© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Její oficiální vizitka je úctyhodná. Jakoby neuměla sáhnout vedle. Prakticky všechny pořady, za nimiž stála či stojí, se zařadily mezi ty, které si diváci zamilovali. První řada VyVolených, Česko-Slovensko má talent, Chůva v akci, Uvolněte se, prosím, Pošta pro tebe, Bailando, byla u začátku StarDance i fenoménu letošního jarního vysílání, show Tvoje tvář má známý hlas. A samozřejmě Show Jana Krause; s moderátorem úzce spolupracuje už osmnáctým rokem. Jak jen to dělá? Seznamte se s ženou s přesnými instinkty: Simonou Matáskovou.
Je to zhruba měsíc, co na Nově skončila zábavná show Tvoje tvář má známý hlas. Na začátku by si na kabaret plný převleků, masek, tance a zpěvu, asi vsadil málokdo. Kreativní producentka Simona Matásková ano. A pořad, kterému vdechla život, se stal u diváků naprostou jedničkou. Každou sobotu si jej pustily téměř dva miliony lidí, kteří by – soudě dle reakcí pod články a na sociálních sítích – za své favority dýchali. A ještě něčím byla Tvář unikátní: V příspěvcích se nikdo neurážel. Fanoušci herečky Ivany Chýlkové byli ochotni složit hold umění Hany Holišové nebo Adama Mišíka. V podstatě ostrůvek pozitivní deviace v jinak poměrně nenávistném diskusním prostředí.
Simona Matásková a neodmyslitelný laptop. Foto: Archiv Simony Matáskové – Branislav Šimončík pro časopis ELLE
“I mně přijde neuvěřitelné, jaký ohlas pořad má. Nic jsme neošidili, jeli jsme na sto procent, hrozně jsme se všichni, celý tým, snažili, aby se to povedlo. Ale tohle jsem nečekala,” říká během rozhovoru pro Neovlivní.cz Simona Matásková. “Možná je celý recept úspěchu mnohem jednodušší, než si myslíme. Lidi zkrátka chtějí a potřebují zábavu. Ale v tuzemských televizích moc žádná není, nikdo se o ni nesnaží. Ve Tváři mohli diváci po dlouhé době zase vidět herce a zpěváky, jak něco dělají. Nejen šestnáctiletou holčičku, kterou nikdo nezná. Neberte to špatně, i ta do televize patří. Správné televizní schéma je jako dobře uvařená polívka, musíte do ní dát všechny ingredience. Maličko toho a trochu toho. A s některým kořením zariskovat. Jestli jsem něco v showbyznysu pochopila, tak to, že nic není dopředu dáno, vždycky je to risk.”
Neo: Procházela jsem si pořady, které jste dělala. A v podstatě jsem neobjevila šlápnutí vedle. Podle jakého klíče si vybíráte, do čeho se pustíte?
Pokud jde o práci, jsem strašně nekomplikovaná osoba. Vždycky se dostanu k nějakému projektu bez toho, abych měla ambice ho dělat. Mám to tak od okamžiku, kdy jsem s novinařinou začala. V mediích se pohybuji už zhruba čtvrt století. A celou dobu bez představy, co bych tak zhruba chtěla, nebo nechtěla dělat. Prostě se ke mně vždycky dostane nějaký projekt, podívám se na něj a rozhodnu se, jestli do toho půjdu.
V posledních letech mi pomáhá zkušenost. Pamatuji si, jak jsem o věcech přemýšlela před těmi pětadvaceti lety. Úplně jinak. Víc křičíte, víc se perete. Teď jsem v určitých chvílích sebevědomější, už tolik netlačím na pilu. Taky si lépe uvědomuji svoje vlastní chyby, lépe se znám a vím, co chci. To je důležité – umět ostatním vysvětlit, co je přesně potřeba.
Neo: Takže žádný šestý smysl?
Upřímně řečeno, všechno je postavené na instinktu. Ono to ani jinak nejde. Nevěřím tomu, že vám někdo řekne, že by se úspěch či neúspěch dal dopředu spočítat nebo zvážit. To prostě nejde. A nedá se to ani naučit. Dokážete už odhadnout lidi, situace, projekty, televize, dobu. To vše si dosadíte do určitého vzorce, ze kterého vám něco vypadne. Za půl roku by vám vypadlo zase něco jiného. Protože stačí pár měsíců a všechno je úplně jinak. A to jak v interpretovi, tak v náladě diváků, náladě celé společnosti.
Pohybuji se v několika zvláštně rozdílných světech – což mě mimochodem nesmírně baví -, ale ve všech je instinkt naprosto zásadní. Začnete o projektu přemýšlet, nějak si ho představujete, a najednou vám tam něco ťukne. Někdy na to ťuknutí čekám hodně dlouho… Musím třeba začít dělat něco fyzicky, jít ven, abych si uvolnila hlavu, aby mi to začalo naskakovat. Jinde mě to v noci vzbudí. Najednou si ve tmě sednu a vím: Aha, tohle by asi fungovalo. Ovšem občas na to přijdu pozdě. Až post vím, že to celé mělo být úplně jinak. To mě pak hodně mrzí. Ale tak to asi máme všichni.
Neo: Čili vaší základní motivací je, aby to fungovalo?
Je to až nemocná ambice, která je zasutá hluboko ve mně a nedokážu se jí zbavit. Jsem nemocná z toho, když něco nefunguje. Cítím hroznou zodpovědnost za lidi. Za ty, které nějakým způsobem vedete, pouštíte je ven. Oni jsou na rozdíl ode mě vidět. Všichni – moderátoři, herci, zpěváci, hosté… Je to závazek, ze kterého je mi někdy na nic.
Neo: Umíte s takovou náturou vůbec vypnout telefon?
Nedokážu. Někdy se toho sejde tolik, že nestíhám, mám zpoždění v odpovídání na zprávy, telefonáty, maily. Ale neodpovědět vůbec? To neumím. Naštěstí se pořád ještě dokážu vyspat. Spánek je skutečně tím, co si hlídám. Nebo si vezmu tenisky a jdu do Stromovky, to na vyčištění hlavy taky pomáhá.
Simona Matásková |
 |
| • Pochází z Vyššího Brodu, dětství strávila na jihu Čech v rodině veterináře obklopena psy, kočkami a další zvířenou. |
| • Absolvovala knihovnickou školu, hned poté se začala věnovat žurnalistice. Nejprve byla asistentkou v ČTK, souběžně se studiem na vysoké škole (FSV v Praze) nastoupila do Mf Dnes. “Tehdy tam přišel Karel Hvížďala, tak jsem za ním zašla, že bych tam chtěla taky pracovat. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost.” |
| • Vedle psaní se začala věnovat i práci v televizi. Začalo to Saunou na Primě, následoval diskusní Přesčas v ČT, Občan Kraus, chvíli dělala i pořad U Nás v Evropě. Pak přišlo Uvolněte se, Pošta pro Tebe. Pracovala na Největším Čechovi, byla u zrodu StarDance. Na Primu se vrátila s VyVolenými, Chůvou v akci, na Novu s Bailandem. Pomáhala se začátky televize Z1. |
| • Do toho stíhala šéfovat časopis Style ve vydavatelství Sanoma, tamtéž vycházel pod její taktovkou KrausMagazín, vedla i Moji Psychologii. |
| • Osmačtyřicetiletá čtenářka Stiega Larssona je rozvedená, s hercem Davidem Matáskem mají dospělou dceru Lindu. |
A co rozhodně pomáhá, a co je moje velké životní štěstí – Jan Kraus. Letos je to asi tak 18 let, co spolu pracujeme. Možná bych to po těch letech ani nemusela říkat, ale chci: Jan Kraus je člověk, který mi tolikrát pomohl… Je to nadmíru inteligentní, velkorysý a vtipný chlap, který v okamžiku, kdy už nevím kudy kam, dokáže situaci odlehčit a věci mi vysvětlit. Celý život sleduje politiku a dění kolem ní. Médiím rozumí jako málokdo tady. Takže když neumím pochopit reakce lidí, nebo se nedokážu zorientovat v nějaké situaci, ráda to s ním probírám. Je tam samozřejmě návaznost těch x-spousty let, co se známe, o to je to jednodušší. Takže i při rozhodování, do čeho se pouštět nebo nepouštět, mi často pomáhal, nebo mě podpořil.
Neo: Co je pro vás nejtěžší?
V české novinařině – byla jsem v publicistice, ve zpravodajství, v zábavě, a to od Mladé fronty až po Novu –, se pohybujete hodně v mužském světě. Je to svět plný různých spolků, partiček, které si navzájem pomáhají. Chlapi si za sebe tak jako lobbují. Kdo je s někým kamarád, má přístup.
Moc tady nefunguje, že něco uděláte dobře, a tím pádem vám to v budoucnu pomůže někde jinde. Úspěšný projekt neznamená otevřenou cestu, to tady fakt neplatí. Tady funguje osobní sympatie. Antipatie. Můžete být stokrát pitomec, ale někdo vás má rád, takže si vás bude držet. Přijde mi to nezdravé. Zdravá rivalita, ta tu myslím není.
Neo: Vy jste se v tom mužském světě prosadila. Jak se vám povedlo, že vás chlapi nevyšoupli?
Vlastně na to neodkážu jednoznačně odpovědět. Část toho je Honza Kraus, o kterém už jsem už mluvila. Díky němu jsem v mnoha věcech sebevědomější. Kromě Honzy mi pomohla určitá zaťatost. Vyrostla jsem v rodině, kde byl úžasný táta i brácha a všechno bylo tak nějak v pořádku. Díky těm třem se chlapů nebojím. Bát se je vážně blbý. Je to trochu divný pokyn, říct ostatním ženským “nebojte se”. Ale je to tak.
Neo: Říkáte, že mít úspěšný projekt v Česku neznamená otevřenou cestu. A já jsem si zrovna myslela, že jste už tak “prověřená”, že vám chodí práce automaticky.
Zrovna nedávno mi někdo říkal, že už se určitě nemusím brát o práci. To mě rozesmálo. Ano, dělám to už dlouhou dobu a vím, že když se projekt povede, nejspíš dostanu další. Ale nemohu si dát rok pauzu a odpočívat, ať jsem jakkoli unavená. Jsem na volné noze, a i když nemám žádné hypotéky, žádné půjčky, tak je moje existence s tím kolotočem spjatá.
Pochopila jsem za ty roky jednu věc. Že práci musíte dělat s láskou, nebo jít od ní. A – ne, že by mi občas nelezli lidi na nervy, ale v mé profesi je musíte mít doopravdy ráda.
Vidím to i na Show Jana Krause. My sem lidi fakt nezveme proto, že bychom je chtěli nějak zneužít, nebo z nich udělat pitomce. Jací budou, je jen na nich. Musíte mít chuť je poslouchat. Bát se o ně. A zamilovávat se do nich.
Neo: Zamilovávat?
O tom byla pro mě i celá show Tvoje tvář má známý hlas. Najednou jsem i lidi, které dávno znám, objevila úplně jinak.
Pamatuji si, jak probíhal casting. Bylo to zavazující a neurotické. Ve světě je osmatřicet verzí této show a vy můžete být buď hodně trapní, nebo hodně dobří. Ambice byla vybrat lidi, kteří nebudou prvoplánoví. A ukázat, co všechno zvládnou.
Du Hast německé kapely Rammstein v podání Davida Krause. Foto: TV Nova
Bylo hezké sledovat, jak se proměňuje představa diváků o tom, jací jsou. Ráda to ukazuji na Davidu Krausovi, který měl pověst takového zvláštního floutka, a najednou je to miláček národa. Mohla bych lidem o Davidovi Krausovi vyprávět horem dolem, ale oni musí sami vidět, jaký je: že má rozsah tři a půl oktávy, je vtipný, talentovaný. Díky Tváři ho tak vidět mohli.
Nebo Anna Fialová. Do poslední chvíle jsem hledala, kdo bude tou mladou dívkou v sestavě. Úplně náhodou mi volala jedná píárová slečna a říkala: Máme tu teď nějaký film a v něm Annu Fialovou, nechcete se na ní podívat? Slíbila jsem to. Anička přišla jako poslední, bylo 20. prosince, a já byla hned okouzlená. Najednou vás ten člověk něčím zaujme, kroužíte kolem něj, ucítíte takový až hřejivý pocit – jako když potkáte chlapa, který se vám líbí. Chemie. Instinktivně cítíte, že je to ono. Ale nemůžete tušit, jestli to opravdu klapne. A když se to povede, je to něco neuvěřitelného.
Neo: Měla jste poslední slovo v tom, kdo bude obsazený?
Kreativní producent hledá, dává dohromady seznam lidí, staví onu sestavu. Pak se účinkující pozvou na hlasové zkoušky, u kterých už je důležitá část týmu – režisér Pepe Majeský, hudební dramaturgové… Pak onu skládačku předložíte vedení televize a začne se jednat. V případě neshody se hledá dál… A ano – kreativní producent je člověk, který musí převzít zodpovědnost, komu se případně „sundá hlava”, když se to nepovede.
Neo: Když mluvíte o úspěchu a neúspěchu, mluvíte o číslech, sledovanosti?
Ano. Takový je princip komerčních televizí. A mně to vyhovuje.
Neo: Neměla jste u Tváře strach, aby se to nezvrtlo v jakousi travesti show?
Vítězka soutěže Hana Holišová jako John Travolta. Foto: TV Nova
To vůbec ne. Už podle castingu jsem si byla jistá, že se to nezvrhne. A věděla jsem, že se můžu opřít o opravdu skvělý tým. Nemůžu jmenovat všechny profese…. ale režisér Pepe Majeský a Michal Čech, skvělí maskéři, které vede Adriana Bartošová, je tam David Šesták, Jana Dopitová. Stejně neuvěřitelný byl i tým kostymérů – Roman Šolc, Martina Thotová, Linda Finková, která rozezpívá opravdu každého, úžasný choreograf Yemi….
Neo: Moderoval vám Ondřej Sokol, což bylo překvapivé, diváci ho znají především jako herce. Proč jste nevsadila na nějakou osvědčenou tvář?
Když jsem přemýšlela, kdo by to mohl moderovat, věděla jsem, že chci něco jiného. Že sice můžeme jít do klasiky, která v těch televizích je, jenže jsem také věděla, že děláme svého druhu kabaret. A že bude potřeba ho někde zklidnit. Ondra Sokol je talentovaný a chytrý, skvělý režisér a herec, navíc půvabný chlap. Byl to risk, do jaké míry ho televize i diváci přijmou. Povedlo se. I když je zajímavé, jak se o úspěšném Sokolovi žádné medium nezmiňuje. Ukázka prostředí…
Faktem je, že se to celé povést nemuselo. Někdy se snažíte a nejde to. Je to věc mezi nebem a zemí. Teď mám každopádně radost, že Tvář měla takový úspěch, to se nestává každý den. Share 59% je pro celý tým obrovskou odměnou. Pro mě to bylo nezapomenutelných deset týdnů. Deset týdnů jsme na sebe byli nalepení. Život jako na táboře. Navíc láskyplný. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak si účinkující navzájem pomáhají.
Iva Pazderková jako Pink. Foto: TV Nova
Neo: Dá se to přirovnat k nějakému projektu, který jste dělala dřív?
Když se vrátím do minulosti, možná první řada VyVolených. Prima se tenkrát vzedmula a rozhodla se jít proti BigBrotherovi na Nově. Nova byla v té době suverénní jedničkou. Pamatuji si, jak tehdy Mirka Spáčilová v Mf Dnes předvídala, ještě než jsme začali, jaký to bude průšvih. A jak si to vůbec představujeme, tohle si dovolit, jít do přímého střetu s Novou. A my tenkrát BigBrothera rozbili. Během pár dní jsme byli první.
Neo: Děláte souběžně na řadě projektů. Někde jsem četla, že pokud se člověk snaží soustředit na příliš mnoho věcí naráz, chová se jeho mozek, jako by byl v kocovině. Nemáte s tím problém?
Ani ne. “Přepínám diskety”. Prostě se v danou chvíli koncentruji na jedinou věc. A pak na druhou.
Nadto: jsem ženská. Ženským obyčejně zabírá spoustu kapacity mozku rodina, dítě a tak dále. Vdaná jsem byla dvanáct let a holčičku měla hodně brzy. Dnes mám pětadvacetiletou dceru, která je neuvěřitelná a samostatná. Dřív mi s ní pomáhala maminka, taky její táta. Díky tomu jsem mohla v určité chvíli začít fungovat tak, jak fungují mužští. Jet v práci na plný výkon. Dneska nemám doma ani křečka. Můžu se vzbudit v šest ráno a začít naplno zařizovat věci.
Jistě, při tomhle tempu občas odpadnete, jsou chvíle, kdy se mozek poplete. Zrovna nedávno se mi povedlo poslat Heleně Houdové místo adresy Divadla Archa svou soukromou adresu. Ale už je tu léto, prázdniny, Show Jana Krause se dva měsíce nebude točit. To samé s Ordinací. V tom je televize milosrdná, dává čas hlavu na nějakou chvíli vypnout.
Neo: Nelitujete někdy, že jste si toho nabrala tolik?
Fakt je, že dneska mám problém přečíst knížku. Když je toho hodně, vyautuje mě to z běžného života. Jedu v práci, pak sprcha, hodina v parku, odkud i tak často něco zařizuji, pak spánek. Do toho se snažím vídat dceru, maminku, nezapomínat na kamarády, abych se v jejich světě udržela, byla jim k něčemu, mohla jim pomoct, abych měla nějaké zážitky.
Ale žiju malinko jinak; neprožívám to, co ostatní lidi. Promítne se vám to i do partnerských vztahů. V určité chvíli na ně zkrátka nemáte žádnou kapacitu. V rozhovorech jsem vždycky lhala, jak mi práce neovlivňuje můj osobní život. Samozřejmě ho ovlivňuje šíleně. Musela jsem si vybrat: Buď, anebo.
Na druhou stranu věřím tomu, že život je rozdělený na určité fáze. A když se člověk pak třeba bezhlavě zamiluje, jde všechno stranou.
Neo: Zatím vám to „má dáti-dal” vychází?
Vždycky si budu vyčítat rozpad vztahu s Davidem. V té době jsem ještě tolik nepracovala, byli jsme hodně mladí, ale už tehdy se představy nás dvou začaly rozcházet. David chtěl větší rodinu, abych byla víc doma, jenže já se už tehdy nechtěla vzdát práce. Začali jsme se odcizovat. A navzdory tomu, že mezi námi byla velká láska, najednou zjistíte, že každý jde jinudy a spolu to nejde.
Takže je mi líto, že se nám vztah nepovedl, ale zpátky už bych to nevracela. Za ty roky jsem zažila neuvěřitelné věci a potkala takové lidi, které – kdyby byly věci jinak – bych prostě neměla.
Co ještě práce ovlivnila? Možná, kdybych tolik nepracovala, mohla jsem být ještě třikrát vdaná (směje se). Nevím. Zase jsem si díky práci jistější i v partnerských vztazích. Já dneska nesháním ani otce svých dětí, ani živitele, v tom jsem trochu vadný kus. Potřebuju cítit sílu a radost a lásku. A nechci dělat kompromisy, což je ve vztazích někdy potřeba. Mám životní náplň, práci, uživím se. A ač chlapi miluju a pořád po nich koukám, v tomhle kompromis dělat nehodlám. Zatím!
Neo: Máte chuť si doma pustit televizi?
Předně miluji zprávy. Kdybych se mohla vrátit v čase, naučila bych se pořádně anglicky a zamířila někam do CNN, to je můj sen. Je to klišé, ale Christiane Amanpour je pro mě propojením neuvěřitelně silné ženské, která je navíc chytrá a úspěšná. Obdivuji rozhraní zpravodajství a zábavy, na kterém se pohybuje, to, co a jak lidem dokáže přenést.
Dívám se na všechno – jestli se to povedlo, jak to udělali, jestli někde neobjevím někoho jiného. Už se ale netrápím tím, že bych u všeho musela vydržet do konce. A jinak jsem jako všichni ostatní kolegové. Nadchnul mě Netflix a jeho House of Cards, věci na HBO. Ale když budu žehlit, pustím si cokoli.
Neo: Žehlíte? S vaším rozvrhem bych spíš tipovala, že máte někoho na výpomoc.
Jasně že mám. Mám Halinku. Pomáhá mi už několik let – od té doby, co opravdu hodně pracuji. Ale jak říká moje kamarádka: Kdybych k tobě chodila uklízet, dala bych si akorát pozor, abych ti tam nenašlapala, dala si kafe a zase šla domů.
Neo: Show Jana Krause v té podobě, kterou má dnes, děláte už tuším jedenáctým rokem. Kde pořád berete tipy na hosty?
Od začátku pracuji ve dvojici s Klárkou Antošovou. A jedenáct let je to v podstatě stejná každotýdenní práce. Musí vás to bavit… A nás to baví. Sledujeme, čteme, hledáme. Chodí nám spoustu nápadů, diváci nám sami píší a volají. Někdy si připadám jako ústředna. Někdo vám třeba zavolá o půl deváté ráno, začne ze široka – to se musím hodně ovládat (směje se).
Vycházíme z českých celebrit a je jedno, zda je to herec, zpěvák, politik, spisovatel, scénárista či sportovec. To je základní kámen, ke kterému musíte správně nakombinovat další hosty. Za ta léta máme banku lidí, která už je obrovská; jakmile někdo někoho vidíme, kdo nám přijde zajímavý, hned si ho poznačíme. Takový životní styl – neustálé pátrání po lidech.
Neo: Vždycky jsem si říkala, že musí být těžké ty neznámé tváře– hosty číslo tři – umluvit, aby přišly.
Není. Je jen nepatrné procento lidí, kteří vám na první dobrou řeknou rovnou ne. Stává se, že někdo má obavy; například vědec, aby neměl málo prostoru svou věc vysvětlit. U celebrit je to tak, že se občas omluví, pak ale mají premiéru a vidíme se.
My ctíme ‚NE’. Nikdy jsme se neurazili, když nám někdo řekl, že nechce. Ale že bych zažila nějakou velkou razanci? To vážně nepamatuji. Teď máme připravené, že bychom v září snad konečně přivítali Karla Gotta, na kterého se moc těšíme, ale jinak na nikom neklečíme. Poděkujeme, řekneme, že zavoláme za pár měsíců znovu a ono se to třeba povede.
Vím, že panuje obava z Honzy Krause. Ale většinou poleví v okamžiku, kdy sem do Archy hosté dorazí. Tady se totiž děje něco neuvěřitelného: Každý, kdo přijde, tak cítí, že tu na něj čeká tým lidí, který se na to těší. Všichni se snaží vyjít hostům co nejvíc vstříc, nejsme HARDtalk na BBC. Všem říkám: Jste tu sám za sebe. Není to zkouška ve škole. Buďte takoví, jací jste. Nebojte se toho.
Těší mě, že mnoha lidem jejich vystoupení pomůže. Mám celkem zpětnou vazbu, takže vím, že když přijde spisovatel, zjistí, že se mu záhy zvýší prodej knih. Nebo jeho stránky zvednou návštěvnost. To je ideální – když můžete ukázat někoho, o kom si myslíte, že je prostě skvělý, aby ho tak poznala celá republika.
Neo: A je v tom velká moc. Zařadila byste se mezi nejvlivnější lidi v českém showbyznysu?
To vůbec ne. A přijde mi legrační to nějak poměřovat.
Navíc představa, že si připustím, že mám moc nad nějakými lidmi jen proto, že je můžu někam obsadit – do seriálu nebo do show -, je odporná. Pokud bych takhle začala uvažovat, měla bych v tu ránu skončit. To bych Pánu Bohu sama napsala, aby mi všechnu tu práci, kterou mám ráda, sebral.