Muzikant a herec v časopise Neovlivní.cz mluví nejen o tom, zda má prezident pravdu, že nejlepší díla umělců vnikají, když jsou hladoví.
Rozhovory příliš nedává. Možná jsem se toho interview i trochu bál. V jaké náladě asi musí být po roce, který se kromě strachu z nákazy nesl ve znamení zavřených klubů, koncertních sálů, divadel a kin, hudebník a herec uvyklý tomu, že se o něj produkce přetahují? Odpověď jsem měl ještě dřív, než jsem pustil diktafon. Vojtěch Dyk si umí v hlavě věci srovnat a soustředit se na to, co považuje za podstatné.
„Uvědomil jsem si, že abych se nezbláznil, musím nechat ty věci plynout. Je to nějaká vlna, která mě samozřejmě může smést, ale důležité je nezastavit se vevnitř,“ svěřil se v rozhovoru pro tištěný Zimní speciál Neovlivní.cz.
Co ho trápí mnohem víc než myšlenky na ztrátu zaměstnání a propad celé ekonomiky, je otázka, co koronavirová krize způsobí nám všem uvnitř. „Je jasné, že potřebujeme jíst, za něco si koupit rohlík. Ale v okamžiku, kdy je postižený člověk samotný, jeho duše, v tom okamžiku se pak ekonomika narovnává mnohem hůř. Mám pocit, že na člověčenství a lidství už často nebereme ohledy, vlastně nám jde o to, abychom předně mohli pracovat… Bojím se zkrátka, aby se nám cestou ven z téhle krize nepoztrácel dialog a nezačali jsme být k sobě agresivní a na všechny ty roušky, omezení a ochuzení si nezačali zvykat.“
Žádná kavárna (vždyť jsou zavřené!), ale lavička na dětském hřišti. Rozhovor s Vojtěchem Dykem vznikal v srdci Vinohrad, na sklonku podzimu, kdy ve vzduchu cítíte příchod zimy, zatímco vám kabát občas pokryje padající listí. Před rokem bychom si podobných detailů nejspíš nevšimli, seděli bychom u horkého čaje v podniku za rohem.