemích světa a na vzorku 140 tisíc respondentů. A zjistila, že zejména v bohatých západních zemích je vztah k očkování velmi zdrženlivý. Za bezpečné považuje očkování jen 59 % respondentů ze západní Evropy. V Česku to bylo 64 %.

Je to svým způsobem logické. Ve vyspělých zemích jsou lidé jen zřídka konfrontováni s epidemiemi nemocí, proti kterým se dříve běžně očkovalo. Očkování prostě funguje.

To byla situace před covidem. A není asi nezbytné detailně připomínat mýty kolem očkování proti covidu. Ještě je všichni máme v živé paměti. Podle průzkumu YouGov pro časopis The Economist věřila pětina Američanů konspirační teorii, že vláda využívá očkování proti covidu k tomu, aby populaci „očipovala“ a dostala tak lidi plně pod kontrolu.

Jenže to není specifikum Američanů. Češi na tom jsou podobně, i hůře.

Co se to u nás odehrává? A kudy z toho ven. Analýzu Michala Komárka jsme přinesli v únorovém časopise Neovlivní.cz. Magazín objednávejte v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com