Černá, bílá a šedá podle Václava Moravce

Rozhovor s televizním moderátorem o tom, zda přežije novinařina.

Je malý zázrak myslet si ještě po třiceti letech v branži, že jste si vybrali to nejlepší povolání na světě. Já si to myslím. A myslí si to i Václav Moravec. Letos dovrší osmnáctý rok v čele publicistického pořadu České televize Otázky Václava Moravce a asi není v zemi člověk, který by ho nedokázal poznat podle typické dikce, natož podle tváře. Mít novinařinu rád ale neznamená, že člověk nevidí slabiny, chyby, kterých se redakce dopouštějí.

Mít novinařinu rád znamená ptát se, co s médii bude, až se řízení chopí mladší generace. Jací mladí novináři jsou? Jak dnes redakce fungují? Proč nedokážou přesvědčit čtenáře a diváky, aby jim znovu věřili? Kde děláme chybu? I o tom se bude mluvit po dnešních Otázkách pro Václava Moravce.

Byla to dvouminutová audioglosa, která loni pár dní před 17. listopadem vyvolala poprask. Eva Soukeníková, novinářka nastupující generace, v ní na Seznam Zprávách sestřelila podobu oslav sametové revoluce; jde podle ní o nesnesitelný kolovrátek. „Příští týden se zase sejdeme na Národní třídě, zapálíme svíčku, poslechneme si Martu Kubišovou a veřejně si budeme předčítat Moc bezmocných. Budeme vzývat demokracii, nadávat na komunisty, poplácávat se po zádech, jak jsme to vybojovali. A také připomínat mladým, jak „se nemohlo cestovat!“, jak „si to ani nedovedeš představit!“, jak „jsme stáli frontu na novou pračku!“. OK Boomer. (…) Nejsou ale 32 let poté už další otázky a palčivá témata, která bychom si právě ve svátek demokracie měli připomínat?“ uvedla.

Své starší kolegy tím uvrhla do spirály úvah, zda ještě rozumí tomu, jak ti, kteří je vystřídají, vnímají svět. A tím bych otevřela dnešní otázky, na které odpovídá Václav Moravec, novinář a vysokoškolský učitel žurnalistiky. Známe se spolu dlouho a bylo by falešné předstírat vykání.

Neo: Naposledy odhalil propast mezi generacemi novinářů článek Evy Soukeníkové o 17. listopadu. Eva psala o potřebě novinářů mladší generace otevírat tento den jiná, důležitá témata než jen vzpomínat na rok 1989. Co si o tom myslíš ty?

Jsem z generace Husákových dětí a dnešní téměř padesátník. A pro mě osobně 17. listopad nejen ve vztahu k roku 1989, ale když se podívám i na Opletala a třicátá léta, stále obsah má. Navíc si myslím, že omezování svobod, i v žurnalistice, je stále silné a zásadní téma. Mohu si myslet, že argumentace textu Evy Soukeníkové byla v některých ohledech povrchnější, text mohl být ještě více propracovaný. Dobré ale je, že byl provokativní a otevřel téma, které je zjevně pro naše mladší kolegy zásadní.

Neo: Mě na tom zaujala jedna věc: jak autorka textu, tak další podobné hlasy z řad mladých novinářů opakovaly, že je o 17. listopadu třeba otevírat ta nová témata. Třeba reformu školství. Ale při vší úctě si nevybavuji, že by na stránkách svých domovských médií vedli systematickou a dlouhodobou prací debatu na tohle téma. Pletu se?

Tím, že tu nejmladší generaci novinářů učím, se jich budu zastávat. Oni to mohou mít těžší v tom, že se jim hůř dostává obsah do mainstreamových médií. Protože i mainstreamová média čelí tlakům, kterým jsme my nebyli vystaveni. Například jde o klikání na články či nejrůznější zájmy vlastníků. Když jsi nastupovala do reportérského oddělení v Mladé frontě, opravdu tvůj každý článek vzbuzoval takovou reakci?

Neo: Máš pravdu v tom, že neexistovala okamžitá reakce, nebyl internet a nešlo bezprostředně změřit, kolik lidí si tvůj článek přečetlo. Klíčovým ukazatelem bylo, jestli se daří novinám jako celku.

Ano, a to dnes neplatí. Proto bych nebyl tak přísný a nevytýkal jim, že umanutě nepíšou o reformě školství. Spíš mě překvapuje jiná věc. Když má nejmladší generace novinářů tak radikální názory, jak to, že nedokáže být radikální v symbolických krocích? Když kdysi Miloš Zeman v roli premiéra zaútočil na média, profese se sjednotila a začala vyvíjet tlak, že není možné, aby byl tiskový zákon přijat v takové podobě, v jaké ho navrhla jeho vláda.

Čekal bych proto, že i teď se víc sjednotí. Ptám se, jak je možné, že když vedou tuhle zajímavou polemiku o 17. listopadu, že nebojují víc za svobodu v redakcích. Že se nevzepřou a neiniciují změnu stavu? To je to, v čem bych je mentoroval. A říkal jim: proboha, vybojujte si to!

Neo: Jak přesně?

Ze svých studentů se snažím vychovávat radikály. A nutím je, aby šli proti trendům současné doby, která je ovlivněná technologiemi, a snažili se nebýt narcističtí individualisté. Čemuž sociální sítě přispívají. Tlačím je k tomu, aby víc přemýšleli o novinářské komunitě, víc spolu komunikovali, jinak než zkratkovitou reakcí skrze sociální sítě, což dnes převažuje.

Žurnalistika je přesně o tom. Jít i proti trendu vlastní profese, nebo toho, co do ní proniká. Mrzí mě, že oni přesně přistupují na to, že si budou přes sociální sítě vzkazovat nejrůznější věci. Někdy i vulgárně. A tím jen dehonestují profesi směrem navenek. Protože v Lidových novinách, pokud tam mezi Čapkem, Peroutkou a dalšími padala tvrdá slova, tak to aspoň zůstalo v té redakci. A tady to vypadá, že se my všichni vzájemně urážíme, používáme vulgarity a dehonestujeme…

Neo: Ale vždyť je přece nic nenutí, aby to dělali. Na sociálních sítích tráví čas dobrovolně, takže to tak asi chtějí. A když říkáš, že se musí vzepřít, tak to ale od nich vyžaduje, že se musí vzdát svého pohodlí. A někdy mám z těch příspěvků na sociálních sítích pocit, že forma zvítězila nad obsahem. Není důležité, co děláš, ale to, co o své práci říkáš.

Teď zase budu brát nastupující generaci v ochranu, ale to, co popisuješ, je celospolečenský jev.

Podívej se, jak vypadá politika. A platí McLuhanovo „Medium is the Message“. Podívej se, jak společnost ovlivnilo to, že Andrej Babiš každý den vydal osmdesát tweetů, fotil se se strakapoudem, s vydrami a nevím s čím vším, byl u každé události, tak to vypadalo, že on…

Neo: Strašně pracuje.

Přesně. Dával tak o sobě najevo, jak strašně je kompetentní. A tenhle celospolečenský trend, technologicko-globální vlivy, prostě prostupují i žurnalistikou. Jako novináři bychom si toho měli být vědomí a měli to řešit. I když je to strašně složité.

Před šesti, sedmi lety jsem před mediky v Motole čelil opravdu velmi kritické diskusi, proč my jako novináři cenzurujeme. Kdo nám dal patent na rozum, že editujeme a vybíráme zprávy, které se pak objeví? Vysvětloval jsem, že v médiích je omezené množství prostoru, funguje tam editoriální politika stejně jako v odborných časopisech, recenzích. A neuspěl jsem. Pamatuji se, že jsem jim říkal: vy to pochopíte, až vám v daleko vyšší míře začnou chodit do ordinací pacienti a budou říkat: pane doktore, přečetl jsem si na Googlu a chci léčit takhle. K čemu vám pak bude vaše vlastní expertní vzdělání?

Vezmi si pandemii koronaviru. Ta to podle mě ukázala, jak se i mezi přírodovědnými profesemi šířily dezinformace. Nebyl to odborný spor o současnou míru poznání, ale tvrdý dezinformační narativ. Pandemie to zkrátka ukázala i v profesích, kde by to člověk nečekal.

Proč končí spousta mladých novinářů v “drtičce”? Kam zmizela vášeň pro informaci? A proč lidé novinářům nevěří? Václav Moravec odpovídá v rozhovoru pro tištěný časopis Neovlivní.cz, který je k mání v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Mikuláš Křepelka / Česká televize