Trump v naší hlavě. Nebojte se pokládat si otázky

Proč nám „Trump v naší hlavě“ blokuje schopnost vidět a rozlišit, co je správné. Protože to říká či dělá někdo, koho si nevážíme. S kým nesouhlasíme, či koho nesnášíme. A ještě navíc to hlásá způsobem, který je nám cizí.

Proč je novodobý trumpismus tak dobrý a hodný následování? Čím to, že je Donald Trump pro Američany tak správným prezidentem? A v čem může Evropě pomoct, když bude jeho příklady následovat?

Otázky, které si nechceme položit, protože jsou nám vnitřně nepříjemné. Vzpírají se našemu přesvědčení, lidským hodnotám, prožité historii. Odháníme je, protože by mohly otřást niternými základy a vyvolat tsunami nejistot. Je to přirozená reakce a není důvod se za ni stydět.

Pomohlo by, kdybychom se mohli takové trýznivé zkoušky účastnit jen jako diváci? Pokud by tento boj se sebou samým za nás svedl někdo jiný? Pojďme to společně otestovat.

Nebojme se Donalda

Druhý díl Trumpovy ideologické ságy, která má ambici změnit světové pořádky, je ve všech ohledech o řád lepší. Promyšlenější, soustředěný, těžící z minulých zkušeností. Pracovaly na něm jedny z nejlepších mozků naší éry a zaslouží obdiv.

Jsme teprve za třetím souvětím a máme tu první překážku. Jakže nejlepší mozky? Tahle sestava divných lidí, s divným chováním, a ještě divnějšími názory?

Proto musí poprvé a naposledy v tomto textu zaznít vysvětlivka: Toto není obhajoba Donalda Trumpa. Nebo Elona Muska, JD Vance, Marjorie Taylor Green – doplňte si jména dle libosti. Nejde o přehlížení násilí, diktátorství, povýšené ignorance. Netleskáme absenci empatie ani nedostatku obyčejné lidské slušnosti.

Jde o pokus „nefanouška“ pojmenovat, proč nám „Trump v naší hlavě“ blokuje schopnost vidět a rozlišit, co je správné. Protože to říká či dělá někdo, koho si nevážíme. S kým nesouhlasíme, či koho nesnášíme. A ještě navíc to hlásá způsobem, který je nám cizí.

A proč si ze stejného důvodu odmítáme nahlas přiznat, že se něco, čemu jsme dali hlas, vážně nepovedlo, nebo to vůbec nefunguje. Protože se ve své hlavě bojíme, že už pak nebudeme populární „mezi svými“. Že – navzdory tomu, že jsme v jádru dobří lidé – budeme vypadat jako Trump.

Trumpismu 2.0 se ale nemusíme bát. Naopak, někdo si dal za nás tu práci, aby popsal, proč se našemu světu ne úplně daří.

Nabízí radikálně jiný pohled na politiku a řízení států, než jaký se etabloval v minulé éře po roce 1990. Řeší odliv ekonomické moci a společného i individuálního bohatství, totálně proměněné předchozí globalizací. Dívá se dopředu očima TikToku, WeChat a SpaceX, než aby násilně udržoval stoleté vidění světa z éry novin, tlačítkových telefonů a mise Apollo 11.

Šance přichází jednou za 35 let

A ptá se: Proč nám nevadí, že jsme v Evropě i Americe chudli, zatímco třeba komunistická Čína tiše přebírala světový obchod, zdroje inovací i části celých kontinentů? Jak je možné, že se nepostavíme válce, i když nás přímo ohrožuje?

Proč posíláme stále víc našich peněz do daní, i když na konci nejsou lepší veřejné nemocnice či školy, fungující digitalizace, moderní dopravní infrastruktura?

Čím to, že necháváme vládnout skupiny osob, kterým podle všech dat a průzkumů nevěříme, ani je nepovažujeme za schopné? Místo hájení svobod ustupujeme nesmyslným pravidlům, která necháváme bez reakce prorůst společností, aniž by to pro ni ve skutečnosti bylo prospěšné.

Výsledek amerických prezidentských voleb a jejich následky jsou pro otevřeně smýšlející Evropany dar. Inspirace a navigace, jak zastavit společenský, ekonomický i politický úpadek.

Jde o zásadní narušení zažitého systému. Není to chaos, ale plán. Sledujeme učebnicovou disruptivní inovaci. Ve světě byznysu, firem a technologií jde o vrchol. Nahraďte zažité standardy (jako to dokázaly Apple, Google, Meta nebo Tesla) vlastními. A změníte vše, především budoucnost.

Evropa k tomu naposledy našla odvahu před 35 lety, když po pádu opon radikálně změnila kurz a dala postupně vzniknout dnešní EU.

Předtím, rovněž o dalších pětatřicet let dříve, se na sklonku 50. let minulého století zrodilo Evropské hospodářské společenství. A s ním i moderní prosperita západních velmocí kontinentu. Pravidlo 35 let platí i ještě hlouběji do minulosti, dějepis si ji dnes pamatuje jako „Zlatá 20. léta“.

A dnešní Evropa? Již delší období ve srovnání s ostatními částmi planety ekonomicky upadá. V žebříčku síly podle HDP se na třetím místě drží jen Německo (4,65 bilionu dolarů), avšak ve vývoji růstu se nemůže rovnat ani dynamice prvních USA (29,2 bilionu), ani druhé Číny (18,7 bilionu). A kdo by na dalších místech očekával Francii nebo jiné unijní ekonomické velmoci, bude zklamán. Čtvrtá je Kalifornie s HDP ve výši 4,1 bilionu dolarů. Ano, jeden ze členských států USA už má silnější ekonomiku než Japonsko (4 biliony). Ani za ním nehledejte země EU, následuje totiž Indie (3,9 bilionu) a Velká Británie (3,6 bilionu dolarů).

Pohled na žebříčky nejsilnějších firem je podobně tristní. Koncerny z Evropské unie najdete v Top 10 výjimečně, nebo vůbec. V oborech budoucnosti, jako jsou procesory, digitální inovace, těžba vzácných surovin nebo vyspělá chemie, jsou unijní podniky většinou bez šance. Avšak nechytají se ani v tradičnějších oborech, jako je potravinářství, chemie, těžký průmysl nebo léčiva. Pokud v těchto žebříčcích evropští zástupci jsou, tak v barvách Británie či Švýcarska, tedy mimo EU. V automobilovém segmentu kdysi dominantní síla EU uvadá, ve zbrojním hraje druhé housle.

Je nejvyšší čas. Po letech 1923, 1958 a 1993 přijde další pětatřicetiletý milník v roce 2028. Tři roky, během kterých můžeme odblokovat Trumpa v naší hlavě.

Co nás mate

Setrvačnost nám velí vidět stejného Donalda Trumpa jako v roce 2017. Pro jeho kritiky a odpůrce vypadají prezidentovy veřejné výstupy stejně chaoticky, nekonzistentně, někdy i vulgárně. Dál veřejně uráží své protivníky, znevažuje novináře, roztleskává davy souvěrců. Zveřejňuje zkreslená fakta. Operuje čísly, která po kritickém zkoumání vycházejí „tak nějak přibližně“ nebo „bez podkladu“. Dál přitahuje až bizarní aféry.

Ale je to zdání, které nás klame. Nic ze současného prezidentství už není ona ne(z)řízená reality show z první verze trumpismu před 10 lety. Trump i jeho lidé se změnili.

Mají plán. A – pokud dokážete odhrnout slupku „trumpování“ – zatím ho prezentují i naplňují jasně a přesvědčivě.

Příkladem je spor, který se rozhořel kolem záchrany Ukrajiny před ruskou agresí. Donald Trump ji pojal tak, jak to nejlépe umí, jako obchodník. Proto i tým, který ji řeší, je z byznysu.

Prohlásil, že Evropa po celou válku Ameriku poškozovala, protože sama nepomáhá ani zdaleka tolik a tak nezištně, jako to dělají USA. Navíc, upozornil Trump, většina úspěchů ukrajinské armády je postavena na amerických zbraňových systémech, jen s evropskou pomocí by už válku prohrála. Vystřelil i čísla. A zároveň podmínku, aby Ukrajina splatila Američanům jejich velkorysost prostřednictvím „Nerostné dohody“.

Strhla se bouře etická (obchodovat takto s válkou, nechutné) i faktická (Trumpova čísla pomoci byla samozřejmě nadsazená).

Jenže v tom humbuku se Trumpovým odpůrcům ztratilo, že americký prezident říká pravdu. Evropa skutečně celou dobu „pomáhala“ Ukrajině výhodněji, a to násobně.

Renomovaný Kiel Institut spočítal, že drtivá většina ze 130 miliard dolarů evropské pomoci jsou „půjčky“, jen malá část „dary“. Američané poskytli Kyjevu srovnatelnou sumu, avšak bezmála dvě třetiny formou daru. Není podstatné, že evropská pomoc byla s extrémně výhodným úrokem i pravidly splacení – půjčka není dar a Trump to odkryl.

Je v tom dvojí poučení. Evropská unie je tak hluboko v krizi byrokracie, že i na válku pohlíží optikou „evropských dotací“. Tedy přerozdělí biliony vybrané z daní, ideálně s dobrou návratností. Do zbrojních inovací, které by zabránily opakování zvěrstev, pošle málo, nebo nic.

A za druhé, byznysový přístup k mírovému vyjednávání může fungovat. Američané chtějí ukrajinské nerosty a jadernou elektrárnu Zaporožnaja samozřejmě kvůli rozvoji podnikání. Jenže, obojí tím zároveň ochrání – každý, kdo bude tyto hodnoty chtít, narazí na USA. Jde o jazyk, kterému rozumí i Vladimir Putin, proto Rusové tak trvají na tom, aby ukradená elektrárna zůstala jejich.

Mávneme rukou, že jde o šílené kroky bláznivého politika?. Nebo se překonáme a zkusíme nad nimi dál přemýšlet? Celý test, kde chceme a kde budeme stát, až se v roce 2028 ohlédneme, přináší květnový časopis Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock/Bílý dům