Tagged umění

Slunce, seno? Bez slunce jako pár facek

Podstatnou část své tvorby věnoval tomu, aby se lidé smáli. Doyen českých kameramanů Josef Hanuš natočil na tři desítky komedií. Pohledem zpátky vidí, že si vybral poněkud nedoceněný žánr – dnes se do něj pouští málokdo. On ale na natáčení vzpomíná s chutí. Třeba když spolupracoval se Zdeňkem Troškou, s nímž natočil celkem čtyři snímky – Botu jménem Melichar a pak trilogii Slunce, seno… „Kolekce jeho filmů je nevyrovnaná, ale jedno se musí nechat – komedii umí. Ví, co chce,“ říká Hanuš. O filmařině, smíchu i životních fackách bude celý následující rozhovor. „Promiňte, trochu hůř slyším a jsem poněkud starší, tak se…

Aňo, bude líp

Je to už pětadvacet let, co Anna Geislerová během letních prázdnin vystřihla roli dívky na útěku – stopařky Anny ve Svěrákově Jízdě. „Když se ohlídnu, tak mám pocit, že útěk je má nejoblíbenější životní strategie. Ale teď už jsem naopak čelič. Ono k tomu dospějete věkem. Postupně si vytyčíte své hranice a jasně si formulujete, co v životě chcete,“ říká dnes ceněná herečka. Uplynulé týdny ukázaly, že to, co v životě chce, se nebojí pojmenovat veřejně. Protože má za to, že když se lže, krade a podvádí, nesmí se to přehlížet. A že je potřeba probrat se z apatie, kdy je všem všechno jedno….

Esej Libora Winklera: Fajt versus politici zachraňující pracující lid před řáděním elit

Je všeobecně známo, že kultura v naší zemi se netěší přílišnému zájmu politiků, kteří by se snažili zajistit pro ni dostatek peněz. Kulturní instituce vedou neustálý boj o peníze, finančních podporovatelů ze strany privátních osob je málo, a tak je většina z nich naprosto závislá na státních zdrojích. Sám se svou manželkou podporuji spoustu různých kulturních aktivit – hlavně v oblasti divadla a hudby. Podporujeme hlavně menší organizace, protože ty mají mnohem menší šanci získat peníze než ty velké. Z tohoto důvodu jsem nikdy neposkytoval finanční dary velkým kulturním institucím a už vůbec ne těm „národním”. Výjimku jsem udělal až…

Karel Cudlín: Za svůj ksicht si může do jisté míry každý sám

Lidé na jeho fotografiích hledí do objektivu s klidnou tváří. Nestojí proti lovci osudů, ale svěřují se do péče dokumentaristovi, který fotí s porozuměním. Karel Cudlín zachycuje proměny společnosti od sedmdesátých let. Fotoaparát nosí pořád u sebe. V začátcích mu pomohl strýček, který byl amatérský fotograf. Dokumentární fotografií se tak začal zabývat přibližně v sedmnácti letech. „Spoustu věcí bych vůbec nezažil, kdybych nefotil,” říká Karel Cudlín. Lidské příběhy lovil v žižkovských ulicích, v tanečních sálech, během politických setkání, na filmovém place i během svých výprav na Východ nebo do Izraele. Odemykáme rozhovor ze zimního speciálu Neovlivní.cz. Potkáváme se na malém…

Jiří Mádl: Nechci se cítit jako Ost-Block

Diváci ho mají po léta zafixovaného jako toho kluka, co dělá bláznivé kousky a loudí po dívkách první sexuální zkušenosti. Jiří Mádl v reálu a ve svých dvaatřiceti letech by podobnému obrázku těžko mohl být dál: Soustředěný, přemýšlivý, jistý si v režisérské cestě, kterou si vybral. Patří k osobnostem, které se nebojí říkat své politické názory nahlas, jakkoli to může být nepopulární. Udělal to v době Paroubkova odstřelu vlády a teď znovu, když se přidal k hlasům, které říkají „dost“ osobě premiéra Andreje Babiše. „Protesty už teď splnily svůj účel alespoň v tom, že se zhmotnila dorostlá vyspělá společnost a potkala se. Mohla se vidět a…

„Nesmíme moc počítat s Bohem. Ale možná, že Bůh počítá s námi“

Byla vychována přísně ateisticky. Přesto se herečka Daniela Kolářová několikrát v rozhovoru odvolala na Desatero a křesťanské hodnoty. A když jsem jí rozhovor poslal k autorizaci, chtěla, aby končil citátem z předmluvy z knihy Jitro kouzelníků, kdy jeden ze dvou autorů krátce píše o svém otci a o tom, co mu nedlouho před svým skonem řekl. Přiznávám, nesplnil jsem přání. Jeho slova jsou titulkem tohoto textu. jednodušeně se dnešní stav české společnosti popisuje jako propast mezi takzvanou pražskou kavárnou a venkovem. Střet světů pražské intelektuálky a vesnického mladíka byl i jedním z motivů dnes už klasické komedie Léto s kovbojem s Jaromírem Hanzlíkem a Danielou Kolářovou v hlavních…

Osamu Okamura: To důležité v architektuře

S tímhle příjmením to dnes není v Česku jednoduché. Jenže Osamu Okamura si nemusí dělat starosti, své jméno i místo si vydobyl už dávno. Patří mezi přední hlasy zdejší architektury a urbanismu. A i když by bylo pokrytecké se při rozhovoru jeho bratrům zcela vyhnout, tohle povídání je především o tom, v čem žijeme. Jak číst veřejný prostor, proč se u nás staví, jak se staví, proč to měli architekti za první republiky mnohem snazší než ti polistopadoví. A také o tom, že něco jako neviditelná ruka trhu vlastně neexistuje. klíčové pro dobré stavby i prostředí, které nás obklopuje, považuje diskusi…

David Černý: Kokotiny, Češi a jakoby

 Jděte pod Žižkovský vysílač a počítejte, kolik turistů se vás zeptá, kdy se na něj vrátí „those black babies”. Lezoucí batolata a další plastiky Davida Černého jsou už součástí městské krajiny. Mluví se o nich jako o kontroverzních nebo provokativních, stejně jako o autorovi. Vyjadřuje se totiž ke stavu světa, ve kterém žijeme. Protože umění pro umění nemá smysl. Odemykáme rozhovor ze zimního Speciálu Neovlivní.cz. Tank v několika podobách a barvách, čůrající postavy na dvoře Hergetovy cihelny, chcíplý kůň v Lucerně, vztyčený prostředníček v dohledu Hradu, Kafka u Quadria, klikující londýnský autobus a naposledy pak návrh robotické restaurace. Díla Davida…