Stát jako bankéř? Miliardová selhání. A platíme my všichni

Po pádu bankovních domů v devadesátých letech, které stály daňové poplatníky 240 miliard korun, zůstaly na českém finančním trhu jen tři čistě státem vlastněné společnosti. Naučil se od té doby stát své finanční ústavy řídit? Spočítali jsme, jak si stát jako bankéř vede od chvíle, kdy ministerstvo financí převzalo hnutí ANO.

Česká exportní banka (ČEB), Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP) a Českomoravská záruční a rozvojová banka. Nikdy jste o nich neslyšeli? Není divu. Jsou to specializované finanční instituce především pro české a zahraniční podniky nebo pro veřejné subjekty. Retailovým bankovnictvím se nezabývají a běžný střadatel tak nemá možnost jejich služeb využívat.

Zajímat by ale tyto subjekty měly české daňové poplatníky, jelikož jejich ztráty v hospodaření kryje svými dotacemi stát, tedy každý z nás. A ukazuje se, že stát jako bankéř se z chyb v devadesátých letech příliš nepoučil.

Z výše zmíněných bankovních institucí jsou z pohledu významnosti a velikosti zajímavější ČEB a EGAP, tedy specializované instituce pro podporu českých exportérů.

Jen za posledních pět let, tedy od chvíle, kdy ministerstvo financí ovládá hnutí ANO, podle údajů z výročních zpráv těchto společností do nich státní kasa nasypala zhruba 14,3 miliardy korun. Server iDnes nadto uvedl, že jen letos EGAP obdržel další 4 miliardy. To je tedy za posledních 6 let minimálně 18,3 miliardy korun z eráru.

A účet není konečný, v portfoliu obou společností jsou stále špatné úvěry v desítkách miliard. V praxi většina obchodů ČEB funguje tak, že poskytnutý úvěr pojistí státní EGAP, a ten tak na sebe přenese většinu rizika. ČEB má skrze EGAP zajištěno okolo 80 % svých úvěrů. Z pohledu rizika státu je to ale v zásadě jedno, ztráty jsou sanovány u obou těchto společností.

Společnosti se často navzájem obviňují z toho, kdo nese na ztrátových obchodech vinu. EGAP je dominantnější z pohledu velikosti a objemu realizovaných obchodů a v drtivé většině je to on, kdo nese ztráty z nesplacených úvěrů.

Většina velkých úvěrů, které musel EGAP již odškodnit, jsou tzv. odběratelské úvěry. Ty fungují jednoduše. Zahraniční investor se rozhodne ve své zemi realizovat projekt (elektrárnu, cihelnu, sklárnu, obchodní dům atd.), k tomu se přidá český exportér, který si společně s investorem dojedná výhodný úvěr u českých státem vlastněných podpůrných institucí.

Český exportér tedy dostane často miliardovou zakázku a zahraniční subjekt dostane miliardový úvěr od české státní banky. A ano, dostali jsme se opět do situace, kdy někdo podniká velmi levně na riziko státu a tentokrát je to dokonce zahraniční subjekt.

Mimochodem: výrazná část dnes zkrachovalých projektů měla svůj původ v Rusku. Úrokové sazby v Rusku se přitom dlouhodobě pohybují výrazně výš než ty české a státní financování bylo a je pro ruské investory velmi lákavé. To je například také důvod proč Rusové velmi rádi v Česku nakupují byty, úvěry jsou pro ně velmi levné.

Mezi největší projekty, které ČEB nebo EGAP odškodňovaly, patří Sibiřská elektrárna Poljarnaja (dodavatel PSG International) škoda 7 miliard. Rovněž se odškodňovaly sklárny v Rusku (dodavatel Sklostroj Turnov), kde škoda dosáhla minimálně 2,7 miliardy.

Vůbec největší pojistnou událost ale musí státní společnosti řešit v souvislosti s tureckým projektem nedostavěné elektrárny Ynus Emre (tzv. Adularya), tam jim vznikla podle neoficiálních informací škoda 12 miliard. Společnosti škodní událost stále řeší, situace je ale ztížená i tím, že turecký investor byl po nepokojích v zemi zestátněn a český generální dodavatel projektu Vítkovice Power Engineering, jehož majitelem byl ostravský miliardář Jan Světlík, upadl do konkurzu.

Díky těmto a dalším obdobným obchodním případům vygenerovaly státní společnosti obří ztráty, které musí sanovat státní rozpočet. Dle výroční zprávy z roku 2017 společnost EGAP navíc stále eviduje 16,6 miliard korun nesplacených pohledávek v Rusku a 12,7 miliard v Turecku, to je teritoriálně nejvíce ze všech zemí. Obdobnou expozici vůči těmto zemím má i ČEB.

Vláda nechala v obou společnostech kvůli neúspěšným projektům kompletně vyměnit management. V Exportní bance dokonce několikrát. Kabinet také nařídil, aby utlumily svůj obchodní apetit. ČEB se přesto dostala v obchodní činnosti na úroveň 90. let a několik managerů obou finančních institucí stanulo před soudem.

Dnes tak za těžkým obdobím státních finanční institucí nejsou jen miliardové ztráty, které bude stát s největší pravděpodobností sanovat ještě v následujících letech, ale také související korupční pachuť. Rusko se i díky konfliktu na Ukrajině potýká s ekonomickými problémy, rubl je značně nestabilní a ekonomiku zatěžují sankce, které budou kvůli současnému dění možná ještě silnější.

A jaké si z toho čeští státní bankéři vzali poučení? V poslední výroční zprávě EGAP (2017) stojí, že za zvýšením pojištěného objemu stojí zejména zájem o pojištění v Rusku, a že zvýšená poptávka po produktech do Ruska se očekává i nadále. Projekty v Rusku tedy navzdory zkušenostem stále “frčí” a státní peníze se zjevně budou půjčovat do tohoto teritoria i nadále.

Otázku, zda vůbec stát potřebuje tyto instituce a jestli jejich přínos kompenzuje jimi vygenerované ztráty, zatím nikdo z politiků reálně neřešil.

Pár čísel na závěr: ČEB v loňském roce financovala export v jednotkách miliard a EGAP zhruba za 40 miliard korun. Český export, kvůli jehož podpoře byly obě instituce vytvořeny, přitom dosahuje zhruba 4 biliony korun.