Týden podle Vávry: Čtyři dny, které otřásly světem

Bývalý bankéř a investor Radovan Vávra v pravidelné rubrice aktuálně píše o praktickém životě v éře “pokovidové” krize. Dnes o dopadech bruselského vyjednávání a také o tom, že bránit se přijetí Eura bude v této situaci i pro #VláduKopýtek neudržitelné.

Lidé, kteří se u nás hlouběji zajímají o politiku a ekonomii jsou dávno zvyklí, že naše veřejná debata na tato témata probíhá obskurním způsobem. Nevěnujeme se podstatě problémů, ale vždy se zaměříme na nějaký anekdotický detail a ten do omrzení omíláme tak dlouho, až nám na poctivou analýzu a hluboké zamyšlení nezbývá čas ani energie a vlastně ani znalosti. Nikoho tedy nepřekvapí, že jeden z našich prestižních zprávařských serverů hodnotí bruselská jednání takto „Jestli se tento summit unijních lídrů něčím zapíše do dějin, bude to délkou trvání.“ To je asi jako když já si budu do smrti pamatovat, že Viktor Dyk se utopil u Dubrovniku, ale jedinou jeho báseň nedám. Úplně stejně nám česká mainstreamová media opět sdělují, jak dlouho jednání trvala a kdo méně spal. Za touhle bizarní oponou „historek z natáčení“ se ale ukrývá dějinný okamžik, který integraci EU posunul více, než poslední dekáda mlácení prázdné evropské slámy.

Tak co se tedy doopravdy stalo?

» Pohádka o investicích

» Pět pastí vládní pomoci

» Zapněte si daňový bezpečnostní pás

Evropa předvedla Leadership. To je něco o čem se nám mohlo poslední dobou skutečně pouze zdát. Ukazuje se, že, jak vždy správně říkal Václav Klaus, o peníze jde až v první řadě. Je fascinující poměřit kontrast, s jakým EU přistoupila nejprve k epidemiologickému a potom k ekonomickému problému. Aktivita EU v otázce epidemie byla smutná a směšná zároveň. Komise se z toho vylhala s poukazem na to, že zdravotnictví není její doménou a nechala řešení na jednotlivých zemích, které obratem, úplně zbytečně pohřbily celý Schengen. Do dnešních dnů je nekoordinovanost jednotlivých zemí v otázce opatření proti šíření nákazy ohromující. Jako kdyby virus při šíření respektoval čáry na mapách, které vyznačují hranice států. Jako kdyby prostý pohyb osob byl rizikovým faktorem. Jako kdyby denně se měnící doporučení vlád bylo ještě potřeba doplnit o jejich regionální platnost v rámci EU. Fakt ostuda.

Naproti tomu, v otázce ekonomiky a tím i politiky, předvedla EU svoji hvězdnou hodinu. Po mnoha letech, možná desetiletích, totiž dokázala najít a implementovat stanovisko, které ji drží pohromadě více, než jakákoliv smlouva. Shoda na fondu obnovy není jenom učebnicově správným ekonomickým opatřením. Je hlavně výsostně politickým krokem, kterým Evropa konečně „přešla od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, když přestala vzletně popisovat, co hodlá dělat, ale prostě to udělala. Bravo!

Evropa na cestě k federalizaci

A co tedy Evropa udělala? Zachovala se jako celek. To je naprosto klíčový okamžik oněch čtyř dnů a krok, kterým Evropa jednoznačně vykročila na cestě k federalizaci.

Chladný ekonom ve mně vidí i bezprostřední pozitivní ekonomické dopady tohoto skvělého kroku. Mám zde na mysli snížení rizikové prémie, tedy ceny financování dluhu, pro periferní země EU, mezi které bohužel stále patříme i my. Panevropské dluhopisy, kterými se bude fond obnovy financovat, budou pochopitelně levnější než dluhopisy naše, nebo italské.

To dále podpoří ekonomické oživení ve tvaru písmene V, ke kterému dojde už letos. Musím tady připomenout můj scénář pro Neovlivní ze dne 10. dubna, kde jsem již tehdy psal, že „nás čeká nejkratší období útlumu ekonomické aktivity v dějinách.“ Zatímco mnoho ekonomů se tehdy předhánělo v malování „Matky všech krizí“, já jsem od začátku tvrdil, že o krizi v pravém slova smyslu vůbec nejde a že do krize se můžeme domanévrovat pouze a jedině sami a to nevhodnými ekonomickými opatřeními.

Evropští leadeři mne evidentně čtou, takže zvolili naopak opatření správné jak rozměrem, tak strukturou. Že k tomu přibalili neuvěřitelný integrační bonus je výsledkem toho, že vlády v Německu a dalších civilizovaných zemích dělají politiku podle dlouhodobých zájmů jejich obyvatel, a ne podle toho, jak zrovna Márovi vyjdou průzkumy. Je evidentní, že o kupecké hodnocení výstupů summitu vůbec nejde. Kolik „dostane“ Česko nebo Itálie je úplně fuk. To podstatné je, že celá Evropa se shodla na tom, že chce problém řešit jako celek a že je v zájmu bohatých regionů pomoci těm chudým. Navíc k tomu zvolila ekonomicky správné řešení.

Co mne však těší nejvíce je fakt, že byť to nahlas nikdo neřekne, oním řešením není jednorázový krok, ale přenastavení ekonomického systému financování celé EU. Pokud něco uděláte jednou a funguje to, budete to už dělat navždy. Je jasné, že EU se bude i do budoucna financovat dominantně společně a to bude působit jako neuvěřitelný dostředivý tlak. Bránit se přijetí Eura bude v této situaci i pro #VláduKopýtek neudržitelné. Co desetiletí nedokázal náš průmysl a politikové, dokáže čínská chřipka. Výsledkem summitu tedy není kolik miliard nám pan premiér „přivezl“, ale je jím beze sporu „více Evropy“. To je pro mne, jako člověka, jehož život definuje étos Listopadu a hesla o „Návratu do Evropy“ obrovské zadostiučinění.

Nic na světě ale není jen pozitivní. Světová ekonomika je hra s nulovým součtem. Více Evropy znamená méně Číny a zejména méně Ruska. To mi celkem konvenuje i když na to méně Ruska bychom si měli začít, ve vlastním zájmu, dávat pozor. To je ale na jiné povídání. Nezamýšleným vedlejším efektem bohužel bude také „méně Velké Británie“ a z toho nemůže mít nikdo soudný radost. Je logické, že hlubší integrace EU povede rychle k posílení jejího ekonomického a politického významu. To je něco, na co upadající Johnsonovská Británie nebude umět reagovat. Strašně jsem #Brexit nechtěl, ale ještě více nechci Brity trestat. Akorát teda vůbec nevím, jak na to. God save the Queen…

 

 

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com