Na Ukrajině hrozí podobný vývoj, jako kdysi v Afghánistánu. Jen v daleko nebezpečnějším geopolitickém prostředí a s trvalými důsledky pro evropskou bezpečnost, píše bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.
Osmadvacetibodový plán pro Ukrajinu vypadá na první pohled jako návrh na ukončení války. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že jde o pokračování stejného vzorce, jaký Trumpova administrativa použila v Afghánistánu – tedy politiku rychlého odchodu, vyjednávání za zády spojenců, ignorování nejhorších scénářů, a především ochoty smířit se s vítězstvím agresora, pokud to umožní „uzavřít konflikt“.
V Afghánistánu to vedlo k návratu Tálibánu k moci, k rozpadu armády, kterou Západ budoval téměř dvacet let, a k chaosu na kábulském letišti. Na Ukrajině nyní hrozí podobný scénář – jen v daleko nebezpečnějším geopolitickém prostředí a s trvalými důsledky pro evropskou bezpečnost.
Paralela s Afghánistánem začíná způsobem, jakým je plán připraven. V první Trumpově administrativě probíhala klíčová jednání o budoucnosti Afghánistánu tajně mezi americkými emisary a Tálibánem, bez účasti vlády v Kábulu, kterou Západ oficiálně podporoval a uznával. Afghánci, kterých se dohoda týkala nejvíce, nedostali reálné slovo. Stejný model vidíme dnes: 28bodový plán pro Ukrajinu byl vypracován během tajných jednání mezi Trumpovým zvláštním vyslancem Stevem Witkoffem a šéfem Ruského přímého investičního fondu Kirillem Dmitrijevem, blízkým spolupracovníkem Vladimira Putina. Nejde o výsledky standardní diplomacie s účastí spojenců, expertů a otevřené politické debaty, ale o produkt uzavřeného jednání dvou mužů, kteří k tomu nemají demokratický mandát a vnímají konflikt primárně prizmatem obchodních zájmů.
V Afghánistánu byla „Dohá Accord“ prezentována jako dohoda o míru, ale ve skutečnosti odstranila americkou oporu afghánské armádě a otevřela cestu k rychlému vítězství Tálibánu. Afghánská vláda byla odsunuta na vedlejší kolej, občané země neměli žádnou reálnou agenturu a nejhorší scénáře – rychlý kolaps státu, humanitární katastrofu, návrat extremistického režimu – nebyly řešeny, pouze ignorovány. V případě Ukrajiny vidíme totéž: lidé, kteří mají nejvíc co ztratit, tedy Ukrajinci, jsou postaveni před hotovou věc a před ultimátum.