Stonáme z přetěžování, ze stresu, ze špatné psychiky, říká lékařka roku

Pokud nejste z Klatov, její jméno asi nebudete znát. Ale v Klatovech, tam paní doktorku Štáhlichovou zná kdekdo. Zvítězila v anketě Unie pacientů ČR Lékař roku 2016. A není divu, že ji její marodi podpořili. Ze sympatické dámy středního věku vyzařuje schopnost naslouchat a vcítit se do problémů. Alena Štáhlichová je věrohodná, nejen když mluví o tom, že má své pacienty ráda. Takže: jací jsme my Češi pacienti? Co nás trápí? Chodíme si k lékařům i jen povídat? A proč v ordinacích nemají rádi doktora Google?

Svou práci praktické lékařky miluje. Říká o sobě, že je vlastně taková drbna, která o svých pacientech ví kdeco. Zná rodinnou anamnézu, protože k ní často chodí všichni členové domácnosti. Má přehled, co koho trápí. I o tom, jestli jim zrovna klapou vztahy. Zaujala ji celostní medicína; vlastně ji praktikuje, protože se na své marody dívá v jejich celku. Alena Štáhlichová dokáže poutavě mluvit o bolístkách těla, stejně jako duše. I celého zdravotnického systému.

Neo: Povězte, co jste si pomyslela, když vám řekli, že jste vyhrála v anketě Lékař roku nejvyšším počtem hlasů kategorii Praktický lékař pro dospělé?

Bylo to především překvapení. Já ani netušila, že taková anketa existuje, prvně jsem se s tím seznámila právě v souvislosti se svým zvolením. Dodneška vlastně nevím, jakým způsobem se kde hlasovalo. Úmyslně po tom nepátrám. Vůbec nevím, jací pacienti kde a jakým způsobem hlasovali.

Neo: Mne trochu překvapilo, že takovouto soutěž vyhrála lékařka z malého města. Čekal bych, že ve výhodě budou lékaři z větších měst, kteří možná mají víc pacientů a známých, co se nechají k hlasování zmobilizovat.

Osobně jsem v této věci nepodnikala vůbec nic. Když mi poprvé z Unie pacientů volali, myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci. Ale když začali být naléhavější, obesílali mě maily a opakovaně mi telefonovali, tak jsem usoudila, že se asi opravdu něco děje.

S tím tvrzením o lepší pozici lékařů z velkých měst ale úplně nesouhlasím. Myslím, že my tady na malých městech máme víc pacientů. O Prahu je zájem, praktiků je tam mnohem větší množství, a čím více jste na periferii, tím je méně lékařů a víc pacientů. Možná hraje i jistou roli, že tady nejsme tak anonymní, že se relativně všichni známe.

Neo: Jaká je dnes podle vás role praktického lékaře? Měl by to být ten hlavní doktor každého pacienta, nebo spíš takový distributor, který ho přeposílá dál k odborným lékařům?

To jste mi nahrál na smeč. Jsem přesvědčená, že každý pacient by se měl filtrovat přes svého praktika. Značná část pacientů, které třeba jen píchne v koleně, mi volá, ať jim napíšu žádanku na ortopedii. To se opravdu stáváte distributorem. A musím říct, že v takových případech jsem trochu naštvaná, protože je to třeba mladý člověk, který rozhodně nemá artrózu a určitě u něj ortoped nebude dělat obstřik nebo mu nedá endoprotézu. Stačí koleno zklidnit, zatáhnout elastikem, namazat a předepsat nějaký lék proti zánětu a proti bolesti. Nemusí hned každý jít k odborníkovi.

Já miluji roli praktika z pohledu rodinného lékaře. Protože si fakt myslím, že jsme takové drbny, že shromažďujeme informace o člověku a o jeho okolí. Jsem ráda, když mám tady celou rodinu a vím, jaké choroby v té rodině jsou, znám rodinnou anamnézu, ale mám přehled i o vztahových věcech – co koho trápí, co se kde odehrálo nebo že měli nějaký problém.

Nemám úplně ráda alternativní metody, ale nedávno jsem se zabývala celostní medicínou a myslím si, že my obvoďáci tu celostní medicínu děláme bez nějakého speciálního studia, protože toho člověka opravdu bereme jako celek nejen po té fyzikální, ale i po psychické stránce a v souvislosti s jeho okolím. A právě díky znalostem rodiny a jejího okolí ho vlastně známe celostně.

Neo: Vaše mínění o alternativní medicíně tedy není příliš valné. Čím to podle vás je, že alternativní přístupy jsou pro mnohé tak atraktivní?

Možná proto, že tam lidé chodí dobrovolně a že asi nejsou tak direktivní. Oni nechávají na úvaze pacienta, jestli chce čaj, nebo nechce. Proti tomu já nic nemám. Já v zásadě nic proti alternativním metodám nemám, pokud se někdo chce jen nechat vyšetřit. Ale opakovaně jsem se setkala s tím, že vysloveně ublížili – ne alternativní metody, ale takzvaní léčitelé. Setkala jsem se s paní, která byla opravdu zdravá, vyléčená, sledovaná. A nějaký paléčitel jí řekl, že je prolezlá nádory. Z toho se psychicky tak zhroutila, že se z toho už nikdy nedostala.

Já nikomu nebráním, když chodí k léčiteli a na různé seance. Hlavně když to nikomu neškodí. Ale když je ten člověk vážně nemocný a odmítne standardní léčbu a léčí se jenom alternativně, tak to není dobře, to škodí. Pokud to má jako doplněk, pije třeba při chemoterapii nebo po operaci srdce bylinky, budiž. Ale pokud to zvolil jako základní léčební metodu, tak pak je to špatně.

A čím jsem starší, tím si myslím víc a víc, že psychosomatika hraje velkou roli, že většina nemocí, ne-li všechny, pocházejí z přetěžování, ze stresu, ze špatné psychiky.

Neo: Pak jsou zde samozřejmě faktory externí…

Určitě, ale to už jsou spíš kofaktory, pokud samozřejmě nejste extrémně vystavovaný nějakému špatnému prostředí. Třeba když lidi říkají: můj dědeček kouřil do sta let a rakovinu plic nikdy neměl a vy mi to tady zakazujete.

Neo: Mnozí pacienti mají špatné zkušenosti s arogantním přístupem lékařů jako bohů v bílém.

Ono je to těžké. My třeba to máme tak, že se většinou setkáváme s lidmi, se kterými se známe, a vytváří se mezi námi nějaký vztah. Když třeba přijde pan Novák, vím, jaký způsob mám na něho zvolit, v jakém vztahu mezi sebou jsme. Nebo přijde někdo, kdo je úzkostnější, odměřenější, a my víme, jak na toho člověka reagovat. Prostě to máme asi jednodušší. Do nemocnice se lidi dostanou, s lékařem se neznají.

Je to o lidech, každý jsme trochu jiný a já si myslím, že základem je slušnost a určitá úcta k člověku. Taky už nejsem nejmladší a životem jsem dospěla k tomu, že vlastně neexistují zlí lidé. Někdy je pacient arogantní a nepříjemný. Ale vždycky jsem se dobrala k tomu, že je v tu chvíli nějak nespokojený nebo nešťastný. Když se dokážeme otevřít a jsme spolu, zjistím, že ten člověk byl třeba zlý, ale že za tím je schované něco jiného. Mohou za tím být partnerské neshody, problémy v práci, všechno možné. A tak je to i v životě, nejen ve vztahu pacient – lékař.

Neo: Co podle vašeho názoru praktickým lékařům chybí? Jsou to třeba peníze? Nebo je to potřeba mít co nejvíc pacientů v kartotéce?

Řekla bych, že pacientů tady máme dost, trošku si to musíme regulovat. To je právě rozdíl oproti Praze, tam je pacientů na jednoho praktika méně, praktiků je víc, protože jsou to lékaři, kteří nechtějí z Prahy odejít.

Když pominu hodně diskutovanou otázku e-receptů, tak chybí pořád koordinace, jestli má praktik mít tu hlavní roli. Nechci tvrdit, že to tak musí být. Ale myslím, že my máme o lidech nejucelenější přehled.

Přijde k vám stotřicetikilová paní, které je 65. Bolí ji koleno a je zřejmé, že ho má přetížené z nadváhy. Napíšu jí doporučení na ortopedii. Ona jde k ortopedovi, ten jí dá obstřik a řekne: máte přetěžované koleno. Jí se samozřejmě nelíbí, když jí řekne, že má nadváhu, že má zhubnout, aby mohli zvažovat případné další postupy. A ona jde ke druhému, ke třetímu, ke čtvrtému ortopedovi a strašně ten systém zatěžuje. Tam už pak jde bez našeho doporučení. A ten lékař ji přijme. A když my pak chceme objednat pacienta na ortopedii, tak člověk, který by tu péči potřeboval opravdu rychle, dostane termín za dva měsíce.

Mě trošku štve, že to tak ještě pořád funguje. Správně by to tak nemělo být, odborníci by měli pacienta vzít až na základě našeho doporučení.

Co nám praktikům ještě celkově chybí? Trošku zaběhnu do politiky. Opakovaně je ministrem zdravotnictví lékař, který pochází z velké fakultní nemocnice. A prakticky všechny finance, které se do nemocničního sektoru přelévají, jdou právě tam. Za takových jedenáct let se v tom systému nic nezměnilo. Nejen my praktici, ale všichni ambulantní lékaři zůstávají upozaďovaní.

Neo: Nedá se tedy říct, že by praktici měli na pacienta málo času?

Času máme málo, protože úplně neúměrně narůstá byrokracie, papírování, administrativa. Podívejte se jen na tu hromadu. A to tady pracuji o víkendech nebo po večerech.

Neo: To člověk slýchá ze všech možných stran, nedávno jsem to samé zaslechl od policistů. Přitom by si člověk říkal, že díky moderním technologiím by se administrativa měla zefektivnit. Proč to tak není?

A podívejte se na e-recept. Ten pro nás není v ničem přínosný. Původní myšlenka byla, že napíšu e-recept a objeví se mi pacientova preskripce od všech ostatních lékařů, abychom náhodou neudělali botu a nenapsali něco, co jde proti sobě. Bohužel se to nějak nezdařilo, ale přesto jsme direktivně dostali nařízeno, že pod pokutou, myslím dva miliony, musíme od nového roku e-recepty používat. Přitom mnozí starší praktici, kteří jsou často v pohraničí, si už nechtějí pořizovat počítač. Nehledě na to, že třeba budou potřebovat novou tiskárnu, protože čárový kód samozřejmě musí vytisknout úplně přesně. Každopádně jedna paní doktorka to propočítala a zjistila, že stejně budeme muset vytisknout papírovou formu, budeme to muset odeslat do centrálního úložiště a budeme s tím mít asi 30 až 40 minut denně práce navíc. Za tu dobu bych se mohla věnovat dvěma pacientům.

A ještě k nutnosti používat počítač. Mně to trvalo docela dlouho, než jsem si zvykla zapisovat si poznámky na počítači. A někteří pacienti, co chodili k doktorovi, který měl počítač, si stěžovali: pan doktor pořád jenom kouká do toho počítače, na mě se ani nepodívá. A to nás ještě všichni upozorňují, když jsme na nějakém právním semináři, že hlavně musíme mít napsané, co pacient řekl, jak to řekl, a tak. To si pak připadáte, že máte jenom psát. No, tak píšeme, píšeme.

Neo: S čím k vám lidé hlavně chodí? Co děláme my čeští pacienti špatně?

Určitě máme špatný životní styl. Všichni se stresujeme. Ale já to znám sama na sobě, od rána do večera rodina a práce. A to všechno má člověk stihnout. Pokud chce všechno dělat dobře, tak to je těžké. Spíš bych asi zmínila, s čím chodí pacienti k lékaři zbytečně. Třeba s běžným nachlazením, když nemají teplotu a škrábe je v krku. Tím zatěžují jak sebe, tak ostatní pacienty v čekárně a de facto časově i nás. Pokud mě škrábe v krku, tak si něco vykloktám, dám si zapařovací obklad.

A co děláme špatně? Málo se hýbeme, málo chodíme, dobře jíme. Dobře a moc. Problematický je konzumní styl života.

Neo: Nepřibylo náhodou hypochondrů?

(smích) Abych se vás nedotkla. Hypochondři jsou obecně muži po padesátce. Je to ten mužský přechod, jak se říká. Oni se tak trošku začnou víc sledovat, víc je někde bolí a píchá. Ale obecně hypochondrů asi nepřibývá. Ale u těch pánů po té padesátce je to trošku specifikum.

Neo: Čtyři roky jste pracovala na onkologii v Sušici. To musela být určitě zajímavá zkušenost.

Rozhodně. Je to taková moje vnitřní celoživotní láska. Zajímá mě to, pořád si o tom něco čtu. Asi každého obvoďáka něco takového baví; někoho berou víc ledviny, někoho srdce. Mě berou nádory.

Neo: Máte mnoho onkologicky nemocných?

Je jich dost. Jedná se o různé typy onemocnění v různých stadiích. Ale je jich hodně. Je to asi i díky diagnostice. A někteří lidé měli zhoubný nádor, jsou po úspěšné operaci a jsou celkem v pořádku.

Neo: Dá se říct, že by těchto onemocnění přibývalo? O jaké typy se vesměs jedná?

Rozhodně jich přibývá. A jsou to všechny typy onkologických onemocnění, od hlavy k patě. Je to moje láska, ale na druhou stranu je to možná i tak trochu moje úchylka, protože v každé bouličce vidím něco víc, než tam třeba opravdu je.

Neo: Je tady častý výskyt rakoviny kůže?

Poměrně ano, ale díky preventivním programům jako dermatoskopie a prohlížení kůže se hodně případů včas odhalí.

Neo: Pozorujete u vás v praxi, že by vzrostla spotřeba antidepresiv?

Rozhodně u nás vzrostla. Je to tak zhruba deset let, co byly uvolněny pro preskripci nám praktikům. To je myslím dobře, a jsme zase zpátky u toho životního stylu. Takoví ti přetažení, zmožení lidi, kteří nejdřív somatizují, chodí třeba k nám, že je bolí u srdce, břicho, prostě ani nevědí, co jim je. A je to vlastně jenom z toho, že jsou strašně přetížení. Když se vzájemně domluvíme, tak tam nasazujeme antidepresiva.

S pacientem to probereme, vyříkáme si to, hledáme cestu. Většinou neuspějeme hned během první návštěvy, musíme se k tomu dopracovat. Pacienta vyšetříme, vyloučíme, že opravdu nemá infarkt, že se nikde nic vážnějšího neděje a že to asi skutečně bude z práce. A ten člověk to pak začne připouštět. V některých případech je fajn, že můžeme antidepresiva předepisovat i my praktici. Samozřejmě že když cítíme, že to je něco vážnějšího, nějaká endogenní deprese nebo tak, tak je odesíláme k odborníkům.

Neo: Funguje i u vás čekárna někdy jako náhrada sociálního života?

Samozřejmě. Naši staří škodováci se dřív scházeli na rohu na náměstí a bavili se o tom, kdo bere jaké léky. Někdy chodí i k nám. I když žijí v rodinách, chtějí si popovídat s někým jiným. Nebo přijde někdo, kdo žije sám, protože mu třeba zemřel partner, a k nám jde nejen pro lék, ale protože potřebuje sociální kontakt. To se nedá nic dělat, tak to prostě je. Máme tady takového milého pána, je mu přes osmdesát let, a když se vidíme v obchodě, tak nás tam chytá za ruce: já vás tak rád vidím. Ten si sem taky někdy, pod rouškou nějakého problému, přijde jenom popovídat. Ale já mám ty lidi ráda.

Neo: Co doktor internet?

(smích) Doktor Google. Na toho jsem strašně naštvaná. To jsou takové ty vyčtené znalosti. Zrovna před chvilkou tu byl jeden mladý pán a četl mi nějaké desatero lékaře, že si to někde ofotil v čekárně a že pan doktor tam má napsáno: Internet mám také, navíc šest let vysoké školy a čtyřicet let praxe.

Internet mám ráda, ale v této podobě ho úplně nesnáším. Samozřejmě se stane, že někdy najdou to, co jim skutečně je. Ale jindy je to těžké: člověk trvá na něčem, co je zjevně vedle.

Neo: Co by podle vás potřebovalo ministerstvo zdravotnictví?

Potřebovalo by rozhodného ministra, který by byl nakloněný jak složkám nemocničním, tak těm ambulantním, aby měly dostatek prostředků. I když si myslím, že u nás jsou zdravotní péče a prostředky, které jsou vynakládány v rámci pacientské péče, na dobré úrovni. Myslím si, že lidi trošku zbytečně nadávají na doplatky, ale doplácet na banální nebo levnější léky, které my praktici předepisujeme, antibiotika, antihypertenziva, je finančně všem dostupné. Tím pak zbydou prostředky na léčbu závažnějších nemocí, která je opravdu hodně nákladná.

Neo: Jaký podle vás bude rok 2018?

Bude skvělý. Přeci jsme věční optimisté. Musí být lepší, každý rok musí být lepší. Máme lepší zkušenosti. Navíc letopočet obsahuje osmičku, což je šťastné číslo. A když na tom budeme všichni pracovat, tak nevím, proč by měl být horší. Myslím, že v zásadě ani nijak špatný nebyl rok 2017. Ale proč by rok 2018 neměl být lepší?

Neo: Co byste vzkázala pacientům a co lékařům?

Aby se všichni k sobě chovali hezky, slušně, aby se snažili domluvit se. Ano, je to takové moc banální (smích). Aby lékaři neupadávali pod tíhou administrativy, byrokracie a nařízení. A pacienti aby méně četli internet a více svým lékařům věřili.