Ústavní soudce Uhlíř: Rozumný stát nevydává předpisy, které nedokáže prosadit

Babišova vláda u soudů prohrává jedno covidové opatření za druhým. A nic se neděje. Právo dostává na frak

Tuzemské soudy opakovaně ruší nařízení, jimiž Babišův kabinet omezoval – a omezuje – život v zemi kvůli koronavirové pandemii. Justice kabinetu vyčítá, že své kroky nevysvětluje, resp. neumí zdůvodnit, o co restrikce opírá. Soudce Ústavního soudu David Uhlíř se logicky k těmto rozsudkům vyjadřovat nechce, nedbalá práce vlády by mohla skončit i na jeho stole. V rozhovoru pro Neovlivní.cz se však vyjádřil třeba k tomu, jak reálné je v Česku povinné očkování. „Vůbec si nedokážu představit, že by se prosadilo povinné očkování, že by se povedlo přinutit deset milionů lidí, aby se nechali očkovat. Nedovedu si představit, jak by se stát vypořádal s tím, že by mu milion lidí odepřelo poslušnost,“ říká.

Ústavní soudce David Uhlíř nepatří mezi upovídané osobnosti. Určitě tedy ne při rozhovoru s novináři. Každé slovo důkladně zvažuje a leckdy má tazatel pocit, že by k tomu, co právě řekl, ještě chtěl něco dodat. Ale nakonec si to rozmyslí a odpověď utne. Je si dobře vědom, že každé slovo, které pronese v médiích, je důkladně zaznamenáno a analyzováno. A že cokoliv, co řekne, by mohlo být použito proti němu.

Neo: Když se bavím se známými o stavu práva v Česku, často slýchám, že stojí na straně bohatých a mocných. Jako příklad uvádějí otrávenou Bečvy s tím, že kdyby v tom nefiguroval i podnik z Babišova holdingu, tak bychom viníka znali. Místo toho se výsledky různých šetření zpochybňují a nikdo jasně neřekne, kdo za to může. Co byste řekl takovému člověku, podle kterého u nás v konečném důsledku rozhodují peníze a moc?

S takovým člověkem si rád promluvím mezi čtyřma očima. Ale já se nemůžu vyjadřovat k žádné věci, která není skončena, protože nemůžu vyloučit, že mi to někdy přijde k rozhodování. Ani k otrávené Bečvě bych se vyjadřovat nechtěl. Kromě toho jsem se naučil, že když člověk nezná spis a zná věc jenom z mediálního pojetí, tak se může často se svým názorem mýlit.

Neo: Nechme stranou aktuální kauzu Bečva. Co byste řekl člověku, který je přesvědčen, že je rozdíl v chování vyšetřovatelů a soudů k lidem mocným a bohatým a k lidem, řekněme, normálním?

Rozdělil bych asi zkušenost, kterou jsem učinil jako obhájce, a kterou mám jako ústavní soudce. Jako ústavní soudce jsem přesvědčený, že na Ústavním soudu přistupujeme ke všem zcela stejně – ať jsou chudí, nebo bohatí. Ale když jste v situaci, že potřebujete právní zastoupení a máte hodně peněz, tak si většinou opatříte lepšího advokáta, který je ochoten a schopen tomu věnovat víc času. Kdyby v tom nebyl rozdíl, když by bylo jedno, co obhájce udělá, tak by si lidé advokáty nebrali a všichni by se akorát nechali obhajovat ex-offo. Právě na tom, co dělá obhajoba, jak je obhajoba účinná, vidíte, že žijeme v právním státě. Protože kdyby nezáleželo na tom, jestli je obhájce dobrý nebo ne, kdyby ta obhajoba byla tak bezvýznamná, že by bylo jedno, jestli je tam obhájce nebo oleandr, tak jsme zpátky před rokem 1989, kdy v některých věcech měl obhájce pocit, že kdyby stál v jednací síni oleandr, tak by to bylo stejně účinné.

Neo: Zažil vy jste nějaký nátlak v rámci celé vaší kariéry ze strany exekutivy na nějakou kauzu?

Ne.

Neo: Ve vašem životopise na stránkách Ústavního soudu je uvedeno: Ač byl do roku 1989 členem KSČ, věnoval se obhajobě a zastupování klientů, kteří byli z politických důvodů perzekvováni. Kdo to mezi tyto lidi patřil?

Většinou se jednalo o lidi, které za mnou poslali Uhlovi (Chartisté Petr Uhl a jeho žena Anna Šabatová, pozn. red.). Žádná slavná jména mezi nimi nebyla.

Neo: Jak jste ten režim vnímal? Neměl jste pocit, že je marné stát se právníkem v totalitním režimu, ve kterém by stačilo, kdyby v soudní síni skutečně byl jen ten oleandr?

Já jsem za minulého režimu dělal obhájce. I když jsem byl v komunistické straně, tak jsem ten režim rád neměl.

Neo: Proč jste se tedy stal právníkem?

DU: Oba rodiči byli právníci, dědeček byl právník, pradědeček byl právník. Je to rodinná tradice už od Rakouska-Uherska

Neo: Tak jste vlastně neměl na vybranou.

Měl jsem na vybranou. Šel jsem na stavební fakultu, ale jsem děsné prase a měl jsem všechny výkresy rozmazané, 100x jsem je předělával. Tak jsem na to rezignoval. Upřímně řečeno – moji rodiče nechtěli, abych šel na práva, protože si mysleli, že člověk má studovat něco, co ho uživí i jinde než v socialistickém Československu. Takže se mě snažili směrovat na nějaký obor, kde, když bych se rozhodl, že se odstěhuji, bych se uživil. Ale když je člověku devatenáct, tak většinou moc daleko dopředu nemyslí.

Neo: Ústavním soudcem jste se stal na návrh prezidenta Miloše Zemana. Necítíte proto vůči němu jistý dluh?

Ne. Doktorka Wagnerová (bývalámístopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, pozn. red.) má dokonce teorii povinného nevděku. Nevím, jestli znáte teorii povinného nevděku? Podle ní má soudce povinnost býti nevděčen jak prezidentovi, tak senátorům.

Neo: Byla tady iniciativa senátorů, kteří chtěli obžalovat prezidenta Zemana z vlastizrady kvůli jeho vztahu k Rusku, k Číně, kvůli jeho spolupracovníkům. Co si o tom myslíte? Můžete se k tomu vůbec nějak vyjádřit?

Jenom faktická poznámka. Myslím si, že ta poslední iniciativa nebyla snaha obžaloby, ale zproštění funkce pro neschopnost vykonávat funkci. A vyjadřovat se k tomu nebudu.

Neo: To je škoda. Česká ústava bude slavit 30 let. Nezestárla? Nepotřebuje, třeba právě na základě zkušeností s posledními dvěma prezidenty, nějaké změny, případně jaké?

Přiznávám se upřímně k tomu, že byť jsem ústavním soudcem, tak nejsem založením ústavní právník. Myslím si, že ústava se má měnit co nejméně. Vůbec si o právních předpisech myslím, že se mají měnit co nejméně. Stálost právního prostředí je často cennější; pro společnost je lepší si zvyknout na nějakou nedokonalost v právu a naučit se ty boty nějakým způsobem rozšlápnout, než je pořád vyměňovat.

Neo: Co třeba v případě lhůt, které Miloš Zeman (a před ním Václav Klaus) nedodržuje, protože v ústavě chybí? Nebyla by to jedna z věcí, které by stály za úvahu změnit?

Já nejsem ten, který by měl pravomoc ústavu měnit.

Neo: Samozřejmě že ne, ale vzhledem k tomu, že s ústavou pracujete, tak byste na to nějaký názor měl mít, ne?

Právní předpisy se nemají dělat podle konkrétní situace, podle jednoho konkrétního člověka. Šít ústavu na míru jakékoliv fyzické osobě, ať už Havlovi, Klausovi nebo Zemanovi, je prostě chyba.

Neo: Jaký dopad má členství v Evropské unii na české právní prostředí?

Mimořádný. Myslím si, že to je bezvadné, je to skvělé. A ještě víc než členství v Evropské unii je z mého pohledu Evropský soud pro lidská práva, protože nám jako ústavním soudcům to dává velkou korekci v uvažování. A když nám Evropský soud pro lidská práva vytkne, že jsme udělali chybu, tak si dáváme pozor. Je dobré nebýt ten, kdo má vždycky úplně poslední slovo, protože to člověka může svádět k neopatrnosti.

Neo: V souvislosti se snahami polské pravicové vlády podmanit si justici jste na Twitter napsal: „Takhle si lidé připadali v Československu, když začínala normalizace“. Snahy polské vlády i přes kroky Evropské unie pokračují. Jak to podle vás dopadne?

Nevidím jiný způsob, než že v Polsku vyhraje opozice. Nemyslím si, že je v moci kohokoliv jiného než Poláků samotných to změnit. Polsko není země okupovaná pod vládou cizí mocnosti. Jakou si zvolí vládu, takovou mají.

Neo: Po celém světě se teď řeší povinné očkování proti covidu. Co si o tom myslíte? Kdyby přišla vláda s tím, že se lidé očkovat musí, mohlo by svým způsobem urychlit řešení stávající situace. Nebo ne?

Víte, já si myslím, že rozumný stát nevydává předpisy, které nedokáže prosadit. Vůbec si nedokážu představit, že by se prosadilo povinné očkování, že by se povedlo přinutit deset milionů lidí, aby se nechali očkovat. Nedovedu si představit, jak by se stát vypořádal s tím, že by mu milion lidí odepřelo poslušnost. Nařizovat něco, o čem víte, že to nedokážete prosadit, může být zhoubné. Snižuje to autoritu státu. A tady v tom případě si myslím, že by to srazilo autoritu státu hodně hluboko.

Neo: V Česku přibývá sociálních problémů. Bydlení se stává nedostupným, rozevírají se nůžky mezi chudými a bohatými, skoro milion lidí je v exekuci. A ti nemají co ztratit, jsou vzteklí na establishment a náchylní k tomu, volit extremistické strany. Co by s tím měl stát dělat?

Exekuce jsou zajímavé téma. Pamatuji dobu, kdy se exekuce daly provádět jenom prostřednictvím soudu. V těch případech, když dlužník nechtěl platit, tak prostě nezaplatil. Jenom zcela výjimečně se povedlo prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí dosáhnout zaplacení. Čili velmi dobře chápu, že zavedení instituce exekutorů bylo důležité. Vymahatelnost pravomocných rozsudků byla hrozně nízká, dostalo se to naprosto absurdní situace. Já si myslím, že by existovala technická řešení. Jestliže někdo má tři exekuce současně a není schopen je splácet, tak by se to mohlo automaticky překlopit do insolvenčního řízení. Exekuce jsou dobré na lidi, kteří nechtějí platit, ne na ty, kteří platit nemůžou. Ale nemám žádný jednoduchý návod ani na sociální bydlení, ani na exekuce.

Neo: Jak se díváte na budoucnost České republiky z hlediska zahraničněpolitického? Budou posilovat snahy dostat nás v Evropské unie?

Čím je Evropská unie slabší, tím je Rusko silnější.

Neo: Kauza Vrbětice ukázala, co všechno si může Rusko u nás dovolit – a nic se nestane. Čekáte v kauze Vrbětice nějaký vývoj, kterým by Česká republika ukázala, že je samostatná, suverénní země, která se odváží postavit se Rusku?

Napadá mě, že dobré by mohlo být něco v tom smyslu, co dělají Holanďané se sestřeleným letadlem MH17. Prostě veřejně tuto věc projednat, označit viníky, obžalovat je, i když jsou nepřítomni, umožnit všem poškozeným, aby mohli předložit soudu své návrhy, rozhodnout to tam. I když si asi nikdo z těch soudců nebo poškozených nedělá nějaké naděje, že by Rusko ty pachatele vydalo, je důležité, aby se to veřejně probralo.

Neo: Je to v Česku reálné?

Nevím. Tuším, že policie na tom pracuje. Kam až to dospěje, nedokážu odhadnout.

Neo: Když spravedlnost na zemi ne vždy funguje, věříte v Boží mlýny? 

Nevěřím.

Neo: Člověk by měl tedy usilovat o spravedlnost na zemi?

Ano.

Neo: Je možné být věřícím a zároveň dobrým soudcem, který je schopen oprostit se od náboženských příkazů a přizpůsobit se existujícím právním předpisům? Dám příklad z USA, kde byla jmenována nová soudkyně nejvyššího soudu Amy Coney Barrett, která vyrostla v jedné katolické sektě. V zemi, kde je na papíru stát oddělen od církve, má rozhodovat o tématech, jako jsou potraty, na které má církev jasný názor.

Víte, já spíš poslední dobou přemýšlím o tom, že ne vždycky byl právní systém postaven na přesvědčení, že vychází z boží vůle. I tuším francouzská Deklarace práv občana vycházela z představy, že člověk je od boha nadán nějakými nezadatelnými právy. Naše civilizace opustila ten základní princip, z kterého celý hodnotový systém vycházel. Dneska je víra v Boha a v to, že právo pochází od nějaké vyšší bytosti, nahrazena vírou v právo samotné. To právo se tím pádem dostalo do takové zvláštní definice kruhem.

To, co mě trápí, je otázka, jestli obecně může krásná myšlenka humanismu dlouhodobě obstát jako základ právního systému. Myslím si, že být věřící a být dobrý právník se vůbec nevylučuje. Od toho existuje institut podjatosti. Takže když člověk má nějaký podjatý vztah k věci samotné jako soudce, tak se vyloučí a v té věci nerozhoduje. Budu-li věřící soudce a budu si myslet, že potraty a rozvody jsou špatná, zakázaná věc, tak nebudu soudit věci, které se toho dotýkají.

Neo: Ano, pokud jste slušný a tu podjatost uznáte. A ne aktivista, který právě naopak tyto věci prosazovat chce.

Ano. Na právním systému je hezké to, že sice vychází z důvěry ve všechny ty účastníky, všechny ty, kteří rozhodují, ale proti skoro každému rozhodnutí je odvolání a mnohonásobná kontrola. Lidé si stěžují, že souzení trvá dlouho. Ale ono trvá mimo jiné dlouho proto, že má v sobě zabudováno hodně pojistek.

Neo: Jste pro legalizaci marihuany?

Ano.

Neo: Někdy je obtížné dělat rozhovor s lidmi, kteří se při odpovědi na otázku rozpovídají a nevědí kdy přestat. Vy jste ten pravý opak.

Já vím. Učím na právnické fakultě, mám tam jednou za týden seminář a snažím se vysvětlit svým studentům, že když mlčím, tak to neznamená, že nemám co říct, ale že přemýšlím o tom jak jim to mám říct co nejlépe.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock