Šporcl: A ministr kultury hrál druhé housle

Za schůzky s premiérem to houslista Pavel Šporcl schytal. Dodnes je ale přesvědčen, že bez toho by se otevírání kultury nepohnulo.

Charlie Chaplin se prý kdysi nechal slyšet, že myšlení vyžaduje stejně jako hra na housle nebo piano každodenní cvičení. Pro předního českého houslistu Pavla Šporcla je denní cvičení zaběhlou rutinou. V posledních měsících k němu přidal úvahy zejména o tom, jak pomoci české kultuře. Nemohl se dívat na to, jak průmysl během pandemie jede a jeho kolegové – virtuosové – prodávají nástroje, aby uživili rodiny, nebo si ničí ruce ve skladech.

„Kultura a lidé v ní prostě přestali existovat,“ říká. A ministr kultury nedělal nic. A tak se do toho Pavel Šporcl vložil. Možná jste to nesledovali tak pečlivě, ale byl to právě on, kdo hrál v procesu otevírání kultury první housle. Tohle je příběh jeho divokých dvanácti dnů v politice.

Pokud máte v hlavě u jména Pavla Šporcla zkratku „šátek na hlavě, modré housle“ a to je asi tak všechno, následující řádky vám nepochybně změní perspektivu. V uplynulých týdnech se nekonvenční houslista a jeden z celosvětově nejžádanějších českých umělců stal vlajkonošem české kultury. To díky němu se konečně nadechla. Šporcl svým jménem zastřešil nejrůznější umělecké spolky. Napsal otevřený dopis vládě. Zúčastnil se mnoha schůzek s nejvýše postavenými politiky. Dotáhl to až k pilotním projektům vedoucím k obnově kulturní produkce.

„Smutný na tom všem je nicméně fakt, že jsem musel podobnou aktivitu vyvinout já, tedy houslista, občan České republiky. Je zřejmé, že mi ve všem pomohlo mé renomé, a já jsem rád, že jsem ho v tom nejlepším slova smyslu využil a pomohl nejen kultuře, ale i třeba otevírání základních uměleckých škol. Na to by ale měly být nastaveny systémy, instituce, to by mělo nějak fungovat. Toto nemá dělat fyzická osoba. Kdybych se do toho ale nevložil, trvalo by to všechno mnohem déle, nebo by se to nestalo vůbec,“ je přesvědčený.

Neo: Jak se vám teď vstává s vidinou, že Česko rozvolňuje a že se kultura pomalu otvírá, byť s omezeními?

Mám poměrně smíšené pocity. Na jednu stranu máte pravdu v tom, že se svět kolem nás, tedy i kultura, otevírá, na druhou stranu je ale zřejmé, že se tak stává po roce obrovského chaosu, nenastavených pravidel, nefungování systému státní správy. Myslím, že jsme z toho všichni neskutečně unaveni. Bohužel je zřejmé, že ani následující dny a týdny nebudou jednoduché, že nejsme národ, který by nějaká pravidla a restrikce rád dodržoval, zdá se nám jako nesvoboda se nechat testovat, nosit respirátory, o očkování ani nemluvě. Kultura se sice začíná otevírat také, ale bohužel toto otevírání přišlo pozdě, bylo naprosto nepřipravené. A protože kultura se nedá otevřít ze dne na den a musí se vše dlouhodobě plánovat, je pro mnoho subjektů léto ztraceno, festivaly i koncerty se i nadále ruší, protože ani teď nejsou podmínky vlády příznivé a zřetelné. Co bude na podzim, nikdo neví, mnozí se obávají, že přijde nějaká mutace a vše se opět zavře. Tato nejistota je pro kulturu velkým problémem. 

Neo: Když se vrátíme v čase o pouhý rok, byli jsme ve stejné situaci, ale bez zkušeností. Čemu vás život ve střídavých lockdownech za více než rok naučil?

I když se může navenek zdát, že jsem měl celý rok volno, opak je pravdou. Cítím se mnohem unavenější, než kdybych normálně fungoval a hrál koncerty. Může za to neustálý tlak, který na nás jde ze všech stran, pociťuji únavu i z mnohem více času stráveného na sociálních sítích a u počítače. Mám v sobě určitou prázdnotu. Pocit, že jsme tento rok vlastně promrhali, cítí myslím většina mých kolegů. A to jsem pracoval jak nikdy předtím, bylo mě vidět hodně u nás i v zahraničí, natočil jsem několik videoklipů, na jaře jsem při koncertech odstreamoval 24 hodin čistého času, cvičil na housle, naučil se nové skladby, natočil novou desku Paganiniana a vyšla mi kniha Můj život (nejen s houslemi), kterou jsme napsali s Vaškem Žmolíkem. Vlastně jsem si ten čas doma užíval, byl s rodinou více než předtím. Jsou to určité paradoxy.

Neo: Odvysílat 24 hodin hudby, to je pořádné sousto. Byla to vaše forma terapie, trénink, nebo čirá potřeba být s někým v kontaktu?

Nejsem typ, který by nadával a nic nedělal. Snažím se být aktivní, nezahálet. Neříkám, že „za to může někdo jiný“. Prostě nastalé situace řeším…

Hraní online mě na jaře drželo ve formě. Ale hlavně jsem chtěl dát lidem pocit, že v tom nejsou sami. Nikdo nevěděl, co se děje, všichni jsme se báli. Snažil jsem se lidi povzbudit, hrát jim pro radost. Přes léto jsem odehrál několik krásných koncertů. Od podzimu jsme byli opět zavřeni, ale už to bylo jiné. Věděli jsme, na čem jsme, nebáli jsme se všichni o holé životy, věděli jsme, jak se chránit, i když to mnoho lidí nedodržovalo a vláda v řešení totálně selhala. I proto pak přišly další lockdowny. Už jsem nedělal streamy z obýváku, protože se i v tomto doba posunula, nemohl jsem konkurovat velkým produkcím a přenosům na 16 kamer. A tak jsem se raději soustředil na nový repertoár, přemýšlení o nových kontaktech s fanoušky i práci pro umělce, které zastupuje moje agentura.

Neo: Vy jste se velmi záhy neplánovaně ocitl v roli vlajkonoše české kultury. Co předcházelo tomu, než jste takříkajíc bouchnul do stolu? 

Slyšel jsem a vnímal nářky a potíže mnoha mých kolegů. Věděl jsem, že někteří museli prodat své hudební nástroje, nebo se nechat zaměstnat v jiném oboru, protože stát v kompenzacích, respektive v jejich výši, selhal. Selhal bohužel i v jakékoli podpoře morální, protože o kultuře se mlčelo. Ani ministr kultury nekomunikoval navenek s umělci, vždyť měl za celou dobu jednu tiskovou konferenci. Ale on nekomunikoval ani skrze své sociální sítě, web a podobně. Nikde jsem nezaslechl, že na nás myslí a že jsme důležití. Horoval velmi důrazně za zachování nouzového stavu, ale to s kulturou opravdu nesouviselo. Kultura a lidé v ní prostě přestali existovat. Když už něco v médiích zaznělo, tak z úst pana prezidenta, že lidé v kultuře jsou póvl.

Také jsem velmi intenzivně vnímal situaci v základních uměleckých školách, které byly zavřeny, a učilo se pouze online. Do určité doby se to dalo pochopit, nicméně jsem přesvědčen, že minimálně úroveň učení jeden na jednoho už mohla probíhat dávno. Bohužel na ZUŠ se jasně ukazuje, jaké jsou priority ministerstva školství.

Takovým posledním impulsem k tomu, abych napsal otevřený dopis, bylo zjištění, že se razantně proškrtaly dotace hodin hudební výchovy na základních školách v rámci revize vzdělávání. V oblasti Člověk a příroda došlo k úbytku těchto hodin, místo kterých se nasadila informatika. To vše se stalo pod pláštíkem covidu, velmi plíživě. Jsem z toho naprosto zděšen a velmi mě to tíží. A snažím se to společně s poslanci a dalšími institucemi změnit.

Neo: Dodejme, že jste byl jediný, kdo napsal otevřený dopis premiéru Andreji Babišovi a který se následně dočkal i osobních schůzek. Kde byl ten skutečně hlavní impuls, že jste mu dokument odeslal?

Vnímal jsem intenzivně situaci kolem nás. Nešlo jen o problémy kulturní obce, která byla na pokraji sil. Mí kolegové, jak už jsem zmínil, museli prodávat hudební nástroje, najít si jinou práci, protože vládní podpora absolutně nestačila. Přišlo mi úplně absurdní, že bývalý sólista Národního divadla pracuje v pekárně. Takhle si vážíme našich kulturních elit? 

Vládnímu chaosu v řešení covidové situace nešlo samozřejmě uniknout. Měl jsem pocit, že nefunguje takřka nic. Problémy byly všude kolem nás, ve školství, kultuře, ve zdravotnictví, ve státní sféře, jedno špatné rozhodnutí bylo přehlušeno dalším, ještě horším. Ve čtvrtek něco vláda vyhlásila, aby to hned v pátek zrušila nebo měnila. Sami ministři nedodržovali to, co den předtím vyhlásili. Pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Chaos na chaos. Kultura byla absolutně zavřená, ale průmysl jel vesele dál. Říkal jsem si, kdo jiný by měl takový dopis napsat než já.

Neo: Kdo vás nejvíc v tomto směru postrčil, abyste jednal dál a bojoval?

Samozřejmě jsme všechno probírali doma s manželkou. Velkou oporou mi byl i můj manažerský tým. Dostával jsem také mnoho podpůrných zpráv a poděkování. Sám v sobě jsem měl ale ohromnou sílu a potřebu to dotáhnout, aby moje snažení nevyznělo do ztracena, jak se to stalo jiným. Naštěstí jsem šel postupně z jednoho jednání do druhého s nejvyššími představiteli státu a pomalu se začala otevírat možnost úspěchu dosáhnout.

Neo: I na začátku jste skutečně věřil, že něčeho dosáhnete?

Určitě ano. Po dvou hodinách po uveřejnění mého dopisu v médiích se ozval premiér a pozval mě na schůzku. Té se účastnil i ministr průmyslu a obchodu a ministryně financí. S ní jsem si okamžitě domluvil pokračování, které proběhlo už za účasti jejích náměstků i mého nového týmu, který jsem složil z profesionálů v kultuře. Setkal jsem se v té době i s předsedou Senátu ČR a opozičními stranami. Po dvou poměrně vyhrocených TV debatách s ministrem Zaorálkem, který se zjevně cítil ukřivděn tím, že ho premiér nepozval na ono první jednání, a choval se ke mně jako k největšímu politickému protivníkovi, jsem se nakonec sešel na ministerstvu kultury i s ním. Na této schůzce jsem se utvrdil v tom, že otevření kultury není absolutně připraveno a že pan ministr nemá žádný plán. Dokonce mě podpořil v mé další schůzce, tedy s ministrem zdravotnictví, kterou jsme absolvovali i za účasti a přispění ministryně financí. Právě na této schůzce jsem inicioval otevírání kultury. Pokračovali jsme v dalších dnech, týden nato se jednání na ministerstvu zdravotnictví konečně zúčastnil i ministr kultury a v pondělí nato plán otevření kultury schválila vláda. Celý proces tedy trval 12 dní. Bez mého přispění by se nic nepohnulo, pan ministr Zaorálek by seděl v klidu ve své kanceláři s pocitem, že léto v kultuře proběhne bez problémů. Opak by byl ale bohužel pravdou. Díky této mé aktivitě jsme „předběhli“ jiné oblasti a na chvíli se kultura stala prioritou.

Jak se choval na schůzce premiér? Jak pak reagoval ministr kultury? A přemýšlí o politické kariéře? Čtěte v Letním speciálu Neovlivní.cz. Předplatné ZDE.

Zdroj náhledové foto: Lenka Hatašová/se souhlasem Pavla Šporcla