Týden podle Vávry: Kde je ten dům…

Na Neovlivní.cz jsme nachystali novou rubriku Týden podle Vávry. Bývalý bankéř Radovan Vávra v ní bude svým osobitým způsobem pravidelně nahlížet na ekonomická témata. Druhý díl se věnuje vlastnímu bydlení. A základní otázce: Kdo si to dnes může dovolit? Neboli slovy klasika: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

Častým argumentem pro nákup vlastního domu je příprava na stáří. U průměrného zaměstnance se dá říci, že jeho čistý příjem v důchodu klesne na polovinu. Tady se zdá být logické, že lépe na tom bude ten, kdo bude bydlet ve svém, protože ušetří za nájem.

Minulý týden jsme si vysvětlili (článek zde), že to nejde porovnávat 1 : 1, že vlastnictví nemovitostí má své náklady. A příští týden si řekneme, jaký tento fakt má vliv na to, jestli jsou majitelé domů se svým rozhodnutím dům koupit spokojeni. Nicméně argument, bydlím ve svém, neplatím nájem, je ekonomicky i prakticky validní. Další častý argument je, že dům mohu ve stáří prodat a takto nově otevřenou hodnotu ekonomicky zapojit. To už je hodně teoretická myšlenka. Ekonomicky je sice správná, ale fakticky poměrně málo používaná. S postupujícím věkem se člověk hůře adaptuje, takže postupuje pouze změnu vynucenou, nebo změna musí být skutečně ekonomicky podstatná.

» Investice a pětiprocentní pravidlo

» Národní investiční plán 2.0

» Od gulášového socialismu k řízkovému kapitalismu

Pokud si ale umíte představit, zejména pokud jste ženou, že až budete sami, tak vaši nemovitost prodáte a strávíte spokojený podzim života v kvalitním soukromém domě s pečovatelskou službou, počítám vám i tento argument k dobru.

Co naopak funguje v praxi velmi špatně je důchodcovské stěhování do menšího domu s cílem ušetřit na nákladech a získat rozdíl v ceně jako zisk. Zaprvé: velké starší domy bývají energeticky problematické a lidé se o ně zrovna neperou. Díky prudkým společenským změnám se jednotlivé styly domů u nás hodně liší a podnikatelské baroko z devadesátek není dnes úplně ceněné. Tyto domy byly často budovány v okrajových částech měst, kde už v podstatě nikdo bydlet nechce. Takže prodat opulentní vilu z devadesátek v Jesenici bude obtížnější, než to na první pohled vypadá a do paneláku do Modřan se z ní stejně nikomu nebude chtít, jakkoliv by to ekonomicky smysl dávalo. I tomuto tématu se budeme příští týden věnovat.

Suma sumárum ale můžeme uznat, že z výše uvedených důvodů vlastnictví domu smysl má. Tomu odpovídá i fakt, že většina mileniálů, stále nemovitost vlastnit chce. Daří se jim to ale? Mají reálnou šanci tohoto cíle dosáhnout? Uvidíme.

Začněme tím, co nám říkají čísla. Mileniálové dělají všechno později. Později nastupují do práce, později zakládají rodiny a později nakupují nemovitosti. V tom asi problém není. Dokonce jsou stále bohatší. Příjmy lidí, kteří dnes vstupují na pracovní trh jsou reálně o dvacet procent vyšší, než tomu bylo na přelomu století. Jejich spotřební koš ale takhle nepodražil, takže lidem zůstává více peněz v peněženkách na to, aby mohli investovat. Navíc je moderní sdílené bydlení, doprava a já nevím co ještě, což dále umožňuje svobodným mileniálům šetřit provozní náklady. Potud samé dobré zprávy.

Problém ale je, že za dobu, kdy reálné příjmy mladých lidí vzrostly o dvacet procent, reálná cena nemovitostí se zdvojnásobila. A to je průměr. Ceny některých nemovitostí vyletěly ještě více. Na vině je všude na světě stejný fenomén neochoty k výstavbě rezidenčních nemovitostí.

Více je voličů bydličů, než nebydličů a těm politikové podlézají. Jen si vzpomeňme, kolik starostů bylo zvoleno, protože vyhlásili válku developerům. Vzpomeňme si, kolikrát jsme v televizi viděli načuřeného majitele domečku nebo bytu, který se „spravedlivě“ rozčiluje, že někdo jiný se rozhodl také bydlet a dokonce vedle něj, když on na té louce chce přece venčit psa. Systemický problém je tedy jednoznačně na straně nabídky a ta jediná to může vyřešit.

Co ale dělat, když chceme koupit nemovitost dnes? Kdo na to má?

Rychlá odpověď je, že bez pomoci rodiny v podstatě nikdo.

Začněme tím, že potřebujeme mít naspořenou určitou částku jako depozit pro hypotéku. Bez dlouhého trápení se vzorci se můžete rovnou nechat šokovat informací, že z průměrného platu budete na 20% depozit k hypotéce šetřit více než deset let. Proč tak dlouho: protože tady vám většinou nijak nepomáhají daně.

Buď můžete volit stavební spoření, které sice má podporu, ale celkový výnos je nízký, nebo budete investovat sami, ale tady si stát z každé vaší těžce vydřené koruny ukousne. Nedávat 100% hypotéky mileniálům je těžký zločin, kterého se na nich stát dopouští. Výsledkem je, že pouze jeden z deseti mileniálů se vlastními silami k hypotéce dostane. Pokud připočteme pomoc rodiny, dostanou se k hypotéce tři mileniálové z deseti. To ale znamená, že 60% mileniálů s hypotékou si to může dovolit pouze díky pomoci rodiny.

V generaci jejich rodičů byla pomoc rodiny nutná pouze v cca 5% případů. To znamená, že pro kvalitu vašeho mladého života v Česku roku 2020 je důležitější, komu se narodíte než to, jak tvrdě pracujete. Ještě někdo nechápe vzestup Pirátů a jejich neomarxistické koncepty?