Utekajme, už ide! Jednou poražený politik se vrátí a pomstí

Podle vlivného serveru Politico by se Česko po případném vítězství Andreje Babiše v parlamentních volbách přidalo k bloku proruských zemí, jako je Maďarsko a Slovensko. Portál uvedl, že by to byl velký problém pro Evropskou unii. Odemykáme k tomu text Neovlivní.cz z letošního dubna. Co nás čeká?

Jednou poražený politik se vrátí, pomstí se zrádcům a zavede přísný režim. Scénář známý z ostatních zemí Visegrádu se postupně naplňuje také v Česku. Hlavní hrdina se jmenuje Andrej Babiš. Zbývá osmnáct měsíců.

Průzkumy veřejného mínění opakují stejnou písničku. Podpora hnutí ANO od voleb v roce 2021 průběžně roste, u agentury Median pomalu na 31 procent, u konkurenčního Kantaru rychle na 38 procent. Pokud se trend brzy nezastaví, ve volbách na podzim 2025 půjde jen o to, jestli ANO ve sněmovně získá obyčejnou, nebo absolutní většinu.

Andrej Babiš. Koláž: Neo

Zároveň tváře ANO, a zvláště jeho předseda Andrej Babiš, vyostřily rétoriku. „Největší ohrožení naší země je militaristická, zradikalizovaná Fialova vláda, která stále mluví o válce,“ prohlásil Babiš při mimořádné schůzi sněmovny 20. března. Premiér Petr Fiala (ODS) podle něj „záměrně vytváří dezinformace a manipuluje veřejností a sprostě lže“. Ještě nebezpečnější je prý vicepremiér Vít Rakušan, jehož hnutí STAN „vzniklo jako organizovaný zločin ve Zlínském kraji a postupně rozprostřelo svá chapadla až do Prahy“. Není pak divu, že pod vedením těchto mužů „naše tajné služby a vláda nebojují s nepřítelem, ale hlavně s hnutím ANO,“ které ohrožuje jejich koryta. Lidé nesmí věřit ani médiím v čele s Českou televizí, některé z nich jsou „žumpa“ a stejně jako premiér šíří „sprosté lži“. Babiš si neodpustil vůči novinářům ani osobní útoky.

Na Babišovy expresivní výroky si veřejnost za dlouhá léta zvykla, tentokrát ovšem nabývají nevídané intenzity. „Radikální rétorika se vyplácí, protože ANO díky ní luxuje voliče neparlamentních stran,“ hodnotí výbuchy expremiérova hněvu prorektor Metropolitní univerzity Jan Bureš. „Zároveň se jeho rétorika radikalizuje do té míry, že si zavírá dveře v ODS,“ doplňuje zkušený politolog.

Ještě před rokem existovalo v ODS křídlo, které po příštích volbách nevylučovalo dohodu na vládě s ANO, o této variantě však dnes není možné mluvit. Podle prorektora Bureše dnes Babiš – ať už s rozmyslem, nebo bez něj – sleduje cestu, která vede k sestavení jednobarevné vlády, maximálně s pomocí tiché podpory od některé z malých stran, například SPD Tomia Okamury.

Konec liberální demokracie

Tím se Babišova politika dostává do kolejí, které se sice nevyužívají ve většině evropských zemí, ale v prostoru Visegrádu se po nich už vydali Viktor Orbán (Maďarsko), Jaroslaw Kaczyński (Polsko) a naposledy Robert Fico (Slovensko). Po své první, resp. druhé účasti ve vládě utrpěli ponižující porážku, dokázali však vyhrát další volby. Poté sestavili bez kompromisů novou vládu, kterou se snaží upevnit všemi prostředky, v první řadě posílením kontroly nad bezpečnostním aparátem, ovládnutím veřejnoprávních médií, a když to jde, změnou volebního zákona.

Viktor Orbán. Koláž: Neo

Dostatečným dokladem, že Babiš tuto autoritářskou cestu sleduje, jsou jeho nepřátelské výroky vůči „tajným službám“ a médiím ze sněmovny, případně pálení mostů ke stranám vládní koalice. 

Na jedné straně to znamená, že politici zemí Visegrádu disponují silnou vůlí k moci, přitom má místní demokracie příliš slabé základy, aby jim dokázala čelit. Česko se dosud návratu „velkých mužů“ dokázalo bránit jejich odsunutím do prezidentské funkce, příběhem Andreje Babiše může procitnout do reality, jakou zažívají sousedé z východu.

Zároveň se aktuální poměry nových demokracií ze skupiny V4 stávají součástí trendu, který popsal harvardský profesor Yasha Mounk v knize „Rozpad demokracie“. Míní tím liberální demokracii, která je zároveň vládou lidu a vládou práva, která zaručuje stejné postavení ve společnosti všem jednotlivcům. Po pádu komunismu se stala dominantním politickým modelem na celém světě. Od té doby však ztrácí na pevnosti vinou globalizace, která prohlubuje příjmové nerovnosti, migrace, která mění demografické poměry vyspělých zemí, a také internetu, který umožňuje populistům přímo oslovit nespokojené voliče. Protestů proti nerovnosti a přijímání cizinců mohou využít politici, kteří slíbí nespokojencům cokoli, jen aby vyhráli volby. Ekonomické a politické špičky mohou reagovat jen tím, že omezí účast „lidu“ na vládě, ať přesunutím moci do úřednických aparátů, cenzurou médií, nebo omezováním práv zaměstnanců. 

„Liberální demokracie se rozpadá na části, ze kterých byla složena. Na jedné straně na neliberální demokracii a na druhé na nedemokratický liberalismus,“ varuje Mounk, který za protagonisty neliberální demokracie považuje maďarského lídra Orbána a další středoevropské politiky. Z jeho pohledu se o udržení liberální demokracie bude příští rok hrát také v Česku.

Dva biliony pro populistu

Pro ekonomy se může stát noční můrou vyhlídka, že Babiš po svém návratu do funkce naváže na ekonomický styl svého minulého kabinetu. Nikdy se v dějinách Česka tolik neutrácelo, jak svědčí, že za tři roky od příchodu pandemie se státní dluh zvýšil o 14,2 procenta HDP, i když nárůst snížila rekordní inflace. Přitom pandemií se nárůst schodku státního rozpočtu z nuly k půlbilionové hranici vysvětluje jenom zčásti.

Jarosław Kaczyński. Koláž: Neo

Babišova vláda totiž populisticky utrácela hned od svého nástupu a během pandemie se trend jenom prohloubil. To potvrzuje časová řada ministerstva financí, podle níž jedině Babišův kabinet dokázal po celá čtyři léta svého vládnutí prohlubovat strukturální schodek veřejných financí. Jinými slovy zároveň snižovat daně a zvyšovat dávky či dotace.

Z pohledu samotného Babiše se tolik nestalo, protože nepopulární opatření na stabilizaci rozpočtu musí zajistit jeho nástupce Fiala. Zároveň právě na něho dopadne povinnost platit z Babišových dluhů úroky, které centrální banky na celém světě zvyšují v rámci boje s inflací. V letech 2005–2020 si úroky státního dluhu každoročně vyžádaly okolo 40 miliard korun, po Babišově zářezu vyrostly na 94 miliard a zřejmě bude hůř.    

Zvolit politika, který nehledí na rozpočtovou rovnováhu, je nevýhodné právě v této chvíli, upozornil pravidelný blog Mezinárodního měnového fondu (MMF) z posledního březnového týdne. Předpověděl, že úroky u státních dluhopisů s delší dobou splatnosti neklesnou, i když centrální banky krátkodobé úrokové sazby sníží. Splácet se budou o to hůře, že v časech „skromného růstu produktivity, slabší demografie a slabých investic“ neporoste ekonomika tak rychle, aby výši úroků dorovnala.    

V Česku přitom není prostor na půjčování vyčerpán. Státní dluh sice dosáhl úrovně 45 procent HDP, v Evropské unii je však stále devátý nejnižší, přitom se podle zmíněného blogu MMF u pokročilých zemí typu Česka připouští zadlužení až 80 procent. Zvýšit v této chvíli dluh o 30 procent HDP, tedy o dva biliony korun, stále neznamená, že země okamžitě zkrachuje. Jenom se tím zvýší závazky, které budou platit příští generace. 

„Skutečně hnus“

Průkopníkem politického stylu, kdy se jednou odstavený politik vrátí k moci, se v postkomunistickém prostoru stal v devadesátých letech minulého století Vladimír Mečiar. Díky vyhraným volbám se vrátil k vládě hned dvakrát záhy poté, co ho k rezignaci donutili jeho vlastní kolegové. V té době svou popularitu obnovil slovenský normalizační film „Utekajme, už ide!“ o rodině, která se dokázala probourat do většího bytu svého souseda a využívat jeho luxus. Včas však musela utéci, když se blížil k domovu. Od té doby musí s podobnou perspektivou počítat elity zemí Visegrádu, když se jim podaří zbavit politika s autoritářskými sklony.

Robert Fico. Koláž: Neo

Přesto u Andreje Babiše není jisté, že dosáhne stejného úspěchu jako Viktor Orbán, vzor všech autoritářsky smýšlejících středoevropských politiků. Maďarsko dokázal proměnit na klidný stát, kde sice lidé nemusí být spokojeni, ale svého vládce nakonec vždycky zvolí.

Prorektor Bureš upozorňuje, že Orbánův český následovník je o deset let starší než jeho vzor. Na rozdíl od Orbána, Kaczyńského nebo Fica se také jeho životopis neomezuje jenom na politické aktivity. Před návratem do nejvyšší vládní funkce může nakonec dát přednost luxusnímu důchodu úspěšného podnikatele.

Jistou únavu prozrazuje okolnost, že Babiš stále méně vystupuje na veřejnosti, zároveň s tím však vyostřuje rétoriku a ztrácí se v emocích. „Protože je to skutečně hnus. Je to hrozný hnus!“ rozčílil se expremiér v citovaném parlamentním proslovu nad jedním z Fialových ministrů, aniž posluchačům objasnil, proč použil tak silná slova.

A možná jen nabírá síly. Pokud se potvrdí spekulace z trhu, že se Babiš připravuje Agrofert prodat a zbylá aktivní léta strávit v politice, můžeme čekat scénář „po nás potopa“. Protože by tím padla brzda z nejsilnějších: byznysové zájmy ho dosud pevně držely v evropském prostoru.

Zdroj náhledové foto: Koláž Neo

Sdílet článekShare on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on email
Email