Prudké zdražování v kombinaci s koncem utrácení se ukazuje jako smrtící koktejl pro ekonomiku.
Víc utrácet. Tak by se měl chovat každý, kdo chce pomoci ekonomice, a tím společnosti. „Češi teď mají 405 miliard k tomu, aby utráceli,“ vyzýval v létě radní České národní banky Aleš Michl. Upomínal tím na peníze, které vláda během pandemie poslala domácnostem a které lidé nečekaně nechali na svých účtech. Konzum je tím, co podle makroekonomů pomůže normalizovat chod zasažené ekonomiky. Jenže lidem se nechce. Největší otázka, se kterou se tak ekonomové potýkají, zní: Proč dříve nadšení spotřebitelé ještě před inflací omezili konzum, i když k tomu vláda uvolnila stovky miliard?
S ohledem na vývoj inflace odemykáme text ze zářijového časopisu Neovlivní.cz. O tom, co s inflací pak píše Radovan Vávra v tom aktuálním vydání, které získáte v sekci PŘEDPLATNÉ.
Dříve bylo všechno tak normální. V období po roce 2013, když ekonomika překonala dopady finanční krize, rostla spotřeba nezadržitelně a obchodníci účtovali zákazníkům každoročně částky o 5–6 procent vyšší než rok předtím, i když se od tržeb odečetla inflace. Lidé si konečně plnili svůj kapitalistický sen, který se v roce 1989 zdál být tak blízko svému naplnění, ale jehož realizace se vinou opakovaných krizí pořád odkládala.
Ilustrace: Shutterstock
Ideál s názvem „masový konzum“ ovládl západoevropskou společnost záhy po válce a stal se sociologickým fenoménem první třídy. „Společností proběhly vlny konzumu. Nejdříve žravá vlna vyvolaná dostatečnou nabídkou potravin. Opět byla každou neděli dostupná pečeně spolu s krémovými dorty a opravdovou kávou. Obchody s konfekcí opět ve výlohách předváděly zboží se solidní módní úpravou, prodejny nábytku umožňovaly zařídit život podle moderního životního stylu,“ popisuje v knize Diktatura maloburžoazie západoněmecký sociolog Joska Pintschovius poválečná léta ve své zemi, když se konzum vedle rostoucího exportu stal motorem hospodářského zázraku.