Vrátit na oblohu papírového draka

Afghánistán – to je prach, kamení a bída. Anebo docela konkrétní afghánský kluk, který ve dvanácti letech zemřel v české polní nemocnici. Byl u toho vojenský kaplan Petr Šabaka. A papírový drak. Když jejich příběhu nasloucháte, umí i dnes, po deseti letech, vehnat slzy do očí. Je syrový a zvláštně jemný. Jako mýdlové bubliny, které Šabaka onehdy foukal během kázání. „Chtěl jsem mluvit o radosti. Radosti, která není hysterická, agresivní, není příliš hlučná. Bubliny jsou křehké, jemné. A radost… ta se také vznáší jemně,“ říká. Petr Šabaka má podobnou názornost rád, lidé díky ní lépe chápou, co jim vlastně říká. Využil ji i onoho studeného říjnového rána, když se jednotka v Grabštejně dozvěděla, že jejich kolega Tomáš Procházka v noci padl.

Je jedním z šestatřiceti kaplanů Armády České republiky. Působí u libereckých chemiků. Cvičí s nimi, chodí na porady, těm, kteří o to stojí, naslouchá. V říjnu jej duchovní práce přivedla ke kynologům do Grabštejna za situace, která je těžká pro všechny. V Afghánistánu na misi padl jejich kolega a Petr Šabaka byl tím, kdo měl před nastoupenou jednotkou promluvit. Zmínky o papiňáku, který si s sebou přivezl, pak zaplavily zpravodajství.

„Až jsem se divil, jaký to vzbudilo mediální zájem. Já mám ale názornost rád. Používám předměty denního užívání jako zástupný symbol. Aby si pak lidé vzpomněli, až je budou mít v ruce, co se za nimi může skrývat. Že mohou mít alegorický obsah,“ říká kapitán Petr Šabaka.

Neo: Mě ten papiňák taky zaujal. Říkala jsem si, jestli jste se nebál, že to třeba na někoho bude působit nechtěně směšně.

To se samozřejmě mohlo stát, někdo se mohl cítit dotčený, nebo pohoršený. Ale měl možnost se mě zeptat. Začít o těch věcech mluvit.

Neo: Jak se člověk připravuje na takový projev?

Někdy o půl dvanácté v noci mi volal velitel základny vojenské kynologie v Grabštejně. Řekl mi, že zemřel voják. A že to bude zítra ráno oznamovat na nástupu. Požádal mě, zda bych spolu s psycholožkou mohl být přítomen. Abychom nabídli naslouchající ucho. A mě napadlo vzít s sebou ten papiňák.

Nástup byl ráno, kolem sedmé hodiny. Ještě byla tma. Velitel všem oznámil, co se stalo, kde, jaké jsou dosavadní informace. A pak předal slovo mně. A já vzal papiňák a říkal jsem, že jsem s sebou ten hrnec fyzicky přinesl, aby pochopili, co jim chci říct. Ten papiňák má nějaký ventil. A v papiňáku je velký tlak. A papiňák funguje, když ten ventil není ucpaný. Jinak papiňák bouchne. A jestliže nemají nějaký jiný ventil – ať třeba vezmou psa a jdou do pryč, nebo se rozlezou po svých kolektivech a koutcích, kde můžou brečet a povídat si o tom –, tak já a psycholožka jsme tam pro ně.

Strávil jsem tam celé dopoledne. V reálu za mnou přišli asi dva vojáci. Ale upřímně – takhle to nefunguje. Nemůžete sedět někde v kanceláři a čekat, až někdo přijde. Lepší je pohybovat se mezi lidmi a tu a tam padne slovo. Nejvíc jsme si povídali, když jsme vytvářeli pietní místo. Ptal jsem se vojáků, jaký Tomáš Procházka byl. Připravoval jsem se na svoji úlohu, až budu muset někde něco říkat; abych nemluvil úplně iluzivně. Abych mluvil o tom, kým opravdu byl. A zároveň to pro vojáky byl moment, kdy se o něm mohli s někým pobavit.

Neo: Říkáte, že máte rád názornost. Jakou další věc jste takhle použil?

Třeba jsem do lidí hodil nafukovací balónky. A foukal z bublifuku během kázání. Chtěl jsem mluvit o radosti. Radosti, která není hysterická, agresivní, není příliš hlučná. Protože ať už bubliny z bublifuku, nebo balónky, obojí je velmi křehké, jemné, pomalé. Radost se vznáší jemně. A i když do balónku bouchnete sebevíc, on se zarazí a letí si dál svým tempem.

Nebo jsem tajemství Nanebevstoupení Páně vysvětloval na principu vysavače. To, co Kristus udělal, je vlastně vysavač: vytvořil určitý podtlak, aby vtahoval nás, prach země, do jiné reality, kterou nazýváme nebem.

Nebo třeba loni na nástupu, to jsem mluvil o krvi. Chtěl jsem názorně ukázat, že když z člověka vyteče litr a půl krve, upadá do šoku a jen těžko ho zachráníte. A že litr a půl krve vyteče strašně rychle. Před nastoupenou jednotkou, asi pěti sty lidmi, jsem vzal do ruky tři půllitry piva a vychrstnul je na zem. Řekl jsem jim, že litr a půl piva není nic oproti litru a půl krve. A že se dá pokorně prolít krev za někoho jiného. Myslím si, že dar krve k ozbrojeným složkám patří. Protože vojáci znají hodnotu krve. Pozval jsem každého, kdo začne dávat krev a zvládne tři odběry, na pivo.

Neo: Kolikrát už jste byl na pivu?

Teď mě to dvakrát čeká. (směje se) Sám jsem byl darovat krev třiadvacetkrát.

Ale pozor – vlastně všechno, co se se mnou pojí, je dobrovolné. Jeden kolega kaplan mi zrovna říkal, že teprve po třech letech ve službě cítí, že to začíná fungovat. Že se na něj začali lidé obracet, rádi ho vidí a podobně.

Se mnou je to stejné. Dám příklad. Když jsem nastoupil do Liberce, byl jsem na jednom výcviku. Na závěr kurzu jsme seděli u ohně a s jedním vojákem jsme si povídali, zajímala ho kaplanská funkce. Od té doby o sobě víme, ale nikdy mě nevyhledal. Maximálně jsme se pozdravili. Až teprve loni, po třech a půl letech, za mnou přišel. Chtěl se mnou probrat, jak má být blízko své manželce, kterou se pokusili znásilnit… Někdy v nás věci musí dozrát, teprve potom člověk hledá nějakou pomoc. A může najít třeba toho kaplana.

Neo: Proč jste si vlastně vybral službu v armádě?

Mám delší a kratší odpověď. Ta kratší je, že jsem kladně odpověděl na nabídku sloužit v armádě. A ta delší odpověď… Já jsem strašný romantik, idealista, umím se hned pro všechno nadchnout. Skoro bych řekl, že jsem až moc hrrr, moc impulzivní. Když jsem ve svých patnácti letech uvěřil a v osmnácti se rozhodl jít na kněze a vstoupil do kněžské formace, to byl rok 1997. V roce 1998 vznikla duchovní služba v armádě. A já jsem tehdy ve svém idealismu četl všechny církevní dokumenty, které mi přišly pod ruku. Všechno jsem chtěl poznat: obsah víry, organizaci církve, služby, které nabízí a tak. Takže jsem si přečetl i o podmínkách nutných pro to, stát se vojenským kaplanem. Mně kromě angličtiny chyběla i základní vojenská služba. No – a nám zrovna tehdy v kněžském semináři říkal rektor, že ti z nás, kdo přišli přímo ze školy, by měli přerušit tu formaci a jít trochu poznat život. Odkroutit si třeba civilku, někde pracovat. Říkal jsem si: Jako kněz se mám dát svému nadřízenému naprosto k dispozici, ale co kdyby po mně chtěl, abych se stal vojenským kaplanem? Rozhodl jsem se jít na vojnu. A představte si, oni mě nechtěli odvést.

Neo: To nechápu, vždyť povinná základní vojenská služba byla zrušena až nějak od roku 2004, ne?

Ano, tohle bylo v roce 2000. Oni mě odvedli, ale neumístili. V okresu Hradec Králové neměli tabulková místa. Volal jsem tenkrát Tomáši Holubovi; to byl první vojenský kaplan. Zrovna řešil případ velké šikany v Žatci. A žatečtí ho požádali, jestli by jim nemohl poslat duchovního. Viděli v tom perspektivu prevence proti šikaně. Nemohl jim nabídnout kaplana, tak jim nabídl náplast v podobě budoucího kaplana. (směje se) Byl jsem tam rok a služba se mi líbila. Takže jsem na konci Tomášovi Holubovi řekl, že pokud bude potřebovat, této cestě bych se nebránil. A pak už jsem jenom kladně odpověděl na nabídku.

Neo: Pro mě bude asi vždycky označení „vojenský kaplan“ spojeno s otcem Mulcahym ze seriálu M*A*S*H. Tak mě napadá – znají ho ještě mladší vojáci?

M*A*S*H znají, ale že by mi říkali otče Mulcahy, to ne. Užívá se „padre“, které tam myslím také lítá. Od náčelníka generálního štábu až po svobodníky, pro ně jsem padre. Někdy mi říkají Svatý otče. Nebo papeži. Občas i vole. (směje se)

Neo: Je příprava pro duchovní službu v armádě jiná než u „civilních“ duchovních?

Roli hraje určitá vhodnost pro vojenské prostředí. Člověk musí mít široké srdce a nesmí být moc ouřada. Musíte se umět pohybovat v prostředí, které není církevní. A musíte mít ekumenické smýšlení: V Čechách jsme naprosto unikátní v tom, že jsme se dohodli, že budeme mít jedinou duchovní službu. Takže v armádě slouží kaplani z jedenácti církví. Společně komunikujeme, společně – mezikonfesně – se modlíme, společně tu vojenskou službu vytváříme.

Neo: A samotná příprava je jiná? Učili vás třeba, jak pracovat právě se situací, kdy někdo padne?

Ne, to bohužel ne. Ale podstoupil jsem třeba dvoudenní velmi intenzivní kurz krizové intervence. Tam se dozvíte, jak funguje člověk, který má trauma. Jak nabídnout psychologickou pomoc. Jakými fázemi si ten, kdo se potká s traumatem, prochází. Jinak já říkám, že my děláme krizovou intervenci dlouhodobou, jen tomu říkáme duchovní provázení. Prostě s těmi lidmi jsme, jsme pro ně nabídkou. Někým, kdo drží lano, zatímco jsou někde na dně ve své rokli. Jsme tím, kdo je jistí.

Neo: Vy sám jste byl před deseti lety na misi v Afghánistánu. S jakými dojmy jste se vrátil?

Za prvé si myslím, že čeští vojáci, ať už o tom přemýšlejí, nebo ne, nakonec velmi dobře reprezentují hodnoty, které nám jsou drahé. A my Češi, a na to jsem zvlášť hrdý, v sobě máme něco úžasného: Nad nikoho se nepovyšujeme a nikoho neponižujeme. Fungujeme tam ve stylu: Podívej, osud nás svedl dohromady, máme nějaký úkol, splníme ho. Takoví jsme my, Češi. Myslím, že je to zrovna v Afghánistánu velmi oceňované. A nakonec nám to i zachraňuje krky; proto jsme tak dlouho neměli situaci, že by nás někdo střílel do zad, za našimi zády.

Druhý dojem: Na mise opravdu odjíždějí odborně perfektně připravení lidé. Byl jsem ve vojenské nemocnici a měl možnost vidět, jak jiná je vojenská chirurgie než ta civilní. Že není čas řešit tam nějaké pojišťovny a hygienu, jde o to, zachránit život v jeho syrovosti.

A třetí postřeh se týká té země. Prach, kamení, bída. To je pro mě Afghánistán. Je to jedna velká tragédie, tragédie celé oblasti.

Když jsem tam odjížděl, četl jsem Lovce draků od Khaleda Hosseiniho. A hrozně jsem toužil pořídit si tam papírového draka.

Neo: A podařilo se?

Jeden do základny spadl. Já ho našel a vzal si ho. Ale… shodou okolností tam v té době v nemocnici umíral dvanáctiletý afghánský kluk. Měsíc umíral. Každý den za ním chodil jeho táta. Někdy jsem byl na pokoji s nimi, tátu jsem pak často doprovázel k bráně, vždycky jsme si vyměnili pár vět. Když kluk zemřel a my jsme tátovi předávali jeho tělo, draka jsem mu dal. S prosbou, aby ten drak zase lítal. Nevím, jestli to pochopil. Snad ano. Cítil jsem to symbolicky: Vrátit draka, který nám tam spadl na základnu, zase na oblohu.

Neo: Mluvil jste o hodnotách, které jsou nám drahé. Myslíte, že Češi, když budeme paušalizovat, jsou dneska ochotni položit za vlast život?

Myslím, že žijeme v době, kdy lidé, kteří mají tyto národní ideály, pomalinku stárnou. A je velký otazník, jaké hodnoty mají dnešní děti, escapisti, kteří unikají z reality, kterým stačí být dobře připojený a mít servis mama hotelu. Nic dalšího nepotřebují. Obávám se, že jako společnost nejsme připraveni se nějak semknout.

Neo: To je docela přísné. Není to tak, že každá generace hodnotí tu nastupující zbytečně přísně?

Četl jsem nedávno zajímavý blog, ve kterém autor naši generaci popsal jako tu, která poslechla své rodiče. Rodiče nám říkali: Jdi studovat, když je ta možnost. A jdi do ciziny, tady tě nic dobrého nečeká. A nejdřív udělej kariéru, až pak třeba rodinu, na to bude čas. A my jsme je vlastně všichni poslechli. Vylidnili jsme venkov a šli jsme za kariérami, za svým byznysem, do ciziny. A já si myslím, že to nás charakterizuje. Ta mladá generace… Fajn, já jim budu fandit. Jen se obávám, že v sobě nemají takový soubor hodnot, který bych jim přál. Mám obavu, že to, do čeho rostou, není jen dobré; proto si to dovoluji říkat.

Neo: A když se vrátím k té otázce, za co jsme ochotni položit život?

Voják má v přísaze, že je připraven nasadit svůj život pro obranu vlasti. Ale myslím, že tohle si nepřipouštějí. A jsou v tom hodně pověrčiví. Říká se, že čím méně víry, tím více pověry. My nejsme věřící národ, jsme národ pověrčivý. Takže vojáci u tohoto tématu říkají: Nemluv o tom, ať to nepřivoláš. Nebo ťukají na dřevo, aby se to nestalo.

Je to velmi citlivé téma. Nedávno si velitelství jedné jednotky přálo, abych u nich udělal – právě na základě letošních událostí – přednášku na téma smrt. Mluvil jsem spatra asi tři čtvrtě hodiny a takové ticho a takovou soustředěnost jsem od vojáků za těch pět let nezažil. Možná proto, že vedle psychologů jsme jediní, kdo o tom otevřeně mluví. Bez zbytečného dramatizování a tabuizování.

Neo: Co jste na té přednášce říkal?

Za prvé: Že se to týká každého z nás. Za druhé: Že jsou to události, při kterých člověk velmi těžko hledá slova, ale může použít symbolický jazyk umění. Citoval jsem jim tam třeba některé básně. A za třetí: Že člověk je stavěný na trauma, i když si to nechce přiznat. Má v sobě psychologické procesy, které mu zablokují mozek tak, že ho zabrzdí, nebo mu pomohou to ze sebe nějak vyklepat. Řekl jsem jim, že každý z nás má na to, doprovázet někoho, kdo ztratil svého blízkého. Jen se toho nesmíme bát. Když taková situace nastane, jsme pro daného člověka možná jediným důvěrníkem; před tím bychom neměli utíkat. A říkal jsem jim i praktické věci: že mají mít vyřešenou závěť. Že pokud by přišli o život, kvůli dědickému řízení se zablokují konta, takže je dobré dát manželce k účtům dispoziční práva. Zařídit se tak, abych své nejbližší nepřivedl do problémů.

Neo: Přišel jste v uniformě. Slýcháváte občas takové ty názory, že profesionální vojáci jsou vlastně jenom žoldáci?

Já v civilním prostředí obvykle v uniformě nechodím. A když, reakce jsou různé. Když jde kolem školka, ta všechny děti musí říct: jéééé, voják. (směje se). A třeba v Prachaticích, kde jsem byl na pohřbu Tomáše Procházky, jsem si cestou k autu vyslechl různé rady od občanů, jak má armáda vypadat. Chtěl bych říct tolik: Pokud lidé cítí potřebu kritizovat vojáky, kteří jsou někde v zahraničí, ať kritizují politiky, kteří dávají zadání. Protože nám nepřítele opravdu určuje politická autorita.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti

» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci

» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu

» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

» Moje století. Vzpomínky pilota první třídy

» S dramaturgem Jiřím Chalupou o dětech, televizi a víře v dobré konce

Neo: Když se vedou řeči o armádě, vždycky vyplave jako téma návrat povinné vojenské služby. Co vy si o tom myslíte?

Já netvořím žádnou koncepci armády, ani ideologii základní vojenské služby. Ale pokud se ptáte na můj osobní názor, tak jako člověk, který je součástí ozbrojených sil, si myslím, že by to bylo dobré. Vojna v sobě má určitý výchovný prvek. Byl to rituál dospělosti, který dnes kluci nemají. Měla velký formativní vliv na jejich chápání své vlastní úlohy, protože… nakonec láska, to je podstatné jméno, ale milování v čase se jmenuje péče. A do oblasti péče patří i ochrana. Že bráním to, co mám rád, v čem mám otisk, co je můj domov.

Neo: Občas si říkám, co by se tady dělo, kdyby se něco dělo. V plné síle je teď generace, jejíž výcvik skončil u toho, že běhala s pytlíky na rukou někde po lesoparku a předtím se mlátila choboty od masek.

Bavil jsem se s jedním velitelem hasičského sboru, kde vlastně všechny ty věci – kryty, plynové masky – skončily. Všechno mělo přejít do působnosti krajů, potažmo obcí. Říkal mi, že je to všechno pryč, nevyhovující, neudržované. Jako společnost nejsme připraveni na mimořádné události.

Neo: Teď se nám vrací branná výchova do školních osnov.

Je to jedna nebo dvě hodiny za rok. Myslím, že armáda v tom cítí jistý deficit. Proto nabízí POKOS – přípravu občanů k obraně státu. Pro mě to je téma, které mě nesmírně zajímá. Přál bych si, aby se z těchto informačně ukázkových hodin staly hodiny, kde se ukazují reálné věci. Aby děti zažily minimálně to, jaké to je, nasadit si plynovou masku, volat z vysílačky, zjistit, jak těžká je zbraň v ruce. Děti zbraně znají z nějakých stříleček u počítače, kde vyměňují životy a nabíjejí cokoli, kdykoli až do skončení hry. Ale realita je samozřejmě jiná. Už jsem v tom podnikl nějaké kroky, rád bych tohle změnil.

Neo: Ona je otázka, zda by v případě nějakého útoku – s dnešními technologiemi a chemickými zbraněmi – vůbec člověk měl čas hledat kryt, ne?

A já si i myslím, že některé věci by bylo dobré říkat. V našich městech jsou určitá riziková místa, která se můžou stát hrozbami, a lidé by měli vědět alespoň minimum. Že mají zavřít okna, namočit hadr a dát si ho před ústa, nikoli dělat selfíčka a videa někde u oblaku.