Stará dobrá Praha? Mýtus o idylických časech

Můžete je číst jako průvodce, jako atlas, který si vezmete do ruky a prochodíte s ním Prahu stránku po stránce, dům od domu. Nebo jako poutavé příběhy z časů dávno minulých, životy a osudy obyvatel Starého Města. Anebo jinak. Jako obrazy doby, která je pryč, a přesto v nás nějakým způsobem dodnes zanechává stopy, v nichž našlapujeme a klopýtáme. Takové jsou Pražské příběhy, originální a populární knižní řada o zmizelé Praze, za níž stojí spisovatel, novinář a dnes už i vydavatel Dan Hrubý.

„Každý dům a každá klenba byly na Malé Straně nebo Hradčanech tisíckrát popsány, ale co se v tom kterém domě odehrálo před třiceti, čtyřiceti, nebo dokonce osmdesáti či sto lety, to si nikdo nepamatuje,“ říká spisovatel a novinář Dan Hrubý.

Dan Hrubý a Helena Zahrádecká a Pražské příběhy z jejich nakladatelství. Foto: Nguyen Phuong Thao

Jeho knižní řada výpravných publikací Pražské příběhy je svým způsobem fenomén. Dokázal to bez podpory a zázemí velkého vydavatelského domu. Prostě si je napsal a vydal sám. Po Hradčanech a Malé Straně teď chystá už třetí díl, který vyjde v nakladatelství – jež se snad ani nemůže jmenovat jinak a jež založil se svou ženou, grafičkou Helenou Zahrádeckou – Pražské příběhy.

Neo: Stará Praha, jíž se ve svých knihách věnujete, je pro vás především 20. století. Proč? Je ta nerudovská už důvěrně známá?

Spíš to, čemu říkáme nerudovská Malá Strana, všechno ostatní překrývá. Když jdete po Malé Straně nebo Hradčanech, máte díky prostředí, které vás obklopuje, pocit, že sem historie dvacátého století vůbec nedoléhala. Že tu nebyl žádný nacismus ani komunismus a sousedé tu pořád žili ten svůj poklidný život – samozřejmě, jakkoli do něj občas patřily nějaké ty soukromé tragédie, nešťastné lásky, možná i sebevraždy. Jenže to je omyl. Události dvacátého století sem zasahovaly stejně jako na jiná místa, a někdy možná dokonce víc, protože se tu často koncentrovali lidé, kteří vládnoucím režimům překáželi.

Neo: Které období vám přináší v tomhle ohledu nejvíc zajímavých příběhů? Nebo které vás nejvíc zajímá?

Malostranská Kampa koncem padesátých let a bednářství pana Pohořala na snímku Jovana Dezorta. Člověk by řekl „konec starých časů“. Foto: Jovan Dezort

Já myslím, že tohle bourání nerudovské iluze začíná už na přelomu 19. a 20. století a pokračuje dál za první republiky. Máme pod kůží poetiku policejního rady Vacátka. Doby, kdy lupiči a vrazi říkali „hrome“ nebo „k šípku“, takže nám přijde, že snad ani ty vraždy nebyly tak hrozné a vůbec všechno mělo oproti dnešku lidský rozměr. Zas je to omyl. Příběhy, které se na Malé Straně tehdy odehrávaly, byly navzdory malebnému prostředí stejně drsné jako na Kladně nebo v Ostravě.

Neo: Odlišit realitu a fikci mají problém často i současníci. Jak si s tím poradí autor, který pátrá v lidských osudech i více než sto let dozadu, když pamětníci už dávno zemřeli?

Vzpomínky předávané ústně napříč generacemi jsou samozřejmě nepřesné a občas se mýlí v detailech i základních faktech. Leccos jde ověřit v archivech, jindy musíte hledat potvrzení v dalším vyprávění. Když shromáždíte dostatek svědectví, začnou do sebe zapadat jako sto let stará skládačka. V jednom jsou ale nenahraditelné – zprostředkují emoci a atmosféru doby. Uchovávají příběhy, které nikde z archivních papírů nevyčtete. Samozřejmě ideální je, když narazíte na vyprávění zaznamenané písemně…

Neo: Jenže jak je to časté?

Vždycky když mám někde na besedě nebo v rozhovoru příležitost, tak se snažím vyzývat, aby děti a vnuci donutili rodiče a prarodiče k sepsání pamětí. Člověk se většinou, dokud je čas, neptá. A pak, když by se zeptat chtěl a věděl také na co, už je většinou pozdě. A takové vzpomínky mají po padesáti nebo stu letech obrovskou vypovídací hodnotu nejen pro blízké, ale i pro čtenáře vně rodiny. Dřív to bylo přece jenom častějším zvykem. Asi bylo víc času.

Krásná Venuše. Jedna z dívek, které pravidelně přicházely do domu Jiřího Muchy na Hradčanech. Na snímku s kavkou, kterou si spisovatel ochočil, takže za ním chodila jako pes, a když zemřela, tak si ji Jiří Mucha na památku vycpal. Foto: Vratislav Hlavatý

Neo: Legendami opředený byt Jiřího Muchy, kde se scházely krásné dívky a kuly se pikle, budil zájem mezi lidmi už ve své době, v 70. a 80. letech. A nejen v Praze. Amerického spisovatele Davida Rotha inspiroval k novele Pražské orgie. Kde končí fámy a začíná pravda o Muchově domě na Hradčanech?

A nejsou zrovna tady fámy součástí reality? Tím, co ji ve skutečnosti utváří? Každý večírek se přece stane výjimečným až s odstupem času ve vyprávění. Dneska mám pocit, že do domu Jiřího Muchy na Hradčanech chodil téměř každý. Mě osobně mrzí, že se za touhle bohémskou gloriolou ztrácí výjimečné spisovatelské dílo Jiřího Muchy i hudební práce jeho manželky Geraldiny Thomsenové. Úplně jednoduše, že všichni chtějí číst o Muchovi, nikoli Muchu samotného.

Neo: Zjistil jste o tomhle fenoménu při svém pátrání něco nového?

Předně jsem zjistil, že život v Muchově domě, respektive naše představa o něm, splývá do nekonečného mýtu. Jako by jeden večírek trval nepřetržitě dvacet nebo třicet let. A to je samozřejmě hloupost. Nemluvě o sexu, o kterém se tady pořád tolik mluví. Pro mě osobně je mimořádně silný příběh Muchovy manželky, skotské skladatelky Geraldiny Thomsenové. Ta zůstala na Hradčanech s malým synem i na začátku padesátých let, kdy Jiřího Muchu komunisté zavřeli. Dlouhé měsíce netušila, co s manželem bude, kde vlastně je – přitom ho bachaři drželi v hradčanském domečku, nějakých sto, možná sto padesát metrů od bytu, ve kterém rodina žila.

Neo: Praha byla odjakživa plná městských legend, zaručených historek. Narazil jste na nějaké při práci na svých knihách?

Snažím se spíš hledat pravdivé příběhy než legendy, i když je fakt, že některé dnes jako smyšlené legendy zní.

Neo: Takže jinak – narazil jste na pravdivé příběhy, které se staly takovou legendou?

Dan Hrubý (49)

Foto: Nguyen Phuong Thao
• Narodil se na pražském Starém Městě. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Během sametové revoluce v roce 1989 spoluzakládal Studentské listy.
• V roce 1991 nastoupil do redakce týdeníku Reflex, kde působí s přestávkou vlastně dodnes.
• V letech 2010 až 2013 působil jako zástupce šéfredaktora Lidových novin a šéf magazínu Pátek LN.
• V roce 2015 se stává nakladatelem, nejprve zakládá nakladatelství Pejdlova Rosička, dnes má nakladatelství Pražské příběhy, což je i název jeho úspěšné knižní řady.
• Dvakrát získal cenu Egona Erwina Kische, dvakrát výroční vydavatelskou cenu společnosti Ringier, jednou také Prémii Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Kniha Návrat do Jeruzaléma (2006) získala cenu pro nejlepší knihu ilustrovanou fotografiemi (jejich autorem byl Jan Šibík).

Napadá mě třeba příběh Jeleny Rennerové, která bydlela na Valdštejnském náměstí a krátce po únoru osmačtyřicátého roku prováděla Prahou švédského studenta Olofa Palmeho. Ten přijel do Československa, aby se přesvědčil, jak vypadá komunismus nastolený v západní zemi. A nejspíš mnohé pochopil, protože si Jelenu Rennerovou vzal za ženu, aby jí umožnil vycestovat. Formální svazek udržovali do roku 1952, aby neohrozili příbuzné za železnou oponou. Poté se rozvedli. Olof Palme se později stal švédským premiérem. V roce 1986 byl zavražděn. To už jsou známé věci.

Neo: Další příběh?

Třeba příběh hoteliéra a restauratéra Jana Gráfa z Hradčan. Ten požadoval po německém korunním princi zaplacení účtu za snídani, kterou tu monarcha se svým doprovodem spořádal. Vilém Pruský se urazil, cenu označil za přemrštěnou a žádal na vídeňské vládě, aby byl Jan Gráf zbaven koncese. A víte, kdo se ho nakonec zastal?

Neo: Kdo?

Další následník, tentokrát rakouský, František Ferdinand d´Este. Janu Gráfovi snídani německého kolegy zaplatil a zabránil jakémukoliv postihu. Uznejte, že už takhle vypadá ten příběh víc jako legenda nebo pohádka než skutečnost. A k tomu dodám, že Jan Gráf nechal o mnoho let později ve svém hotelu působit inženýra Rudolfa Formise. Ten provozoval ilegální rozhlasové vysílání do nacistického Německa. V lednu 1935 ho agenti vyslaní Reinhardem Heydrichem zavraždili. Myslím, že byl první přímou obětí nacistů mimo území Německa.

Neo: Kde se ve vás tahle vášeň pro mapování a znovuobjevování života staré Prahy vzala?

Asi nejvíc, když jsem si v devadesátých letech uvědomil, že každý dům na Malé Straně je tisíckrát popsaný, každá klenba, každá stavební úprava, prostě všechno. Ale co se v tom domě odehrálo před třiceti nebo padesáti lety? Kdo tu bydlel? Jaké dílo tu vzniklo? Jaké příběhy tu lidé zažili? To netušíme. A s tím, jak se celá čtvrť vylidňuje a lidé odcházejí, máme poslední šanci tyhle sociální dějiny aspoň částečně zachytit a popsat.

Neo: Dva díly Pražských příběhů už máte za sebou a třetí chystáte. Kam zavedete pražské chodce teď?

Uzavře Malou Stranu a Hradčany ulicemi a místy a příběhy, na které se v prvních dvou dílech nedostalo.

Neo: Které historické pražské čtvrti se nejvíce proměnily oproti době, kterou přibližujete ve svých knížkách?

Je těžké porovnávat. V minulosti měla Malá Strana 20 až 25 tisíc obyvatel. Dnes má 25 tisíc obyvatel celá Praha 1 včetně Starého a Nového Města. To, myslím, hovoří za vše. Zdá se to neuvěřitelné, ale na Hradčanech žilo od 19. století, kdy se začalo obyvatelstvo sčítat, pět tisíc lidí a všichni někde nakupovali, někam chodili do školy, za zábavou do hospody. To určovalo podobu celé čtvrti. Dnes jich je kolik – pár stovek? Sotva.

Neo: Jak jako milovník staré Prahy vnímáte turistické obležení? Nemyslím jen turisty samotné, ale především podbízivý a nevkusný kolorit, vizuální „smog“, zkrátka to všechno, co malebný střed metropole proměnilo na vykřičený skanzen?

Vnímám ho bolestně, ale zároveň jsem optimista. Praha se ve svých dějinách neustále proměňovala a její genius vždycky odolal. Koneckonců to, čemu dnes říkáme Staré Město, není z velké části o mnoho starší než století. Nikdo také neví, co bude za padesát nebo sto let. Bude existovat onen masový turismus v podobě, jakou známe dnes a která tolik ovlivňuje vzhled města? Nevím. A pak, jak jsem říkal, ony staré dobré časy nebyly zase tak idylické, jak z dnešního pohledu vypadají. Kdo ví, jak se bude s odstupem času jevit dnešní tolik kritizovaná doba…

Jan Gráf (třetí zprava) na snímku s pražskými hoteliéry a restauratéry. V prosinci 1906 žádal proplatit účet za pohoštění od korunního prince Viléma Pruského a byl z toho evropský skandál. Foto: Archiv Marka Brodského

Neo: Myslíte, že v kontextu staré Prahy není zase tak špatná?

Podívejte, na Malé Straně dnes existuje spolkový život, jaký nemá, myslím, v této zemi obdoby. Vycházejí tu dva časopisy. Existuje tu řada spolků, které mají svou vlastní hospodu. Muzikanti tu mají svoje kapely. Tradicí jsou oslavy masopustu nebo čarodějnic. Alkohol teče v dobrém slova smyslu proudem… Lidé, kteří tu zbyli, se nějakým způsobem semkli.

Neo: Proč se tohle, myslím vylidnění města a podlehnutí náporu turistického průmyslu, nestalo v takovém měřítku ve Vídni, Paříži či Římě?

Můj kamarád, historik umění Richard Biegel, říká: „Představte si Římana, který prodá svůj dům nebo byt ve čtvrti Trastevere. Nemyslitelné.” Bohužel diskontinuita vlastnictví a vztahu k němu sehrála na Malé Straně obrovsky negativní roli. K tomu přistoupily bezohledné počiny praktikované v posledních desetiletích politickou elitou.

Neo: Jaké?

Začalo to brutálním vystěhováním velké části Malé Strany kvůli parlamentu, který mohl klidně sídlit v budově někdejšího Federálního shromáždění, ale rozhodl se, že potřebuje mít sídlo a zázemí právě zde. A nyní to končí neschopností, nebo spíš neochotou regulovat systém ubytování Airbnb. Tedy krátkodobé pronájmy, které v zájmu stávajících obyvatel regulují i liberální metropole jako Londýn nebo New York, nemluvě o Berlíně, Mnichově, Barceloně nebo Paříži.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S farmaceutem Richardem Pflegerem o pilulkách, lékařích a obžerství, kterému propadáme
» S novinářem Pavlem Kosatíkem o historii, chybách a nepoučitelnosti
» Se spisovatelem Jiřím Kamenem o fenoménu českých houbařů
» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru
» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka
» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

Neo: Lze ještě dnes nalézt v Praze někde autenticitu, opravdovou starou Prahu? Kam se třeba jdete projít vy sám?

Určitě. Takových míst je spousta. Hradčany v podvečer, když se turisté ztratí dole v Praze. Na druhém břehu ulice kolem svatého Haštala, Podskalí, Vyšehrad a tak dál. Vůbec nejlepší je vyrazit ráno. Na Karlově mostě člověk potká jen čínské svatebčany. Ti přicházejí za svítání a mají radost, když se jim připletete na fotku.

Neo: A není v tom všem kus pravdy, kterou popírá každá generace a pak si ji sama přisvojí, totiž že když jsme byli mladí, bylo všechno lepší? A tedy i Praha, jak ji vnímáme?

Samozřejmě. Je to tak, co svět světem stojí. Takže se nám nakonec – třeba tady na Malé Straně – zdají být staré dobré časy i za komunismu. Pivo chutnalo líp… Lidi k sobě měli blíž… A tak dál. Znáte to. Ale je to tak v pořádku. Trocha sentimentu k životu patří. Nejsme bezcitné stroje. Jen si člověk musí dát pozor, aby pro všechno vzpomínání nepřestal události, na které se bude jednou vzpomínat, vytvářet a žít. Aby si neudělal ze života muzeum.

Neo: Vaše hlavní profese je novinařina. Spousta novinářů si bokem píše knížky. Vy jste ale šel dál a rozhodl si je sám vydat. Proč? Nepřidělal jste si práci?

Bylo to úplně logické rozhodnutí. Se svojí ženou výtvarnicí a grafickou designérkou Helenou Zahrádeckou tvoříme tým. Doufám, že to tak můžu říct, ale nic nám nechybí, žádná dovednost. Tak proč bychom hledali nějakého vydavatele? Tohle rozhodnutí se nám zatím stoprocentně osvědčilo. Proto jsme založili nejprve nakladatelství, uznávám, s trochu bizarním názvem Pejdlova Rosička a dnes máme Nakladatelství Pražské příběhy.

Neo: Knih dnes vychází mraky, jen loni to bylo nějakých 14 tisíc titulů. Nicméně statisícové náklady jsou dávno minulostí. Bestsellerem je pomalu knížka, jíž se prodá tři tisíce kusů. Navíc se trh posouvá ve prospěch velkých hráčů. Má malé nakladatelství za této situace šanci se uživit?

Češi maršála Radeckého milovali. Dlouho pro ně byl vedle Žižky největším českým vojevůdcem. Pak se však poměry změnily a jeho sochu na Malostranském náměstí hned v prvních měsících nové republiky úřady odstranily. Foto: Archiv Dana Hrubého

Ale já si nemyslím, že jsou malá nakladatelství proti těm velkým nějak zásadně znevýhodněna. Vážně, v čem? Naopak naše finanční náklady jsou nesrovnatelně nižší, nepotřebujeme platit zaměstnance. Děláme méně knih, ale o to víc se na ně soustředíme. A nakonec stejně rozhoduje čtenářský zájem. K tomu vám nepomůže velikost firmy, ale instinkt.

Neo: Není to všeobecně známá věc, ale podílíte se přes dvacet let jako scenárista na již kultovním komiksu Zelený Raoul, který vychází v týdeníku Reflex. Jak to, že veškeré pokusy o politickou satiru zmizely a Raoul je pořád tady?

Upřímně, nevím. Ale rozhodujícím faktorem je určitě kreslíř Zeleného Raoula Štěpán Mareš, kolega scenárista Milan Tesař a samozřejmě čtenáři Reflexu, kteří příběh, zdá se, i po těch letech chtějí.

Neo: Byla doba, kdy se říkalo, že u nás pro politickou satiru není prostor, že prostě realita není tak výživná. Tahle doba je ale posledních pár let evidentně pryč. S klasikem klišé řečeno, politickou satiru přináší den co den sám život. Kde je kromě Raoula ale její umělecká reflexe?

Možná že je důvodem to, že v očích jedné části populace překonává realita veškerou fantazii, a tak pro ni nezbývá místo, a v očích druhé části – a já teď nehovořím o vzájemné velikosti těchhle dvou částí – nahradila jakoukoli legraci a humor zlost a agresivita. Ale celkově myslím, že to není tak špatné, jen se humor přirozeně přesunul ze sdělovacích prostředků na internet a sociální sítě. A možná je v téhle neřízené podobě mnohem autentičtější. Tedy, pokud ho tu člověk mezi těmi agresivními výlevy objeví.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít