Islámská republika během více než čtyř desetiletí vybudovala paralelní vojenský stát, regionální síť spojenců a finanční systém určený k projekci síly mimo vlastní hranice. Nebyla však připravena na souběh poškozeného průmyslu, blokády exportu, zaplňujících se zásobníků, sankcí proti stínovým finančním sítím, nedostatku deviz, 66procentní inflace a kurzu přes dva miliony rijálů za dolar, píše bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.
Írán nevstupoval do války jako ekonomicky stabilní země, ale uprostřed nejvážnější hospodářské krize v historii Islámské republiky. Konflikt většinu strukturálních problémů nevytvořil, pouze je urychlil, prohloubil a propojil do jednoho stále nebezpečnějšího celku.
Prezident Masúd Pezeškján už před válkou varoval, že infrastruktura země se blíží svým limitům a že Teherán může v září nebo říjnu prakticky vyčerpat zásoby vody. Dnes je ale problém mnohem širší a nejviditelněji se projevuje v měnové krizi, na trhu práce a v poškození průmyslové základny.
Ještě v lednu propadl íránský rijál na 1,45 milionu za dolar. Později se dostal na 1,87 milionu a 24. srpna klesl až na rekordních 2,02 milionu rijálů za jeden americký dolar. Inflace se mezitím pohybuje kolem 66 procent a některé odhady pro celý rok 2026 pracují s hodnotou blížící se 69 procentům. Reálná kupní síla obyvatelstva proto prudce klesá.
Centrální banka už veřejně varovala obyvatele před nákupem zahraničních měn a snaží se přesvědčit veřejnost, že může kurz stabilizovat intervencemi. Samotná potřeba takového varování ale ukazuje, jak hluboká je nedůvěra v domácí měnu.