Václav Marhoul: Nevidíme zlo

Václav Marhoul je prakticky vším, co ve filmovém a divadelním prostředí můžete být – scenárista, režisér, herec, producent, podnikatel, organizátor kulturních akcí a manažer. A když s ním vedete rozhovor, tak i tu kávu návštěvníkům svého království uvaří. Mluví poměrně stručně, ve svých postojích a názorech má jasno, ví, co chce. Blázinec kolem svého nového filmu Nabarvené ptáče očividně snáší dobře, i když jistá únava na něm znát je. Že by jeho film nakonec mohl uspět ve světoznámých filmových soutěžích, si připustit nechce, ale bylo by divné, kdyby v to nedoufal. Rozhovor vznikal na konci loňského roku.

Sídlo produkční společnosti Silver Screen Václava Marhoula v pražské Lucerně věru nevypadá jako kanceláře nějakého korporátu, kterých jsou v okolí Václavského náměstí stovky. Připadáte si spíš jako doma u někoho, kdo kreativně pracuje. Na podlaze koberce, ale ne ty průmyslové. Filmové plakáty na stěnách, velkoplošná televize u zdi. Regály plné ne úplně příkladně zarovnaných knih a časopisů střídají artefakty z natáčení, především z Marhoulova filmu Tobruk z roku 2008. U vchodu visí cedule Pravda vítězí s československým lvem, vedle stojí sloup s přibitými směrovými šipkami se vzdáleností do některých evropských metropolí (Praha 2460 km).

Filmový režisér a producent Václav Marhoul. Foto: David Binar, Neo

Neo: Je pár dní po 17. listopadu. Povězte, co jste si v roce 1989 myslel, jak by to mohlo v Česku vypadat za takových 30 let?

Shodou okolností vedeme tento rozhovor v den, kdy přesně před 30 lety byla generální stávka. A před časem mi někdo poslal záběry ČT, která to přenášela. A já tam stojím někde u Národního divadla a hovořím do kamery v tom smyslu, že musí skončit vláda jedné strany. Vypadal jsem tam tedy o dost mladší (smích). Ale po pravdě řečeno – já tu svoji představu o budoucnosti úplně čistě a výhradně omezoval do slova svoboda. Svoboda slova, svobodné volby. Myslím, že tenkrát vůbec nikomu nedocházelo, co to bude znamenat pro ekonomiku a pro hospodářství, že se uvolní podnikání, že vlastně nějakým způsobem nastoupí kapitalismus. Takže: svoboda.

Neo: Říct, co člověk chce, dělat, co chce…

Cestovat. Přesně. Dělat, co chci, myslet si, co chci – tak to jsem mohl vždycky, ale zásadní byly svobodné volby a konec komunistické strany jako jediné strany, která měla monopol na státní moc.

Neo: Jak dnes těch uplynulých 30 let hodnotíte?

Po pravdě řečeno úspěšně. Všeho se nám dostalo. A to, v čem dneska žijeme – jako že máme Babiše a Zemana a spoustu jiných dalších proradných politiků –, beru jako svým způsobem daň za demokracii.

Na druhou stranu se člověk dostal do stavu vystřízlivění. A to už vlastně pár let po revoluci. Troufnu si tvrdit, že pokud má člověk tzv. zdravý selský rozum, tak prostě bere věci tak, jak jsou. Ale nesmí se zapomínat na to, z čeho to vzniklo, jaké byly kořeny. Proč vlastně máme demokracii. Že se nemůžeme oddávat, jak říká Timothy Snyder, pocitu nevyhnutelnosti. To by byla velká chyba.

Neo: Názor, že svoboda, demokracie…

… je nevyhnutelná a na věky věků zachovaná a ona nějakým způsobem zachrání sama sebe. Snyder to rozvádí ve smyslu současného světa s populistickými politiky jako Putin, Trump, Zeman, Kaczyński atd., anebo dokonce i diktátorů. On má definici tzv. politiky nevyhnutelnosti a politiky nutnosti. Ale z politiky nevyhnutelnosti se lehce může stát politika nutnosti. A s tím absolutně souhlasím. Je nutné demokracii chápat jako velmi křehkou nádobu, která se může kdykoliv rozbít.

Neo: Jak podle vás bude svět, nebo Česko, vypadat za dalších 30 let?

Pravděpodobně budeme mít všichni do hlavy namontované čipy. Nevím. Myslím si, že to bude docela dost složité století.

Neo: A budeme mít svobodu? Když mluvíte o těch čipech, třeba v Číně zrovna vzniká stát, který své obyvatele sleduje pro nás zatím nepředstavitelným způsobem.

Právě. To je to, z čeho mám opravdu docela obavy. Že my tu svobodu nějakým způsobem postupně opravdu ztrácíme.

Hrozba jménem virtuální realita

Neo: A mnohdy dobrovolně.

Dobrovolně se vzdáváme svobody. A možná ještě dobrovolněji se jí vzdáváme na konto jiných. Mluvím o nových technologiích, sledovacích přístrojích, rozpoznávání obličejů, zamontovaných čipech. Už dnes o nás díky platebním kartám všichni všechno vědí, vědí, co si kde kupujeme. Zdravotní karty na digitál. Všechno propojeno. To bude opravdu velký problém.

Potom, myslím, nastoupí obrovský fenomén: Virtuální realita. Teď to vyzní trošku neskromně, ale já jsem už asi před 25 lety říkal, že nastoupí virtuální realita. Tenkrát to byl ještě obrovský problém v tom smyslu, že virtuální realita znamená přenos obrovského množství dat. A ještě snad před pěti lety to nebylo možné jinak, než že sedíte v nějaké místnosti a máte okolo sebe nějaký obrovský server. Dneska už vám stačí baťoh na zádech a ocitáte se v úplně jiném světě.

A teď to možná povede k něčemu absolutně zničujícímu, což je zahálka. To znamená: Vy si sednete doma do fotelu, vyberete si program, ten program může být – já nevím – antické Řecko, a půjdete se ve starém Řecku podívat do divadla, nebo budete někde bojovat v bitvě u Thermopyl. Cokoliv si vyberete, jakýkoliv fiktivní svět. Anebo budete takto cestovat. To už se opravdu nezvednete, pojedete na Galapágy nebo k Niagarským vodopádům, budete to mít, jako kdybyste tam skutečně byl. To by byl pravděpodobně konec. Myslím si, že virtuální realita bude mít obrovský vliv na organizovaný zločin, protože díky tomu určitě vzniknou nové syntetické drogy, které zaplaví trh, aby se vám ta hlava ještě víc do toho programu dokázala dostat a otevřít. Možná se dočkáme takového hodně vyprázdněného postapokalyptického světa.

Ale na druhou stranu lidi jsou lidi. Asi vždycky budou existovat tradicionalisté, kteří budou stále tíhnout k přírodě a k reálným prožitkům. Myslím, že láska mezi lidmi je svým způsobem neporazitelná, že lidé neustále touží někde hluboko v sobě po tom vnitřním sociálním kontaktu.

Neo: Virtuální realita je pořád ještě trochu hudbou budoucnosti. Co považujete za největší hrozbu pro liberální demokracii v příštích letech?

V principu jde neustále o tu samou věc. Čemu čelíme dnes, to je zjednodušování věcí, populismus, xenofobie, štvaní lidí proti sobě, nacházení si vnějšího nepřítele, uplatňování kolektivní viny. To je něco, čím trpí hlavně Evropa. Evropa je opravdu kolébkou všeho špatného. I dobrého. Každopádně jsou to věci, kterým lidstvo čelilo od nepaměti, a mění se jenom forma. Takže v podstatě nic nového pod sluncem.

Neo: Je to lidská nátura.

Je to tak. Každý svět, každé století bylo v něčem neuvěřitelně složitou záležitostí. A každý z nás má kdesi v sobě hluboko skryto přání, že snad přijde někdo, kdo to za mě vyřeší. Protože přijímat zodpovědnost sám za sebe je docela dost těžká záležitost.

Pokud má člověk slabší povahu, potom úplně logicky předpokládá, že někdo takový opravdu je, nebo přijde. Že přijde ten mesiáš, který nikdy nepřijde, a nikdy žádný nebyl a žádný nebude, ale mnoho lidí, hlavně politiků, se rádo do té pozice dostává, protože nejsou hloupí a protože vědí, že tím mohou lidi lehce ovládat. Těmi, kdo podlehnou, bychom neměli opovrhovat, nebo jimi pohrdat.

Já chápu, že pro mnoho lidí je svět neuvěřitelně složitý, jako strašlivě složitý. A do toho přišly sociální sítě, které – a mnoho lidí se mnou nesouhlasí, ale já to tak cítím – jsou v historii lidstva něčím tak úplně převratným, jako svého času byla elektřina, nebo pára, nebo rozbití atomu. Že to úplně mění vazby mezi lidmi, že to mění sociální struktury, mění to úplně celý svět. Jenom za posledních pět let se svým způsobem svět obrátil naruby. Svoboda slova sice neustále platí, ale dneska jsou de facto klasická média, která měla ověřené informace, na ústupu. A lidé spíš věří nesmyslům, co si přečtou někde na Facebooku nebo Instagramu.

Ale zase na druhou stranu: Zatím jsme obstáli. Otázka zní, proč jsme obstáli. A obstáli jsme jenom proto, že lidstvo bylo vrženo zpátky k základům a k principům.

Neo: Válka.

Válka, nemoci, katastrofy. A v tu chvíli přestává být čas na nesmysly a začíná jít zase o to gros.

Václav Marhoul (59)

• Absolventu FAMU, rodák z Prahy, scenárista, herec, režisér, producent, podnikatel.
• Po škole pracoval v produkci Filmového studia Barrandov, které počátkem 90. let po sedm let vedl jako generální ředitel.
• Do jeho filmografie patří čtyři snímky: Postel (1998), Mazaný Filip (2003), Tobruk (2008) a Nabarvené ptáče (2019).
• Byl členem legendárního uskupení Pražská pětka, spoluzakládal umělecké sdružení Tvrdohlaví, až do dnešních dnů patří k souboru divadla Sklep.
• V roce 1997 založil vlastní produkční společnost Silver Screen.
• Je příslušník Aktivních záloh Armády České republiky v hodnosti majora. Pravidelně se účastní a pomáhá organizovat vojenské přehlídky veteránů. A pomáhal například i s kulturním programem při pražském summitu států NATO.
• Opakovaně vystupuje na podporu obětí šikany. Sám ji zažil při studiích na internátní Střední filmové škole v jihočeských Čimelicích.
• Je podruhé ženatý, má čtyři děti, z toho dvě již dospělé.

Nemyslím si, že by hrozila velká válka. V tomto globálním světě už je to nemyslitelná záležitost. Když se jenom podíváte, kolik stojí Rusy jejich pobyt v Sýrii, Spojené státy jejich angažmá v Afghánistánu – jde o neuvěřitelnou spoustu peněz denně. A to jsou všechno jenom lokální války, teritoriální. A teď si vezměte, kdyby vznikl opravdu světový konflikt. Já si troufnu tvrdit, že nebude, protože všichni vědí – a teď nejde o použití atomových zbraní –, že to nedokážou financovat. Velká válka se nedá ufinancovat. Nedá.

Putin, Orbán, Babiš a ti ostatní

Neo: Když porovnáte, kolik stojí Rusy jejich válečné aktivity v Sýrii, a na druhou stranu kolik investují do rozložení Západu prostřednictvím sociálních sítí, tak to jsou zase relativně malé peníze, které se jim úžasně vyplácí.

Vyplácí. Západ se dopouští chyby, že chce Rusům neustále věřit, a to je velká chyba. Nebo že chtějí věřit Číňanům. Další obrovská chyba. Čína je klasická komunistická diktatura, která jenom povolila uzdu v rámci ekonomického podnikání. Rusko je vlastně despotická autokracie, omezeny jsou základní lidské svobody a práva. Běžné je zavírání lidí, dokonce vraždění lidí a tak dále.

Já absolutně nechápu, když někdo v Rusku nebo v Rusech vidí něco pozitivního. Mám na to jednu podpásovku. Vždycky řeknu: Nezlobte se, ale HDP Ruska je něco jako dohromady HDP Portugalska, Holandska a Itálie dohromady. Je to opravdu obr, ale stále na hliněných nohou, protože to jediné, co vyváží, jsou zbraně, ropa, zemní plyn. A to je vlastně úplně všecko. Já vždycky říkám: Řekni mi, co máš doma z Ruska? Nebo něco, na čem je napsáno Ruská federace? Máš alespoň lžíci z toho Ruska? Jasně že ne. Ani to ne.

Neo: Zábavné je, jak i ruští nacionalisté mají všichni iPhony, jezdí na motorkách Harley Davidson a v západních autech. Nikdo z nich nic ruského na sobě nemá. I ty tepláky musí být od Adidas.

Já v Rusku vidím protivníka číslo jedna a v Číně protivníka číslo dvě. A teprve potom, dejme tomu, protivníka číslo tři v islámském terorismu. Jejich síla není zase tak obrovská.

Ale každopádně Rusové, to je věc, která je neuvěřitelně nebezpečná, protože Evropa spadá do jejich sféry vlivu. Čína je moc daleko, Čína si hlídá svoje teritoria, jde jí o Čínské moře, o Pacifik a teď jí jde hlavně o Afriku. Rusko, to je problém číslo jedna. A ten Západ to zase znova nevidí.

A ještě k té vizi budoucnosti: Vstupuje do toho ještě jedna obrovská proměnná, a to je klima. To je prostě další vážná věc. To se budou pravděpodobně dít věci.

Neo: Znepokojuje vás to?

Věřím tomu, že se klima mění. Nevím, nakolik to je přirozený přírodní proces, který se opakuje jednou za statisíce nebo miliony let, to neví nakonec nikdo, protože klima sledujeme teprve pár století, a to je opravdu jen pidikousek času, z toho se nedá nic odvozovat. Na druhou stranu je úplně evidentní, že člověk je tvorem, který na této planetě žije a přirozeně ji svou činností ovlivňuje. Říkat, že člověk neovlivňuje přírodu, je asi to samé, jako kdyby někdo řekl, že když řídím auto, tak ho neřídím. To je absolutní nesmysl. Klima se úplně stoprocentně mění a nedostatek vody bude pravděpodobně obrovským problémem. Někde jsem četl, že kdyby lidi přišli na to, jakým způsobem vyrábět energii ne přes atomovou elektrárnu, ale přes vodíkovou elektrárnu, tak v tu chvíli vyřešíme nejenom radioaktivní odpad, ale zároveň bychom vyřešili problém vody. Protože vody máme hodně, ale té slané. My máme vodíkovou pumu, ale nemáme vodíkovou elektrárnu.

Neo: Je to hudba budoucnosti.

Každopádně tlak vyvíjí protitlak. To znamená, že pokud se lidstvo dostane do klinče a bude řešit nedostatek energie, nedostatek jídla, nedostatek vody, dojde ke stěhování národů. A nikdo se nebude nikoho ptát, jestli tam může jít, nebo nemůže. Stěhování národů se už v historii lidstva, jestli se nemýlím, stalo třikrát, tak k tomu dojde po čtvrté a bude to.

Neo: Myslím si, že klimatická změna je obrovská hrozba, která je především v Česku hodně opomíjená. A to hlavně vinou Václava Klause a Miloše Zemana.

Zeman je mastodont, který žije někde v 18. století, kdy celý svět fungoval na černém a na hnědém uhlí. Ten člověk je úplně mimo. A pro Klause je ekolog nebo klimatolog vysloveně nepřítel.

Neo: Sledujete dění v USA kolem prezidenta Trumpa nebo vývoj brexitu ve Velké Británii?

Teď jsem přečetl další úžasnou knihu od Madeleine Albrightové. Jmenuje se Fašismus: Varování.  Definuje v ní, co to vůbec je fašismus. Popravdě řečeno to není o Mussolinim, nebo o Frankovi, nebo o Hitlerovi. To jsou prostě principy omezování lidských svobod a hledání vnějšího nepřítele, který za všechno může. Je to o omezování médií, zavírání novinářů atd. A zjistíte, že mnoho lídrů dnešního světa de facto naplňuje definici toho, co je fašismus. Třeba Kaczyński je, popravdě řečeno, nejdál. Protože Babiš nebo Orbán, to jsou víc populisté než cokoliv jiného. Jinými slovy: Pokud by Babišovi nebo Orbánovi přineslo hlasy, že budeme přijímat uprchlíky, tak budou přijímat uprchlíky. Ale Kaczyński se odlišuje tím, že je čistokrevný ideolog. Který je propojený s katolickou církví. Takže v Polsku můžeme v podstatě mluvit o klerofašismu, doslova a do písmene.

Neo: Máme štěstí, že Trump není takový ideolog.

Trump není ideolog. Trump je neuvěřitelně hloupý člověk. Myslím si, že Trumpovy kroky a rozhodnutí dokáže odhadnout dopředu i tajná služba Zimbabwe. To, že třikrát denně změní názor, je věc známá. Všimněte si, jak všechno opakuje dvakrát. Jako by si nebyl jistý tím, co říká. Chová se jako školáček, jako chlapeček, kterému je osm, devět let a někdo mu ve škole ukradl svačinu. V tu chvíli je reakce daná. Myslím si, že je docela dobře předvídatelný. A i tu zpátečku, kterou vezme, taky můžete vlastně předvídat. Jemu to rychleji hloupě mluví, než mu to chytře myslí.

Problém je v tom, že si spousta lidí myslí, že když odejde Trump, odejde Zeman a odejde Babiš, což se samozřejmě jednou stane, tak že všechno bude najednou zase tam, kde to bylo. Ale tak to vůbec být nemusí. Může to být ještě daleko horší. Přijdou horší Trumpové, přijdou horší Putinové, protože oni si jim takzvaně stoupnou na záda a odrazí se prostě ještě výš a dál k tomu, aby omezili náš život a naši svobodu. Nudit se nebudeme.

Nevidět zlo

Neo: Musím se přiznat, že jsem váš nový film Nabarvené ptáče ještě neviděl. Já na to nemám žaludek.

Tak to jste se nechal oblbnout vašimi novinářskými kolegy.

Neo: Ne ne, to vůbec ne. Mně úplně stačil ten plakát. Když vidím tu hlavu dítěte vyčnívající z písku a toho havrana vedle ní, tak si živě dovedu představit, co se asi stane. A to jsou věci, které vidět nemusím.

Myslím si, že si to představit neumíte, dokud to neuvidíte. Tolik lidí mi řeklo: My jsme měli takový strach, takovou obavu. Zrovna před dvěma dny jsem měl diskuzi tady v jedné kavárně s asi osmdesáti lidmi o Ptáčeti a uváděla to majitelka té kavárny. A uváděla to za prvé s tím, že se mi omluvila. Že měla velké obavy, strach a já nevím co všechno, ale ani jednou za celou dobu toho filmu neměla nutkání se dívat do země, nebo uhýbat pohledem, nebo si zakrývat oči. Jasně, je to strašně silný, je to hodně syrový film, ale není to znechucující film.

Neo: Je nějaký rozdíl v tom, jak je film vnímán doma a v zahraničí?

Popravdě řečeno v tom moc rozdíl není. Když už lidé film vidí, tak to funguje. Ale vedle toho ten film, hlavně tedy venku, provází úplná hysterie. Vznikla na základě falešných zpráv, které se objevily už v Benátkách, že dochází k masivnímu úprku diváků z kina. Já nevím, čím to bylo způsobené, ale každopádně k němu nedošlo. V Benátkách byly dvě projekce a z té jedné, novinářské, kde bylo tisíc pět set novinářů, kritiků, recenzentů, odešlo sedmdesát lidí? Což je půl procenta. No tak to asi těžko můžeme mluvit o masivních útěcích. O den později, když byla slavnostní světová premiéra, tak z dvanácti set lidí odešlo pět.

Vždycky říkám: Já můžu říkat, co chci, vůbec mi nemusíte věřit, ale nakonec existuje důkaz doličný, corpus delicti, a ten je na YouTube. Nějaký člověk natočil, jak to vlastně skončilo. A je to nepřerušovaný obrazový záznam toho, že se Ptáčeti dostalo desetiminutového aplausu vestoje. A sál je plný. A to je prostě na YouTube vidět. Tečka.

Neo: A přesto se to neustále dokola omílá.

Samozřejmě se toho chytil bulvár. Co já vím, tak třeba anglický The Sun tomu dal úplně mortální podobu, kdy popsal celou stránku na černém papíru bílým písmenem výkřiky jako Násilí! Pornografie! Nabarvené ptáče!

Neo: Na druhou stranu je to skvělá reklama, ne?

Na jednu stranu je samozřejmě dobře, že o tom díky tomu všichni vědí. Ale na druhou stranu to film v mnoha směrech poškozuje. Když srovnám Nabarvené ptáče s Jokerem, který nás v uvozovkách porazil v Benátkách, tak Joker je stonásobně násilnější. Říkám v uvozovkách, protože dostat se vůbec s filmem do Benátek se desítky let žádnému českému filmu nepodařilo, je to obrovský úspěch. Získali jsme cenu studentské poroty, což byla úplně úžasná záležitost.

Ale Joker – to je stonásobně násilnější film. To jsou mordy, potoky krve, nůžky do oka, no peklo. A přesto Joker nemá nálepku násilného filmu. A násilí Ptáčete jsme s Vladimírem natáčeli neuvěřitelně decentně, náznakově, nic neukazuje. Všecko jenom naznačuje, je to vlastně na každém divákovi, jak daleko si to on sám v sobě projektuje, ale není to explicitní násilí. Přesto má Nabarvené ptáče tenhle štempl.

Vlastně vím, proč to je. Protože Joker je fikce, pohádka, komiksová figura; hra stejně tak, jako když lidé hrají videohry a zabíjejí po stovkách. A problém Nabarveného ptáčete, byť je decentní a hodně poetickou záležitostí, je, že je pravdivý. A to dokáže bolet. To od sebe lidi odstrkují. Nechtějí to, touží setrvat ve své bublině představ a fikcí a pohádek tak dále.

Neo: Myslím, že netoužím zůstat si v bublině. Ale utrpení a hrůz je kolem tolik, že… Ne, nezavírám před tím oči, ale říkám si: Proč si ještě tohle způsobit, k tomu všemu, co vnímám v médiích a kolem sebe.

Tak to vnímáte vy. Ale většina lidí si při tom dá kafe nebo guláš s knedlíkem a vůbec je to nedojímá. Dívají se na zprávy, kde ukazují genocidu, nebo jak v Sýrii turecká armáda zabíjí děti, a oni při tom řeknou manželce, jestli by nebyla tak hodná a nepřidala jim omáčku. Lidé jsou neuvěřitelně otrlí; to je, o čem mluvím. Vlastně je to žádným způsobem nedojímá, jsou apatičtí, násilí jim nevadí, sami se ho dopouštějí sledováním všech těch filmů.

Ale Ptáče bolí. Přináší lidem univerzální příběh a výpověď o tvoru jménem člověk. Ale je zároveň jakoby výzvou k humanitě, k lásce, k dobru, k naději. Právě o tomhle pro mě Ptáče je, takhle já ho beru. Protože ve chvíli, kdy se nám všeho nedostává, o to víc po tom toužíte.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S novinářkou Rebekou Křižanovou: Dobro je dobro a zlo je zlo, tečka
» S plovárníkem Vlastimilem Jirsou: Všechno nemusí vydělávat
» Se záchranářem Vítem Samkem: Paralen mají v lékárně, na shledanou
» S herečkou Annou Geislerovou: Aňo, bude líp
» S architektem Janem Kaslem: Věřím, že už se to změní. Jinak to tu můžem zabalit
» Se zpěvákem Ivanem Hlasem: I Bejby by se bouřil

Mimochodem, asi před čtrnácti dny mi psali z českého UNICEF, že nějaký člověk díky tomu, že zhlédl Nabarvené ptáče, dal docela dost peněz na sirotky. A jenom proto, že viděl Nabarvené ptáče. Takhle to funguje pro mnoho lidí. Pohne je k tomu, aby pomohli, aby se zamysleli, něco udělali. Nezavírali oči.

Neo: Co vás v dnešní době těší? Je něco zajímavého z oblasti filmu, hudby, knih, co vás v poslední době zaujalo?

Já teď vůbec nemám čas. Ani na kino, ani na divadlo. Měsíce a měsíce kočuji, neustále uvádím premiéry, propaguji film. Ale nejenom po Čechách, po celém světě, po světadílech. Opravdu se nenudím. Těším se na Vánoce, že budu mít aspoň ty tři, možná čtyři dny, kdy budu mít opravdu volno. A že se nebudu muset dívat do počítače a odpovídat na maily a nebudu muset pracovat, ani nikam cestovat. Ale nestěžuji si, abychom si rozuměli. Protože nejhorší by bylo, kdyby to nebylo. To by byl teprve průšvih. Kdyby Ptáče jen tak prolétlo a nikdo by ho nezaregistroval. To se naštěstí nestalo nejenom u nás, ale celosvětově.

Největší úspěch je, že od dubna půjde v Americe do kin. Ne na DVD. To je obrovský rozdíl. Vždycky se ohlásí: Máme distribuci. Ale jakou? Dostat se do kina, hlavně v Americe, to je úžasná záležitost. A já mám opravdu velkou distribuční společnost, jmenuje se IFC Films.

Neo: Co nominace na Oscara?

Nevěřím, že se to podaří. A říkám to bez hořkosti. A to přesně z důvodu toho, co jsme říkali před chvílí – jak to Ptáče funguje.

Nadto: Jedním z favoritů na Oscara je shodou okolností také film z války, i když já neberu Ptáče za válečný film, a v něm je také v hlavní roli malý chlapeček, asi stejně starý jako můj hlavní hrdina. Film se jmenuje Jojo Rabbit a je o přátelství toho chlapečka s Adolfem Hitlerem. A to je favorit. Je to fikce. Můj chlapeček se nekamarádí s Adolfem Hitlerem. A to je princip, o kterém mluvím.

Že by bylo Nabarvené ptáče nominováno na Zlatý glób, nebo se dostalo na takzvaný shortlist před Oscary, tomu nevěřím. To je Mission Impossible. Je pravda, že zázraky se dějí, ale poslední zázrak, který byl v Evropě zaznamenán, se stal v 15. století.

Neo: Ještě mi řekněte: Co říkáte na ohlasy Ptáčete v českých médiích? Není to trochu tak, že čeští novináři kritizují české tvůrce mnohem víc než zahraniční filmaře?

To je dlouhodobá tradice. Jak zní to české přísloví? Že doma není nikdo prorokem. Myslím, že to platí od doby Jana Amose Komenského… Já jsem každopádně českou kritiku nečetl. To jsem si po Mazaném Filipovi zakázal. Už od Tobruku, který jsem dělal v roce 2008, jsem nepřečetl jedinou. Ale samozřejmě se k vám všechno donese. Vždycky někdo přijde a řekne: A víš o tom, že tě tenhle kritik rozsekal na nudle? A já: No, aha, tak jo. Má na to právo. Myslí si to, tak dobře. Druhý den pak usekne hlavu nějaké divadelní hře. Většina kritiků to napíše pět minut po filmu. Dnes už nejsou kritici typu Sergeje Machonina, který než si vůbec troufl napsat kritiku na divadelní hru, analyzovat ji, tak na ni šel osmkrát. Ta doba je pryč. Dnešní kritika, to je jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Neo: Tu otázku vám samozřejmě dávali, ale také se zeptám: Proč vlastně Ptáče? Protože vás fascinovala ta kniha? A nefascinovala vás třeba trochu i proto, že svým způsobem jste také jakési nabarvené ptáče?

Tak určitě to hraje roli. Ale mě fascinovalo hlavně tím, že je příběh tak univerzální. Fascinovalo mě, že ten příběh v sobě nese poselství. To se stává málokdy. Můžete najít látku, která je sama o sobě úplně úžasná, ale vůbec nejlepší látka je ta, která v sobě nese přesah a vypráví o principech, o člověku. Ty vůbec nejlepší filmy jsou vždycky právě ty s přesahem. Jinak můžete natočit dobrý film, ale neustále jste jenom v deskripci, jste jenom v popisnosti něčeho, co bylo, co je, nebo co možná bude, ale je to jenom deskriptivum.

Neo: Ptáče je hodně o jinakosti. Obrázek ptáčete, které uklove jeho vlastní hejno, protože ho člověk nabarvil barvou, a je tedy jiné než všichni ostatní…

V Ptáčeti je toho hodně, ale je pravda, že tohle je takzvaný leitmotiv. Že odlišnost vždycky vede k tomu, že máte problém. Vždycky. A i z mého filmu se stalo nabarvené ptáče samo o sobě. Mnoho lidí se ho snaží uklovat. Radši ho uklovat. A to je pocta. Spousta režisérů na otázku, proč točí filmy, říká, že pro diváky. Já přiznávám upřímně, že točím hlavně pro sebe. Samozřejmě jsem rád, když diváci s tím filmem jdou a nějakým způsobem mu rozumí, nebo ho popřípadě i odmítají. Ale vůbec nejhorší je, když natočíte zbytečnou věc. A za rok lidi vůbec nevědí, že něco takového vůbec existovalo, a nedokážou si na to vzpomenout. A to si myslím, že se Ptáčeti fakt nestalo a nestane.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít