Tomio a Andrej, spojeni osudem

Dvěma populistům zbývá málo, aby vyhráli volby. Proč se ale Babišovi do koalice s Okamurou nechce a jaká hledá jiná řešení.

Koalice zlých mužů, Andreje Babiše a Tomia Okamury. Noční můra voličů a členů středopravých stran se stala konstantou politiky posledních let. Nezmizela ani poté, co si oba populisté vjeli do vlasů a začali se obviňovat ze lhaní a okrádání důchodců.

Konflikt způsobil, jak bývá jeho zvykem, exprezident Miloš Zeman. Pod vlivem průzkumů, které už druhým rokem slibují hnutí ANO a SPD alespoň těsnou parlamentní většinu, doporučil, ať spolu sestaví vládu. Okamura (SPD) okamžitě reagoval s tím, že ANO podporuje politiku, která „z peněz našich důchodců, rodin, našich firem“ financuje ukrajinské korupčníky a „nesmyslné zabíjení na obou stranách“. Babiš kolegu z opozice označil za lháře a vyloučil s ním v budoucnu jakoukoli spolupráci.

To však nemění nic na tom, že oba muže, jednoho se slovenskými, druhého s japonskými kořeny, spojil osud a že jeden se bez zjevného nebo skrytého spojenectví s druhým na politické scéně neobejdou.

Jízdní řád do roku 25

Začalo to už v létě 2013, kdy se rozpadla vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Jejich voliči hledali nové adresy a díky tomu podpora dosud neviditelných hnutí, Babišova ANO a Okamurova Úsvitu, která byla ještě v červnu hluboko pod hranicí volitelnosti, dosáhla v říjnových volbách dohromady na 26 procent. Sedm procent pro Okamuru tehdy přispělo k tomu, že vítězný sociální demokrat Bohuslav Sobotka byl při sestavování vlády odkázán na Babiše.

Při druhém dějství o čtyři roky později ANO ve volbách vyluxovalo voliče ČSSD a KSČM. Babišovi s Okamurou (tehdy už šéfem SPD) utekla většina ve sněmovně o jediný hlas. Zabránit spolupráci obou populistů byl opět důvod, proč ČSSD vstoupila do menšinové Babišovy vlády. To ovšem Babišovi nebránilo, aby v případě potřeby s využitím hlasů SPD prosadil své cíle i proti sociálním demokratům, například při rušení superhrubé mzdy.

V roce 2021 tandem ANO–SPD volby prohrál a skončil v opozici, i když proti roku 2017 získal jen o 31 tisíc voličských hlasů méně.

Ovšem od začátku roku 2023 se preference tandemu ANO a SPD s občasnými výjimkami pohybují uvnitř koridoru 40–45 procent hlasů. To v českém volebním systému stačí na sněmovní většinu. Zemanova výzva má proto logiku. Pokud ji Babiš s Okamurou odmítli, zdaleka to neznamená, že osudové partnerství skončilo.    

„ANO a SPD nemůžou domlouvat koaliční smlouvu,“ vysvětluje politolog Ladislav Mrklas z vysoké školy CEVRO s odkazem na to, že Okamurovo hnutí by svým vstupem do establishmentu rázem přišlo o polovinu voličů, kteří jsou zvyklí protestovat proti každé vládě. „Opoziční smlouvu, na níž by stála vláda premiéra Babiše, ale podepsat mohou,“ míní Mrklas.

„Pro Okamuru je lepší nepřímý podíl na moci, jaký už měl v časech minulé Babišovy vlády,“ potvrzuje politolog Západočeské univerzity Lukáš Valeš. Nabízí také variantu, při níž by SPD dodala do vlády tzv. odborníky. „SPD už přestává být stranou na okraji. Na jejích kandidátkách se najdou vysokoškolští profesoři. Pro řadu politiků jiných stran se také SPD stala stranou druhé šance,“ připomíná Valeš, že například Radim Fiala, Ivan David nebo Petr Mach začali u Okamury druhou kariéru. Tím se rozšiřuje u SPD intelektuální základna, nezbytný předpoklad pro pragmatické rozdělení moci.

Konkurz na druhého Okamuru

Dohodu Babiše a Okamury podle expertů komplikuje také silné ego populistických vůdců. V Itálii bylo možné, aby se předloni na společné vládě domluvily tři pravicově-populistické strany s rétorikou blízko ANO i SPD – Bratři Itálie, Liga a Vpřed Itálie. Osobní animozity nebyly překážkou, protože jejich lídři patří už k druhé generaci populistů a mají za sebou spolupráci ve vládě italské legendy Silvia Berlusconiho. Babiše s Okamurou však spojuje maximálně klasická hassliebe (nenávist-láska).

Proto se oba citovaní politologové shodují, že pokud to půjde, Babiš po vyhraných volbách SPD do koalice nepozve. Politika, se kterým ho spojuje stejný osud, použije jen jako strašáka. „ANO může zkusit spolupráci s ODS a část ODS by s tím jistě souhlasila,“ míní Lukáš Valeš. Jenom by se tím opakoval model, který dnes funguje v Moravskoslezském a Ústeckém kraji. V obou případech mohli občanští demokraté argumentovat tím, že se obětují, aby zabránili koalici ANO a SPD, doplněné komunisty.     

Podle Ladislava Mrklase se nabízí také koalice ANO se STAN, která dnes vládne v Plzeňském kraji. Starostové tam sice mají většinu s ODS a Piráty, po sporech ve středo-pravé koalici se však jejich plzeňský lídr Josef Bernard raději dohodl s Babišovou formací. Místo hejtmana ovšem získali Piráti.

Babišova náklonnost k „demokratům“ měla kromě averze vůči šéfovi SPD donedávna ještě jeden důvod. Slovenský miliardář se rád stylizoval jako politik evropského formátu, případná spolupráce s příliš radikálním Okamurou by ho však odsunula na okraj, do společnosti politiků Viktora Orbána nebo Roberta Fica, se kterými nikdo nemluví. A to přesně se už stalo po evropských volbách: spolu s přítelem Orbánem Babiš založil frakci Patrioti pro Evropu, které nezískalo žádný významný post v Evropském parlamentu a zůstávají mimo hlavní politické dění.

Pro dohodu s „demokraty“ přitom nepředstavuje velkou komplikaci ani program, protože Babiš se snadno přizpůsobí. „Jedině do boje s migrací investoval příliš energie, proto tady ustupovat nemůže,“ dodává politolog Mrklas.

Potíž může nastat v tom, že „demokraté“ se sice budou pro účast ve vládě chtít obětovat, ovšem Babiše jako premiéra nepřipustí.

Proto Babiš logicky hledá ještě třetí cestu, tedy „jiného Okamuru“, který by dodal hlasy nezbytné pro jeho návrat do Strakovy akademie, a zároveň mu nepřekážel v cestě na evropské výsluní. Nabízejí se k tomu modernizovaní komunisté Kateřiny Konečné nebo Motoristé Petra Macinky, kteří svou sílu spolu se Šlachtovou Přísahou vyzkoušeli v evropských volbách.  

Poslední možnost pro Ústí

S každým měsícem roste nejistota, na jakou vládu si bude muset Česko po roce 2025 zvyknout. „Jak to dopadne, bude záležet na detailech,“ očekává Ladislav Mrklas.

Vzestup populistických hnutí nutně nemusí znamenat konec liberální demokracie v Česku. Míru rizika zatím přibližuje pouze zkušenost z Ústí nad Labem, největšího města, kde radu složili politici z tandemu ANO a SPD. 

Jedním z mála viditelných zásahů do provozu severočeské metropole se stalo nařízení, podle kterého se ve čtvrti Mojžíř, známé ghettem sociálně vyloučených, bude do městských autobusů nastupovat jen předními dveřmi. Místní prý nebyli zvyklí za dopravu platit a jedině tímto způsobem je mohou řidiči nebo nově zavedení asistenti přepravy efektivně kontrolovat.

Komplikace nastaly loni v červenci, když zastupitel SPD Jaromír Hůla (80 let) líčil zkušenosti z pařížského metra, kde průvodčí a policisté „sem tam nějakou černou držku vyloučili z přepravy“. Rasistická poznámka vzbudila poprask a Hůla se vzápětí omluvil: „Byl to úlet, nějak mi to uklouzlo. Čeká mne operace žlučníku a v mém věku to není jednoduché,“ řekl Ústeckému deníku. 

Povinný nástup předními dveřmi do autobusů a trolejbusů se nakonec od ledna 2024 zavedl na všech zastávkách s výjimkou několika nejvytíženějších. Výsledkem byla dosud nejhlasitější kritika na sociálních sítích. Posílením kontroly přispělo vedení města „ke zpoždění spojů a obecně zvětšilo nepohodlí při cestování. To nakonec u mnohých cestujících vykrystalizovalo v čistou nechuť vůči novému opatření,“ popsal poměry na počátku roku Janni Vorlíček z Deníku.

Přesto Ústečané u nového složení radnice oceňují stabilitu. V minulých volebních obdobích se městská rada i jednotlivé kluby zastupitelů opakovaně rozpadaly a jakákoli vláda nad městem se vytratila. ANO a SPD, které po volbách 2022 doplnily stavy dvěma přeběhlíky, zůstaly v roztříštěném zastupitelstvu poslední možností, jak vládnout.

Zdroj náhledové foto: Hnutí ANO