Těžká hodina ČSSD: vsadí svou existenci za účast ve vládě?

Sociální demokracie, dřívější velikán české politické scény, stojí na rozcestí. Po volebním fiasku, se sedmiprocentní podporou a po celkovém vnitřním rozvratu musí už v nadcházejících týdnech říct, jakou – a čí – stranou vlastně je. Najít nový model, jak dál fungovat, protože tradiční socialisté ztrácejí přízeň nejen v Česku. Vsadí teď ČSSD svou existenci za účast ve vládě? Před sjezdem ČSSD odemykáme kompletní analýzu z tištěného magazínu Neovlivní.cz

Sociální demokraté už jednají o vládě s formací ANO Andreje Babiše, přesto se chovají… podivně. Přesvědčivý vítěz voleb jim nabízí spolupráci, svou nabídku by jistě podtrhl slušným počtem ministerských křesel. Přesto se vyjednavači ČSSD tváří, že to bude problém. Nehoráznou se zdá zvláště podmínka, že šéf vítězného hnutí nesmí být premiérem a že sociální demokraté musí dostat ministerstvo financí, vnitra i spravedlnosti, aby tím bylo zajištěno standardní vyšetření kauzy Čapí hnízdo, v jejíchž sítích uvázl vedle Babiše i jeho první zástupce. Jak může něco takového vyžadovat strana, která ve volbách získala jen málo přes sedm procent?

Špičky sociální demokracie týden před prohranými volbami. Repro: Seznam Zprávy

Málo konstruktivní a v zásadě arogantní chování vyjednavačů ČSSD se dá vysvětlit tím, že sociální demokracie není jen tak obyčejná strana. Vznikla už kdysi dávno v šerém politickém dávnověku devatenáctého století a svou klíčovou roli sehrála při ustavení evropských demokratických systémů přesně před sto lety. Tehdy především ty státy, které se účastnily „velké války“ na straně poražených, stály na prahu revolucí, které měly smést stávající režimy odpovědné za to, že se země do války dostaly. Velení armád se zhroutilo a miliony vojáků se vracely bez kontroly do svých domovů, dělníci zbrojních fabrik byli najednou bez práce, vypadávalo zásobování potravinami. Příznivci starých pořádků zděšeně sledovali, jak rady vojáků a dělníků přebírají moc v jednotlivých městech.

Tehdy všechno zachránila sociální demokracie, která revoluci odmítla a přesvědčila k tomu i většinu dělnictva. V Německu sociálnědemokratičtí ministři nařizovali vojenské zásahy proti násilnickým revolucionářům.Už se zdálo, že nepůjde zabránit, aby v každé zemi vznikla „republika rad“, kterou se podařilo zorganizovat v Rusku pod místním názvem „sovětská republika“. Dělníci a vojáci už převzali moc v Maďarsku, uspěli s převratem v Bavorsku, na převzetí moci se čekalo v Berlíně a Vídni, na řadě bylo Československo a Polsko. Model sovětů se zásadně lišil od zastupitelské demokracie, kterou se snažily na troskách rozpadlých císařství ustavit tradiční demokratické strany. V mnohém ohledu byl pro revolucionáře lákavější. Dělnické rady měly napříště rozhodovat o všem podstatném v přímém hlasování svých členů, a pokud bylo z organizačních důvodů nutné, aby na jednání celostátního sovětu poslaly své zástupce, pak je mohly odvolat, kdykoli většina dělníků usoudila, že nedodržují mandát. Definitivním cílem bylo revoluční svržení vládních struktur vykořisťovatelské buržoazie, která rozpoutala velkou válku, tedy i likvidace parlamentů.

Dnes sociální demokracie ztrácí. A nejen v Česku. Otevírá se otázka, kdo převezme roli strany pokroku, který však nelikviduje zavedené demokratické instituce.

Konkrétně v České republice dosud nemá alternativu. Komunisté jsou potomky těch, kdo vyvolali před sto lety protidemokratické revoluce, a k nim se přidává i Okamurovo hnutí SPD, které oprášilo plán na přímou demokracii po vzoru dávných sovětů. Strana se sedmi procenty zůstala jediným dědicem významné tradice, bez níž evropské demokracie v uplynulém století nedokázaly přežít. I kdyby byla v Česku odsouzena k definitivnímu zániku, stejně se sociální demokraté nemohou své politické identity vzdát a přistoupit na koalice, které jsou s ní v rozporu. Pak by přestali být sociální demokracií.

Slouhové velkokapitálu

ČSSD volby prohrála drtivě, přesto zůstává v centru politického dění. Pozvání vládnout jim nepředložil jenom Andrej Babiš, se stejným pokušením se ozval sám Miloš Zeman.

Lídr ČSSD v prohraných volbách Lubomír Zaorálek krátce po vyhlášení výsledků. repro: Neo

K prezidentovi poutá sociální demokraty rozporná a bouřlivá minulost. V devadesátých letech minulého století je Zeman dostal do první ligy v polistopadové politice, ovšem za tu cenu, že stranu otevřel předlistopadovým komunistům. Ti v ČSSD záhy obsadili řadu důležitých míst. Při volbě prezidenta 2003 se Zeman rozešel s partají ve zlém, a to ještě způsobil ve straně rozkol, když se zvláště exkomunisté sdružili v tzv. „zemanovské“ křídlo a čas od času křížili plány zvolenému stranickému vedení. Pomocí svých souputníků se pokusil Zeman stranu ovládnout při slavném lánském puči, a i když to nevyšlo, ještě loni se snažil podrazit sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotku při souboji s Babišem.

Teď se časy mění.

V rámci prezidentské kampaně Zeman na Nově prozradil, jak trpí tím, že se sociální demokraté ve volbách propadli k sedmi procentům. Hned poradil i cestu k nápravě. Podpořit společně s komunisty menšinovou vládu Andreje Babiše a hnutí ANO. Znamenalo by to ovšem učinit další, tentokrát sebezničující krok směrem k bývalým, a dokonce současným komunistům.

Na pováženou je spolupráce s historickým nepřítelem, protidemokratickou KSČM, ještě méně vhodným partnerem je však v současné situaci Babišovo hnutí. Už pouze tím, že je stranou velkého kapitálu, který z principu korumpuje levicové voliče slibem vyšších sociálních dávek. Pokud se s ním ČSSD dohodne na vládě jako menšinový partner, už definitivně zradí tradiční myšlenku evropské levice o sociálním státu a legitimizuje zástupce velkokapitálu, který samozřejmě nechce pomoci, ale především usiluje o kontrolu nad zaměstnanci.

Kam to vede, zjistili sociální demokraté už v minulém volebním období. ČSSD vládla v koalici, kde byl Babiš menším partnerem, a tím potvrdila i svým voličům, že jde o přijatelného partnera. On je pak převzal zásluhou lepších slibů a vyhrál volby. Pokračovat tímto směrem by znamenalo pro vedoucí činitele sociální demokracie získat na čtyři roky dobře honorovaná křesla ve vládě, pak by však už následoval jenom pád do propasti. Sociální demokracie nemůže dlouho přežít jako služka kapitálu.

Ke všemu by nešlo o koalici s obyčejným, ale trestně stíhaným miliardářem. Přijmout namísto Babiše za premiéra nějakého náhradníka by jistě bylo řešení, o jeho stabilitě se však dá pochybovat ještě předtím, než se o něm vůbec začalo vážně mluvit. Kdo se dnes postaví na stranu Babiše, musí počítat s rizikem, že se ocitne během pár měsíců pod koly dalších krizí.

Naděje si říká Hamáček

Pro sociální demokracii jako takovou není jednání o vládě hlavní prioritou. Dohadování o kabinetu strhává (vedle nedávno skončeného finiše prezidentských voleb) veškerou pozornost veřejnosti, ČSSD se však musí potýkat především s rozvratem po čtyřletém vládnutí a následném volebním fiasku. Pokud má dál fungovat, musí se revitalizovat, nejlépe na sjezdu, který proběhne 16. až 18. února, a pak ještě v následujících měsících.

Jan Hamáček, ČSSD. Repro: Seznam Zprávy

Do vedení se hlásí zdaleka nejvíc kandidátů v historii. Na jedné straně přicházejí úplně noví lidé. Za předsedu se přihlásil knihovník z Poličky Jan Jukl, o post místopředsedy usiluje sedmadvacetiletý Radim Hejduk ze spolku Idealisté.cz. Ti nechtějí o koalici s ANO ani slyšet. Vstupem do vedení strany chtějí dovršit kariéru regionální politici od pardubického hejtmana Martina Netolického přes krajskou radní z Vysočiny Janu Fialovou k primátorovi Karviné Tomáši Hanzelovi, jeho protějšku z Olomouce Antonínovi Staňkovi či bývalému starostovi Písku Ondřeji Veselému.

To je pořád jen část nominací, protože do vysoké stranické politiky se chce vrátit brněnský exprimátor Roman Onderka, exministr zdravotnictví Svatopluk Němeček či europoslanec Pavel Poc. Někteří z nich vyznávají pragmatickou politiku, ke které patří koalice s každým, kdo se nabídne.

A to ještě čeká na příležitost platforma „Zachraňme ČSSD“, která vznikla okolo lánských pučistů Michala Haška a Zdeňka Škromacha. Do boje o místa v čele strany se zatím neženou, o funkci místopředsedů uvažují jen exhejtman jižních Čech Jiří Zimola a poslanec Jaroslav Foldyna. Připomínají však, že ČSSD by měla najít cestu nejen k Zemanovi, ale samozřejmě také do druhé Babišovy vlády.

K tématu:
» Zeman napíná Babiše. Čeká, jak dopadne volba
» Muži na odstřel. Kdo si může začít v éře nové vlády balit
» Scénář příštích let: Stát jako rodinná firma
» Vlivný zákulisní hráč opozice opouští byznys, v politice zůstává. Zatím

Nevýhodou všech takových kandidátů je neschopnost vyjednávat s krajskými organizacemi o potřebnou podporu na sjezdu. Proto mají zdaleka největší šance vést stranu ti členové dosavadního vedení, kteří se v jednáních s kraji dobře orientují a budou pro členskou základnu ještě snesitelní přes určitou míru odpovědnosti za volební porážku. O post předsedy se tak s největší pravděpodobností utkají dva vážní soupeři, místopředseda sněmovny Jan Hamáček a úřadující předseda Milan Chovanec. Pro ČSSD by to byla lepší varianta než revolta sjezdových delegátů, která by mohla skončit úplnou destrukcí a neschopností zvolit vůbec někoho.

Proto sociální demokraté ani nemohou před šestnáctým únorem dohodnout něco závazného o vládě. Hlavními vyjednavači jsou Hamáček s Chovancem a ani jeden nebude riskovat nevratné kroky, které by se nelíbily většině členské základny. Jednání o vládě překáží i krajské sjezdy, jejichž delegáti obvykle odmítají koalici s trestně stíhaným politikem. Vstupovat dnes do vlády by pro sociální demokraty bylo zapřahat koně za vůz. Po frustrující porážce ve volbách musí strana najít nový model, jak dál fungovat. Předpokladem k tomu je zjistit, co si vlastně přejí potenciální voliči především ze zaměstnaneckých vrstev s nízkými příjmy, a najít recept, jak je oslovit. Sjezd by měl najít lidi, kteří to dokážou, hledání ministrů je lepší odložit na příště.

Není divu, že sociální demokraté přistupují k jednání s Babišem jako nepřítomní duchem, jako by je debata o novém kabinetu příliš nezajímala. Ve vládě byli už mnohokrát, teď jejich myšlenky míří k přelomovému sjezdu. Nastává jim těžká hodina, napsal by jejich básník Jiří Wolker. Jak ji zvládnou, na tom záleží i další perspektiva tuzemské politiky.

Článek vyšel v únorovém vydání magazínu Neovlivní.cz. Předplatitelé jej tento týden najdou ve schránkách. Pokud ještě předplatné nemáte, cesta k němu vede tudy:

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít