Tož tak. Oblíbenec českého Twitteru zemřel

Člověk potřebuje mít rodinu, mít pro koho žít, to je důležité. Rozhovor o obyčejných věcech.

Na českém Twitteru působí Mirek K. jako přírodní úkaz. Pod aliasem @komikom1 nechává pravidelně nahlédnout do života člověka, který se staral o svého nemohoucího otce. Tu vtipné, tu jímavé texty dlouhé maximálně 280 znaků a psané vesměs v moravském nářečí nezachycují nic víc než drobné události toho kterého dne. V lavině informací a vyhrocených názorů, které jinak sociální sítě zavalují, působí Mirkovy hlášky jak z jiného vesmíru. Jako zprávy z analogového světa lidí z kostí a kůže, kteří prožívají skutečné životy, ve kterých jsou radost a bolest, soucit a láska ještě skutečné. Pojďte se s ním a s jeho tátou seznámit.

Otec Mirka K. ve čtvrtek zemřel, jak oznámil jeho syn. Jako vzpomínku odemykáme rozhovor z kraje letošního roku, kdy jsme jej otiskli v tištěném časopise Neovlivní.cz.

Mirka a jeho otce jsem navštívil v jejich bytě ve Zlíně. Najdete ho ve třetím patře malého činžáku ze 70. let, na jehož výstavbě se otec významně podílel. Dům nemá výtah a otec byt opouští prakticky jen při návštěvách lékařů, nebo když jedou na chalupu do čtyřicet kilometrů vzdáleného Syrovína.

Na úvod ještě pár vysvětlivek pro ty, kteří Mirkovo psaní nesledují: na svém účtu nejprve popisoval soužití s oběma nemohoucími rodiči, o které se rozhodl postarat. Maminka loni v září zemřela, a tak se deník zúžil na události ze života otce a syna. Píše-li Mirek o (nočních) „tiskovkách“, má na mysli spontánní posezení řešící náhlé psychické či zdravotní potíže; mnohé se dá vyřešit s pomocí panáčka slivovice a dobře upečeného bůčku.

Nečekejte ukázkové interview, rozhovor se záhy přetavil v příjemné posezení u dobrého jídla a pití s milými lidmi. Otec seděl v křesle a s přimhouřenýma očima poslouchal, sem tam něco prohodil, něco doplnil. Bylo zřejmé, že návštěva je pro oba příjemným zpestřením. Už si na přepadovky zvykli: zastavují se u nich ti, kteří se z virtuálních přátel stali přáteli skutečnými. Třeba pro takovou Ivu Pazderkovou dělal Mirek kvašáky. Jak sám říká, když přijede návštěva, tak se prostě stává, že zůstane. Což otec doplnil slovy: „Na Slovácku je to normální!“

Tož tak.

Neo: Twitter zdaleka není v Česku nejpopulárnější sociální síť. A jak ho znám, neřekl bych, že jste zrovna typický uživatel. Jak se někdo jako vy dostane na Twitter?

Mirek: Na Twitter jsem se dostal někdy v roce 2014 přes svého synovce. Byl jsem sociálními sítěmi nepolíbený a přemýšlel jsem, jestli bych někde neměl být. A on mi říkal, strejdo, víš co, já ti to ukážu a nahlásíme tě na Twitter, to ti bude vyhovovat. Příspěvky mají jenom 140 znaků, ty píšeš stejně jenom takové ty srandičky, nějaké ty aforismy a nějaké ty epigramy, malinké krátké básničky a tak. Tak jsem šel na Twitter. Přibližně rok a půl jsme tam měli skupinu zhruba sedmdesáti lidí, skládali jsme básničky na 140 znaků a vyloženě jsme se štengrovali, kdo jich složí víc. Nějaký Jirka Kučera z Jablonce, bývalý lékárník, nyní důchodce, jich měl nejvíc. Já jsem to u čísla 1000 stopl. Prostě jsem řekl tisíc a hotovo. Takže jsme tam psali ty srandičky a sem tam jsme komentovali politiku, i když já se politice víceméně vyhýbám.

Neo: Proč?

Mirek: Vyhýbám se politice proto, že jsem se kdysi s určitými politiky zapletl, a stálo mě to dokonce několik let života v totálním stresu. Mimo jiné otiskl jistý pitomý bulvární deník moji básničku, která nebyla lichotivá vůči jedné vysoce postavené osobě, která se profilovala na Twitteru. A tak jsem si řekl, že se vykašlu na politiku.

Neo: Sledujete i negativní komentáře na své tweety?

Mirek: Sleduji. Mrzí mě to. Ty horší věci posílají tito lidé většinou do DM (= direct message, tedy přímé, osobní zprávy). A občas tam napíšou hrozné věci.

Neo: Vzhledem k tématům, o kterých píšete, skutečně nechápu, co hrozného tam lidé mohou psát?

Mirek: Píšou, že si vymýšlím, že to dělám jenom proto, abych měl x sledujících. Přitom všechno, co tam píšu, jsou tak z 95 % autentické věci, co se staly. Akorát je musím trošku upravit, protože se musím vlézt do 280 znaků.

Neo: Je zajímavé, že i tak nevinné texty, jako jsou ty vaše, mohou někomu vadit.

Mirek: A teď si představte, že se vám tam někdo nabourá. Vím třeba, že se mi někdo naboural i do DM. Někdo moji soukromou konverzaci okopíroval a zveřejnil to jako tweet. To mě docela vzalo. Nevím, o co těm lidem jde. Na druhou stranu se pak stane, že má tatínek narozeniny a já mu popřeju jenom takovým nevinným tweetem. A bum! 4000 lajků! A různí lidé, třeba Mirek Kalousek, mu přejí k narozeninám. Říkám: tati, pojď si to přečíst. A oni mu posílají písničky a obrázky a já nevím co. A taťka říká: vždyť já su jen obyčejný Moravák, já su jen obyčejný kluk z Moravy a oni ňa všeci znajú.

Neo: Co vás inspiruje k psaní tweetů?

Mirek: Ty mé tweety jsou většinou o tom, co se nám přihodí – v noci, nebo přes den. Dám to do nějaké formy a řeknu tátovi: napsal jsem tam to a to. A on říká: však vždyť to tak bylo, hotovo. Z tohoto čerpám; co on mi řekne, tak já tam napíšu. Samozřejmě nejvíc píšu aktuální věci, co se stane ten konkrétní den. Ono to není pořád růžové. Ale každý den se nějaký ten světlý bod najde, něco humorného se stane, tak to tam prostě napíšu. Proč bych to nenapsal? Mně samotnému to pomáhá. Na rovinu… Není až takový problém, že jsem rezignoval na svůj soukromý, intimní život. To je miniproblémek. Ale být jenom s určitým okruhem lidí, jenom v té rodině, a být s nimi skoro pořád, ono to dává nervové soustavě docela zabrat. A tady se prostě, byť ve 280 znacích, vypovídám. A když ještě vidím, že to se lidem líbí a že tatínkovi se to líbí, když mu to čtu, a že se zasmějeme, a on mi ještě řekne: a to jsi tam ještě nenapsal to a to. A už mě navádí na další věci.

Neo: Na jaké věci vás navádí?

Mirek: Nejen tatínek, ale různí lidé mě neustále přemlouvají, abych napsal knížku. Abych dal dohromady nějaké ty tweety, nějaké kratší povídky, abychom to doplnili dejme tomu kreslenými vtipy, protože mám člověka, který by mi tady tohle udělal. Aby to byla prostě taková pohodová knížka, kterou si člověk vezme na dovolenou, nemusí u ní moc přemýšlet, ale může se nad ní i zamyslet. Může si to otevřít na kterékoliv stránce, může to pročítat tam, zpátky, jak chce. Může se smát vtipům, povídkám, rozhovorům. Tak jsem se rozhodl, že tu knížku nějakým způsobem napíšu. Problém je samozřejmě sehnat na ni peníze, i když už dneska vím, že deset tisíc výtisků by bylo prodaných okamžitě. Což je dnes na knížku poměrně hodně.

Neo: Tweetujete o strastech a slastech starání se o rodiče, předtím jste psal básničky. O čem ještě jste tweetoval?

Mirek: Měl jsem přítelkyni, žili jsme spolu, ona měla dospělého a já už takřka dospělého syna. No a její neteř, jejíž byla ta moje přítelkyně nejbližší žijící příbuzný, se zapletla s drogami a já nevím s čím ještě. Měla dvě děti, tehdy šest, sedm let, první, druhá třída. A oni jí ty děti odebrali. Jednou nám někdo volá, prý OSPOD, a říkají: máte půl hodiny se rozhodnout a přijet, máme děcka sbalená u baráku, a když si ta děcka nevezmete vy, jdou do Klokánku. Tak jaké rozhodování? Byli jsme sami dva, tak jsme si vzali dvě děti. No a rázem jsem spadl do situace, kdy znovu vychovávám děti. Pak jsem ale začal psát o svých zážitcích s dětmi. Ony nevěděly, jak mně říkat, chvilku mně říkaly tati, chvilku mně říkaly dědo, nebo normálně Mirku. Vzal jsem je taky sem a naši byli pro ně děda a babička, protože ony nic takového neměly. Pro naše to byla vnoučata, i když de facto věkově to spíš měla být vnoučata má a té mé přítelkyně Zuzky. I o tom jsem psal na Twitteru. A naráz mi tam začali přibývat sledující. Nicméně po čtyřech letech jsme se rozešli, ona se o ty děti stará. Já ty děti vždycky nechám pozdravovat, pošlu jim nějaký dárek, ale nechceme se stýkat. Mě samotného to bolí, protože za čtyři roky se vytvořil opravdu silný vztah, to pouto bylo strašně silné, i s našimi. Nicméně cesta zpět nevede, dohodli jsme se, nestýkáme se.

Neo: Z vašich tweetů je zřejmé, že i vy sám nejste úplně zdravý. Copak vám je?

Mirek: Když jsem ještě byl s nimi, tak den po Štědrém večeru jsem šel vařit snídani, vařil jsem vodu na kafe, na čaj. No a pak jsem si nějaký čas nic nepamatoval. Prostě mi nějakým způsobem vynechalo srdce. Takže okamžitě do nemocnice, kardiostimulátor, to se neosvědčilo. Takže k tomu kardiostimulátoru ještě defibrilátor. No, teď v lednu mi den po mých sedmapadesátých narozeninách budou dělat ablaci, budou mi vypalovat díry v srdci. To se dělá zaživa, takže to je v pohodě, to je na dvě noci v nemocnici. Do toho jsem ale ještě onemocněl anemií. Zjistili, že je to nějaká chronická forma leukemie, že nemám hemoglobin. Takže jsem pravidelně chodil každý týden na transfuze, teď chodím třeba jednou za čtrnáct dnů, za tři týdny, za měsíc. A musí do mě rvát železo, do žil. Kvůli tomu jsem se na Twitter vykašlal a asi rok a čtvrt jsem tam vůbec nebyl, neměl jsem ani jeden příspěvek.

Neo: Kdy jste se rozhodl, že se budete starat o rodiče?

Mirek: Asi před třemi lety dostal tatínek infarkt. Chvilku to vypadalo, že umře, byl asi osm měsíců v nemocnici. Nakonec se z toho dostal. A maminka měla spoustu nemocí, a navíc byla ještě skoro slepá. Tak jsem řekl: no nic, já se o vás postarám, nemám přítelkyni, proč bych to neudělal. Nakonec vám dlužím. Vy jste mě vychovali, vy jste mně pomáhali do doby, než jsem se osamostatnil, a snažíte se mi pomáhat dál, třeba i s těmi dětmi. Tak proč bych se o vás proboha neměl postarat? Nepůjdete do nějakého pečovateláku. To oni ale říkali už předtím, opravdu celý život, že nechtějí skončit v nějakém tom pečovatelském domě, a hlavně se nechtějí odloučit. Oni se poznali, když bylo mamince čtrnáct, brali se, když měla maminka sedmnáct, a byli přes 57 let manželé. Byli spolu přes 60 let. Byli jako siamská dvojčata. Když tatínek pracoval, tak samozřejmě maminka pracovala taky. Pak šli do důchodu a byli spolu čtyřiadvacet hodin denně, byli tady, jezdili na chalupu, starali se o vinohrad, o pole, skleník a tak dál.

Řekl jsem si do prdele, jsou to tvoji rodiče, tak se o ně postarám. Tak jsem do toho šel a v podstatě jsem do toho šel i rád, protože jsem cítil jakousi povinnost. Ale říkal jsem si, že když do toho půjdu, tak i když jsou nemocní, tak si konečně můžou začít užívat. Vozil jsem je po výletech. I když maminka byla proti, ona se prostě nejradši hrabala v zemi, prostě skleník, zahrádka. Takže jsme jezdili i sami s tatínkem. Kolikrát nám řekla ne, jeďte, já budu doma. No a tak jsme fungovali.

---

ČTĚTE TAKÉ: O čem teď budeme psát, když AB končí

---

Neo: Jaké máte zaměstnání, že jste si mohl dovolit starat se o své rodiče v takové míře?

Mirek: Věnuji se personalistice zejména pro zahraniční firmy, takže jsem si mohl pracovní dobu uzpůsobit, jak jsem potřeboval. Tatínek sice nechodí, moc se neobslouží a maminka byla skoro slepá, ale ona zase ledacos udělala. Takže hlavně pohlídala, když jsem byl v práci. Ono kdyby děda spadl, tak ho nikdo nezvedne. Jedině já, anebo já plus ještě někdo. Přece jenom má devadesát kilo. To jeho břicho je výsledek toho, že se přestal hýbat, protože nemůže. A výsledek tady toho mého břicha jsou dvě vlny koronaviru, každá patnáct kilo.

Neo: Jak žijete v koronavirové době?

Mirek: Zatím to zvládám poměrně dobře. Jsem úzkostlivý na tyto věci. Vždy se pořádně dezinfikuju. Zaplať pánbůh, zatím jsem to nepřitáhl. Tatínek má 83 roků a je nemocný kardiak, má čtyři bypassy, patří do rizikové skupiny jak věkově, tak ze zdravotního hlediska. Já jsem sice výrazně mladší, ale kvůli té poruše krve a tomu srdci možná ještě víc ohrožený.

Mně je jasná jedna věc: když to jeden z nás dostane, tak oba dva končíme. Covid je tragédie, je to hnusoba, nejhorší od španělské chřipky. Nechápu ty popírače. Dneska přece skoro každý člověk zná někoho ze svého okruhu, kterého se to dotklo. Třeba Jožka. V říjnu byl s manželkou na pohřbu maminky. A asi za dva měsíce umřel na covid. Nechci kritizovat Babiše, ale ať už se konečně s tou svojí skvadrou domluví, jak to bude. Vždyť ono je to jeden den tak a druhý den úplně jinak.

Neo: Máte vůbec nějaký společenský život?

Mirek: Nemůžu to brát úplně jako plus, ale vlastně ze všech lékařů, kteří nás ošetřují, jsme si udělali přátele. Stýkáme se i mimo ordinaci. Když jsme šli ke kardiologovi, tak jsme šli všichni tři, když ještě byla maminka. Protože jsem ten hematologický pacient, tak mi vypadaly některé zuby a teď mi to rekonstruují. Minulý týden mi zubař trhal tři zuby a další tři mně vrtal. Takže nemám skoro žádné zuby a bude se to všechno dodělávat, implantáty a já nevím co. Byli jsme tam minulý týden, to měl tatínek narozeniny. A my jsme tam normálně zapařili. Napsali si nás na středu jako poslední pacienty a my jsme odtud přijeli v pět, šest večer.

Tatínek: Bylo to perfektní.

Mirek: Dal jsem si jednoho panáka, když jsme tam přijeli, pak mně umrtvil hubu a vrtal mi tři zuby, takže jsem si stejně nic dát nemohl. Taťka si s nimi dal, pokecali, byla sranda. Nebo jdeme ke kardiologovi, kardiolog je můj kamarád, ale tatínek toho kardiologa je kamarád mého tatínka.

Tatínek: Taky jsme se skamarádili.

Mirek: Stýkáme se i mimo ordinaci. Třeba jsme k tomu kardiologovi jeli na návštěvu, oni přijeli na návštěvu zase na chalupu k nám. To se tak prostě dělá. Ale jinak v Syrovíně máme přátele. Taky pingpongové spoluhráče. Navštěvujeme se, grilujeme, děláme oslavy narozenin i s hudbou, trénujeme, hrajeme zápasy. Pokud není covid, tak v dědině je i čilý kulturní život.

Neo: Jsme ve třetím patře domu bez výtahu. Jak zvládáte výstup?

Mirek: Když jsme se museli odsud vypravit, maminka měla tu francouzskou slepeckou hůlku. Špatně viděla, takže i ona se těžce dostávala ze schodů i do schodů. Tatínek skoro vůbec. Dolů to trvá třeba čtvrt hodiny, nahoru půl hodiny. Někdy pomáhají i hasiči.

Tatínek: Ono to prostě nejde. Nedá se nic dělat.

Neo: Plánujete přestěhovat se na venkov na chalupu?

Mirek: My jsme tam už byli, tam je to už hotové a připravené. Byli jsme tam, akorát maminka si toho moc neužila, protože nám mezitím stihla umřít.

Tatínek chce cestovat. Tak já jsem řekl: víš co, jak skončí meruňky, tak do švestek máme měsíc a půl času, tak od kamaráda pronajmu obytný vůz. Koupil jsem mu na Vánoce tady tuhle knížku o cestování s karavanem a říkal jsem: podívej se, udělej fahrplány a prostě vezmeme ten obytňák a pojedeme. A je jedno, jestli pojedeme po Česku, nebo po Evropě. Ale měsíc nebudeme doma, s tím počítej. Na to ho třeba dostanu. Maminka nikdy nikam nechtěla. Když jsem je vzal do Vídně, tak maminka už po čtyřech hodinách chtěla domů.

Neo: Vy pocházíte tady ze Zlína?

Mirek: Ne. Tatínek se narodil v tom domku v Syrotíně, který jsem opravil. Narodil jsem se tam i já, i když se muselo napsat rodiště v Kyjově. Maminka byla z vedlejší vesnice. Paradoxně v každé z těch vesnic je trošku jiné nářečí. V té vesnici, kde se narodila maminka, je to 20 minut pěšky přes kopec, tam se říká „suchý“, „krýv“, „mlíko“. Tady je to normálně „suché“, „krev“, „mléko“. A zase v další vesnici na druhou stranu, tam zase říkají „majou“, „dajou“. Třeba v Polešovicích se říká, že „v Polešovicejch pršej na šejny“. Co to znamená? Prší na koleje. Polešovice byla kdysi vlaková zastávka. V tom regionu jsou na několika málo kilometrech čtverečních tři nářečí. A naši se vždycky snažili mluvit nářečím. Když jsem o ně začal pečovat, tak jsem začal psát na Twitter, to už bylo 280 znaků (rozšíření původní omezené možnosti 140 znaků, pozn. red.) a začal jsem psát ty rozhovory mezi mnou a oběma rodiči. Teď už jenom mezi mnou a tatínkem, prostě tak, jak jim zobák narostl. A naráz jsem zjistil, že mě sleduje x lidí, a začalo to přibývat a lidé začali různým způsobem fandit a říkali: vy to máte dobré. Pak se stalo, že umřela maminka a já jsem se snažil, aby tatínek nepropadl depresím. Ale stejně to na nás občas přijde a my si úplně v klidu pobrečíme, oba dva. Anebo prostě tiskovka ve tři ráno a prostě si pobrečíme, dáme si štamprlku a pak jdeme zase spát. A je jedno, jestli jsme tady, nebo na chalupě.

Neo: Dům na venkově má určitě výhody oproti činžáku ve městě, ne?

Mirek: Tam je to lepší v tom, že tam není žádná bariéra, nejsou tam žádné schody, tatínek udělá pár kroků a je venku na dvorku, kde si může sednout.

Na chalupě jsou třeba dny, kdy on dokáže takovou věc, že má jenom jednu berlu a v druhé ruce má metlu a on zametá na dvoře. Já mu říkám, ať to nedělá, že to klidně udělám. A pak přijedu z práce a on mi říká: máš tam tři hromádky.

Já to tam samozřejmě všechno udržuji, i když vinohradu se potřebuji zbavit, prostě to vykopu, už je to staré. A letos jsem třeba vůbec nedělal červené víno, protože mi ho okradli. Hrozny se normálně kradou.

Neo: Prosím? Hrozny se kradou?

Mirek: Byl jsem tam s kamarádem, který je dobrý zedník a který mně hodně pomáhal to tam přestavovat, aby to bylo bezbariérové a abych si tam naše mohl vzít. Tak já jsem se tam s ním jeden den byl podívat na vinohrady a říkám: no nic, Jary, zítra navečer půjdeme a posbíráme červené, a je to. No, a my jsme tam druhý den přišli a ani kulička. Takže takové se dějí věci.

Tatínek: Škoda že nám zemřel ten kamarád.

Mirek: Ano, navíc tam máme spoustu přátel. Ale můj největší kamarád, bylo mu 55 let, přejížděl koleje, přejel jeden vlak, on nepočkal a z druhé strany jela lokálka, ta ho trefila přímo. Zemřel. A měsíc nato zemřela maminka.

Tatínek: A leží vedle sebe.

Mirek: Ano. My máme hroby vedle sebe a oni leží vedle sebe. Protože to jsou dvojhroby a on je na levé straně jejich dvojhrobu a maminka je na pravé straně našeho dvojhrobu, takže jsou vedle sebe. A přitom byli kamarádi. On byl šikovný elektrikář a na baráku mi předělával věci.

Tatínek: To byl zlatý člověk.

Neo: Svým způsobem je tatínek hrdinou vašich tweetů. Jaký měl život?

Mirek: Jeho tatínek se vyučil kovářem, podkovářem a začal podnikat. Byl živnostník. Měl svoji kovárnu, koupil si místo na další kovárnu. A pak naráz bum! Hned v pětačtyřicátém, ne až v osmačtyřicátém, v pětačtyřicátém! Sebrali všechno, sebrali dobytek. Tatínek neměl žádnou šanci na vzdělání. Šel se vyučit, ale jako protistátní živel musel jít do Prahy. Tak se šel učit instalatérem do Prahy, přitom se mohl klidně učit v Hodoníně. Vyučil se, pak si ještě dodělal nějakou další školu, ale byl nestraník. Ale když jsme my se sestrou začali brát rozum, tatínek vstoupil do strany, protože bylo jasné, že my bychom nikdy nedostudovali. Předtím byl tatínek protistátní živel, pak přišla revoluce a zas byl protistátní živel. Na Twitteru mi vyčítají, že dělal v ROH. Ale ROH není KSČ. ROH se vlastně mělo zastávat lidí, i když samozřejmě museli s komunisty nějakým způsobem vycházet.

Neo: Co jste dělal v mládí?

Mirek: Po třeťáku na gymplu mě vyhodili. Vyučil jsem se rychle instalatérem, protože tatínek říkal: co budeš dělat? Na vysokou se nikam nedostaneš, co budeš dělat? Takže jsem se vyučil instalatérem a potom jsem dělal na stavbě a při tom jsem dělal školu. To bylo v 80. letech. Vždycky proti proudu. My jsme jako rodina byli divní. Když to bude poslouchat nebo číst nějaký normální člověk, tak řekne: oni byli divní. My jsme byli pro všecky režimy špatní. Mně by vyhovovalo, kdybychom měli vlastní stát. Anebo kdyby fungovala normální, standardní demokracie.

Neo: Jak jste žil vy v minulém režimu?

Mirek: Já jsem byl ve SPUSA (Společnost přátel USA), tak i já jsem byl protistátní živel. Jednou mě tady ti pobláznění estébáci ze zlínské jednotky odtáhli do cépézetky na kopec ve Zlíně, tam jsem tři dny byl a nikdo o mně nic nevěděl. Mi bylo dvacet a naši nevěděli, kde jsem. Jen proto, že jsme ve SPUSA chodili na pivo a poslouchali písničky.

My celkově jdeme proti proudu. Není normální starat se o své nemohoucí rodiče. Ale chci ukázat lidem, že to jde. Dřív to bylo úplně normální, že spolu žilo několik generací a všichni spolu vycházeli. Je to jenom o tom, jaké si nastaví člověk priority, úkoly a jak to bude zvládat. Ať mi nikdo nevykládá, že se nedokáže postarat, že musí dát rodiče do ústavu.

Neo: Mnoho lidí si to ale dovolit nemůže, pracují od–do a musí chodit do práce.

Mirek: Já mám výhodu, že nemusím pracovat od–do. Třeba teď mám vypnutý telefon, mám jenom čtyři čísla, která mi můžou volat, a hotovo.

Tatínek: Já bych nikam nešel.

Mirek: On kdyby šel do domova důchodců, tak za tři dny umře.

Neo: Co vám pomáhá situaci zvládat?

Mirek: Vystudoval jsem nakonec dálkově fildu, psychologii a sociologii. To mi momentálně pomáhá i v tom, že se z toho nezblázním. I když jsem to vystudoval, tak jsem to v podstatě skoro nikdy nedělal. Nejvíc jsem se uplatnil s těmi malými dětmi, protože jsem dělal dětskou psychologii. Jezdili jsme na srazy pěstounů, tam jsem měl přednášky. Ale ono nejde implementovat dětskou psychologii do psychologie důchodce, člověk se musí nějakým způsobem přešaltovat.

Za týden je mi sedmapadesát. Nikdy jsem nebyl šťastnější a spokojenější než teď. Byl bych ještě šťastnější, kdyby tady byla maminka. Když tatínek onemocněl a maminka byla taky nemocná a já o ně začal pečovat, to byla nejdůležitější věc v životě, kterou jsem udělal. Nikdy toho nebudu litovat. A když si aspoň jeden jediný z těch, co mě čtou na Twitteru, vezme ponaučení, tak budu rád. A je tam spousta lidí, kteří budou mít staré rodiče, protože populace stárne.

Neo: Významnou roli ve vašich tweetech hraje jídlo. Co máte nejraději?

Mirek: Jak jsem řekl, tatínek je z kovářské rodiny, tam se muselo pracovat se železem. A u nás se musí jíst maso. Musí. Tatínek byl tak naučený, protože děda kovář denně mlátil do železa a musel mít nějakou sílu. Pro tatínka je problém sníst něco, co není maso. Zelenina?

Tatínek: Já ne!

Mirek: Když udělám nějaké jídlo, kde je maso a zelenina, on vybere maso a ta zelenina zůstane. On vybírá i petržel z polévky.

Tatínek: To já nebudu jest.

Neo: Pomáhá vám nějak stát?

Mirek: Existuje něco jako příspěvek na péči o osobu blízkou, ten je rozdělen do různých kategorií, ty hlavní jsou čtyři. Tak 880 korun je možné dostat za péči o člověka s malým postižením, pak je 4400, pak je 12 800 a nakonec je to 19 000. Maminka byla dlouhou dobu nemocná a nedostávala nic. Já jsem opakovaně žádal, a když jsem žádal naposled, tak mezitím stihla umřít. My si nežijeme špatně, já vydělávám nějaké peníze, tatínek má slušný důchod, ještě na něho dostáváme nějaké ty 4400, to je ten druhý stupeň.

Neo: Změnil jste nějak v posledních letech pohled na život jako takový? Na to, co je skutečně důležité?

Mirek: Člověk potřebuje mít rodinu, mít pro koho žít, to je důležité. Tatínek čte, málo se díváme na televizi, to jenom když on je tady sám. Když jsem tady já, tak si povídáme. To jsou příběhy. Moje příběhy, jeho příběhy. On mi povídá o tom, co bylo v roce 1953, když šel do učení do Prahy, já mu opakuju to, co jsem absolvoval se svými bývalými partnerkami. Povídáme si o tom, co jsme v životě zažili. Taky hodně čteme, takže si povídáme o tom, co je v knížkách. Můj osobní názor je, že toto je minimálně padesát procent spokojeného života – mít si s kým povídat, mít pro koho žít, být s někým, kdo chápe tebe, zároveň ty chápeš jeho.

Vyloženě je to o komunikaci. Samozřejmě maminka chybí. Život je trošku trudnější. Ale my s tatínkem si to zas tak moc nebereme. My si opravdu umíme pobrečet třeba půl dne. Ale já nechci psát tweety, nechci psát knížku o tom, jak dva staří chlapi brečí. Já chci psát o tom, že dva staří chlapi se mají rádi a dělají si ten jeho konec a můj skoro-konec života hezký.

Neo: Tátovi je 83, vám je 57. Co budete dělat, když tady třeba za deset let nebude?

Mirek: Jeho švagr se dožil 92 a on ho prostě doběhne. A jestli ho nedoběhne, tak ať mě neštve.

Neo: Nicméně ta doba, kdy tady nebude, dříve nebo později přijde. Co budete dělat pak?

Mirek: Já mám pořád nějakou práci, a hlavně v té době bych měl dostat taky důchod. Budu se hrabat v zemi, rozšířím a rozšiřuji sad. Takže i kdyby ten důchod nebyl nějak vysoký, tak já budu mít v sadu ovoce, vypálím z toho kořalku. Za mnou chodí spousta lidí a chce po mně vysloveně psychologické rady. A já myslím, že není daleko doba, kdy bych si zase zpětně požádal o kulaté razítko. Až budu starý, no tak co? Budu sedět doma na prdeli, a když někdo přijde, tak mu poradím. Já netvrdím, že mu poradím dobře, proboha. To nemůže říct nikdo. Ale řeknu mu: možná, Franto, mohl bys to dělat tak a tak, nebo ty, Mařko, mohla bys to dělat tak a jinak. Možná vám poradím, možná to stojí za prd.

V popisku na Twitteru mám napsáno „Víno, pivo, destiláty. A ty? Důstojně žít a důstojně dožít.“ Viděl jsem spoustu různých domovů seniorů, protože jsem tam chodil. Bylo to tristní, o ty lidi se nikdo moc nestaral. Myslíte, že to chci dopustit u svých rodičů, teď už jenom u táty? V životě nikdy! To radši si opravdu odepřu tu babu a budu se o taťku starat. Taťka mi říká: najdi si nějakou babu. Třeba si nějakou najdu, třeba ona tam s námi bude bydlet s oběma. Ostatně na chalupě je místa dost, abychom my měli soukromí i tatínek měl soukromí. Ale zatím to není na pořadu dne. Nejdůležitější cíl pro mě teď je on, a aby se měl dobře. Ostatně ve skrytu duše doufám, že když já budu starý, tak že to ze strany mých dětí dopadne stejně.

Zdroj náhledové foto: Neovlivní.cz